Zita - Autism Story

Tenhleten blog čte spousta lidí. Přes tisíc lidí denně. A někteří píšou i dlouhodobě do diskuzí. A někteří dokonce píšou tak zajímavý a podnětný příspěvky do diskuze, že jsem je požádala, aby napsali rovnou celý článek sem na blog, protože si myslím, že to spoustu lidí zajímá a spousta lidí si to se zájmem přečte a v komentářích by to mohlo zapadnout. Takže, dnešní příspěvek psala Chemička. Chemička se pohybuje na vysokofunkční části PAS spektra.  A Chemičku jsem poprosila, jestli by nezpracovala téma "Co mi pomáhalo jako dítěti, když lidi okolo dělali/nedělali a co mi pomáhá teď". Je to nesmírně zajímavý příspěvek. A protože jsem ho nepsala já, uvádím ho v uvozovkách.  "Co mi pomáhalo jako dítěti, když lidi okolo dělali/nedělali a co mi pomáhá teď". "Otázka „Co mi pomohlo/pomáhá?“ je komplexnější, než se zdá. Sloveso „pomoci“ může být popsáno jako „svým působením změnit výchozí stav do stavu lepšího“. Budu tedy zmiňovat vliv faktorů pros

Pro astmatické děti...

Dnes jsem si vypočetla, že přesně devítinu svého života jsem strávila kojením svých dětí. Nevím, jestli mám mít radost, že je to tak dlouho, nebo se za to mám stydět, protože spousta kompetentnějších matek by své ratolesti již kompetentně odstavila. Ale kojení je hezký. Přijde mi to hezký, fakt. Užitečný a přirozený. Včera na mne kdesi na facebooku vyskočilo jakési zahraniční diskuzní vlákno, ve kterém se řešilo mezi ženami působícíma v akademické sféře, jak to s tím kojením vyspekulovat, aby se mohlo pár týdnů po porodu na konferenci. Jsou to kolegyně z USA. Je tam dost normální, že na pracovní pozici, na které pracuju, se vrátíte do práce na full-time několik týdnů po porodu. Kojení nekojení dítě nedítě. Dítě je s chůvou a vy lítáte na konference a všem vykládáte, jak je to super, že jste nezávislá osoba a vůbec vám to nevadí, protože jste pokroková žena. Plus každá druhá žena tam do toho vlákna psala, jak se poprala s těžkou poporodní depresí. A já si říkám - p

Už dlouho si říkám, že musím napsat o jednom fenoménu. Jmenuje se to "Udělej si sám/a a potom si stěžuj". V praxi to vypadá následovně. Téměř každý den mám to štěstí vidět nějakou zoufalou maminku, jak se tahá s kočárem do autobusu. Matka ztrhaná, v ruce další dítě, na zádech nejlépe batoh s nákupem, prostě hrůza, vyčerpání z ní jen čiší. Matka koulí očima, jelikož se snaží do MHD napasovat kočár, což nejde, protože kočár je ojetý a blbnou mu kolečka (důvěrně znám). V tom přiskakuje nějaká osoba, že matce pomůže. Matka se se zničeným úsměvem usměje a povídá "Já to zvládnu sama, děkuju". Poté nastoupí, ulehne na nejbližší sedačku a prospí zbytek cesty na podlaze autobusu za mohutného řádění staršího dítka. Ideálně ještě během transportu matka volá někomu dalšímu, jak je to strašný, že jí nikdo nepomáhá. No dobře, trochu přeháním, ale jen trochu! Vždycky když takový výstup vidím, tak si říkám - proboha proč? Proč odmítat pomoc, kterou tak masivně potřebuju

Zitinovy komiksy jsou neuvěřitelný:-) zde nové postavy pro budoucí epický komiks o nemocech

Nenudíme se a aktuálně řešíme další napínavý díl seriálu "Inkluze vysokofunkčního autítka". Ale asi se mi teď o tom nechce psát, protože z toho na mne pak padá beznaděj a deprese. Chci se soustředit na hezký věci v životě. Nebo vyvrátit nějaký debilní mýtus. Nevím. Nebo prostě udělat cokoli užitečnýho. Jeden z největších omylů ohledně autismu je ten, že autisté NECÍTÍ EMOCE. Jenom proto, že na někom něco není vidět, ještě nemůžu prohlásit, že to necítí, ne? Jsem osobně přesvědčená, že spousta autínů má bohatý vnitřní život, jenom nemají prostě tu nutkavou potřebu to s někým sdílet. Ale uvntiř jsou to normální lidi, chtějí být milovaní, mít kamarády, být ocenění. Nemůžou za to, že je to na světě tak debilně zařízený, že jim to zrovna dvakrát senzoricky nevyhovuje, takže mají plné ruce práce s tím, aby v naší společnosti neurotypických géniů normálně přežili a zvládli aspoň projít pod osvětlením v obchoďáku. Dneska Zitisko dostalo tři dopisy od dětí z b

Sedím v kavárně se ženou, o které toho vím strašně moc. Stejně jako ona o mně. 12 let jsme spolu strávily v jedné školní lavici. Zažily jsme spolu věci, které nás definovaly pro celý příští život. Jakoby těch asi 13 nebo 14 let, co jsme spolu nemluvily, neproběhlo. Jako by to všechno plynule pokračovalo. Všechno jsme si odpustily, všechno. A já tam tak sedím a jsem hrozně šťastná. Je to jako návrat domů z dlouhé cesty. Některé věci jsou tak skvělé, že stojí za to je spravit. I když se člověk třeba dlouho odhodlává. A tím, že jsou spravené, jsou ještě lepší. Sedím a směju se a dívám se, jakou má nádhernou dceru, která tam sedí s náma, a říkám si, prostě, tohle je za odměnu. Za moudrost a za odpuštění někdy člověk dostane za odměnu tu druhou šanci, o kterých jsem tu minule psala, že nejsou. Ony asi jsou, ale jsou jenom někdy a člověk se asi musí i hodně snažit, aby byly. Říkám si, jak jsem to mohla těch 13 let vydržet?? Jak mi to mohlo tak šíleně nechybět?

Na sociálních sítích a vůbec těch všech nových médiích je naprosto úžasné, jak můžete modulovat obsah. Můžete dávat k tématu Autismus jenom ty příspěvky, které na tuto jednotku vrhají to lepší světlo. Až by se skoro chtělo říct, jaká je to ohromná zábava. Jak je to vlastně fajn! Ale je to jenom výseč reality. Ta druhá výseč tu není, protože nechci, aby si ji Zitul někdy četla. Protože ji nesmírně miluju a nechci ji zranit. Jenom je třeba na to čtenáře upozornit, že to tak je. Že pozitivní veselé zprávy o tom, co se nám povedlo, nejsou všechno. Dneska jsem pekla se Zitul bábovku a kolem chodil Jindra. A když viděl, jak dávám prádlo z pračky do sušičky, začal divoce jásat a dávat ho tam hned taky. A vesele se na mě smál a dával prádlo do sušičky, nosil ho tam a zpátky a bylo to bezva. A já si uvědomila, že tuhletu jednoduchou nápodobu Zitul asi nikdy prostě dělat nebude. Cítím, jako by mi někdo vzal část jejího dětství. Tu část, kdy děti dělají s mámama věci,

Je mi jasný, že tenhleten post hodně lidí naštve. Ale prostě ho musím napsat! Tedy, milí mileniálové. Tento post je určen právě vám. Pokud nevíte, zda mileniál jste či nejste, čtěte dál. Wikipedie k tomu praví toto: Generace Y je pojem, který se poprvé objevil v srpnu 1993 v časopisu Advertising Age, přičemž popisoval generaci dětí narozených v letech 1986 až 1995. Dnes už často označuje i generaci narozenou mezi lety 1974 (respektive 1975) až 2000. Generace Y se chápe jako následovník generace X a generace MTV . Objevily se i pokusy označit tuto generaci anglicky jako Millennials nebo jako internetovou generaci (iGen) a dát jí název podle klíčových události a trendů, které se jí týkají. Další názvy jsou Echo Boomers (jako děti narozené generaci Boom Generation), Net Generation (1. generace, která od dětství používá ICT ) Hle. Milí mileniálové, možná i já jsem /sensu lato/ mileniál. Ale vyrůstala jsem přesně deset let v komunistickém, totalitárním režimu. Má

Jindra začal chodit a s tím nastalo nové období. Jindra chodí na vratkých nožkách, otvírá myčku, vytahuje tablety do pračky, olizuje boty, jí odpadky. A já neustále pobíhám a volám na toxikologii průměrně tak třikrát denně, zvedám, uklidňuju a zpívám, taky dělám legraci, vařím a peru obrovské hromady zašpiněných oblečků. A zrovna teď cítím, že už nemám skoro žádný síly. Včera jsem usnula s Jindrou v nosítku v náručí v tramvaji. A někdy jsem tak unavená, až jsem nespravedlivá k Zitul a hrozně mne to mrzí. Že jí pořád opakuju, co by se jak mělo/nemělo, a vlastně chci, aby všecko dělala jako dospělá, což nejde, protože dospělá není, a navíc je to hrozně nefér. A do toho ječí Jindra a nejlépe volají lidi z práce a já mám pocit, že se prostě někdy rozpláču a už ten šedesátý telefon prostě nezvednu. Nejsem android. Někdy mám pocit, že za lízátko a vlídné slovo odejdu k cirkusu. No nic. Hlavně, abychom to všichni ve zdraví přežili. A nevypustili u toho duši.

Přemýšlím nad Zitul. Co nejvíc potřebuje. Myslím, že potřebuje ochranu. A ta ochrana vychází z autority myslím. Potřebuje učitele, který má autoritu. Po našich předškolních a školních peripetiích si troufnu odhadnout, zda někdo bude/nebude se Zitínem zvládat, během asi tak pěti sekund.  Čím dál tím víc si myslím, že psychoterapeutické vysvětlování (učitelům/dětem/rodičům těchto dětí) nic moc neřeší. Zitule potřebuje školu strukturovanou tak, že učitel/ka má autoritu a že děti se v klidu soustředí na svoje vzdělávání a pokud možno jsou tím dost vytížené. V takovém prostředí je jí dobře a prospívá. Sedím tu a přemýšlím si tak nad prací s autoritou. Že autorita je nesmírně důležitý prvek vzdělávacího procesu, jen se toho v dnešní době z nějakého důvodu všichni jaksi bojí, ji občas a na správných místech uplatnit. Všichni se bojí. A nemyslím nějakou tupou, nesmyslnou, debilně prosazovanou autoritu. Myslím autoritu vědomou, pevnou, která je průvodcem a oporou. T

Identita všech chráněna:-)

Ve světle šílení a paniky z vítězství DT mám pro lidstvo pozitivní, povzbudivou zprávu - naučila jsem se plést a upletla jsem Jindrovi deku.   Pletení je velmi uklidňující.  Jindra je spokojen.

Tak nám zabili Ferdinanda. Ale vlastně ne nám, američanům, a nezabili, ale zvolili, a ne Ferdinanda, ale Donalda Trumpa. A vypuklo šílenství. Na sociálních sítích, ke kterým jsem napojená, tryská zoufalství všemi směry. A ty barvité nadávky! Předně, musím objasnit, že vůbec netuším, jaký bude Donald Trump prezident a určitě nemám žádný ambice to nějak odhadovat, můžu si o tom něco myslet, ale to je tak všechno. O tomhle tento příspěvek není a nebude. Je to v zásadě jedno. Ale pozoruhodná mi přijde ta reakce lidí, na kterém jsem jakýmsi virtuálním způsobem napojená. To překvapení! Zděšení! Nefalšovaná hrůza! A už to tu máme podruhé, před nedávnem byl přece brexit. To bylo podobný. Tolik paniky! Nefalšované zoufalství z toho, že někdo může bejt ÚPLNĚ BLBEJ A MÍT JINEJ NÁZOR. No, pokud se nepletu, tak názorová pluralita je znakem demokracie. Navíc, přiznejme si to, za předpokladu, že volby nebyly zmanipulované, což nevíme a teď nebudeme řešit, prostě za t

Zitisko líčí zážitky ze školní družiny. No mami a ty děti jsou tam takové .... no oni si vůbec neumějí hrát... (bystřím) ... a prostě tak jsem jim udělala hru! (jsem v plné pohotovosti)... jako jsem jim dala takový test... "A jaký test, Ziti?" "No prostě test vědomostí, mami. Na prvním papíru byla otázka: Jaký je rozdíl mezi MALOMOCENSTVÍM A CHOLEROU. Na druhém papíru dostali otázku: PROČ NELZE MÍT ZARÁZ LEPRU A TUBERKULÓZU. Na třetí papír jsem jim namalovala žito s námelem a spr ávná odpověď byla ERGOTISMUS mami, ale oni to neznali... tak jsem jim to povykládala... V hlavě mi běží děsivé vize ve stylu Bergmanovy Sedmé pečetě, protože Zitisko miluje popisovat, jak se lidé svíjeli na zemi a měli halucinace, to je totiž ta nejlepší část o ergotismu, jak celé vesnice byly mimo a tancovaly a pochodovaly do lesa...Zitul to miluje. Kde se Zitisko dozvědělo o ergotismu, netuším. Můj vliv to není. Ode mne dostala sice minulý týden ohromně děsivou knihu o

Příšerka Zubik. Děj se odehrává na Flede.

V návaznosti na minulý příspěvek mne napadá, že hlavním důvodem pocitu viny je vědomí, že jsme nějak prioritizovali a tudíž některé volby ztratili/odsunuli. Jakmile se člověk zbaví pocitu viny z toho, že něco upřednostnil, nějak volil, ohromně se mu uleví. Od strachu z toho, že něco ztratíte. Moje dnešní priorita byla fajn doba s dětmi. Zitisko upeklo s mou dopomoci svou první bábovku. Jablečnou. Přikládám foto. A mně nevadí, že jsem toho času neuklízela, nepracovala, neutužovala vztahy, nevytvářela plány, nesebezdokonalovala se v čemkoli, necvičila. Vůbec jsem nepokročila. Protože jsem zvolila prioritu s vědomím, že budeme mít špinavá okna, práci dodělám v noci, s přáteli půjdu jindy a vlasy si umyju zítra.  Proto teď můžu mít dobrý pocit.

Tohle se objevilo v jednom komentáři. "Nechápu, jak to některé ženy dělají, že jsou vždy elegantní". A já si říkám - hle! Je čas na další článek o tom, jak svět funguje. Kde si osvětlíme, jak to některé ženy dělají. Použijeme k tomu takový systémový biologický popis. Tedy na začátku si popíšeme vstupy nebo spíš zdroje. Každá žena má omezené množství času, které může (čemukoli) věnovat. Omezené množství času a taky omezené množství energie. Toto množství je omezeno počtem hodin během jednoho dne. Ani ten nejpracovitější člověk nedokáže pracovat 25 hodin denně. I ta nejvyšší efektivita práce má svůj strop. I kdybychom vynásobili největší množství hodin denně, po které lze pracovat, maximální účinností, dostaneme jakousi omezenou hodnotu, která již dále nemůže stoupat, aniž bychom se staly (stali) superhrdinkami (superhrdiny). Proto by teoreticky i ten nejvyšší výkon či životní nasazení ve všech ohledech logicky narazil na svou konečnost, i kdybychom pracov

Dáreček pro Jindru

Všichni ji máme, úplně všichni. I kdyby neudělala nic jiného, než že nás porodila, stále je to naše matka. Odnosila nás, rostli jsme v ní a přišli jsme z ní na svět. Pak se to různě rozchází, no obecně pak nás i vychovala a spoustu věcí třeba naučila a více či méně milovala. S mou mámou je to složitý. Vždycky pro mne byla tak nějak vzdálená a neuchopitelná a velmi jsme ji obdivovala, ale taky jsem se jako dítě dost bála, že nás opustí a někam odejde, protože byla taková tajemná a vznešená a trochu jakoby duchem jinde. Pak následovalo několik desetiletí různých bojůvek a vzájemných snah se pochopit. No a to se asi nakonec podařilo. Dneska jsem seděla se svou mámou a pili jsme kafe a ona měla na klíně Jindru a něco povídala o tom, jaký to pro něho bude v budoucnosti a mně přišlo naprosto pozoruhodný, jak to říkala. Protože si myslím, že měla pravdu. Že totálně Jindru chápe. A že ty věci, které předpovídá, se fakt stanou. A říkala jsem si, že je to pozoruhodné. K

Přátelé, to musíte vidět. Já nemám odvahu to shlédnout, protože mám pocit, že jsem se neustále při tom natáčení jen smála a vypadávala z role, ale to nevadí, když tak mi napište, jak se vám to jevilo:-D Každopádně svou vědeckou skupinu miluju, což je doufám z natáčení zjevné, protože jsou tam skvělí a geniální lidé. Fakt. Tady to je! http://www.ceskatelevize.cz/porady/1181680258-tyden-v-regionech-brno/316281381891029-tyden-v-regionech/video/501378 A mihne se tam i Zitínův obraz a sbírka origami u mne v pracovně!