Přeskočit na hlavní obsah

MjUNI

Dnes opět proběhla akce Dětská univerzita na LF.

Je to taková akce, která má zpřístupňovat prostředí univerzity dětem ve věku 9 až 14 let, na různých fakultách jsou o víkendech různé akce pro děti.

Ze začátku jsem byla dosti skeptická.

Například moc netuším, co se takovému 14letému výrostkovi (děti prominou) honí hlavou.

O čem bych vlastně dětem měla vyprávět.

Ale akce se dnes opakovala už asi potřetí nebo počtvrté a jaksi víc všichni víme, co máme čekat, a začalo to být bezvadný.

Dnes jsem byla hrozně hrdá.

Byla jsem hrdá na doktory, kteří si ubrali z už tak velmi malého množství volného času, aby šli děti učit resuscitovat nebo aby jim vykládali o ebole nebo o tom, jak se správně vyšetřuje a co je to anamnéza.

Byla jsem hrdá na vědce a vědkyně, kteří zase přichystali laboratorní workshop.

Myslím, že s lidstvem to obecně není tak zlý, dokud se najdou takoví lidi.

A taky jsem si představila, že každý z těchto lidí je pro ty děti, co k nám na Dětskou univerzitu přijdou, velkým vzorem.

A že tak to má být.

Zitisko bylo nadšené.

Navštívila workshop "V kůži lékaře" a celé odpoledne mne zkoušela z toho, co má lékař znát a jaký má být a vymýšlela nové terapeutické postupy, které vůbec nebyly hloupé, a hlavně přišla s tím, že lékař má mít "VĚDOMOSTI, ZNALOSTI A NADŠENÍ". To se mi hrozně líbilo, protože o nadšení většina doktorů v důsledků šíleného systému zdravotnictví dost často přijde, ale bylo super, že toto nepřenášel nikdo na další generaci a že jsme dětem dovolili, aby vnímali lékařskou profesi jako poslání, nikoli nutné zlo a zdroj problémů.

A taky jsem se z diskuze s dětma dozvěděla spoustu zajímavých názorů.

Například proč vzniká obezita.

Kdybyste to netušili, tak obezita může vzniknout z toho, že děti by měly chodit pouštět drony ven, ale jsou líné, takže drony ven pouštět nechodí, a raději si stáhnou simulátor do svého počítače, a na tom simulátoru si drony jenom simulují. Pak se pochopitelně nemohou divit, že mají nadváhu!

Chápete.

Hned to dává smysl.

Mám nápady na další témata. Příště zkusíme oslovit zubaře a chirurgy a také uděláme workshop o stavu beztíže!

No.

A na dobrou noc sem dám fotku dvou svých studentů-kolegů Pavla a Petera, velmi nadějných vědců, kteří dnešní den strávili s děckama vyprávěním o viru ebola a zika.

Někdy je život zábava a je to super!

Komentáře

  1. Skvělé. Jen mě mrzí, že je málo "inzerováno" - kdy a kde a co. Škoda, protože pořád o tom moc lidí neví. Co mě mrzelo např. u UTB Zlín - program Pouze pro vybrané třídy :( - chtěla jsem vnutit synka, protože "názorné" pobere snáz. Nelze...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak ho příště vezmeme k nám! Ráda to zařídím! Jen nevím, jak jste na tom s dojížděním... J

      Vymazat
    2. To by bylo skvělé :) (jako správné autíčko se "obětuje", když jde o něco, co Jeho zajímá; já se zase ráda "obětuju" pro pár chvil klidu :D ). S tím inzerováním, celkově, o tom budu muset popřemýšlet. Zmínila jsem se letmo - a ejhle, další tři, co by rádi dali výlet. Škoda je i malé povědomosti o zajímavých zařízeních - nejen IQ parky, ale třeba U6 (Ostrava) atp.

      Vymazat
  2. Já se taky moc přimlouvám, když bude nějaká zajímavá "akce", moc prosím, dejte se echo. My jsme tak díky Vám na podzim navštívili kampus v rámci Noci vědců - nebo jak se to jmenovalo - a moc se nám to líbilo. Na Mjuni bychom asi tak byli dojeli - kdybych to byla bývala věděla :-) Musím to pro příště více sledovat :-)
    zdravím,
    monika

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky

O nemocných autících

Čtu si americký blog Rarer in Girls. Už jsem o tom tady určitě psala. Je zajímavé vidět jiné perspektivy. Ale proč o tom dnes píšu. Janey, která je předmětem daného blogu, je už týden v nemocnici. Nyní je po operaci, poté, co se přišlo složitě na to, že má již tři dny prasklý apendix. Janey má teď zjevně peritonitidu a není ji dvakrát. Je to dost děsivá historka. Říkám si. No jak je to možný, že se na to přišlo PO TŘECH DNECH? Pro všechny, kteří nestudovali lékařskou fakultu. S prasklým apendixem nechodíte obvykle jen tak. Je vám strašně zle a máte dost velký bolesti. Tak přemítám, jak tu péči v Americe zanedbávají. Jenže. Pak jsem si vzpomněla na tu story se Zitínovou náhlou břišní příhodou. Bylo to totiž nemlich to samé. Normální dítě si stěžuje. Třeba trochu fňuká. U autidítěte je to jiný. To fňuká, když o nic nejde. Když o něco jde, je jak pěna, neobvykle hodné a nezvykle spolupracující. Proto apeluji na všechny moje kolegy z medicíny, co t

Školka a tóny aneb o bytosti dvou světů

Myslím, že je hrozně důležité dávat zpětnou vazbu. Když vám někdo pomůže, nebo vašemu dítěti, vydat signál, že si toho vážíte. I po letech. Naopak po letech je to ještě důležitější. Pozoruju, že hodně lidí má tendenci zapomínat na ty, kdo jim pomáhají. To se týká i výchovy autidětí. Zapomínáme na ty, kdo s námi byli, když bylo úplně nejhůř. Proto se snažím systematicky být v dlouhodobém kontaktu s většinou asistentek a pedagogů, kteří s náma pracovali, aby viděli, že jejich práce má velký smysl a taky aby viděli, že když něco místy vypadá zcela beznadějně, nemusí to být ještě globální beznaděj. Dnes jsem vyrazila Jindru zapsat do nové školky. Do stejné, kam chodila Zitul. A Zitul jsem vzala s sebou. Aby se tam koukla, zavzpomínala a taky aby pozdravila paní učitelky.  A bylo to jedno z nejhezčích setkání za poslední dobu.  Tak ráda jsem je všechny viděla. A Zitul taky! A pocítila jsem fakt hluboký vděk, protože tahle školka, to bylo místo, kde Zitul dostala svou životní šanci. Životní

Další historka z MHD

Miluju ježdění MHD. V Brně sice řádí žloutenka a kdykoli vstupuju do trolejbusu, tak si představuju, jak se mi na ruce balí miliardy virionů hepatitidy A, ale ty historky, co tam člověk zažije, ty názory, co vyslechne, to se prostě jinde nepřihodí. Třeba dneska. Jela jsem s Jindrou z práce. Jindra řval jako tur, což není překvapivé, protože nesnáší, když nevidí z okna, což neviděl. Jemně jsem ho držela na klíně a Jindráček se propínal a vykřikoval. Přes uličku seděli dva starší lidé, kteří jeli s další paní, která byla asi pečovatelka či vychovatelka nebo jak to nazvat. No vychovatelka asi těžko vlastně, vychovávat lidi vyššího středního věku je blbost. Vypadali jako klienti nějakého chráněného bydlení nebo tak a bavili se i o programu, který odpoledne budou mít. Pán měl Downův syndrom. Povídal si s vedle sedící paní o někom třetím, kdo s nimi bydlí a kdo hrozně křičí. A byla to nesmírně působivá debata. Ten pán s Downovým syndromem říkal něco ve smyslu, že "on

O řešení šikany

Problém se Zitínovou šikanou byl elegantně vyřešen. Zitisko bylo v tichosti vyloučeno z družiny a od nového školního roku už do družiny chodit nebude. Není to skvělé? Je to skvělé. Dá se takto postupovat pořád dokola, až ve třídě zůstane pouze spokojený agresor či parta spokojených agresorů. Krása. Zitisko si odnáší do života nový poznatek, že kdykoli se ozve ona sama nebo někdo v jejím zastoupení na její obranu, bude po zásluze potrestána exkluzí z daného kolektivu. Proto je lepší mlčet a nic nikam nehlásit, protože v případě nahlášení problému to stejně člověkovi jenom spadne na hlavu a už si nebude moci číst oblíbenou knížku o Pokémonech.

Maminko, proč jsem jiná

Maminko, proč jsem jiná. Mami, já nechci být jiná. Chci být jako ostatní. Mami, proč ostatní můžou na školu v přírodě a já ne. Mami a ty jsi taky jiná? Jsi taky jiná než ostatní? Jakože jsi divná? Jako já? A jsi vědec, protože jsi divná? Teda jiná? Takoví lidi mají být vědci? Mami, já hrozně chci být jako ostatní, ale nejde mi to. Nejde mi to vůbec. A oni to poznají, že jsem jiná. No fakt, děti ve škole to poznají. Už to poznali. Na některé otázky prostě nemám odpověď...