Zita - Autism Story

Další dada komiks...

Sedíme u snídaně, doprovázené mohutným zvukovým projevem Jindry a Zitisko povídá: maminko, maminko. Musíš Jindrovi koupit ohrádku... nebo.... raději krabici... velkou.... nebo .... klec... Svatá pravda, milé dítě. Tvůj bratr potřebuje voliéru. Nebo obrovské terárium. Ještě není jasné, co se z něj vyvine, ale nejspíše to bude obrovský členovec, co běhá po zdech. Jindra totiž rád visí. Nejraději hlavou dolů. Taky rád pobíhá po stěnách. A mluví zvláštní řečí, nejspíš pavoučí. Myslím, že vznikl kombinací Hulka a Spidermana. Opravdu. Kromě značné přilnavosti k okolním povrchům a tendenci neustále na něco vylézat má obrovské silné ručičky a nebojí se je použít. Zvedá židle. Zvedá stoly. No fakt. Lehne si na zem, uchopí nohu od židle a zvedá. A když se rozčílí, tak se promění v zelené monstrum. Po ránu to vypadá asi takhle. Večer zase takhle. A mezitím takhle:

Zitisko je v ráži a jede dada komiksy

Jestli mám něco ráda na autínech, tak je to jejich autenticita. Někdy jsou nepříjemní, mohou působit i nesympaticky, ale pokud říkají něco milýho, tak si člověk může být dost jistý, že to myslí vážně. Nevadí mi nepříjemní lidi. Naopak. Čím jsem starší, tím víc si říkám, že nepříjemní lidi jsou fajn. Milí lidé jsou vždycky trochu podezřelí. Existuje určitá skupina lidí, co jsou prostě doopravdy milí, to ano. Ale pak i určitá skupina lidí, co tak vypadají, ale milí nejsou. Ve skutečnosti jsou strašní. Jsou umělí. Zatímco milý člověk normálně pozdraví, umělý se na vás vrhne a zahrne vás nevyžádanou láskou. Tam, kde milý člověk nabídne jednoduchou pomoc, umělý zkusí převzít váš život a pokusí se jej řídit za vás. Když řeknete milému člověku "ne", pochopí, když to řeknete umělému člověku, začne se pokoušet o sebevraždu. Milý člověk vás poslouchá, umělý zahrnuje svými názory. Milý člověk je tu pro vás, když potřebujete, umělý je tu pro vás i tehdy, když se

Koníkové šaty pro maminku a ještěrkové šaty pro Zitisko...

Kéž by to pořád bylo takové, jako je to teď. Kéž by pořád Zitisko bylo rozesmáté a veselé. Kéž by pořád poskakovala a byla šťastná. Kéž bych měla stále dost sil si s ní povídat. Kéž by pořád bylo léto a venku příjemný večerní opar. Kéž by zvenku pořád doléhaly tlumené zvuky z ulice a my zrovna dojídali večeři, co jsem uvařila, a kéž by všichni byli rádi, že jsou doma. Kéž by Zitisko pořád kreslilo super komiksy a zásobovalo mne stále novými a novými díly. Kéž by nám stále bylo tak fajn, jako dneska.

Myslím, že Zitisko má velké štěstí a zároveň velkou smůlu či jak to nazvat. A oba tyto jevy spočívají v tom, že intelekt Zitul je vysoce nadprůměrný, v některých ohledech možná výjimečný. Což je super. Na druhé straně vzniká neustále podezření, že Zitisko prostě CHCE DĚLAT PROBLÉMY. Vždyť je chytrá. Vždyť je ve spoustě ohledů šikovná. Tak v čem je problém? Ona jenom nechce.   Nechce vyhovět. Je zapotřebí troška Zitína převychovat a bude po autismu. Moje výchovné působení se v poslední době zúžilo na ochranu Zitína před převýchovou. Ano, určitě má být dítě vychované. Ale furt je to dítě. Je to malej člověk, který potřebuje teplo a klid a přijetí. S převýchovou je ten problém, že je to systém pravidel. Pravidla jsou autínům vlastní, což o to, ale vlastní pravidla, ne ta vnucená. A jakmile dojde na konflikt vlastní pravidla versus vnucený systém, následuje apokalypsa. Zitisko asi nějak k převýchově vybízí, protože se o ni nárazově pokouší docela dost osob.

K létu patří zmrzka. Zitisko vše řádně promyslelo. Nejdříve naplánovalo nákup nádobek na ledňáky. Pak několik dní vyjednávalo, kdy pro ty formičky pojedeme. Potom příchutě. Taky jsme to řádně promyslely a nakoupila jsem na trhu maliny a angrešt. Připravila si vlastní recept. Tak tady jsou Zitinovy ledňáčky. Meruňkový, malinový a angreštový. A jsou moc dobré.

Někdy by bylo fajn uletět pryč jak volavka.

Cisty veget. Nadhera

Někdy se člověk neubrání nějakému trochu mechanistickému přirovnání. Takže i když vím, že to tak úplně nefunguje, dovolím si lidské tělo přirovnat k baterce. A jeho funkce k svícení. Když máte nabitou baterku, svítíte. Když máte baterku vybitou, nesvítíte. Když svítíte dlouho, musíte pak nabít. Když nedobijete, nesvítíte. Je to jednoduché. Energie máme pouze omezené množství. Musí se s ní šetřit. Když ji vydávám, musím pak dávát nějakou dovnitř. Do té baterie. Když nabíjím dostatečně, mohu si pak dovolit větší energetický výdej. Ale pořád platí, že tak, jak vydávám, musím něco i dávát do sebe. Nějakou energii. Což se nyní snažím dělat. Trochu normálně žít. Abych pak mohla vydávat směrem ke svým dětem nějakou energii. Musím na to neustále myslet, protože mám tendenci vyčerpání řešit dalším vyčerpáváním se, což jistě řada rodičů u sebe také pozoruje. Nejlepší zpráva je, že Zitisko se neuvěřitelně zlepšilo. Za posledních 14 dní je z ní jiný člověk. Zi

Zitisko pokračuje v tvůrčí krasojízdě. Nyní se přišlo pochlubit s dílem Jedna a sedm koček

Zitisko SAMO OD SEBE vyrobilo z novin placku recyklovaného papíru, tj. ekologické přáníčko, a napsalo bráškovi přání k svátku a přineslo to jako překvapení ...

Jindřich je fajn. Vedeme spolu dlouhé hovory. Například odpoledne mi Jindřich odcizil sluneční brýle a snažil se jimi zaintubovat. Říkám mu: to neděláš dobře, Jaromíre, s těmi brýlemi. A Jindřich povídá: ďa ďa ďa! Říkám, no vidiš no. Jindřich kontroval: ďůůůů. Povídám: no dej mi ty brýle. Jindřich: níííííííííííííííí. To níííííííííííííííí znělo tak, že jakože fakt mi je nedá. Říkám: rodiče se musejí poslouchat Jindro, naval brýle. Jindra se andělsky usmál a povídá: eďůůůů eďůůůů. Poté si pacičku brýlí opět zavedl hluboko do hltanu a já jsem téměř dostala infarkt. Jindra je eso. Nenechá se ošálit. Říká máma i táta, ale tak, abychom to neslyšeli. Když je v postýlce a já třeba na chodbě, tak si povídá: máma máma amamamammama! A jakmile přijdu, hned toho nechá. Je to tím, že uvažuje velmi logicky, takže když matka přijde, není ji již nutné volat. Na požádání to nepředvádí, jelikož není trapka. Minulý týden jsme ho začali učit "paci paci" a "

Jak všichni víme, k mateřství neoddiskutovatelně patří sixpack na břiše. Pokud se jedná o matku dvou či více dětí, musí mít břicho o to pevnější, to dá rozum. Vyvinula jsem proto novou metodu, jak tohoto sixpacku docílit. Je to takový jednoduchý a nenáročný týdenní plán, začíná se v pondělí a končí v neděli. Opakuje se to tak dlouho, dokud matka stojí na nohou. PONDĚLÍ Lehněte si na gauč a zavřete oči. Jakmile váš potomek zařve ve vedlejší místnosti v postýlce, přitáhněte břicho k pátěři. Se stupňujícím řevem si představujte, že jste na klidném, opuštěném ostrově osázeném palmami, krásná a štíhlá, a klidně dýchejte. Opakujeme celkem osm sérií po půlhodinových řevech. ÚTERÝ Vyjeďte s kočárkem před nejbližší schodiště a začněte tahat kočár do schodů. Pokud máte diastázu břišních svalů, vaše chyba. Tahejte dál. Tahejte, jak umíte. Žádná technika na to neexistuje. Opakuje se osm sérií po třiceti schodech. Nahoře se vydýchněte, zavřete oči a představujte si, že jste leguán

Fatálním důkazem mé vrozené, nezvratitelné a neřešitelné neschopnosti říkat ne jsou moje účasti na různých cestovatelských debatách. Z nějakého důvodu se mé okolí domnívá, že budu mít radost, když mi budou všichni referovat o svých neuvěřitelných zážitcích při cestách do zahraničí, proti kterým jsou Hanzelka se Zikmundem ubozí nudní břídilové, vedle kterých jsou Gulliverovy cesty pětkrát zředěný čajíček a Marco Polo by blednul závistí, slyšet jen 1 promile všech příhod. Mají recht. Nic jednoho, který sedí roky na jednom místě, nepotěší tak, jako pořádná cestovatelská debata. Panečku. Vypadá to následovně. M (mluvčí), J (já nebo taky Julie). M. Ahoj! J: Ahoj! M: Tak jak se máte?? (nečeká na odpověď a ihned dodává) Já jsem ti zrovna dojel z Kamčatky, no člověče ta Kamčatka... J: No... máme se... M: To je ti místo!!! Tam ti normálně dávají lišky... dobrou noc! Onehdá jsem si tam ulehl do bundi bundi, to je takové místní obydlí, víš, takový místní hotel... no a přišla l

Svádím nerovný boj s Beethovenem. Sedím u klavíru a cvičím. Z nějakého nejasného důvodu je pro mne nyní velmi důležité tu Patetickou nastudovat. Jindrovi se to líbí. Mlátí do svých plyšových kousků ovoce a má radost. Zitínovi se to nelíbí. Demontuje roboruku a připomíná, že dělám při hraní chyby. Přemýšlím, že ten Beethoven zní skvěle, i když to hraje takové kopyto jako já. Pozoruhodné. Nejde to zabít. Ta dobrá hudba prostě nejde zabít. Ničím. I kdyby se nechala hrát jenom jedna ruka, furt to bude hezký. Je to hrozně zvláštní pocit, hrát zas na klavír. Je to jako být v kontaktu se svým mladším já. Svýho času jsem hrála a cvičila hrozně moc a nechybělo málo a dělala jsem přijímačky na JAMU na obor Varhanní hra nebo jak se to jmenuje. Je to připomínka nějakého paralelního života, který bych vedla, kdybych nevedla tento život. A je to hezký. Deset let jsem nehrála, protože nevím proč. A teď už zase hraju. A těší mne to. Moc mne to těší. Asi se mus

... z okna na ženský, jak všichni víme... Zrovna dnes jsem na tohoto významného učence tolik myslela! Četla jsem totiž jakýsi článek o tom, jak se ve vědě všichni hroutí, zejména mladí jedinci, kteří nesnesou to šílený soutěžení, a potom z vědy odcházejí s komentářem, že todleto jakože fakt nejde vydržet. Víte co, nemyslím si, že by to byly takové máčky, i když jisté procento máček tu bude vždycky. Myslím, že je to úplně splácaným a špatným systémem získávání kompetencí v postgraduálním vzdělávání. Že na mladé lidi se přenášejí kompetence a zodpovědnosti, které jim místy nepřináležejí. Přestože mohou mít potenciál k jejich osvojení, což není totéž. Přestože mohou být z těch kompetencí a zodpovědností i hrozně šťastní. Učeň není totéž co mistr. Učeň může být schopnější, nadanější, perspektivnější než mistr. To se nevylučuje! Ale primárním úkolem učně je učit se, za což mistr zodpovídá. A v tomhletom je nyní hroznej zmatek. Vidím kolem sebe spousty učňů, kteří předs

Zitisko sestrojilo dle návodu samo aneb robotika for kids:-)

Je neuvěřitelné, co děti dovedou, když se jim chce. Je s tím sice trocha nepořádku, ale zdá se mi, že s každým dalším opakovaním je nepořádku míň. Taky Zitisko umí zapnout a vypnout sporák. Umí rozklepnout vejce. Umí zamíchat něco, co se vaří, a ví, jak na sebe nepřevrhnout hrnec. Ví, že když je na pánvi olej, nelijeme do něj vodu. Ví, jak se hasí olej, který hoří. Všechny katastrofické scénáře, které nám přišly na mysl, jsme probraly. A zatím dobrý. Tak nám držte pěsti.

Stojím v kuchyni a vařím se Zitínem. Zitisko dostalo kuchařku a každý večer vaříme, protože se mi zdá, že ty manuální věci mají na Zitína magický vliv. Zitisko rozklepává vajíčka a pobíhá vesele po kuchyni. Máme otevřené okno do vnitrobloku a venku lítají vlaštovky. V dálce jsou slyšet lidi v nedaleké hospodě, ale neruší to, spíš je to příjemná připomínka, že jsme ve městě. Zitisko se směje a krájí rajčata, které jsme koupily v malinkém obchodu za domem u té milé paní, co jsem o ní už psala. Až dovaříme, tak si jídlo vždycky vyfotíme (ano, vím, zhůvěřilé, ale Zitína to tak těší) a uložíme si archivní foto. A zítra zas jinej recept, nic neděláme dvakrát. A kuchařka má tolik stran.... Venku je krásně. Ve vzduchu je cítit prostě léto. S koncem školy se Zitisko maximálně uklidnilo, je šťastná a veselá a nebývale empatická a já jsem vždycky tak ráda, když máme dobrý období. Sedíme u stolu a jíme zapékaná rajčata s pošírovaným vejcem a chorizem a je to naprosto, naprosto

Zitisko mi dnes vážně sdělilo, že se nachází přesně v polovině dětství. Uprostřed. Na den přesně. A má pravdu! Zitisko oslavilo deváté narozeniny a to mi připomnělo, že čas naprosto nezvladatelně a neřiditelně míří vpřed, protože ještě včera to byla malinká holčička a předevčírem to byl rozkošnej balík v dupačkách. Nevím, jak se to stalo, ale ten můj milovanej balík v dupačkách se tu prohání s dronem v ruce a staví si robotickou ruku, což jsou dary, které Zitisko obdrželo a je z nich naprosto nadšené. Tyto dary mi připomínají, že Zitisko už se narodilo do jakési nové technické éry, ve které je normální mít dron. Tak doufám, že jí v téhle éře bude jednou dobře. Dneska je to rozkošná chytrá zahloubaná žaba. Uprostřed svého dětství.

Před pár dny jsem byla svědkem hrozně divné příhody. Jedu s dětma trolejbusem z kampusu a na jedné zastávce nastoupila do busu vyhublá paní v pyžamu, na kterém měla ležérně zavěšený vyvedený plastový pytlík na močový katétr. Paní byla v papučích a v náručí měla asi tříletou holčičku. Jel s nima takovej pán, asi partner té paní a otec holčičky, ale taky to mohl být její bratr nebo kamarád. Paní byla hubená a vypadala dost nemocně. A nad tou zastávkou, kde nastoupili, leží Masarykův onkologický ústav. Je teda asi dost logické, že paní uprchla z nemocnice domů. Paní seděla, v náručí tu holčičku, která byla bez sebe štěstím, že je s mámou. Holčička ji bez přestání objímala a pusinkovala a bylo vidět, že se jí po mamince muselo naprosto strašně stýskat. Bylo to strašně smutný a divný a já nad tím pořád musím přemýšlet. Strašně moc bych té paní přála, aby se uzdravila a mohla s tou holčičkou být, mohla ji vychovat do dospělosti a radit jí s dětma a všemožně se jí míchat do živo

Zebry, gazely, žirafy...