Další historka z MHD

Miluju ježdění MHD.

V Brně sice řádí žloutenka a kdykoli vstupuju do trolejbusu, tak si představuju, jak se mi na ruce balí miliardy virionů hepatitidy A, ale ty historky, co tam člověk zažije, ty názory, co vyslechne, to se prostě jinde nepřihodí.

Třeba dneska.

Jela jsem s Jindrou z práce.

Jindra řval jako tur, což není překvapivé, protože nesnáší, když nevidí z okna, což neviděl.

Jemně jsem ho držela na klíně a Jindráček se propínal a vykřikoval.

Přes uličku seděli dva starší lidé, kteří jeli s další paní, která byla asi pečovatelka či vychovatelka nebo jak to nazvat. No vychovatelka asi těžko vlastně, vychovávat lidi vyššího středního věku je blbost. Vypadali jako klienti nějakého chráněného bydlení nebo tak a bavili se i o programu, který odpoledne budou mít.

Pán měl Downův syndrom.

Povídal si s vedle sedící paní o někom třetím, kdo s nimi bydlí a kdo hrozně křičí.

A byla to nesmírně působivá debata.

Ten pán s Downovým syndromem říkal něco ve smyslu, že "on furt křičí a když mu řeknu, ať nekřičí, tak furt křičí dál".

A ta paní vedle mu říkala: "no křičí no.... asi mu není dobře..."

Pán: "No ale to se nedá vydržet, to křičení..."

Paní povídá: "No představ si, jak mu musí být, že takhle křičí... že my to jako nemůžeme vydržet poslouchat... to mu musí být strašně špatně, že takhle křičí..."

Pán: "Já jsem mu říkal, ať nekřičí...říkal jsem si, že mu pohrozím...."

Paní: "No ale on to nedělá naschvál, víš. Nedělá. Vím, že ne. Prostě mu není dobře a nemůže si pomoct jinak".

Pán: "No dyť mně to nevadí, jenom to křičení... já neříkám, že je zlej"

Paní: "No to on není. Zlej. Není. Jemu prostě není dobře a neví, jak jinak si pomoct"

Pán: "No... on se zas někdy i směje"

Paní: "Když dobře vstane, tak se na nás usmívá. Víš."

Pán: "Tak já ho třeba pohladím?"

Paní: "Jo. Zkusíme něco udělat, aby mu bylo líp. Musí mu být hrozně špatně, že tak křičí"

V životě jsem neslyšela tak empatický a krásný dialog o potřebách někoho dalšího (z vyprávění asi autistického).

Pak začal Jindra moc plakat a pánovi to vadilo.

A paní mu povídá: "No všichni jsme plakali, když jsme byli malí. To děťátko pláče, protože se mu něco nelíbí. To musíme vydržet. Protože to děťátko je malinké a my už jsme velicí."

Jindráček se upokojil a usnul.

A já si říkala, že je to krásně řečeno.

Opravdu.

Až uvidíte autíka, kterej hrozně křičí, tak si zkuste představit, jak mu musí být, že takhle křičí... že my to jako nemůžeme vydržet poslouchat... to mu musí být přece strašně špatně...něco strašnýho se mu musí v hlavě dít, protože jinak by takhle nekřičel... svatá pravda to je...

Poslouchala jsem ten dialog a říkala jsem si, že ta paní to říká tak krásně a jednoduše a přitom pravdivě. Že ji obdivuju, protože dokážet dávat empatii tam, kde většina lidí jenom chladně a racionálně hodnotí a posuzuje. A ten pán byl skvělej taky.

A pak jsem si uvědomila, že Downův syndrom je důvod k ukončení těhotenství a že kdyby to někdy v minulosti někdo udělal, tak ten pán by teď neseděl v trolejbuse, nečuměl na Jindru a neříkal ty empatický věci a nebylo mi z toho nějak dobře.

Etika neetika právo neprávo nehodnotím vůbec nic a nikoho, ale nebylo mi z toho prostě dobře.