Přeskočit na hlavní obsah

Ženy ve vědě

Sedím v kanceláři jakési akce pro ženy ve vědě.

A čeká se.

V kanceláři sedím asi tak sedm osm vědkyň a všechny se nudí.

Otázkou je, co s tím.

A tak se vykládá.

Konverzace vypadá asi takto:

ŽI (= žena ve vědě č. 1): "No a jak mne diskriminují... to je prostě hrozně nepříjemný...."

ŽII (= žena ve vědě č. 2): "Nepříjemný, to je jasný...."

Já: "A můžete to nějak popsat, jak ta diskriminace jako vypadá???"

ŽI: "No... často když mám třeba něco říct... tak mi běží hlavou... že jsem úplně neschopná... že mi tam někdo prostě vložil do hlavy ty stereotypy... že jsem neschopná ženská..."

Já: "Aha, aha..."

ŽI: "Že prostě tady v té naší zemi je ta výchova taková, že jako žena jste podřadná...že nemůžete být vědec"

Já: "Myslíte? Moje matka je VŠ profesorka. Nemyslím, že by ji někdo otevřeně diskriminoval. Myslím, že s tím kariérním postupem žen je to složitější, než že by šlo pouze o diskriminaci ze strany mužů. Je v tom i ztráta motivace a spousta dalších věcí..."

Chvilka pauza...

ŽII: "No můj muž říká...."

ŽI: "Prosím vás, MŮJ MUŽ říká... to si nedovede představit, co všechno říká... je to totiž cizinec. To on prostě nechápe tohleto tady v tédle zemi..."

Ž VI-VII: "Cizinec... ááááá.... to je krásnéééé...."

Já (nikdo mne neposlouchá, protože ostatní ženy jsou nadšeny z představy muže cizince): "No, nevím, jestli jsou pocity neschopnosti ve vědě genderově specifické. Jsem si docela jistá, že řada mužů z mého týmu by popsala totéž. Současná věda je velmi kompetitivní pole... pro každého...v Anglii měli onehdá problém se sérií sebevražd vědců na elitních pracovištích... "

ŽI: "No, to ne... to je ta výchova k těm stereotypům... no a MŮJ MUŽ SI MYSLÍ....a tak dále a tak dále..."

No.

Pokud pro ženy ve vědě bude úhelným kamenem konverzací to, co si myslí JEJICH MUŽ, tak to prostě asi líp s tím zastoupením žen vypadat nebude.

Komentáře

  1. Nejsem vědkyně. Ani na diplom jsem to "nedotáhla"(nestěžuji si, konstatuji). Žila jsem s cizincem - a s ním i jeho přáteli jsme se shodli, že prosti Tupci a Tupky jsou ffšude :( Průšvih je, když se potkají! Tolik tedy k názoru "muž-cizinec" říká.

    OdpovědětVymazat
  2. Absolvovala jsem dvě setkání s dvěma různými možnými potenciálními školiteli. U prvního setkání se potenciální školitelé - byli 2, ptali takto: víte, kde budete bydlet? (na koleji!), kolik Vám je? (26) .. no víte, ony nám holky otěhotní a nedodělají to... no, my vlastně ještě nevíme jestli to místo vůbec otevřeme (jasně, že otevřou, pro chlapa) Rozhovor se školitelem 2: teď jsme zpublikovali práci v tomhle super žurnále. Publikujeme taky tamhle a tamhle. Děláme toto a tamto, a máme spolupráce tam a tam tam. Anglicky umíš? Moc ne? Nevadí, naučíš se. Tyhle metody znáš? Jasně, zbytek se doučíš.... Hádejte, kam jsem nastoupila. :-) A to bylo mé první a poslední setkání s "diskriminací". Jarka

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky

O nemocných autících

Čtu si americký blog Rarer in Girls. Už jsem o tom tady určitě psala. Je zajímavé vidět jiné perspektivy. Ale proč o tom dnes píšu. Janey, která je předmětem daného blogu, je už týden v nemocnici. Nyní je po operaci, poté, co se přišlo složitě na to, že má již tři dny prasklý apendix. Janey má teď zjevně peritonitidu a není ji dvakrát. Je to dost děsivá historka. Říkám si. No jak je to možný, že se na to přišlo PO TŘECH DNECH? Pro všechny, kteří nestudovali lékařskou fakultu. S prasklým apendixem nechodíte obvykle jen tak. Je vám strašně zle a máte dost velký bolesti. Tak přemítám, jak tu péči v Americe zanedbávají. Jenže. Pak jsem si vzpomněla na tu story se Zitínovou náhlou břišní příhodou. Bylo to totiž nemlich to samé. Normální dítě si stěžuje. Třeba trochu fňuká. U autidítěte je to jiný. To fňuká, když o nic nejde. Když o něco jde, je jak pěna, neobvykle hodné a nezvykle spolupracující. Proto apeluji na všechny moje kolegy z medicíny, co t

Školka a tóny aneb o bytosti dvou světů

Myslím, že je hrozně důležité dávat zpětnou vazbu. Když vám někdo pomůže, nebo vašemu dítěti, vydat signál, že si toho vážíte. I po letech. Naopak po letech je to ještě důležitější. Pozoruju, že hodně lidí má tendenci zapomínat na ty, kdo jim pomáhají. To se týká i výchovy autidětí. Zapomínáme na ty, kdo s námi byli, když bylo úplně nejhůř. Proto se snažím systematicky být v dlouhodobém kontaktu s většinou asistentek a pedagogů, kteří s náma pracovali, aby viděli, že jejich práce má velký smysl a taky aby viděli, že když něco místy vypadá zcela beznadějně, nemusí to být ještě globální beznaděj. Dnes jsem vyrazila Jindru zapsat do nové školky. Do stejné, kam chodila Zitul. A Zitul jsem vzala s sebou. Aby se tam koukla, zavzpomínala a taky aby pozdravila paní učitelky.  A bylo to jedno z nejhezčích setkání za poslední dobu.  Tak ráda jsem je všechny viděla. A Zitul taky! A pocítila jsem fakt hluboký vděk, protože tahle školka, to bylo místo, kde Zitul dostala svou životní šanci. Životní

Další historka z MHD

Miluju ježdění MHD. V Brně sice řádí žloutenka a kdykoli vstupuju do trolejbusu, tak si představuju, jak se mi na ruce balí miliardy virionů hepatitidy A, ale ty historky, co tam člověk zažije, ty názory, co vyslechne, to se prostě jinde nepřihodí. Třeba dneska. Jela jsem s Jindrou z práce. Jindra řval jako tur, což není překvapivé, protože nesnáší, když nevidí z okna, což neviděl. Jemně jsem ho držela na klíně a Jindráček se propínal a vykřikoval. Přes uličku seděli dva starší lidé, kteří jeli s další paní, která byla asi pečovatelka či vychovatelka nebo jak to nazvat. No vychovatelka asi těžko vlastně, vychovávat lidi vyššího středního věku je blbost. Vypadali jako klienti nějakého chráněného bydlení nebo tak a bavili se i o programu, který odpoledne budou mít. Pán měl Downův syndrom. Povídal si s vedle sedící paní o někom třetím, kdo s nimi bydlí a kdo hrozně křičí. A byla to nesmírně působivá debata. Ten pán s Downovým syndromem říkal něco ve smyslu, že "on

O řešení šikany

Problém se Zitínovou šikanou byl elegantně vyřešen. Zitisko bylo v tichosti vyloučeno z družiny a od nového školního roku už do družiny chodit nebude. Není to skvělé? Je to skvělé. Dá se takto postupovat pořád dokola, až ve třídě zůstane pouze spokojený agresor či parta spokojených agresorů. Krása. Zitisko si odnáší do života nový poznatek, že kdykoli se ozve ona sama nebo někdo v jejím zastoupení na její obranu, bude po zásluze potrestána exkluzí z daného kolektivu. Proto je lepší mlčet a nic nikam nehlásit, protože v případě nahlášení problému to stejně člověkovi jenom spadne na hlavu a už si nebude moci číst oblíbenou knížku o Pokémonech.

Maminko, proč jsem jiná

Maminko, proč jsem jiná. Mami, já nechci být jiná. Chci být jako ostatní. Mami, proč ostatní můžou na školu v přírodě a já ne. Mami a ty jsi taky jiná? Jsi taky jiná než ostatní? Jakože jsi divná? Jako já? A jsi vědec, protože jsi divná? Teda jiná? Takoví lidi mají být vědci? Mami, já hrozně chci být jako ostatní, ale nejde mi to. Nejde mi to vůbec. A oni to poznají, že jsem jiná. No fakt, děti ve škole to poznají. Už to poznali. Na některé otázky prostě nemám odpověď...