Zita - Autism Story

Skvělá akce a já jsem vděčná, že jsem mohla být součástí.

Zitisko chodí do dramaťáku, neboť jsem někde angažovaně četla, že divadlo je pro autíky super. No, možná ani tak ne. Možná je to tlačení Zitul do mých vlastních životních ambic, které se zcela nenaplnily. Ale to je jedno. Hlavní je, že to Zitul baví. No a tak vyzvedávám Zitul z dramaťáku a jdeme domů. Zitisko je neobyčejně hodné, milé. A zdá se mi, že trochu kulhá. V hlavě se mi rozesvítí kontrolka a mezi záchvaty kašle (mám totiž už asi osmý týden bronchitidu jak trám) se ptám, jestli ji třeba nebolí noha? Nebolí, maminko. Vůbec nebolí. Ani trochu. Pak se mne Zitul zeptá, jak jsem se měla v práci a je jasný, že je zle. Normálně Zitul povídá o počasí, o robotech, o mikropájkách, o čemkoli. Tohle vypadá, že jí není dobře a snaží se "hrát" konverzaci. Tak se znovu zastavíme a já začínám křížový výslech. Bolí pata? Bolí koleno? Bolí kyčel? Nebolí, maminko. Belháme se dál. Zitisko je nějaký bledý. U semaforu před barákem se ptám, jestli

Dnes jsem šla po venku a koukám na šípkový keř, že už je úplně červený... A koukám dál, na kaštan, že je pod ním spadená spousta kaštánků... A koukám na listí, že už není úplně zelený... Tak se koukám a koukám a vidím podzim... Podzim je nádherný! Barevný, voňavý, krásný. Voní jablky a vínem a medem do čaje a buchtama a taky mám na podzim narozeniny a to se počítá! Tak přeju i všem ostatním krásný podzim....

A je to tu. Tradičně, každý rok. Začíná podzim a s ním řada PR akcí spojených s univerzitou. Obvykle moje tělo zareaguje okamžitým onemocněním, což se přihodilo i letos. Takže. Všechny srdečně zvu na páteční Noc vědců, kde mám v areálu bohunického univerzitního kampusu přednášku o stresu. Více informací zde: http://www.noc-vedcu.muni.cz/ A taky zvu všechny na úterý na Brněnské dny pro zdraví na Kobližnou do Mahenovy knihovny. http://www.brno.cz/brnenskednyprozdravi/?datum=20160927 Doufám, že do té doby budu mluvit a nebudu prokládat své projevy záchvaty dusivého kašle. Každopádně se těším, přednášky pro veřejnost a debaty s lidma jsou super!

V mé kanceláři:-)

Chápu, proč jsou bezbranná miminka tak ohromně roztomilá. Někdo se o ně musí postarat. Někdo se musí dojmout a zvednout je, když je najde opuštěná v lese. To dává smysl. Ale nechápu, proč jako další vývojové stádium následuje BATOLE. Podle této logiky nyní můžete své dítě někde pohodit. Nikdo si ho nevyzvedne. Nikdo ho nezachrání. Řvoucí kouli pokrytou slizem. Všichni zvednou obočí a odvrátí se. Je to prostě BATOLE. Batole je vývojové stádium člověka, které se vyznačuje velkým plánovacím a strategickým talentem při relativně nižším množství schopností a dovedností. Např. Jindra. Jindra je přesvědčen, že ví, jak svět funguje. Neustále někam padá, řítí se, leze, vrhá se, něčím háže, něco pouští, něco tahá, něco kouše, někam odchází. To doprovází emocionálním doprovodem, takže se u toho hlasitě směje, hlasitě pláče, strašně hlasitě pláče, pokřikuje, divoce gestikuluje, vyjadřuje nesouhlas, spokojeně vrní. Záleží na tom, co se zrovna děje. Pokud je Jindra

Jindra se zmocnil mého telefonu a vyfotil si selfie.

Jedna věc mne nikdy nepřestane fascinovat. Ten rozpor mezi formálním vymezením (něčeho) a opravdovou podstatou. Neříkám objektivní, neb poučeni z filozofie všichni víme, že s tou objektivní realitou to může být složitý. Ale pokud na chvilku připustíme, že něco takovýho existuje, tak z toho jasně vyplývá, že některé formální věci budou... špatně. Fascinuje mne to. Ten nesoulad. Má to spoustu podob. Třeba když někdo tvrdí, že miluje šíleně svoje dětičky, ale v jednom kuse na ně řve a chová se k nim ošklivě. Nebo znáte takové ty manželské páry, které vypadají, že jsou úplně v pohodě a nic jim nechybí. Párkrát jsem měla to štěstí sledovat takový ty zajímavý situace, kdy nějaká část takového páru vytvořila reálný a velmi citlivý a pečující (řekněme i nesexuální) vztah s někým úplně jiným. Formální hranice byla, že se staráme a milujeme s oficiálním partnerem, se kterým se producírujeme po venku a usínáme po večerech. Realita byla, že ti lidi hluboce milovali někoho úpl

Sedím a koukám na Měsíc. A říkám si, že se mi některý věci snad zdají. Chtěla bych, aby se mi zdály. Ale ony se nezdají, ony se dějí. Tak koukám na ten Měsíc a nejraději bych sedla na nejbližší raketu a uletěla tam.

Miluju ježdění MHD. V Brně sice řádí žloutenka a kdykoli vstupuju do trolejbusu, tak si představuju, jak se mi na ruce balí miliardy virionů hepatitidy A, ale ty historky, co tam člověk zažije, ty názory, co vyslechne, to se prostě jinde nepřihodí. Třeba dneska. Jela jsem s Jindrou z práce. Jindra řval jako tur, což není překvapivé, protože nesnáší, když nevidí z okna, což neviděl. Jemně jsem ho držela na klíně a Jindráček se propínal a vykřikoval. Přes uličku seděli dva starší lidé, kteří jeli s další paní, která byla asi pečovatelka či vychovatelka nebo jak to nazvat. No vychovatelka asi těžko vlastně, vychovávat lidi vyššího středního věku je blbost. Vypadali jako klienti nějakého chráněného bydlení nebo tak a bavili se i o programu, který odpoledne budou mít. Pán měl Downův syndrom. Povídal si s vedle sedící paní o někom třetím, kdo s nimi bydlí a kdo hrozně křičí. A byla to nesmírně působivá debata. Ten pán s Downovým syndromem říkal něco ve smyslu, že "on

Sedím u Zitul na posteli a dívám se, jak klidně spí. Jak si jemně oddychuje a usmívá se ze spaní a v ruce třímá oblíbenou dvouhlavou příšerku. A říkám si, že ji mám tolik ráda. Cítím k ní spoustu něhy a taky mám velkou obavu o její budoucnost. Vidím v ní spoustu kvalit a nadějí a doufám, že je vidí i ostatní, moc bych si přála, aby viděli Zitul mou optikou jako nesmírně vtipnou, chytrou a tvořivou bytost. Hladím ji po vláskách a tiše vzpomínám, jak byla maličká. Byla maličká, menší než ostatní děti.  Teď měří 150 cm! Ale když se narodila, byla docela maličká. A už tehdy jsem ji strašně moc milovala, zrovna tak jako teď. A už tehdy jsem měla pocit, že můj hlavní životní úkol je ji chránit, pomáhat jí a velice moc ji milovat. Dávám jí pusu na čelo a jdu si udělat kafe. Všichni kromě mne už doma spí. Dělám si to kafe a v duši cítím velkou vděčnost.

Abychom nebyli genderově nekorektní. V minulém příspěvku jsme se zaměřili na jednu z oblíbených ženských vztahových strategií. Muži mají také takové strategie a tyto je činí velmi podobně nešťastnými. Kupříkladu strýc Olin. Strýc Olin se považuje za klidného člověka. Chodí do práce, uklízí si ponožky do skříně a nepije alkohol. Alespoň doma nepije alkohol. Strýc Olin má jasnou představu, jak bude jeho život strukturován. Má taky jasnou představu, jak budou strukturováni ostatní v jeho životě, co budou říkat, dělat, nosit na sobě a jak mu budou projevovat náklonnost. Pokud to předepsaným způsobem dělají, strýc Olin je opravdu v klidu a spokojen. Pokud to nedělají, strýc Olin se cítí vyveden z rovnováhy. Má pocit, že se mu život vymyká z rukou, nikdo ho neposlouchá, není důležitý. Zlobí se. Nedokáže ale říct, že se zlobí, protože ho jako malého naučili, že se zlobit nesmí/nemá/ že to není správné. Strýc Olin proto tyto situace řeší podobně jako teta Máňa pasivní agr

Zitisko vyrobilo sladkou příšerku s peříčky a dvaceti očima vepředu. Miluju její fantazijní zvířata a magické předměty všeho druhu. Je to podivuhodný svět. Krásný a podmanivý. Modlim se, aby jí nikdo nikdy nevzal radost z tvorby .

Promiňte mi menší frekvenci příspěvků. S novou školou je to pořádný šrumec. Nechci to zakřiknout a bojím se psát nějaké pozitivní věci, byť bych je teď mohla psát, protože se zatím (poněkud infantilně) obávám, že se pak všecko pokazí. Tak tomu dám ještě nějakej čas. Každopádně zatím je to takové... prostě... no nechci to zakřiknout, ale skvělé. Mezičas vyplnění mým oblíbeným sportem - čekáním na katastrofu - je možné použít k napsání dalšího vysvětlujícího příspěvku o světě, o tom, jak to funguje. Je pozoruhodné, že podle statistiky čte tyto příspěvky daleko více lidí než ty ostatní. Dnes tedy na téma teta Máňa. Nikdy mne to nepřestane fascinovat. Ta odpojenost akce a reakce v mysli lidí. Zde základní popis tety Máňy. Teta Máňa je vlastně uvnitř docela fajn. Je to společenská osoba, která si přeje být obklopená lidma. Přeje si mít spoustu kamarádek. Přeje si mít bezva muže. Přeje si být v centru dění. Přeje si spoustu dětí a přeje si být pro ostatní důležitá. Někd

Děti se mají rády. Opravdu. Svědčí o tom spousta situací. Například dnes. Z pokojíčku slyším následující konverzaci... Jindra: Babaababububa.... Zitín: no jo, no jo.... Jindra: baba!... Zitín... hm... no .... Jindra: ba! ba!... Zitín... Dobře no, tak si budeme hrát... Jidáši.... seš takovej malej Jidáš... no jo... Načež se ozve: Mami, mami, v pokoji je JIDÁÁÁÁÁÁÁÁŠ Ano. Kromě toho, že máme doma malého Jidáše, je u nás veselo i v jiných ohledech. Zitisko mi například sdělilo, že bychom bratrovi měli pořídit úhlednou voliéru. Má recht. Nebo včera. Včera Zitisko dumalo a dumalo a pak najednou povídá: Maminko... budeme Jindru pozorovat... abychom lépe pochopily jeho chování! A až .... až ho pochopíme... tak ho změníme!!!! Není to skvělý přístup? Snažila jsem se trochu Zitínovi vysvětlit, že tím, že ostatní pochopíme, ještě není dosaženo té změny a je otázka, zda je vůbec vhodné ji dosahovat a taky jsem měla nějakou promluvu na téma, že i když někoho máme rádi

Zatím se držíme. Do školy se Zitisko těší a nejsou zprávy, že by se dělo něco strašlivého. Zitisko včera přiskákalo nadšeně s vytřeštěnýma očima a začalo popisovat školní jídelnu. Můžu si tam dát mléko!!! Můžu si vybrat, mami! Můžu si vybrat pití! Na oběd byly KRŮTÍ NUDLIČKY! Chápeš, mami. A dala jsem si TŘI POLÉVKY! Protože si můžeme přidávat! Z červené čočky, to mám ráda! Hned jsem si vzpomněla na Jamieho Olivera a jeho nekonečné televizní litanie o tom, že stravování ve školách ovlivňuje i výkonnost dětí. Myslím, že má pravdu. Kečupová omáčka (= kečup s vodou a moukou), kterou dětem servírovali na bývalé ZŠ, opravdu salvu výkonnosti a životního nadšení nevyvolá. Tak mám radost, protože se mi zdá, že spousta věcí ohledně Zitínovy adaptace kdekoli se točí kolem jídla.

O vděku a dluhu. Ano, o oblíbeném tématu, o kterém jsem tu nedávno psala. Myslím, že kdyby se zrušil koncept vděku/dluhu, tak by zmizelo z povrchu zemského 99 % konfliktů. Zrovna teď mám trochu vztek na několik lidí a říkám si, že mi mají být za co vděční a oni, nevděčníci, si toho naprosto neváží. Kdybych ale na vteřinu připustila, že mi žádným vděkem povinováni nejsou... dokonce mi vůbec nic nedluží... to by.... to by .... to by byla přímo... revoluce. Revoluce v tom, že bych svou roli v jejich životě snáze chápala jako zcela epizodní. Přijde, odejde. Nějaký člověk přijde, chvilku s vámi tráví nějaký čas, a zase odejde. A nikdo není nikomu povinován, aby to trvalo navždy, nebo vděkem až za hrob, nebo nemusí do smrti smrťoucí odčiňovat svůj dluh. Lidé přicházejí, odcházejí, mění se. Mění svoje názory, vyvíjejí se, odchylují se z původních směrů vývoje. Takže upřímně řečeno, k naštvání nemám žádný důvod...

Je čas napsat něco o mých přítelkyních. Zrovna teď je ta chvíle, kdy pro mne jsou strašně moc důležité. Nikdo moc nepochopí, jak stresující některé věci mohou být, pokud je sám nezažije. A víte, co se říká, každý jsme tak trochu nejpodobnější svým pěti nejbližším přátelům. Tak přemýšlím, co to pro mne znamená, že jsem podobná svým pěti nejbližším kamarádkám. A vychází mi z toho následující. Jsem dobrá máma. Ano, drtivá většina mých přítelkyň má děti, některé s hendikepem, některé bez hendikepu, to je úplně jedno. Moje přítelkyně jsou skvělé matky, citlivé, laskavé, vřelé i pevné. A mají svoje děti doopravdy rády. A já cítím vlastně hluboký obdiv a hrdost, protože někdy se tahleta láska realizuje v opravdu dost náročných situacích. A ta hrdost se vztahuje k tomu, že tyhlety ženy se mnou chtějí kamarádit a já si toho vážím! Jsem kreativní a prospěšná. Pokud jsem projekcí svých přítelkyň, tak mám neutuchající energii, vymýšlím věci, rozbíhám věci, pracuju na projekt

Teta Katula koupila Zitinovi žlutá pírka. A Z itisko si postavilo pírkového dráčka...dle vlastního návrhu.