Zita - Autism Story

Sedíme na pohovce všichni tři a Jindra se plazí po zemi. Nacvičujeme se Zitínem sebeobranu. Verbální sebeobranu. Když mi někdo řekne, že jsem blbeček, co mu na to říct nazpátek. Myslím, že tato situace se v mém životě karmicky vrací, tedy ne, že by se mnou bylo nacvičováno, ale že prostě sebeobrana je fakt můj problém a tudíž Zitisko se opravdu, ale opravdu toto nemohlo naučit ode mne. Moje sebeobrana totiž vypadá asi takto. Agresor: Váš výzkum je na nic. Já: ééééééé Agresor: No tak se na to podívejte... dyť je to blbost. Já: Ale.... ale já.... ne.... to ... ale .... ne!!!??? Agresor: Nejlepší by bylo, rovnou toho nechat. Já: Ano. Máte pravdu. Nechat toho. Všeho. Rovnou. Agresor: Že? No aspoň, že se na tom shodneme. Já: Děkuji, děkuji. Děkuji, že jsem vás stála váš drahocenný čas, který jste právě vyplýtval přemýšlením o mém debilním výzkumu. Promiňte. Ano, tak přesně to vypadá. Proto jsem na nácvik sebeobrany, nutného to opatření proti šikaně, povolala Honzu.

Přátelé moji. Jak bych vám to. Prostě. Potřebuju vás! Pište, ozývejte se, pojďme ven. Cokoli. Kafíčko, procházka, rozhovor.

Máme špatné období. Hodně špatné. Včera jsem o tom napsala depresivní příspěvek, ale pak jsem ho smazala, protože jsem si říkala, že kdyby kdykoli, když jsem něco provedla, moji rodiče psali na internetu vzkazy lidstvu, asi by mně to dost vadilo. Nebudu teda psát o Zitínovi ani o tom, co provádí. Budu psát výhradně o sobě, co to se mnou jako autirodičem dělá. Takže já jako autirodič. Jsem strašlivě unavená. Strašně. Ne z nočního vstávání, protože druhým měsícem svého života počínaje začal Jindřich spát celou noc a spí jako dudek 12 hodin téměř v kuse. Jsem unavená z opakování rituálků, hlášek, problémů ve škole, zaučování asistentů, vysvětlování, co je to autismus, a vzájemného se ujišťování, že o nic nejde. Jde. Jde o hodně a je to hrozně vyčerpávající. Někdy si říkám, jak dlouho ty úzkosti a z nich vyplývající "breakdowny" vydržím. Kdy mi jako rupne z toho všeho cévka v mozku a bude klid. Protože ve škole je Zitisko pár hodin denně a všichni tam

Pro velký úspěch dílu "co mám v kabelce" navážeme plynule digitálně dílem "co mám na ploše". Protože dnes mi neustále padá počítač, zrovna když ho opravdu potřebuju používat, a mám spoustu volného času při různých restartech, který trávím hleděním na plochu. Tedy, co mám na ploše. Připomíná to velmi tu kabelku. Je tu podivná skrumáž programů, o jejichž existenci nemám potuchy (asi se nainstalovaly samy) a značně to připomíná scénku ze seriálu IT Crowd. Tuto: https://www.youtube.com/watch?v=2Pn1YrBTbA8 Nejlepší je ta část: "Nonono, Jen, it's infected!" Tedy. Na ploše je jako pozadí poněkud slaboduchý obrázek krávy koukající do objektivu. Já vím, já vím. Vůbec se to nehodí. Ale když já mám to zvíře asi ráda. Je tam pár ikonek různých překladatelských programů, pro případ, že bych se rozhodla změnit profesi. Nikdy nevíte. Epson SCAN. Krása. Jen tu nikdo nemá skener Epson. Ten jsem měla v minulém místě bydliště. Nevadí. Ap

Jindra na mne dnes ráno pohlédl svým pronikavým zrakem a povídá zachmuřeně "AMAMUMA". Z toho jsem vyrozuměla, že ví, o koho se jedná, kdo s ním v noci bdí a přes den pobíhá po městě, drndá v kočárku, vykládá fantazijní příběhy, kdo s ním tancuje novinky na Broadwayi a kdo mu zpívá falešně folklórní songy. Jindra zkrátka ví. Jindra je vůbec sveřepý kojenec. Například nerespektuje příručky. Ve všech příručkách je napsáno, že dítě se má postavit z kleku. Že ideálně nejdříve leze a potom klečí a nakonec si stoupne. Jindra na to kašle. Příručky nečetl a roztodivně se vztyčuje. Dnes ráno se pokusil z lehu rovnou vztyčit, takže to vypadalo, jako když Drákula vstává o půlnoci z rakve. Když už se Jindrovi vztyčit podaří, tak svírá nějaké to zábradlíčko či oporu a odmítá se pustit. Odmítá i udělat hačí. Hačí je totiž fail, hačí znamená, že nestojíte. Momentálně tedy Jindra stojí, či spíš stojí zavěšen, naprosto nerespektuje, jak je to pro něj strašlivě škodliv

Zítra je Muzejní noc. Zítra se nahrne do muzeí miliarda lidí a jeden přes druhého se budou snažit s výskokem prohlédnout to, co mohou prohlížet v klidu a tichu celý rok. Proto jsem Zitul do muzea vzala dneska. Byla to odměna, slíbená za to, že dnes nebude žádný průšvih. A nebyl. Zitisko chtělo do Technického muzea. Tak jsem sbalila Jindřicha a vyrazily jsme. Zitisko si cestou odříkávalo zastávky a neustále mne ujišťovalo, že nejedeme do Komárova, ale přímo na druhou stranu, až jsem se musela fakt smát. Přijely jsme do muzea. A tam.... Tam NIKDO. Kromě personálu. Ani JEDEN návštěvník. Chápete, ten luxus! Mít muzeum celé pro sebe! Tak to jsme dnes se Zitul přesně měly. Šly jsme do experimentální dílny, kde si děti můžou zkoušet pokusy. A pán tam Zitínovi hodinu trpělivě ty experimenty vysvětloval. Zitisko bylo v sedmém nebi a oznámilo mi, že hodlá vyřešit matematický popis chaotického kyvadla. Na to jí pán řekl, že v tom případě doufá, že ho Zitisko po

Často se mne lidi ptají, jakože zda nemám problém z toho, že sdílím některé detaily ze svého soukromí. Ne, nemám. Protože jsem to já, kdo rozhoduje o tom, které detaily se sdílejí a které nikoli. A obvykle tak činím i po dost zralé úvaze. Ale jestli nad něčím hodně přemýšlím, tak je to kontext. Když napíšu něco pěkného, jak se nám ohromně daří, jak Zituška prospívá, tak to zásadně postrádá kontext. Budí to dojem, že je všecko dobrý. Chybí tomu popis toho, jak to sluníčkové nebylo, jak to bylo zatraceně těžký, co strašného jsme zase tento týden řešili a jak to zvládáme a jestli si myslíme, že to vůbec zvládneme. Problém je, že tyto věci sdílet veřejně nechci. Ale někdy mám takovou chuť!!! Třeba dneska, dneska mám takovou chuť se ze všeho vypsat, seznámit lidstvo s tím, jak je to příšerně těžký, jak se to snažíme vyřešit, co zase včera přihodilo. Ale nemůžu, protože chci ctít Zitínovo soukromí. Takže můžu napsat jenom tolik, že někdy je to prostě k nepřežití strašný

Neurotypičtí čtenáři prominou. Ale toto je přece jen blog o autismu a vím, že ho čte řada mých kolegů a někteří jsou taky trochu autíni (považuju za klad!), a proto je prostě některé věci nutné na rovinu vysvětlit. Již delší dobu sbírám materiál na příspěvek "Jak (ne)mluvit se šéfem". Protože to, čeho bývám svědkem, bývá strašlivé. Tak za prvé. Šéfů je řada úrovní. Šéfovství je takový zvláštní hierarchický propletenec a ten obecně auti lidem není úplně jasný. Anebo naopak je jim jasný příliš a příliš respektují hranice kompetencí jednotlivých levelů, z čeho obvykle nepojde nic dobrého. Za druhé. Ať tedy mluvím o šéfovi úplně nejmenším, který je přímo nad námi, nebo o hlavním šéfovi kdesi v oblacích, pořád je to jakási autorita. Problém s autoritami se nám tedy při jednání se šéfikem zúčtuje do posledního haléře. Za třetí. Je zapotřebí si uvědomit, o co v práci jde. Jde o pocit naplňujícího vítězství nad ostatními - ponravami? Ne. Jde o pocit dechberou

Stojím se Zitínem před obchodem se zeleninou a vypadá to na déšť. Zitisko stojí jako přikované. "Tak spěcháme, Ziti, dělej." Zitisko stojí dál jako přikované. "Ziti, co je?" Zitisko je ztuhlé a vypadá to, že invezívně přemýšlí. Pak se na mne provinile podívá a povídá: "Maminko, já nemůžu utíkat. Protože nevím, jestli je to cirrus nebo nimbus. A jak nevím, jestli je to cirrus nebo nimbus, tak nemůžu utíkat, protože nevím, jestli utíkám před tím cirrusem nebo nimbusem.." "Ty truhlíku", říkám. "To je jedno. Spíš nimbus. Ale to je jedno, utíkáme domů, abychom nezmokly!" A Zitisko po cestě vykřikuje: "Běž pryč, nimbusi, běž pryč!". A začne se smát a směje se tak, že nemůže dál utíkat. A pak se začneme hrozně chlámat obě a tak se chlámeme, až stejně zmoknem. A namoklý Jindra se pobaveně kouká z kočárku, že má šílenou matku a šílenou sestru.

Konvice no. 2, protože tu první jsem bohužel rozbila:-( konvice je že zlevněnky a design komplet vymyslelo a udělalo Zitisko

A dnes další příspěvek ze sekce "To nevymyslíš". Znáte takové ty časopisy, kde se nějaká rozmarná celebrita dělí o svoje názory na život ("je potřeba... cítit... tu životní... energii... chápete... jak plyne... a proudí..."). No a v těchto časopisech se často vyskytuje rubrika "Co zrovna nosím v kabelce". Nějaká ochotná a vstřícná celebrita si nechá vyfotit vnitřek kabelky, což je už samo o sobě podezřelé, a překvapený čtenář zjišťuje, že celebrita v luxusní kabelce nosí: 1) peněženku (luxusní, designovou), 2) Chanel No. 5, 3) drobný umělecký artefakt z pobytu na Cookových ostrovech, 4) klíče od luxusního vozu a 5) roztomilé foto roztomilých ratolestí. Kde se nacházejí šnuptychle, rozmatlané lesky na rty a drobečky, není jasné. Dnes se proto podíváme do kabelky OBYČEJNÉ ŽENY. Foto raději nepřikládám, bylo by to příliš děsivé a zneklidňující. Tedy, co se nachází v mé kabelce. Peněženka. Nepříliš překvapivé. Plná drobáků nebo naopak zcela prá

Zitisko samo vymyslelo PAVOUKODRAKOVE ORIGAMI o velikosti 50 x 50 cm... je nádherný a moc mne potěšil

Regionální žena včera absolvovala regionální předávání. Regionální žena se zaradovala, že si udělá výlet do Mikulova, ovšem posléze se hlouběji zamyslela a uvědomila si, že do Mikulova budou muset i obě děti - vzhledem k tomu, že jedno je stále kojené a druhé by bylo smutné, kdyby jelo jen to kojené. Taky samozřejmě bude muset jet někdo, kdo děti pohlídá, aby předávání diplomu regionální ženě viděl alespoň jeden člověk z rodiny, tedy Honza, který mne tam přihlásil. Zkrátka od počátku bylo zcela jasné, že to bude příšerná anabáze, což se také potvrdilo. Cesta do Mikulova proběhla báječně. Vzhledem k tomu, že na cestu do Mikulova nám v nabitém programu zbývalo přesně asi dvacet minut, stihlo se v naprostém klidu, pohodě a zenové vyrovnanosti vše včetně tankování, napájení dětí, klidnění vzteklého Jindřicha, a vysvětlování, co je to raketový dort, protože ten si Zitisko přeje k narozeninám. Taky se rozhodně nikdo s nikým nepohádal a rozhodně nikdo nikoho neobviňoval, že se zdržel koup

Přátelé, dovolte mi moc poděkovat. Všem, kteří sem chodí a čtou moje výpisky, i všem, kteří pro mne v anketě hlasovali. Díky! http://brnensky.denik.cz/z-regionu/titul-zena-regionu-ziskala-vedkyne-z-masarykovy-univerzity-20160512.html

Jindra má půlročniny a stoupá si.

Když je člověk přepracován, vypadá to asi takto. Jdeme alejí. Honza tlačí kočár. Já nic netlačím ani netáhnu, protože mi stačí tažení vlastní osoby. Jindřich z nějakého ne zcela logického důvodu dnes vstal v pět. Poté hodinu vyžadoval kvalitní zábavu v podobě škrabkání na zádíčkách, muckání, požívání plastových hraček, broadwayských muzikálových výstupů v podání své matky a nošení po bytě. Poté usnul, přesně v 8:30, kdy už je jasné, že nikdo jiný neusne. No. Zpět k aleji. Vlečeme se alejí. A probíhá následující konverzace (J: já, H: Honza). J: Krásná alej, co. H: Jo. J: Mám ráda jaro... jak je všecko nové... čerstvé... H: Hm. J: Jako jak jsou ty lístky takový nový, víš? H: Jo. J: Třeba tahle líska. H: ? Líska? Kde? J: No tahle líska, jak má krásný lístky. H: Líska nemá metrový obvod kmene, lásko. J: Ne, fakt, je to líska... taková větší, chápeš....Prostě velká líska. H: Ne, fakt, není to líska...Ani velká ani malá. Jdeme dál do kopečka a mlčí

Download

Origami. Zitisko si to zamilovalo

A nejenom matek. Krásný den matkám, otcům, ženám, mužům, dětem, zvířatům i rostlinám. Všem.

Ze všech antických příběhů mi již od dětství tento přijde nejstrašnější. Ve zkratce. Niobé je dcerou krále Tantala. Má šťastné manželství, ze kterého se narodí sedm synů a sedm dcer. Niobé je na potomstvo patřičně hrdá, a proto se neustále někde chvástá úspěchy dětiček. Nezná míru a začne urážet bohyni Létó, která má jenom dvě děti (Apolóna a Artemis). Vyhemzává ve smyslu, že ona má dětí víc a lepších. Létó si stěžuje svým dvěma dětem, kteří jsou ... bohové. A jako bohové se rozhodnou celou situaci pořešit - postupně vyvraždí všechny děti. Tedy v některých verzích prý zůstane ušetřen jeden syn a jedna dcera - aby Niobé měla "stejně" jako v jejích očích neschopná Létó. Ale celkově je převládající konsensus, že děti zemřely všecky. Niobé se posléze promění v kámen ronící slzy. Tak. Co z toho plyne? Nechvástejte se dětmi. Neurážejte bezdětné či méně dětné osoby. Na Niobé si vzpomenu v průměru tak desetkrát denně. Vždycky, když mám chuť se pořádně pochlubit dět

No. Řekněme si to na rovinu. Integrace či inkluze (přičemž sebekriticky přiznívám, že i když to sémanticky chápu jako odlišné pojmy, tak mi to splývá) není pro slabé povahy. Není pro slabé rodiče, pro slabé děti ani pro slabé učitele. Období, kdy je to dobrý, se střídají s obdobími, kdy to až tak dobrý zas není. A všechny to stojí dost sil. Jestli je podle mne něco ztělesněním inkluzního vzdělávání, tak je to pojem "na sílu". Myšleno v dobrém. Ale jede se zkrátka na sílu proti hendikepu, jede se na sílu proti určitým tendencím, které přirozeně vznikají v dětském kolektivu, situaci musí někdo vyvažovat. Prostě termodynamicky řečeno, k udržení stability tohoto nového stacionárního bodu (tj. toho, že inkludované dítě je řádně inkludováno a nikdo netrpí na žádné straně) je zapotřebí tok energie. A tok energie zajišťují lidi kolem. Takže Zitínův pobyt ve škole je teď zajišťován energetickým tokem ze strany pedagogů. A doma se konzoliduje energetickým tokem ze

Vřele doporučuji. Po hodině slonů už je mi všecko jedno.

Download

Píšou mi lidi, že čtou blog a že mají autidítě a že jsou moc rádi za (mírně) pozitivní výhled. Tak si říkám, že přichází čas se podělit o nejlepší moudra vztahující se k autismu, kterých se mi dostalo. Takže zaprvé. Vynikající rada, kterou jsem dostala, bylo zenové Filipovo doporučení "změna je rituál". Ano, pokud se auti dítě navykne na to, že vše je neměnné, tak pak trvá na tom, aby vše neměnné i zůstalo. Filip je naproti tomu toho názoru, že pokud se autíkům od malička vštěpuje, že ta změna, to je právě ta stabilita, protože jestliže je něco v životě jisté, tak to, že se vše neustále proměňuje. Strašně moc často na toto doporučení myslím a domnívám se, že je to jedna z nejlepších rad, co mi kdo kdy dal. Ano, jestli je v životě něco konstantní, tak je to změna, a pokud to jako autičlověk takto vezmu, tak mne změna nebude vzrušovat, protože vím, že je to jenom projev konstantní tendence světa se proměňovat. Druhou naprosto vynikající radu jsem dostala před nedávnem o

Maminko, proč jsem jiná. Mami, já nechci být jiná. Chci být jako ostatní. Mami, proč ostatní můžou na školu v přírodě a já ne. Mami a ty jsi taky jiná? Jsi taky jiná než ostatní? Jakože jsi divná? Jako já? A jsi vědec, protože jsi divná? Teda jiná? Takoví lidi mají být vědci? Mami, já hrozně chci být jako ostatní, ale nejde mi to. Nejde mi to vůbec. A oni to poznají, že jsem jiná. No fakt, děti ve škole to poznají. Už to poznali. Na některé otázky prostě nemám odpověď...