Přeskočit na hlavní obsah

Sixpack

Jak všichni víme, k mateřství neoddiskutovatelně patří sixpack na břiše.

Pokud se jedná o matku dvou či více dětí, musí mít břicho o to pevnější, to dá rozum.

Vyvinula jsem proto novou metodu, jak tohoto sixpacku docílit.

Je to takový jednoduchý a nenáročný týdenní plán, začíná se v pondělí a končí v neděli.

Opakuje se to tak dlouho, dokud matka stojí na nohou.

PONDĚLÍ

Lehněte si na gauč a zavřete oči. Jakmile váš potomek zařve ve vedlejší místnosti v postýlce, přitáhněte břicho k pátěři. Se stupňujícím řevem si představujte, že jste na klidném, opuštěném ostrově osázeném palmami, krásná a štíhlá, a klidně dýchejte.

Opakujeme celkem osm sérií po půlhodinových řevech.

ÚTERÝ

Vyjeďte s kočárkem před nejbližší schodiště a začněte tahat kočár do schodů. Pokud máte diastázu břišních svalů, vaše chyba. Tahejte dál. Tahejte, jak umíte. Žádná technika na to neexistuje. Opakuje se osm sérií po třiceti schodech. Nahoře se vydýchněte, zavřete oči a představujte si, že jste leguán.

STŘEDA

Vezměte potomka do šátku či manduky a vyražte si zaběhat. Běhat musíte tak, aby se potomek nenatřásal moc, aby mu nerupla cévka v hlavě, takže běhejte tak akorát hladce, skoro jako byste šla, ale musí to být běh. Když potomek začne plakat, běhejte rychleji. Běhá se osm až deset hodin denně.

ČTVRTEK

Sedněte si v kuchyni ke stolu a dejte si panáka něčeho nealkoholického, protože kojíte. Zavřete oči a představujte si svoje krásné ploché břicho. Při přípravě večeře pro celou rodinu se nadýchejte výparů z vaření a večeři vynechte, jsou to kalorie navíc, stačí vám dýchat vůni jídla. Od dnešního dne budete mít k večeři už navždy výpary z jídla.

PÁTEK

Začněte pro sebe vařit beztukovou-bezlaktózovou-bezglutenovou-nízkokalorickou-nízkoproteinovou dietu. Sestává převážně z pilin a drceného papíru. Ostatním členům rodiny vařte normálně, jinak vás muž opustí a děti půjdou ještě rády s ním. Piliny si posypte vlašskými ořechy, aby byly výživné. K tomu si udělejte tisícstopadesát lehů sedů.

SOBOTA

Můžete zhřešit. K pilinám si můžete naservírovat jedno kolečko salámu. Ještě lepší je kolečko salámu vyfotit, poslat fotku na Instagram a poté salám vyhodit. Poté běžte nakoupit, kupte si normální jídlo a pozorujte je. Když bude potomek řvát hladem, protože mu nebude chutnat vaše mléko, představujte si, že jste brazilská kráska na pláži obklopená spoustou přitažlivých mužů a pijete koktejl v záři zapadajícího slunce.

NEDĚLE.

Kompilační den. Zkompilujte vše ze dnů minulých. Cvičte, představujte si leguána, jezte piliny a vyfoťte si jídlo, které nebudete jíst. Pokud máte přátele, tak jim můžete udělat přednášku o škodlivosti jejich životního stylu. Zakrátko budete mít přátel méně a budete moci každý den déle cvičit!!!

Když to všechno dodržíte, budete všichni vypadat... jako... jako... jako Channing Tatum:-)








Komentáře

  1. Loni jsem byla s manželem na festivalu Colours of Ostrava a behalo tam mnoho mladých dívek v bikinách. Tak jsem prohlásila: Am gonna get a sixpack next year. Muž se na mne podíval a řekl, že by mě do areálu s vlastním pitím nepustili. Holt anglický humor. Festival je letos tento čtvrtek...asi budu muset sixpack nechat zas doma.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky

O nemocných autících

Čtu si americký blog Rarer in Girls. Už jsem o tom tady určitě psala. Je zajímavé vidět jiné perspektivy. Ale proč o tom dnes píšu. Janey, která je předmětem daného blogu, je už týden v nemocnici. Nyní je po operaci, poté, co se přišlo složitě na to, že má již tři dny prasklý apendix. Janey má teď zjevně peritonitidu a není ji dvakrát. Je to dost děsivá historka. Říkám si. No jak je to možný, že se na to přišlo PO TŘECH DNECH? Pro všechny, kteří nestudovali lékařskou fakultu. S prasklým apendixem nechodíte obvykle jen tak. Je vám strašně zle a máte dost velký bolesti. Tak přemítám, jak tu péči v Americe zanedbávají. Jenže. Pak jsem si vzpomněla na tu story se Zitínovou náhlou břišní příhodou. Bylo to totiž nemlich to samé. Normální dítě si stěžuje. Třeba trochu fňuká. U autidítěte je to jiný. To fňuká, když o nic nejde. Když o něco jde, je jak pěna, neobvykle hodné a nezvykle spolupracující. Proto apeluji na všechny moje kolegy z medicíny, co t

Školka a tóny aneb o bytosti dvou světů

Myslím, že je hrozně důležité dávat zpětnou vazbu. Když vám někdo pomůže, nebo vašemu dítěti, vydat signál, že si toho vážíte. I po letech. Naopak po letech je to ještě důležitější. Pozoruju, že hodně lidí má tendenci zapomínat na ty, kdo jim pomáhají. To se týká i výchovy autidětí. Zapomínáme na ty, kdo s námi byli, když bylo úplně nejhůř. Proto se snažím systematicky být v dlouhodobém kontaktu s většinou asistentek a pedagogů, kteří s náma pracovali, aby viděli, že jejich práce má velký smysl a taky aby viděli, že když něco místy vypadá zcela beznadějně, nemusí to být ještě globální beznaděj. Dnes jsem vyrazila Jindru zapsat do nové školky. Do stejné, kam chodila Zitul. A Zitul jsem vzala s sebou. Aby se tam koukla, zavzpomínala a taky aby pozdravila paní učitelky.  A bylo to jedno z nejhezčích setkání za poslední dobu.  Tak ráda jsem je všechny viděla. A Zitul taky! A pocítila jsem fakt hluboký vděk, protože tahle školka, to bylo místo, kde Zitul dostala svou životní šanci. Životní

Další historka z MHD

Miluju ježdění MHD. V Brně sice řádí žloutenka a kdykoli vstupuju do trolejbusu, tak si představuju, jak se mi na ruce balí miliardy virionů hepatitidy A, ale ty historky, co tam člověk zažije, ty názory, co vyslechne, to se prostě jinde nepřihodí. Třeba dneska. Jela jsem s Jindrou z práce. Jindra řval jako tur, což není překvapivé, protože nesnáší, když nevidí z okna, což neviděl. Jemně jsem ho držela na klíně a Jindráček se propínal a vykřikoval. Přes uličku seděli dva starší lidé, kteří jeli s další paní, která byla asi pečovatelka či vychovatelka nebo jak to nazvat. No vychovatelka asi těžko vlastně, vychovávat lidi vyššího středního věku je blbost. Vypadali jako klienti nějakého chráněného bydlení nebo tak a bavili se i o programu, který odpoledne budou mít. Pán měl Downův syndrom. Povídal si s vedle sedící paní o někom třetím, kdo s nimi bydlí a kdo hrozně křičí. A byla to nesmírně působivá debata. Ten pán s Downovým syndromem říkal něco ve smyslu, že "on

O řešení šikany

Problém se Zitínovou šikanou byl elegantně vyřešen. Zitisko bylo v tichosti vyloučeno z družiny a od nového školního roku už do družiny chodit nebude. Není to skvělé? Je to skvělé. Dá se takto postupovat pořád dokola, až ve třídě zůstane pouze spokojený agresor či parta spokojených agresorů. Krása. Zitisko si odnáší do života nový poznatek, že kdykoli se ozve ona sama nebo někdo v jejím zastoupení na její obranu, bude po zásluze potrestána exkluzí z daného kolektivu. Proto je lepší mlčet a nic nikam nehlásit, protože v případě nahlášení problému to stejně člověkovi jenom spadne na hlavu a už si nebude moci číst oblíbenou knížku o Pokémonech.

Maminko, proč jsem jiná

Maminko, proč jsem jiná. Mami, já nechci být jiná. Chci být jako ostatní. Mami, proč ostatní můžou na školu v přírodě a já ne. Mami a ty jsi taky jiná? Jsi taky jiná než ostatní? Jakože jsi divná? Jako já? A jsi vědec, protože jsi divná? Teda jiná? Takoví lidi mají být vědci? Mami, já hrozně chci být jako ostatní, ale nejde mi to. Nejde mi to vůbec. A oni to poznají, že jsem jiná. No fakt, děti ve škole to poznají. Už to poznali. Na některé otázky prostě nemám odpověď...