Zita - Autism Story

Letosni Vanoce byly klidne. Letosni Vanoce dokonce doslo i na snih. Letosni Vanoce byly docela fajn. Tak jako letosni rok. Nebyl pro mne lehky. Z urciteho pohledu byl a je velmi smutny. Ale byl velmi hezky. Letosni rok konci klidne a smirene a to je fajn. Omlouvam se vsem, komu jsem nestihla poslat Zitinova origami. Mam je v obalkach a rozposlu je po novem roce. Omlouvam se vsem, komu jsem neco slibila a nezvladla to dodrzet. Snazila jsem  se. A budu se snazit to napravit v novem roce. Nezlobte se, prosim. Je toho na mne misty dost. Preju si, abychom v novem roce vsichni, tj ja i vy, byli zdravi. Abychom byli obklopeni lidmi, ktere mame radi. Abychom delali praci, ktera nas tesi a naplnuje a ve ktere vidime smysl. Preji vsem rodinam s detmi, aby se deti zdarne vyvijely, bez ohledu na to, jakou startovni caru dostaly. Aby se veci zlepsovaly. Mejte krasny rok 2018.

Angličtina na to má prima termín: "performative parenting". Něco jako výkonnostní rodičovství. Vyznačuje se to hlavně pasivní agresí různého typu. Výkonnostní rodiče pojímají rodičovství jako závod. Závod v... čemkoli chcete. V počtu vyhraných tenisových závodů, sesbíraných jedniček nebo počtu bio eko položek na talíři. A protože život je pro ně závod, tak stále soutěží. Vánoce jsou z tohoto pohledu nepříjemnější než jiná období roku, protože se zkrátka zvyšuje expozice. Spousta lidí mi píše, že je někdo, nejčastěji rodina, ale i přátelé, o Vánocích týrá. Tvoje dítě JÍ HRANOLKY??? (Ano. Jí. Jednou za rok. Ale to ti říkat nebudu. Prostě je jí. Hranolky jsou taky jídlo a po jejich konzumaci se běžně neumírá. Neodsuzuju lidi, kteří jedí hranolky. Třeba nemají dost času si připravit zdravější jídlo. Nebo jim prostě hranolky šíleně chutnají. Nebo jim je dávala máma, když byli malí a oni to mají spojené s něčím příjemným.). A VY JÍTE LEPEK? (Ano. Jíme. Možná nás t

Snih. Klid. Ticho. Zima.

Prekvapive funkcni fuze predkrestanskych evropskych a japonskych tradic.

Vánoce jsou svátkem... návštěv. Pro mne náročné období. A všechno se to točí kolem jídla. Na návštěvách vám totiž servírují... jídlo. Jídlo, které si nemůžete senzoricky vybrat, připravit podle svých preferencí. Když ho odmítnete, ať chcete či ne, tak hostitele či hostitelku minimálně mírně urazíte. Takže vánoční návštěvy jsou pro mne neustálý stres. Stres, že Zitul bude/nebude chtít něco jíst. Že jí někdo bude něco nutit. Že Zitul bude po tom nucení házet dekompenzace. Že do ní někdo bude cpát špek, houby, zelenou zeleninu, saláty, cokoli z věcí, které nesnáší. Nechápu, kde se to v lidech bere, ale 90% populace nesnese představu, že dítě na návštěvě něco nesní. Klidně zabijou náladu, atmosféru, všechno, jenom aby do tohoto dítěte na sílu dostali kus vysoce osmaženého kapra. Což pro změnu nedávám já. Protože v tom vidím snahu o kontrolu nekontrolovatelného, strašně mne to vytáčí. Tak dítě nejí houby, ok. A co? Děje se něco strašného, když někdo nejí houby?

V rozporu s obecnou představu Vánoc jakožto svátků klidu a míru se domnívám, že Vánoce jsou svátky rodinných traumat, nevyřešených sporů, nenormálních rodinných interakcí, svátky dysfunkčního chování a prapodivných tenzí. Pozitivního na tom nevidím mnoho, maximálně po letech psychoterapie člověk pochopí, že se toho nemusí účastnit. Ptáte se, jak to probíhá. Modelová situace probíhá takto. U kávy. Osoba A: No já tam prostě nechci jít, protože XYZ mne týrá. Osoba B: No a proč tam teda plánuješ jít? Osoba A: To nejde. Jsou Vánoce. Osoba B: No to je jedno... když tam nechceš jít, tak tam nechoď, ne? Osoba A: To nejde. Osoba B: Když Ti to ubližuje? Osoba A: To je jedno (pasivně). Já to nějak přežiju (ještě pasivněji). Osoba B: No ale vždyť nemusíš. A tak dále a tak dále. Potíž je, že osoba B na to jde špatně. Osoba A totiž vykazuje dichotomii. Obsahuje dvě podosoby. Podosoba A1 je ta část osobnosti, která se domnívá, že musí všechny potěšit, jinak ji nebude mít

Pratele, hlavne prezit. Nekam se ukryt s nejblizsimi a preckat to. A do noveho roku hodne energie a kreativity, coz zde symbolizuje Zitinuv vyrobek. Prezijeme.

V noci na dnešek dostala Zitul nejkrásnější vánoční dárek. Děti s paní učitelkou přespávaly ve škole, jak to tak školy dělají. Ale tyhle akce se nás nikdy netýkají. Netýkají se nás ani školy v přírodě. I s jednodenními výlety byly vždy galaktické obtíže a nějaké přespávání je zbytná záležitost, bez které žák ve vzdělávacím systému přežije. Ale díky obrovské motivaci a ochotě paní učitelky to šlo. Nejde o to přespání. Jde o to cítit, že jste stejní jako děcka okolo. Zitul dostala nejlepší vánoční dárek v podobě sebevědomí. Pocitu, že věci zvládne to, co děti okolo. Protože tento pocit Zitul schází. A nenahradí ho miliarda ujištění z mojí strany. Prostě to nahradit nejde. A vím, vím jistě, že v této životní fázi je pro ní extrémně důležité si ujasnit, co zvládne. Myslím, že Zitul je v té fázi, kdy si zakládá svoje (celoživotní) sebevědomí. Což o to, doma se snažíme, co to jde, abychom to sebevědomí podpořili. Ale my nejsme ten velký okolní svět. Ale škola,

Nestiham moc psat, protoze ziju. Ale zitra napisu delsi prispevek. Dnes alespon psychedelicke vyrobky obou deti.

Podnikám jednu ze svých vzácných návštěv do obchodu. Rozhodla jsem se totiž Zitínovi koupit další nálož origami papírů, tedy fólií. Stojím uprostřed obchodu, hrajou opravdu nahlas koledy a z pěti různých koutů cosi bliká. Bliká to barevně, bliká to s různou frekvencí. Všude chodí kvadriliony lidí. Mám senzorický overload. Přetížení. A to (myslím) nemám autismus. Ale to blikání mi vadí tak moc, že mám pocit, že musím z obchodu urychleně odejít. A říkám si, jaké to musí být pro člověka, co má prostě jinou senzoriku, jako autíci mají. Předvánoční čas musí být ryzí utrpení. Proto vyhledávám různé bio, eko, hipsta-obchody a podniky. Kde nic nebliká. Proto skoro nikam se Zitul teď nechodíme, hlavně ne do obchodů. Proto doma nemáme nic blikajícího. Proto doma nepouštíme koledy. Protože na jednu malou auti hlavu je to až až. Odcházím z obchodu a paklík origami papírů kupuju přes internet. Říkám si, jestli tohle strašné blikání za doprovodu prapodivných vánočních z

Zitul dotahla origami vetrelce na novou uroven.

Vanoce klepou na dvere a Zitul ma vsech blikatek, koled a nezvyklych jevu tak akorat.

Jeste hyena z alu folie.

Zitul dnes dokoncila nas origami venec.

Všichni máme nějaké představy. O okolí. O životě. O jiných lidech. Potíž je, že ty představy o autících jsou v hlavách obecné populace dost zmatené a formované povětšinou na základě hollywoodských bijáků, které jaksi nezachycují některé subtilnější aspekty života autičlověka. V hollywoodském filmu to probíhá zhruba tak, že autista je génius. Je geniální, ale jeho genialita je skryta. Vykazuje nějaké mírně výstřední rysy, ale nic, co by se nespravilo s pomocí lidí z jeho okolí. Na začátku filmu je autista opuštěný, smutný, nikdo nechápe jeho potenciál. Během filmu okolí zjistí, že autista má potenciál značný, autista se navíc začne chovat výrazně neautisticky, přestane mít záchvaty, začne bezproblémově komunikovat a jevit zájem o ostatní. Ukáže se, že všechno vyléčí láska, jenom stačí trochu chtít, takže na konci dojde k hlubokému porozumění mezi autistou a zbytkovou společností. Tento stav porozumění již pak nadále trvá, nic jej nenarušuje a všichni jsou spokojení. Toto chápání t

Včera jsem četla výborný článek. Pojednával o pojmu "vysokofunkční" či "nízkofunkční" a četla jsem ho na fóru Autism Discussion Page, které všem vřele doporučuju, protože tam píšou výbornou a srozumitelnou formou skvělé věci. V zásadě v tom příspěvku autor pojednává o tom, že pojem "funkčnost" je definovatelný velmi obtížně a že vlastně moc nesouvisí se závažností projevů autismu. Jsou vysokofunkční autisté, kteří mají velmi dobré kognitivní schopnosti, jsou schopni velkých akademických úkolů a výkonů, a přitom je jejich autismus poměrně dost obtěžuje (rigiditou v myšlení, senzorickými problémy, kompulzemi, atd.) A naopak mohou být "nízkofunkční" autíci, kteří zdaleka tak velkou rigiditou myšlení, senzorickým přetížením a podobně netrpí, jejich autismus je vlastně mírnější, i když celkový kognitivní potenciál mají třeba nižší (nebo si to aspoň my myslíme). Ta myšlenka se mi ale moc líbí. Zitul jednoznačně patří do první skupiny. Je akad

By Zitul.

Tak tak. Od polovina října vyhrávají ve všech obchoďácích vánoční melodie. Upozorňují nás, že za další měsíc, možná dva, možná tři, přijdou svátky klidu a míru. Které strávíme v těchto obchoďácích, případně na poště. Nebo v infarktových telefonátech s doručovacími službami. Např. já minulý týden. Volám na doručovací službu, která měla od nás doručit nadměrnou zásilku paní do Brandýsa nad Labem. Já: Dobrý den! Doručovačí služba: Dobrý den! Jak vám mohu pomoci? Já: No... pomoci... můžete! Minulý čtvrtek u nás pán od vás naložil balík a nyní (ve středu) balík stále není doručen. Doručovací služba: Řekněte mi objednávkové číslo. Já: ano... xyz... bla bla bla. Doručovací služba (po chvíli... smutným hlasem): Takový balík vůbec neexistuje! Já: No... to jste mne... poněkud... existuje! Doručovací služba: Ne, to bychom tu měli záznam. Neexistuje. Objednejte si přepravu. Já: Prosím jak si mám objednat přepravu pro balík, který jste již převzali?? Doručovací služb

Dalsi z dovednosti teto male japonske duse...

Vsude...tuny....nechcete nekdo??

Dnes Frankenstein.

Ano, dneska mi ťuká datel na budku. Zitul je už přes týden nachlazená, což znamená, že je doma. Doma, otrávená, ale ne zas tak moc nemocná, aby byla ráda za to, že může ležet. A doma znamená, že se narušila rutina. Narušily se kroužky a škola, samozřejmě, a spousta malých drobností, které činí život Zitul krásným. Takže je NUDA, NUDA, NUDA mami. A když je nuda, tak se autíci rádi věnují stimmingu. Stimming je opakovaný pohybový stereotyp, který lidi dělají, aby snížili svou celkovou tenzi. Některé typy stimmingu jsou přijatelnější než jiné. Někdo mává rukama, někdo se bouchá do hlavy, někdo skáče, někdo se nějak točí. Je to různý. Zitul miluje skákání. Ano, skáče snožmo v pokoji. Hodiny. Hodiny, kdy poslouchám to skákání a vím, že zakazováním se nic nevyřeší. Ani odváděním pozornosti. Ničím. Vždycky přijdu, opětovně uložím Zitul do postele, protože hodinovým skákáním se obvykle bronchitida neléčí, a odejdu a slyším, jak Zitul hned vstane a skáče dál. Nic s

Zitul se rozhodla letos vzit ozdoby zcela do sve rezie a tak bude vse ve stylu origami. Zde vanocni zlaty origami vetrelec na stromek.

Pure perfection. Origami svet Zitina.

Pro lidi s autismem, aspoň takovým, jaký má Zitul, je svět.... černobílý. Věci jsou buď dobrý (skoro nikdy) nebo špatný (skoro vždycky). Není nic mezi tím. Není nic, co by šlo označit jako šedý. Potíž je, že většina věcí v našem životě je prostě šedá. U spousty věci ani nevíme, jestli jsou černý nebo bílý. Každopádně si myslím, že tohle černobílý vidění způsobuje něco, co navenek vypadá jako extrémní perfekcionismus. Žijeme v geografickém regionu, kde vznikla psychoanalýza. A tak je tu široce rozšířená tradice rýpat se v příčinách. Obviňovat rodiče. Obviňovat rodiče rodičů. Nemyslím, že by to dělali terapeuti, dělají to lidi. Ale víte co, autistický perfekcionismus nesouvisí s rodiči. Souvisí s tím černobílým viděním. Pokud se mi něco nepovede napoprvé, nemá cenu se ani snažit. Vlastně nikdy nemá cenu se o nic snažit, protože výsledky mého snažení nikdy nebudou tak super, jako představa v mé hlavě. Kolikrát přišlo Zitisko ze školy a hořce plakalo, že STR

Dnes ve stylu "rusko". Kdyz uz mam ty ruske predky.

Pozoruju lidi kolem sebe. Zdá se mi, že tak 90 % z nich sabotuje vlastní štěstí. Ptáte se, proč by někdo sabotoval vlastní štěstí? To nevím, na to odpověď nemám. Ale ta sabotáž, ta tu je. Zcela zjevně. A my si nyní rozebereme důvody té sabotáže. 1. Tvrdím, že něco chci, ale vlastně to nechci. Ano, první a fundamentální důvod sabotáže. Tvrdím, že chci být astronaut a letět na Mars, ale nechci se učit fyziku a techniku a vůbec. V tom případě je naprosto jasný, že nepoletím prostě nikam a že niterně žádný astronaut nejsem. Je to úplně jinak. Když chci být astronaut, tak od rána do večera ležím v materiálech o astronautech, vím o nich všechno, obtěžuju okolí svým vědomím všeho o astronautech a tajně se snažím vetřít na stáž do Houstonu. Neexistuje žádné "ale", proč to nejde. Chci to, tak za tím jdu. Z mého pozorování 90 % lidí v populaci má s tímto bodem problém. Chci být doktor, ale vadí mi krev a lidi. Chci být vědec, ale frustruje mne neúspěch. Chci být fitn

Zitul vymyslela a nachystala adventni kalendar plny prekvapek...:-)

Mami... mamííííí... mámo.... mámo.... mamí..... má...mo! Otevírám oko a koukám na nTašeho kučeravého hošíka, který drží v ruce flétnu. Je šest ráno. Je tak brzo, že být vzhůru přímo fyzicky bolí. Zavírám oko, ale nemá to cenu, Jindra ví, že už jsem vzhůru a začná svou serenádu na flétničku. Když nereaguju dostatečně nadšeně, vzdaluje se do pokojíčku a přichází ozbrozojen tamburínou. Když nezabere tamburína, donese si hromadu kostek lega a vysype je z krabice přímo k mojí hlavě. Vstávám. Téměř poslepu dojdu kuchyně a dávám Jindrovi snídani. Jindráček je spokojen a odchází do obýváku zahrát na klavír. Půl sedmé v neděli je ten správný čas na pořádný koncert. K tomu si obvykle zapíná metronom a to na nejvyšší tempo a hlasitost. Piju kávu. Poslouchám serenádu na metronom. Asi za hodinu jde Jindra vzbudit tatínka, kterého nechávám milosrdně spát. Tatínek téměř poslepu dojde do kuchyně a připraví Jindrovi druhou snídani, protože neví, že už Jindra jednu měl. Jin

Přestože v poslední době zažívám existenciální krizi způsobenou asi fatálním množstvím práce a povinností, snažím se stále žít nějaký svůj vlastní, osobní život. Což vypadá tak, že se snažím scházet se svými přítelkyněmi a přáteli a trávit s nimi nějaký čas, protože... protože je prostě mám ráda. Ale řeknu vám, není to jednoduchý. Myslím, že jsem tu před pár lety psala takový jásací článek o tom, jak jsou moje přítelkyně silné ženy. Protože jsou. Jak bojují za zdraví a práva svých dětí, jak to nevzdávají. Přetočme o pár let dopředu a hle. Moje přítelkyně jsou se svými řekněme náročnými ratolestmi... samy. Vůbec se nehodlám a ani nechci zabývat myšlenkou, proč jsou samy, kdo za co mohl, kdo komu co řekl, udělal, odešel, přišel. To je jedno. Potíž je, že moje přítelkyně jsou samy nejen samy na sebe, což je povětšinou docela dobrý životní stav, který může pomoci osobnímu růstu, ony jsou ale samy i na svoje děti, které se narodily s nějakým problémem. Řeknu vám, není

Kochova vlocka je jeden z prvnich matematickych popisu fraktalu. Sedime, jime, Filip vysvetluje Kochovu vlocku a Zitul je fascinovana. Kamaradit s fyziky a matematiky je hodne cool.

Děti spí. Sedíme s Honzou v obyváku a hledíme před sebe. Nesledujeme žádný film nebo tak, protože to by nás příliš vyčerpávalo. Prostě hledíme. Připadá mi, že je mi tak osmdesát let. Už mi chybí jen papuče na nohy a křížovky do ruky. Říkám Honzovi - jestli to není jen nějaká životní fáze?? Taková ta fáze, kdy se člověk prostě extenzivně stará o jiný lidi, malý lidi. Honza mne ujišťuje, že je to jen fáze. Říkám, no, jednou na to budeme rádi vzpomínat, doufám. Pokouším se být pozitivní. A Honza říká - ne omyl. Jednou na to budeme vzpomínat, jak to bylo STRAŠNÝ, ale jak jsme to zvládli. Mozek milosrdně vymaže vzpomínky na řvoucí a ječící batole a mimoziánské chování pubertálního Zitiska. Zůstanou krásné věci. Buclaté ručky kolem krku. Mám tě rád, mami. Výpravy se Zitul na hvězdárnu a do muzeí a do VIDY. Mozek vymaže vzpomínky, jak jsem několik nocí po sobě nespala a jak jsme se pak hádali, a jak jsem pak šla do práce, jako by se nechumelilo. Vymaže vz

Jedu busem s Jindrou a Zitínem. Jedeme a vedle nás stojí dvě takové rodinky s dětmi, hezcí lidi, hezky oblečení. Maminka stojí u kočárku umně vecpaného mezi můj kočárek s Jindrou a další kočárek napravo od ní. Mezi kočárky je jedno volné sklapovací sedátko. A na sedátko se mlsně kouká několik dětiček těch dvou rodinek. Holčička si chce sednout. Ale chlapeček je rychlejší. Tatínek na hošíka kouká a pak povídá "no... vstávej... buď gentleman a pusť Lucinku". Hošík tupě hledí. Tatínek se začne smát a obrátí se na druhého otce: "no... je jiná doba, co???" Holčička kouká tázavě na maminku. Maminka stojí a vypadá, že omdlí. Jeden z otců si sedá. Matka stojí a nic neříká. Chlapeček tvrdošíjně sedí a oba otcové se tomu smějí (panečku... ten má výdrž!... tak už vstávej.... vidíš ho, von nevstane... no není to vtipný?). Nakonec chlapeček vstane a na židli si sedne holčička. Hošík postojí asi vteřinu a začne natahovat. Zapomněla jsem uvést, že

Dnes jsou to presne dva roky, co je s nama tenhle clovek.

Dnes jsem četla, že francouzská policie doporučuje, aby rodiče nesdíleli žádné fotky svých ratolestí, protože jejich děti k tomu nedaly explicitní souhlas a jednou by se s nimi mohly soudit o zneužití svého soukromí. Pokud tento trend dorazí i k nám, tak jsem jako člověk skončila. Úplně. Trochu se obávám, aby mne Jindráček se Zitul nenechali jednou vsadit do žaláře. Hm. Přemýšlím, jak na to argumentovat nazpátek. Někdy mám pocit, že neustálé ustupování všemi směry a respektování všech respektovatelných entit nezaručí větší pohodu ani bezpečí. Děti mají právo na soukromí. Ale i rodiče mají  svoje práva. Rodiče dětí se speciálními potřebami mají určitě právo na svoje mechanismy, které jim umožňují péči o jejich speciální dítě přežít. A ze zkušenosti vím, jak moc jsou sociální sítě pro autirodiče důležité. Sociální sítě bourají tu představu izolace, do které se s autidítětem jednou nevyhnutelně dostanete. Sdílení fotografií vašeho autidítěte při běžných činnostech má

Jsem jedno ucho, mami.

Helloweenska dyne, design by Zitin.

Sedím u postele a čtu Jindrovi jeho oblíbené leporelo. Je to leporelo o mašince a pochází někdy z 60. let. Jindra ho z nejasného důvodu strašně miluje, označuje ho jako "maša" (= mašinka), případně VLAK ČÍST a má ho fakt upřímně rád. Za den ho průměrně přečteme 50x, včera jsem to počítala. Čtu já, čte Honza a když se oba vyčerpáme, vezme Jindra leporelo, jde za Zitínem a říká ČÍST PUSÍM a čte dokonce i Zitul. Ale obecně nejlepší je, když čte máma. Tak čtu a čtu. A pak se mi stane taková věc. Při miliontém opakování předčítání mašinkové básničky mi na straně asi tak 8, když mašince jede nocí, vytane vzpomínka. Na obrázku v leporelu je mašinka, jak se řítí nocí, svítí lampy a nějak projíždí nádražím. A já si najednou vybavuju, jak jsem byla malinká, mohlo mit být tak pět šest, a jak vstáváme s babičkou ještě za tmy, protože pojedeme na celodenní VÝLET. A vybavuje se mi vůně másla na chlebu, který snídáme skoro potmě a tiše v kuchyni, vybavuje se mi, jak venk

Uz jsem opet nemocna a nedostava se mi sil, tak aspon dnesni fotka pobledle matky s Jindrackem.

Dnešní den se od základu nepovedl. Ráno jsme čekaly se Zitul 25 minut na zastávce na autobus, který ne a ne přijet. Zitul chytila hroznou paniku a mně dalo dost práce pozitivně motivovat a vysvětlovat, že se nic strašného neděje. V práci byly samé stresy. V polovině labmeetingu jsem pocítila, že se při mluvení dusím. Zbytek dne jsem se produsila. Mezitím jsem psala se Zitul úlohy, vědecky pracovala, věnovala se bratříčkovi, uklízela, vyřizovala telefonáty s ministerstvem a šplíchala si všemožné antiastmatické spreje. V pět jsem volala Honzovi, ať přijde, že už opravdu nevydržím ani vteřinu. Honza nezvedal telefon. Říkám si no výborně. On si někde odpočívá, zatímco já.... sípu. Ale ne. Paranoia není na místě. Ukázalo se totiž, že obcházel naši domácnost s pánem, který má zajistit, že naše koupelna nebude vypadat jako okousaná od gigantického nešikovného dinosaura. Když mi ovšem Honza sdělil, že ve čtvrtek přijdou KLUCI BOURAT, obešly mne mrákoty a odešla jsem se ra

Sedím v trolejbuse se Zitul a jedeme do školy. Zitul povídá a povídá a já si uvědomuju, že se cítí fajn a spokojeně. A že nějakou dobu (přes léto) se tak určitě necítila. A mám velikánskou radost, protože rodič prostě chce vidět svoje děti šťastný. Načež Zitul povídá: Mami, já už si nepřipadám tak hrozná. Říkám: Proč si myslíš, že jsi hrozná? Zitul: Tak... celkově. Hlavně ve škole. Ale už si to nemyslím. Já: Taky si to nemyslím. Nikdy jsem si to nemyslela. Zitul: To je dobře, mami. A povídá a povídá o nějakém origami zázraku, který teď staví. Pak se Zitul zamyslí a povídá, že nejlepší na světě je mít kamarády. A já jí fakt rozumím. Chápu to, protože sebevětší ujišťování rodičů neřeší názory vrstevníků. A jsem ráda.

Kava a chleb a la Berlin.

Všichni doma žijou volbama. Na sociálních sítích se strhlo doslova šílenství. Buď někdo někomu někoho do poslední chvíle doporučoval, nebo nyní někdo propadá zoufalství. Ale tento blog je striktně apolitický, takže o tom se mi psát nechce. Zatímco u nás doma všichni řeší, kdo je agent, kdo bude ve sněmovně, kdo má a kdo nemá právo o něčem rozhodovat, já sedím v hotelové lounge na večeři. Takové večeře se pod názvem "gala dinner" pořádají na většině konferencí. Obvykle se tam scházejí přátelé, kteří se dlouho neviděli, kdesi spolu byli na stáži, pracovali spolu, pak se jejich cesty rozešly. Anebo se zde scházejí lidi, kteří spolu domlouvají projekty. Ale to se mi nemůže stát. Mně se totiž nemůže nikdy stát nic normálního. Přicházím trochu nejistě do rozjeté zábavy. Neznám tu jediného člověka. Sedám si na kraj stolu a doufám, že se zábava nějak rozjede i pro mne. Jinak se budu muset jít ukrýt zpět na pokoj. Naproti mne nějaký američan líčí ostatním výc

Pohled z okna meho hotelu. Vypada to tu jak scena z Blade Runnera.

Mírně sebestředně se domnívám, že se obecně strašně málo péče a pochopení věnuje rodičům autistických dětí. Obvyklé podpůrné rozhovory s okolím vypadají takto: Já: ahoj! Někdo (kdokoli): ahoj, ahoj! Já: tak jak se máte? Někdo: no... výborně výborně... a vy?? s tím autismem?? Já: no... je to těžký.... někdy... že.... Někdo (skáče do řeči): no to já bych nemohl todleto.... to musí být strašný!!! Já: no... ono.... to místy... je .... fakt .... trochu.... Někdo: asi bych se zabil/a! fakt... tohleto bych teda nedal/a.... Já: ehm.... člověku... se honí... hlavou... že....ano... různé.... Někdo: to jsi fakt světice... vopravdu... totok.... to bych nemoh' Já: ale.... já nechci být světice....chci mít.... fajn... život! Někdo: no to musí být hrozný, no... a cestujete vy vůbec??? Já: no moc ne, že... Zitul to stresuje.... Někdo: no já si život bez cestování nedokážu představit.... Já: no... že.... Někdo: no já už musím... moje dvojčata mají totiž mistrovství

Dnes vysel rozhovor v casopise Interview, mam radost:-)

Myslím, že jedna z nejstrašnějších věcí, kterou můžete svému dítěti udělat, je, mu dáte všechno. Když bude mít hladíček, dáte mu cokoli, na co bude mít chuť. Klidně kilo gumových medvídků. Hlavně aby něco snědl, že. Když se bude nudit, budete zajišťovat zábavičku. iPady kdykoli kdekoli. Hlavně aby nebrečel/a. Budete za všech okolností předcházet jakékoli frustraci. Destrukce života dítěte je tímto spolehlivě zajištěna. Až se mu v životě přihodí něco vážnějšího, v lepším případě vám vletí zpět do náruče a už z ní nikdy nebude mít odvahu vyletět, anebo v horším případě usoudí, že tak strašnou věc, jako právě zažívá, nezažil ještě nikdo na světě a udělá nějakou blbost. Jakoukoli. Jedna z věcí, kterou se můžeme naučit od generace našich rodičů, je výdrž. Zásadní otázka je, odkud ji vzala generace našich rodičů? Od svých rodičů. A co byli tito rodiče? Válečná/časně poválečná generace. Generace, která zažila dost strašné věci, minimálně takové, které by kavárenské osa

Dnes jsme vyrazili do terenu. Do terenu na opaly. Do terenu na opaly se straslivym batolatkem neni dobry napad. Ale dopadlo to a my prezili.

Když se Řehoř Samsa jednou ráno probudil z nepokojných snů, shledal, že se v posteli proměnil ve VÝRA. Vstal, oblékl se poslepu, natáhl si svetr a vyrazil do práce. Cestou v MHD vejral jak výr. V práci taky pouze vejral. Pak šel na oběd a u toho vejral. Pak šel zas pracovat a vejral dál. Mezitím si převzal malého výra, který neustále odlétal a někam padal. Při péči o malého výra velký výr pouze vejral a nebyl schopen už žádné reakce na neustále požadavky malého výra. Pak jel vyzvednout středního výra do výří školy. Pak jel domů s oběma výry trolejbusem a u toho opět pouze vejral. Pak doma uklízel, vařil, chystal, psal důležitou korespondenci, vědecky pracoval, učil se s dítětem vlastivědu a snažil se být dobrým rodičem. A vejral. Pak děti usnuly a on vejral. Vedle měl partnera a ten taky vejral, protože na tom byl stejně. Vejrali oba. Nemluvili, jenom tak seděli a tupě vejrali před sebe. A to byl jejich život. Chudák Řehoř.

Dnes vzacne foto. Magnum a le tigre. Kdo to chape, muze si s nami virtualne tuknout ciderem.

Nechápu, jak někdo může dát přednost osamělému sezení v malé plechové krabici, která jede krokem, před sezením ve velké MHD krabici plné zajímavých lidí, jejichž pozorováním se může člověk bavit dlouhé hodiny. Trolejbusem, kterým jezdím, jezdí ohromně zajímaví lidi. Je to směsice čistokrevných brněnských hipsterů, studentů, uštvaných matek rozvážejících děti ráno do škol, důchodců, všeho. V létě to není tak markantní, ale teď, jak začal podzim, je navíc evidentní, že MHD je i místem vizuální sebeprezentace. Sedím se řvoucím Jindřínem na klíně a pozoruji pána naproti. Má svetr se severským vzorem, žluté kalhoty a pečlivě zastřižený vous. Retro. Vedle sedí slečna a taky je celá retro, má nějakou starou kabelku a celkově vypadá nonšalantně nedbale. Oběma jim to sluší. Ale mně v tom něco neštimuje. Oba jsou mladí. A oba jsou spokojení v té své retro sebeprezentaci. A to mne zneklidňuje. Nemá se mládí vymezovat? Nemá vytvořit pořádnou revoltu? Pořádnou revoluci

Z ikebanoveho vikendu vyrobky od Zitul a moje...

Nestiham vubec psat, prispevek sem dam az zitra. Tak dnes aspon hody! S Magdickou:-) Jindra trochu brecel, ze nema kroj, ale pak nadsene tancoval a zpival:-)a Zitul pozorovala.

A jeste jedna z Noci vedcu.

Noc vedcu 2017 a letos moje prednaska o lidskem tele v kosmu. Zitul to zaujalo a vymysli, kam ted poletime. Navstevnost nebyvala. Dekuju vsem!