Přeskočit na hlavní obsah

Další historka z MHD

Miluju ježdění MHD.

V Brně sice řádí žloutenka a kdykoli vstupuju do trolejbusu, tak si představuju, jak se mi na ruce balí miliardy virionů hepatitidy A, ale ty historky, co tam člověk zažije, ty názory, co vyslechne, to se prostě jinde nepřihodí.

Třeba dneska.

Jela jsem s Jindrou z práce.

Jindra řval jako tur, což není překvapivé, protože nesnáší, když nevidí z okna, což neviděl.

Jemně jsem ho držela na klíně a Jindráček se propínal a vykřikoval.

Přes uličku seděli dva starší lidé, kteří jeli s další paní, která byla asi pečovatelka či vychovatelka nebo jak to nazvat. No vychovatelka asi těžko vlastně, vychovávat lidi vyššího středního věku je blbost. Vypadali jako klienti nějakého chráněného bydlení nebo tak a bavili se i o programu, který odpoledne budou mít.

Pán měl Downův syndrom.

Povídal si s vedle sedící paní o někom třetím, kdo s nimi bydlí a kdo hrozně křičí.

A byla to nesmírně působivá debata.

Ten pán s Downovým syndromem říkal něco ve smyslu, že "on furt křičí a když mu řeknu, ať nekřičí, tak furt křičí dál".

A ta paní vedle mu říkala: "no křičí no.... asi mu není dobře..."

Pán: "No ale to se nedá vydržet, to křičení..."

Paní povídá: "No představ si, jak mu musí být, že takhle křičí... že my to jako nemůžeme vydržet poslouchat... to mu musí být strašně špatně, že takhle křičí..."

Pán: "Já jsem mu říkal, ať nekřičí...říkal jsem si, že mu pohrozím...."

Paní: "No ale on to nedělá naschvál, víš. Nedělá. Vím, že ne. Prostě mu není dobře a nemůže si pomoct jinak".

Pán: "No dyť mně to nevadí, jenom to křičení... já neříkám, že je zlej"

Paní: "No to on není. Zlej. Není. Jemu prostě není dobře a neví, jak jinak si pomoct"

Pán: "No... on se zas někdy i směje"

Paní: "Když dobře vstane, tak se na nás usmívá. Víš."

Pán: "Tak já ho třeba pohladím?"

Paní: "Jo. Zkusíme něco udělat, aby mu bylo líp. Musí mu být hrozně špatně, že tak křičí"

V životě jsem neslyšela tak empatický a krásný dialog o potřebách někoho dalšího (z vyprávění asi autistického).

Pak začal Jindra moc plakat a pánovi to vadilo.

A paní mu povídá: "No všichni jsme plakali, když jsme byli malí. To děťátko pláče, protože se mu něco nelíbí. To musíme vydržet. Protože to děťátko je malinké a my už jsme velicí."

Jindráček se upokojil a usnul.

A já si říkala, že je to krásně řečeno.

Opravdu.

Až uvidíte autíka, kterej hrozně křičí, tak si zkuste představit, jak mu musí být, že takhle křičí... že my to jako nemůžeme vydržet poslouchat... to mu musí být přece strašně špatně...něco strašnýho se mu musí v hlavě dít, protože jinak by takhle nekřičel... svatá pravda to je...

Poslouchala jsem ten dialog a říkala jsem si, že ta paní to říká tak krásně a jednoduše a přitom pravdivě. Že ji obdivuju, protože dokážet dávat empatii tam, kde většina lidí jenom chladně a racionálně hodnotí a posuzuje. A ten pán byl skvělej taky.

A pak jsem si uvědomila, že Downův syndrom je důvod k ukončení těhotenství a že kdyby to někdy v minulosti někdo udělal, tak ten pán by teď neseděl v trolejbuse, nečuměl na Jindru a neříkal ty empatický věci a nebylo mi z toho nějak dobře.

Etika neetika právo neprávo nehodnotím vůbec nic a nikoho, ale nebylo mi z toho prostě dobře.

Komentáře

  1. Dnes kričala naša aspergerka na svojich unavených rodičov, chúliacich sa v komôrke za kuchyňou.
    Ráno jej manžel v kuchyni pripravuje obed, ide sprievodcovať na hrad,vezie ju tam, a nás zobudí, lenže my nemôžeme vstať a ísť do kuchyne, lebo prekážame.
    A aspergerka na nás kríčí, strašne a boľavo:asperger má v slove dar aj zbraň!
    (Našu spálňu sme dali atypickému-aspergerskému Milovi, ktorému sa zlepšil stav, je ,,funkčnejší,, a má teda svoju izbu, predtým vyžadoval úzku, tmavú komoru, priestor mu vadil a pretože je funkčnejší, kričí boľavé reči aj on, teda bolavejšie ako v detstve, keď prišiel z decáku (ústavu):si sprostá, rozbúram...)
    No, a dcéra, ktorá prišla z Brna (poviem jej o tej žltačke)sa v kuchyni motala tiež, tej už od včera večera avizujem, že víkend bude ťažký....
    A je!Nestačím totižto dospelých autistov dostatočne zaasistovať, pripraviť, vytvoriť im na rýchlo stereotypy, je to aktuálny chaos, kde všetko doterajšie, fungujúce na vlásku, spadne(na mňa)!
    (Viem, že dospelí autisti sa ešte stále vychovávajú:robia pokroky, vo vytváraní vnútorného života a poznania na život....cezo mňa, môj život, cez fenomén ,,premieňania,, v sviatostiach...)
    Dnes sa mi ale po dlhom čase nedarí nebyť bezodne bytostne zúfalá zo svojej dospelej vydatej aspergerky, žijúcej ako ináč s mužom u nás(chránené bývanie!), z jej (zlého, spoločensky-rodinne neúnosného)správania, z jej rečí, ktoré sú tak rafinovane aspergerovsky boľavé....necíti hranice ubližovania, neovláda tie hranice, nemôže si pomôcť v tomto stave (sú to tiež záchvaty, ako v detstve, len je dospelá)...a samozrejme sa mi vynorí bolesť z rečí o jej ,,prevýchove,, od mojich rodičov, učiteľov, známych, aj v nedávnej minulosti-mali pravdu?...ani neviem čo susedia, ten krik, plač (utešuje ma, že vo Vanierovej Arche, kde žili mentálne postihnutí dospelí, laici a reholníci komunitný život, sa vraj tiež ozýval krik a plač...rozhovor v trolejbuse je dôkaz:-) a práve mi vlieva nádej, že je to v poriadku -Božom:-)......Júlia:-))

    OdpovědětVymazat
  2. Kdysi dávno pradávno ( v době mé bezdětnosti) jsem četla jakési pojednání, které srovnávalo vnitřní svět Downů a autistů. Moc si z toho nepamatuju, ale jedno je nad slunce jasné. Downův svět je z určitého úhlu podhledu jasný, jednoduchý, přehledný, popisný. Věci jsou takové, jaké jsou. Jednoduše a srozumitelně popsané. Downík nás rád seznamuje s životem, tak jak ho vidí, jak ho vnímá. Vnitřní svět autisty je naopak složitý už jen proto, jak složité je do něj proniknout, zjistit, co si autista myslí a jak to myslí. Vyladit se s ním na stejnou vlnu... Svým způsobem jsou to vlastně protiklady...
    Ale úžasné je - jak je patrno z Vaší historky z MHD, že Down může autistu chápat.
    Zituli všechno nejlepší k svátku !!!
    Zdravím,
    Monika

    OdpovědětVymazat
  3. Julia: k vasemu komentari (paklize se sem nekdy navratite) : to musi byt nesmirne tezke. Jak funguji ustavy a chranene bydleni v dobe izolace se moc v mediich neresi. Muj syn je na autistickem spektru (asperges) a umi byt zly aniz by si to neuvedomoval. Bojuji se svym vlastnim otcem v diskusich o tom zda syna jeho autismem obhajuji a nemela bych, zda mu pomaham ci ublizuji kdyz na nej nejsem prisnejci. Co je a co neni akceptovatelne (a kym). Co je nevychovanost a co nemoc. Je to nesmirne tezke. Navic si uvedomuji ze jako samozivitelka a jediny rodic mu podvedome supluji i tuto ztratu a trpim tim ze mi ma za zle absenci otce.

    OdpovědětVymazat
  4. Pred dvanacti lety jsem resila ukonceni tehotenstvi kdyz se prokazal down syndrom. Tenkrat jsem jeste nevedela ze se mi pozdeji rozpadne manzelstvi a budu na deti sama. Kdybych dnes nemela Roxy (pozdeji narozena zdrava dcera) a mela bych dva syny (autistu a downa) a byla na ne sama, byl by muj dnesni zivot diamatralne odlisny. Zrejme bych nesla vystudovat dalkove vysokou, zrejme bychom nemohli nikde cestovat, zrejme by byl muj zivot over ve smyslu sanci najit si partnera a byt stastna. Nehlede na to ze zivot bez Roxy si neumim predstavit.

    https://spoonandotherthings.com/2008/11/13/741329-vcera-dnes-a-zitra/#more-741329

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky

O nemocných autících

Čtu si americký blog Rarer in Girls. Už jsem o tom tady určitě psala. Je zajímavé vidět jiné perspektivy. Ale proč o tom dnes píšu. Janey, která je předmětem daného blogu, je už týden v nemocnici. Nyní je po operaci, poté, co se přišlo složitě na to, že má již tři dny prasklý apendix. Janey má teď zjevně peritonitidu a není ji dvakrát. Je to dost děsivá historka. Říkám si. No jak je to možný, že se na to přišlo PO TŘECH DNECH? Pro všechny, kteří nestudovali lékařskou fakultu. S prasklým apendixem nechodíte obvykle jen tak. Je vám strašně zle a máte dost velký bolesti. Tak přemítám, jak tu péči v Americe zanedbávají. Jenže. Pak jsem si vzpomněla na tu story se Zitínovou náhlou břišní příhodou. Bylo to totiž nemlich to samé. Normální dítě si stěžuje. Třeba trochu fňuká. U autidítěte je to jiný. To fňuká, když o nic nejde. Když o něco jde, je jak pěna, neobvykle hodné a nezvykle spolupracující. Proto apeluji na všechny moje kolegy z medicíny, co t

Školka a tóny aneb o bytosti dvou světů

Myslím, že je hrozně důležité dávat zpětnou vazbu. Když vám někdo pomůže, nebo vašemu dítěti, vydat signál, že si toho vážíte. I po letech. Naopak po letech je to ještě důležitější. Pozoruju, že hodně lidí má tendenci zapomínat na ty, kdo jim pomáhají. To se týká i výchovy autidětí. Zapomínáme na ty, kdo s námi byli, když bylo úplně nejhůř. Proto se snažím systematicky být v dlouhodobém kontaktu s většinou asistentek a pedagogů, kteří s náma pracovali, aby viděli, že jejich práce má velký smysl a taky aby viděli, že když něco místy vypadá zcela beznadějně, nemusí to být ještě globální beznaděj. Dnes jsem vyrazila Jindru zapsat do nové školky. Do stejné, kam chodila Zitul. A Zitul jsem vzala s sebou. Aby se tam koukla, zavzpomínala a taky aby pozdravila paní učitelky.  A bylo to jedno z nejhezčích setkání za poslední dobu.  Tak ráda jsem je všechny viděla. A Zitul taky! A pocítila jsem fakt hluboký vděk, protože tahle školka, to bylo místo, kde Zitul dostala svou životní šanci. Životní

O řešení šikany

Problém se Zitínovou šikanou byl elegantně vyřešen. Zitisko bylo v tichosti vyloučeno z družiny a od nového školního roku už do družiny chodit nebude. Není to skvělé? Je to skvělé. Dá se takto postupovat pořád dokola, až ve třídě zůstane pouze spokojený agresor či parta spokojených agresorů. Krása. Zitisko si odnáší do života nový poznatek, že kdykoli se ozve ona sama nebo někdo v jejím zastoupení na její obranu, bude po zásluze potrestána exkluzí z daného kolektivu. Proto je lepší mlčet a nic nikam nehlásit, protože v případě nahlášení problému to stejně člověkovi jenom spadne na hlavu a už si nebude moci číst oblíbenou knížku o Pokémonech.

Maminko, proč jsem jiná

Maminko, proč jsem jiná. Mami, já nechci být jiná. Chci být jako ostatní. Mami, proč ostatní můžou na školu v přírodě a já ne. Mami a ty jsi taky jiná? Jsi taky jiná než ostatní? Jakože jsi divná? Jako já? A jsi vědec, protože jsi divná? Teda jiná? Takoví lidi mají být vědci? Mami, já hrozně chci být jako ostatní, ale nejde mi to. Nejde mi to vůbec. A oni to poznají, že jsem jiná. No fakt, děti ve škole to poznají. Už to poznali. Na některé otázky prostě nemám odpověď...