Zita - Autism Story

Myslím, že auti lidi obecně trochu víc trápí otázka řádu ve světě a jeho konečnosti a posmrtného pokračování, atd. Aspoň dospělí autilidi, které znám, věnují této problematice dost pozornosti. Snaží se v tom najít nějaký vzorec. Zitisko se již 14 dní taky snaží najít vzorec, vzorec v tom, proč prababička umřela. Několikrát za den brečí a mně je jí hrozně líto a uklidňuju, ale bohužel neumím vyřešit uspokojivě důkazní břemeno v rámci existence posmrtného života, a tak je Zitisko zklamané a snaží se vytvořit nějaký vlastní filozofický koncept. Zatím si vystačí s tím, že počet lidí na zeměkouli musí být konečný. Z toho pohledu je logické, že pokud připustíme, že se rodí noví lidé, tak ti staří musejí někam mizet. Proto, aby se narodil bráška, musí někdo jiný z rodiny udělat místo, např. prababička. Snažila jsem se Zitul vysvětlit, že až tak jednoduché to nebude, ale Zitína to nezaujalo. Další věc, které se nyní intenzívně věnujeme, je popis toho, co se stane s tělem po s

Dnes jsme si s Jindrou zase dali pársetkilometrový výlet. Praha a zpět, vlakem s kočárkem. Projeli jsme se do Prahy na akci MŠMT, kde jsem měla plamenný proslov o metodice VŠ výuky, respektive zkušeností s ní. Ale to není podstatné. Podstatná je ta debata, která se tam udála, která se týkala toho, zda a do jaké míry se studenti mají cítit na VŠ spokojeně. Můj názor je krapet radikální, ale obávám se, že pokud studenty nevykopeme z jejich komfortních zón, tak se možná budou vyvíjet po stránce svých znalostí či dovedností, ale nikoli jako celé osobnosti, a býti lékařem obnáší jistě více, než shromáždit ve svém mozku dostatek faktografie. A jaké bylo moje ulehčení, když jsem na tom pražském fóru zjistila, že jsou i jiní VŠ pedagogové, dokonce nejvyšší management VŠ, který si to myslí také! Bylo to jako balzám na mé pocuchané pedagogické nervy. Výuka podle mne nemůže být strukturována tak, že vyhovíme studentům a tím je upokojíme. Taková výuka je minimalistická a nekvalit

A nyní názorné foto, jak se cítí žena balancující pracovní požadavky vědecké skupiny se svým mateřstvím: Foto laskavostí David Konečný, díky!

Zabila! Chudák tříďoun! Koukají se na mne dva páry rozhořčených očí. Konkrétně Honzovy a Zitínovy očiska. Co teď bude tříďoun dělat? Je dočista mrtvý. Mrtvý, protože ho NĚKDO nakrmil NESEŠLÁPLOU PETKOU. Stydím se. Ale nechce se mi zbytku rodiny osvětlovat moje důvody. Můj odpor k plnění tříďounských popelnic má hluboké kořeny v mém adolescentním ekologickém smýšlení a následném konání. Přijde mi to marné. Já vím, já vím. Není to marné, všechno má smysl. Kolik jsem na toto téma absolvovala akcí!  Každopádně aktuálně mně to prostě přijde marné. Za svého divokého životního období jsem měla sklony připoutávat se k elektrárnám, radikálně zakazovat automobilovou dopravu, všechno třídit na atomy. A vidíte. Takhle jsem dopadla. Vyhořelá osoba, která zabíjí tříďouny. No jo. Bohužel, systémově vzato mi přijde, že efektivnější než krmit tříďouny by např. bylo ten odpad vůbec nevyrábět. V rámci nějaké "public policy" zakázat používání PET lahví.

Download

Sedím v kanceláři jakési akce pro ženy ve vědě. A čeká se. V kanceláři sedím asi tak sedm osm vědkyň a všechny se nudí. Otázkou je, co s tím. A tak se vykládá. Konverzace vypadá asi takto: ŽI (= žena ve vědě č. 1): "No a jak mne diskriminují... to je prostě hrozně nepříjemný...." ŽII (= žena ve vědě č. 2): "Nepříjemný, to je jasný...." Já: "A můžete to nějak popsat, jak ta diskriminace jako vypadá???" ŽI: "No... často když mám třeba něco říct... tak mi běží hlavou... že jsem úplně neschopná... že mi tam někdo prostě vložil do hlavy ty stereotypy... že jsem neschopná ženská..." Já: "Aha, aha..." ŽI: "Že prostě tady v té naší zemi je ta výchova taková, že jako žena jste podřadná...že nemůžete být vědec" Já: "Myslíte? Moje matka je VŠ profesorka. Nemyslím, že by ji někdo otevřeně diskriminoval. Myslím, že s tím kariérním postupem žen je to složitější, než že by šlo pouze o diskriminaci ze strany mužů.

.... není léku!!! To si nedovede představit, jak často tuhle větu poslední týden slýchám. Ano, babičce bylo 93 let. V tomto věku se jistě dá očekávat, že se něco (všechno) přihodí. Ale jsem si zcela jistá, že babička by tu s náma ještě nějaký ten pátek ráda pobyla. Minimálně vycházím z toho, co říkala, když jela (naposledy) do nemocnice. Tedy, zde přehled nejčastějších mouder, která jsem se minulý týden dozvěděla. Proti věku... není léku! Musíme tam... všichni! Nikdo nebudeme žít věčně... Tak, tak. Máme to všichni za pár. Zejména ti starší z nás, ti to mají už relativně brzo za pár. A to je třeba si připomínat. Bylo by sice možné říct třeba: "To mne mrzí, že babička zemřela." Nebo "Upřímnou soustrast, je mi to líto". Ale nějaké to moudro k tomu dodává pak té konverzaci pořádnou šťávu. Proto si dáme pár (dobrých) citátů o stáří. Na citáty o smrti nemám sílu. Tak aspoň to stáří. Takže: Ve stáří není větší útěchy nad tu, že jsme

Zitul postavila krásného robota.

Maminkovske fotky aneb Jindřich dnes navštívil AVU aneb za poslední měsíc 2000 km aneb a to by stačilo:-)

Je mi smutno. Sedím jako každý večer u počítače a pracuju. Snažím se odpovídat svým studentům na maily. Vyřizuju korespondenci. Ale dneska mi to nejde. Je mi smutno. Připadám si tak zpomalená. Nejraději bych si jak malá holka zalezla pod postel a před vším se schovala a před vším utekla. Což pochopitelně nejde. Udělala jsem si kávu a ta mi tu teď stydne na stole. Taky jsem snědla celou tabulku čokolády v očekávání, že moje nálada se zlepší, což se nestalo. Je dobrý, že je mi tolik let, co mi je. Protože už naštěstí vím, že takový dny prostě jsou. Že to není nenormální. Že jsou úplně stejně normální jako jiný dny prozářené sluncem a smíchem Jindříška a Zitiska. Prostě to tak je. Po babičce se mi bude fakt stýskat. Je toho tolik, co bych o tom chtěla napsat. Jak krásně se vždycky chovala k Zitul. Osobně si myslím, že Zitul měla nejraději na světě. Ze všech lidí. A když byla Zitul nonverbální dítko, co bezcílně běhá sem a tam, babička nakoupila h

Download

Odpočívej v pořádku, babi. Bude se mi stýskat:-(

Na tohle jsem hrdá. Koupila jsem zitul washi pásky (180 Kč) a dala jí staré stínidlo k renovaci. Výsledek je úžasný!!;

Jestli mne něco vytáčí, jsou to rozhovory se superženami. Vytáčí mne to o to víc, že jsem několika rozhovorů v tomto duchu poskytla a nyní mne hanba fackuje, jen si na to vzpomenu, natož abych to po sobě někdy přečetla. Naštěstí je superžen všude plno a ochotně rozhovory poskytují do nejrůznějších médií, takže v tom aspoň nejsem sama. A protože se ty rozhovory podobají jako vejce vejci, uvedeme si zde typický příklad, jak takový rozhovor vypadá. Je to velmi praktické, obměnit stačí pouze osoby a místní názvy a můžete rozhovor recyklovat, kolikrát chcete. Takže, jdeme na to. Ž (Ž jako žurnalista): Dobrý den, superženo. S (S jako superžena): Dobrý den. Ž: Moc díky, že jste souhlasila s rozhovorem! Musel to ve vašem nabitém programu být velký oříšek! S: Ach, to nestojí za řeč! No... můj program je nabitý, jistě... velmi nabitý... nicméně rozhovory poskytnu... když to někomu pomůže... chci hlavně pomáhat... víte..." Ž: Superženo, to je obdivuhodné! Kéž by bylo více ž

Nic není, jak vypadá. Nebo jenom někdy. A důležité je, jak jsou věci doopravdy. Když se mne teď kdosi ptal, co bych doporučila auti rodičům, nejdříve jsem tazatele upozornila, že nejsem žádná autorita přes autisty. Jsem autorita přes spoustu věcí, třeba příčiny nemocí, ale fakt ne přes autisty. No a z pozice jednoho svého malého a docela omezeného života mohu doporučit jen jediné: šetřte se silami. Je to běh na dlouhou trať. Musíte vydržet. Musíte to přežít. I když vaše dítě bude vypadat chvílemi v pohodě. Tak moc v pohodě, že bude vypadat pro ostatní třeba až NEUROTYPICKY. Tak mějte na paměti, že IT'S NOT WHAT IT LOOKS LIKE. Běžné pokroky vás budou stát mnohem více sil. Budete nacvičovat s dítětem věci, o nichž jste netušili, že je vůbec nacvičovat lze. Budete se snažit porozumět člověku, který ne vždy vypadá, že o to stojí (i když já jsem uvnitř přesvědčena, že stojí). Některý typ interakcí ze svého potomka nikdy nedostanete, posléze se naučíte toho ne

První závod v životě Zitul:-) čokoládová tretra:-)

Můj otec zastává pozoruhodnou myšlenku, že nejlépe se lidstvu žilo v paleolitu. No ano. Člověk pobíhal po venku, lovil, jedl maso opékané nad venkovním ohněm, provoněné jehličím (alespoň táta je toho názoru, že bylo provoněné jehličím). A ten lov, to je prostě zábava. To se nedá s nějakým neolitickým otročením na gruntu bez garance výsledku srovnat. V paleolitu měli lidi dle táty spoustu zábavy, pobíhali po lese, číhali na zvěř, opékali a jedli flákoty masa a měli obecně méně nemocí. Je to pozoruhodný názor, hlavně ve světle toho, že Y haploskupina mého otce vyšla jako jakási paleolitická varianta, což ale vlastně není žádná překvapivá informace. Když má člověk paleolitického otce, má tak nějak ten paleolit celý raději. Často na paleolitické doby myslím. Zábavné pobíhání po přírodě bylo určitě fajn, ale přežití skupin bylo zásadně závislé na OCHOTĚ SE DĚLIT. Ne všichni mohli lovit. A ti co lovili, se s ostatními museli podělit. Anebo nemuseli a ostatní pomřeli.

Myslím, že jedním z naprostých omylů západní civilizace je názor, že dítěti je nejlíp, když je celý den (samo) s matkou. Nic proti tomu, být s matkou. Být s matkou je fajn a děti to povětšinou důrazně vyžadují. Ale zcela patologické se mi zdá, aby matka byla celý den s dítětem takto sama doma. Sama přebalovala, sama mluvila s mrnětem, sama ho chovala, pak šla sama nakoupit, sama si uvařila, sama kojila (no dobře, to nikdo jiný nezastane, uznávám) a sama čekala, až navečer přijde partner. To mi přijde jako týrání. Fakt. Povětšinou stále někde s Jindrou trajdám a setkávám se s pozoruhodnými názory, že chlapeček musí být unaven, že já musím být mrtvá a podobně. Omyl! Nejmrtvější jsem, když jsem celý den sama doma s Jindřichem. To jsem učiněná zombie. Když jdu ven mezi lidi, klidně do práce, tak jednak obědvám, protože ostatní chtějí taky jíst, jednak se Jindřich rád nechává pomuckat od jiných osob, což mi dá prostor na relaxaci. Já si odpočinu a Jindra se učí, že exi

Dnes jsme pro babičku vytvořily nový dekor. Hrníčky s podšálky jsme koupily ve zlevnence za dvacku, pak ve výtvarných potřebách dekorační pásky, pak vytvrdit do trouby na hodinu a voila!

Dnes opět proběhla akce Dětská univerzita na LF. Je to taková akce, která má zpřístupňovat prostředí univerzity dětem ve věku 9 až 14 let, na různých fakultách jsou o víkendech různé akce pro děti. Ze začátku jsem byla dosti skeptická. Například moc netuším, co se takovému 14letému výrostkovi (děti prominou) honí hlavou. O čem bych vlastně dětem měla vyprávět. Ale akce se dnes opakovala už asi potřetí nebo počtvrté a jaksi víc všichni víme, co máme čekat, a začalo to být bezvadný. Dnes jsem byla hrozně hrdá. Byla jsem hrdá na doktory, kteří si ubrali z už tak velmi malého množství volného času, aby šli děti učit resuscitovat nebo aby jim vykládali o ebole nebo o tom, jak se správně vyšetřuje a co je to anamnéza. Byla jsem hrdá na vědce a vědkyně, kteří zase přichystali laboratorní workshop. Myslím, že s lidstvem to obecně není tak zlý, dokud se najdou takoví lidi. A taky jsem si představila, že každý z těchto lidí je pro ty děti, co k nám na Dětskou univerzitu přijd

Jestli mne poslední dobou něco skličujícím způsobem vytáčí, tak je to převaha soustředění na formu oproti obsahu. U studentů se rigidně sleduje, jak naformátovali svoje bakalářky či diplomky a nikdo neřeší, jaké nesmysly do své práce napsali. Řeší se font a neřeší se logika. Je to k vzteku! Někdy mám pocit, že ze všech těch textů, které logicky vůbec nenavazují a které zoufalým způsobem odhalují nekonzistentní myšlení svých autorů, uletím někam na Pluto. A proč to tak je? Protože lidi se neučí myslet. Nikdo je to na školách neučí. Učí se formátovat okraje. A vybrat správnej font. A taky o svém projektu dobře veřejně prohovořit. Navrhuju zavést na středních školách jako předmět ARGUMENTAČNÍ LOGIKU. Dále UMĚNÍ DIALOGU. Dále ANTICKÉ DIVADLO. To rozvíjí obecně ducha a nemůže to škodit. Dále navrhuju vytvořit pracovní skupiny po 5 lidech, ve kterých budou ti lidi mít svoje celoroční projekty (něco obecně prospěšného, např. zvelebování domovů důchodců, navštěvování se

Jindrisko navštívilo Akademii Věd.

Minulý týden jsem byla v kině. V kině!!! Na filmu!!! Ne na dětské pohádce, animáku. Na filmu! Na dokumentárním filmu! Jmenovalo se to Tak daleko, tak blízko a pojednávalo to o autismu. Určitě stojí za shlédnutí. Možná mi to přišlo místy trochu okatě inscenovaný. Ne úplně přirozený. Ale zase se tam dobře poprali s různými stereotypy typu letáček zmíněný před dvěma dny. Například tam vystupuje hrozně upovídaný autík. Což bylo super. Kdybyste chtěli vědět, co si o filmu myslet, ještě než ho uvidíte, tak zde: http://www.csfd.cz/film/393874-tak-daleko-tak-blizko/prehled/ V principu je to o čtyřech rodinách, ve kterých žijou auti děti. Tedy spíš auti dospělí. A i když to bylo trochu nahrané a některé situace úplně autenticky nepůsobily, odnesla jsem si z toho v hlavě dost obrazů. Nejzajímavější a zároveň nejkrutější obrazy se týkaly těch rodičů. Jak vypadají rodiče, kteří se v zásadě celý svůj dospělý život nebo jeho větší část starají o auti člověka. Snažím

Čtu si v rámci své odpolední relaxace různý příspěvky svých přátel na sociálních sítích. Je to k pláči. Jedni jsou otevřeně netolerantní. Druzí je dost agresivně napadají pro tu otevřenou netoleranci. Jedni jako druzí. Každý má svou pravdu a za tu urputně bojuje. A nikdo neřekne: "Já nevím. Koneckonců, možná máš pravdu." Každej bojuje do poslední buňky v těle... Ale za co? Za uznání svý pravdy? Za uznání svý výjimečnosti? Za uznání své důležitosti? Není mi jasný, za co se bojuje. Jenom je ten boj teda tuhý.

Nechci, aby to vyznělo jakkoli necitlivě. Mám před poruchami autistického spektra obrovský respekt. Proto tento letáček. Jen jsem se u přečtení mimoděk rozesmála, protože moji vědečtí kolegové dané charakteristiky splňují jistě z víc jak 50%. Nevhodně se chichotají, vrhají se pod auta, obvykle nekoukají do očí a vydrží si dlouhé hodiny hrát. Objímat se taky nechtějí a o svých potřebách nekomunikují. Nejraději jsou zcela o samotě a roztáčejí podivné předměty. To jsou celí oni. Každopádně schémátko je užitečné a díky za ně. A díky všem, kteří se snaží autíny pochopit a usnadnit jejich cestu životem.

Dnes na téma příprava k mateřství. Všude se zdůrazňuje, jak mají být rodiče na rodičovství připraveni. Myslí se tím prostě, že mají mít nějaký peníze. V ideálním případě mají mít byt, auto, hypotéku, nějaký ten nábytek a taky nějakou tu hotovost, jelikož děti, to prostě leze do peněz. Ale nikde nepíšou, jak je to doopravdy! Já vám to prozradím! Doopravdy potřebujete na výchovu dětí hlavně FYZIČKU. Jako vhodný trénink se jeví vzpírání, hod houlí a podobné disciplíny. Zejména jste-li matka. Otec obvykle sedí v zaměstnání a nevzpírá, přestože by vzpírat měl. Ano, takto smutně je to na světě zařízeno. Otec, který má od přírody více fyzické síly, sedí v sedavém zaměstnání, zatímco uštvané matky na mateřské vzpírají. Věřte mi, je to ozkoušeno. Pokud plánujete potomka, žijete ve větším městě, které zdaleka není celé bezbariérové... kde ani šaliny nejsou zdaleka všechny bezbariérové... kde ani vstup k obvodní lékařce není bezbariérový... kde vstup do školy, kam chodí star