Přeskočit na hlavní obsah

O řešení šikany

Problém se Zitínovou šikanou byl elegantně vyřešen.

Zitisko bylo v tichosti vyloučeno z družiny a od nového školního roku už do družiny chodit nebude.

Není to skvělé?

Je to skvělé.

Dá se takto postupovat pořád dokola, až ve třídě zůstane pouze spokojený agresor či parta spokojených agresorů.

Krása.

Zitisko si odnáší do života nový poznatek, že kdykoli se ozve ona sama nebo někdo v jejím zastoupení na její obranu, bude po zásluze potrestána exkluzí z daného kolektivu.

Proto je lepší mlčet a nic nikam nehlásit, protože v případě nahlášení problému to stejně člověkovi jenom spadne na hlavu a už si nebude moci číst oblíbenou knížku o Pokémonech.


Komentáře

  1. Jsem rozčilená a mám chuť psát paní ministryni. Takhle se to přece nesmí řešit!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dejte vědět jak Zitína (Vás) můžeme podpořit. Protože tohle - to se opravdu Nesmí. U nikoho.
      Jola

      Vymazat
  2. Ach jo! To je mi líto. Mám bohužel z dětství podobnou zkušenost (to ani nejsem autista, prostě jen trochu jiná), ale tak nějak jsem doufala, že u vás to dopadne líp. Že svět se posunul a teď už je to jinak. Bohužel asi ne.... Ať je líp!!!! Liduška

    OdpovědětVymazat
  3. Júlia, Naďa bola už na obed v škole tak zničená (bolo to ale v praveku pred 2O rokmi, keď dieťa za autizmus v škole trestali, lebo nevedeli, čo je s ňou...),
    že som pochopila, kde je moje miesto a ostala som dobrovolne nezamestnaná, družina by bola jej smrť...zaumienila som si postarať sa o ňu, viesť ju, kriesiť ju a obchádzať odborníkov...
    ...pravek ale trvá, medzi ľuďmi, kde sa nevie, že vedenie je možné....a bez tej milosti....

    OdpovědětVymazat
  4. Tak to bych udelala hodne velkej bugr...

    OdpovědětVymazat
  5. A možno poteší... už rok sa usilujeme o jedného chlpapca, tiež preto, že sme zistili, že chýba vedenie o jeho stave, tá milosť do srdca.... a ešte, že to čo robia s ním sa nesmie...potrebujeme držať palce, ešte to nedošlo k dobrému záveru.
    A Milo sa má dobre, kaučujú ho na brigáde u ombudsmanky:-)
    Vo Vás sa všetko deje dobre a to pre Vašich malých znamená najviac:-)

    OdpovědětVymazat
  6. To mě strašně mrzí, Julie... Nevím co říct víc, při takovýhle srážce s lidskou zabedněností, zbabělostí, blbostí, mi došly všecky moudra.

    OdpovědětVymazat
  7. Júlie, určitě to řešíte a i přes pocit marnosti to nenecháte tak. Pokud byste potřebovali pomoc, možná by stálo za to se obrátit na Ligu lidských práv, která vydala brožurku Praktický průvodce právem na vzdělání - http://llp.cz/publikace/prakticky-pruvodce-pravem-na-vzdelani/ nebo na Naději pro autismus či alianci Rodiče za inkluzi, kteří se integrací a inkluzí zabývají. Přeji hlavně pevné nervy.

    OdpovědětVymazat
  8. Musím přiznat, že mě tyto diskuze, potažmo situace, zasahují na velmi citlivém místě. A přiznávám, že jsem z těch, kteří zpravidla srazí podpatky, vezmou zpátečku, zařadí se, uhnou... nevím úplně, jak to pojmenovat. Asi je to dáno mojí povahou (jsem takový mírotvůrce, nerada chodím do střetu) a taky hlavně osobní zkušeností, kdy jsem před léty zažila velikou nespravedlivost. Dodnes to mám jako nezpracované trauma. Nechtějí nás ve škole ? Nevadí, půjdeme tam, kde nás chtějí, kde se nějak domluvíme. Důležité jsou vztahy. Spravedlnost není z tohoto světa. Mám to podobně, jako Alenka. Snažím se fungovat pro děti a v rodině, ale jaksi už není v mých silách fungovat v nějakém zaměstnání. Ale chtěla jsem napsat, že Vás všechny, v těch bojových a spravedlivých postojích podporuju. Už pro to, že já na to (momentálně) nemám....
    Monika

    OdpovědětVymazat
  9. Dobrý den, Julie... tenhle článek mně zasáhl na dost citlivém místě.. zkusím Vás povzbudit - u syna (12 let, Aspergerův syndrom) se tato situace srovnala v půlce páté třídy. Šestá třída už je v pohodě - nevím co se stalo za zázrak, ale vztahy ve třídě a v té partě kluků se srovnaly, syn chodí s kamarády ven, jezdí na kole, hrají fotbal, zbytek spolužáků už ho bere jako více méně normálního a jeho odchylky tolerují a dokonce ho brání... teď jsem byla naměko, když kluk vzal dvě spolužačky do cukrárny a koupil jim zmrzlinu.. ovšem druhá, třetí a čtvrtá třída bylo peklo. K tomu přidám lítání po psychiatrech, poradnách, IVP, moji obrovskou únavu z toho všeho a synův odpor ke všem těm vyšetřením... Zatím je to dobrý. Mám pocit, že s věkem ty nejhorší projevy odeznívají. Asi bych to neměla psát, ale na toho nejhoršího šikanátora zabralo, když jsem ho na chodbě ve škole chytila pod krkem a přidržela u zdi. Od té doby dal pokoj. Tak Vám moc držím palce, přeju pevné nervy a vydržte. Bude to lepší. Martina

    OdpovědětVymazat
  10. Šikana je častý problém,Když Terku začali ve škole šikanovat,ředitel se mnou byl rychle hotov,sdělil mi, že v okolí žádná další Speciální škola,zejména pro děti s autismem není..takže si jí klidně můžu vzít a odkráčet,když nejsem spokojená, že dcera odevzdává peníze, svačinky, neunese nějaký ten žďuchanec...tak jsem odkráčela, na soukromou školu o 30km dál a měsíčně jsem platila 3tis.školného....a byl klid,řešil to tenkrát i ombudsman a marně....Erika.

    OdpovědětVymazat
  11. Otázkou je, jestli v tomhle případě má vůbec smysl bojovat za zpětné zařazení do družiny. Co tím získáte? Bude tam Zitě dobře, pomohou jí, budou se tam k ní hezky chovat? Určitě bych nedělala závěr ve smyslu, kdykoliv se ozvu na svou obranu, jsem vyloučena. Spíš, kdykoliv se ozvu určitému typu lidí, takhle to dopadne (moje nedávná zkušenost, s určitým typem lidí se prostě domluvit nelze) , ale s mnoha dalšími lidmi je to fajn, a s těmi se budeme setkávat. Kam jinam může Zituška chodit? Nemáte poblíž nějaké zařízení Montesori/Waldorf typu? Jarka

    OdpovědětVymazat
  12. Dobrý den,
    jaký je důvod vyloučení, má škola právo vyloučit, nepomohl by v družině asistent?
    Vendula

    OdpovědětVymazat
  13. Tak tady není primární problém vyloučení z družiny, ten je až sekunádrní, ale primárním problémem je zde popírání šikany ze strany pedagoga či vychovatelky v ŠD. A to se nesmí nechat. Řešila bych šikanu a až potom družinu. Rozhodně Zitušku bránit jak to jen půjde. Nezúčastněne a bez emocí si na společné schůzce s učitelkou, vychovatelkou ze ŠD, vedením školy a rodičům agresorů všechno vyříkat. Šikanu (fyzickou i psychickou) v její nejhorší formě řeší i policie, při nejhorším bych na setkání s vedením školy a rodiiči agresora použila i tento argument. A Zituška ať vidí, že se jí zastáváte. Každá škola by měla mít preventistu, který řeší právě možnou šikanu. A ještě dotaz, ve škole má šikana jinou formu, zhoršuje se jen v družině? Držím palce, bojujte jako lvice!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano Madlo, je to přesně, jak píšete. Schůzky ve škole již probíhají. A bojuju jako tygřice - o to, aby se šikana dořešila a vyřešila. Myslím, že nakonec to dopadne. A Zitul se strašně ulevilo, když vidí, že jí věříme a že nám to s Honzou není jedno. Vypadá šťastně a spokojeně, což je pro mne největší odměna. J

      Vymazat
  14. Milá Julie, zaznamenala jsem to včera u někoho na FB a je mi zle z té nespravedlnosti. Můžeme vám nějak účinně pomoci? Držím palce.

    OdpovědětVymazat
  15. Som za boj, určite, my sme družinu vzdali, ale ten hlavný boj v škole, kde ,,blbca,, nechceli nie....
    Aj Mila mi vyhadzovali zo školy pre autistov!!!(zobrali ho tam po mojej ,,intervencii,, do druhého ročníka hoci mu autizmus potvrdili v 15)
    Riešila som nielen šikanu, ale aj týranie od učiteľky až som ho jedného dňa k nej nedala, lebo bol v regrese kôli nej, nechodil už ani na záchod!
    Museli to riešiť na moje pokojné naliehanie a odmietanie, že je on zlý!!!
    Mal ťažkú hyperaktivitu....vraj najväčšiu v hist.det.psych....rozplietali sme ho roky s odborníkmi z psych.a zástupkyňa školy chcela aby odišiel do ústavu kam vraj patrí(a ktorý ona zakladala), lebo to s ním vraj neviem... staré socialistické štruktúry( aj s riaditeľom) sme prekonali pokojne, naliehavo, s podporou jeho odborníkov,lebo na škole som sa stretla s nekompetentnosťou hoci boli špeciálne zameraní... dokonca mu priznali v posledných dvoch rokoch aj družinu, jemu ,,štátnemu,,ako hovorili nebudú dávať asistenciu, musela som ho chodiť na obed vyzdvihnúť (to sme rekonštruovali mimo mesta dom) a asistovať na obede!Ja som bola ale úplne ničená! ale verila som!!!Bez milosti do srdca to nejde!!!
    Posledné roky mal výborných pedagógov, dokonca učiteľka s ním robila dva ročníky matematiky..., výtvarníčka obchádzala výstavy a mal výstavu papierových priestorových modelov aj v SNG v Brarislave....
    Určite byť pri nej, sprevádzať ju, zasadzovať sa za ňu, jej život, pre jej život..., aj pre život ostatných....:-)))
    Myslím na diaľku( i na blízkosť:-))!!!

    OdpovědětVymazat
  16. Mám podobnu skusenosť, Mathis je v treťom ročniku a konečne som pre neho vybojovala družinu do 14:30, je to pre mna ťažká pohoda a komfort. Rodičia detí ktoré maju deti v družine bez boja si to ani neuvedomujú. Pamatám si že ste menila školu aby Zita mohla do družiny :-(
    Je mi toho moc lúto, snád sa to raz zmení.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky

O nemocných autících

Čtu si americký blog Rarer in Girls. Už jsem o tom tady určitě psala. Je zajímavé vidět jiné perspektivy. Ale proč o tom dnes píšu. Janey, která je předmětem daného blogu, je už týden v nemocnici. Nyní je po operaci, poté, co se přišlo složitě na to, že má již tři dny prasklý apendix. Janey má teď zjevně peritonitidu a není ji dvakrát. Je to dost děsivá historka. Říkám si. No jak je to možný, že se na to přišlo PO TŘECH DNECH? Pro všechny, kteří nestudovali lékařskou fakultu. S prasklým apendixem nechodíte obvykle jen tak. Je vám strašně zle a máte dost velký bolesti. Tak přemítám, jak tu péči v Americe zanedbávají. Jenže. Pak jsem si vzpomněla na tu story se Zitínovou náhlou břišní příhodou. Bylo to totiž nemlich to samé. Normální dítě si stěžuje. Třeba trochu fňuká. U autidítěte je to jiný. To fňuká, když o nic nejde. Když o něco jde, je jak pěna, neobvykle hodné a nezvykle spolupracující. Proto apeluji na všechny moje kolegy z medicíny, co t

Školka a tóny aneb o bytosti dvou světů

Myslím, že je hrozně důležité dávat zpětnou vazbu. Když vám někdo pomůže, nebo vašemu dítěti, vydat signál, že si toho vážíte. I po letech. Naopak po letech je to ještě důležitější. Pozoruju, že hodně lidí má tendenci zapomínat na ty, kdo jim pomáhají. To se týká i výchovy autidětí. Zapomínáme na ty, kdo s námi byli, když bylo úplně nejhůř. Proto se snažím systematicky být v dlouhodobém kontaktu s většinou asistentek a pedagogů, kteří s náma pracovali, aby viděli, že jejich práce má velký smysl a taky aby viděli, že když něco místy vypadá zcela beznadějně, nemusí to být ještě globální beznaděj. Dnes jsem vyrazila Jindru zapsat do nové školky. Do stejné, kam chodila Zitul. A Zitul jsem vzala s sebou. Aby se tam koukla, zavzpomínala a taky aby pozdravila paní učitelky.  A bylo to jedno z nejhezčích setkání za poslední dobu.  Tak ráda jsem je všechny viděla. A Zitul taky! A pocítila jsem fakt hluboký vděk, protože tahle školka, to bylo místo, kde Zitul dostala svou životní šanci. Životní

Další historka z MHD

Miluju ježdění MHD. V Brně sice řádí žloutenka a kdykoli vstupuju do trolejbusu, tak si představuju, jak se mi na ruce balí miliardy virionů hepatitidy A, ale ty historky, co tam člověk zažije, ty názory, co vyslechne, to se prostě jinde nepřihodí. Třeba dneska. Jela jsem s Jindrou z práce. Jindra řval jako tur, což není překvapivé, protože nesnáší, když nevidí z okna, což neviděl. Jemně jsem ho držela na klíně a Jindráček se propínal a vykřikoval. Přes uličku seděli dva starší lidé, kteří jeli s další paní, která byla asi pečovatelka či vychovatelka nebo jak to nazvat. No vychovatelka asi těžko vlastně, vychovávat lidi vyššího středního věku je blbost. Vypadali jako klienti nějakého chráněného bydlení nebo tak a bavili se i o programu, který odpoledne budou mít. Pán měl Downův syndrom. Povídal si s vedle sedící paní o někom třetím, kdo s nimi bydlí a kdo hrozně křičí. A byla to nesmírně působivá debata. Ten pán s Downovým syndromem říkal něco ve smyslu, že "on

Maminko, proč jsem jiná

Maminko, proč jsem jiná. Mami, já nechci být jiná. Chci být jako ostatní. Mami, proč ostatní můžou na školu v přírodě a já ne. Mami a ty jsi taky jiná? Jsi taky jiná než ostatní? Jakože jsi divná? Jako já? A jsi vědec, protože jsi divná? Teda jiná? Takoví lidi mají být vědci? Mami, já hrozně chci být jako ostatní, ale nejde mi to. Nejde mi to vůbec. A oni to poznají, že jsem jiná. No fakt, děti ve škole to poznají. Už to poznali. Na některé otázky prostě nemám odpověď...