Zita - Autism Story

Život je někdy fajn. Sedíme v čekárně na logopedii a čekáme na Zitisko. Chodíme tam... prostě tak nějak odjakživa. Jindřich pospinkává v kočárku a já jím chlebíček, který mají v kantýně a na který se vždycky těším. Někdy se podezřívám, že na tu logopedii chodíme hlavně kvůli tomu chlebíčku. První roky jsme tam chodili z nějakého neznámého důvodu, protože rozvoj řeči u dítěte, které nemluví, jde korigovat dost obtížně. Zitisko tam ale odjakživa chodilo rádo, tak jsme tam chodili i mlčet s paní logopedkou. Předtím, než jsme zakotvili u této paní logopedky, jsme vystřídaly několik pozoruhodných inkarnací různých podivných osobností, které se nezmohly na nic jiného, než pasivní agresi vůči mně jako rodiči. Už jsem určitě psala o tom, jak mi bylo neustále doporučováno, abych na to DÍTĚ MLUVILA. Ale tahle paní logopedka, ta je prostě bezvadná. Opravdu skvělá, milá a krom toho je sama sobě skvělou reklamou, protože nádherně mluví. Zitul to na logopedii bere jako takovou hernu, kde

Tohle je fakt moc hezký....  Poslechněte si to... Download

Myslím, že to zná každý rodič. Únava má opravdu spoustu valérů. Úspěšně jsem uložila obě dítka, již asi třetí hodinu pracuju (dnes žádná prokrastinace, opravdu pracuju) u počítače a písmenka mi začínají poskakovat. Žena ve vědě, přímo její esence. Žáno. Dnešní únava je něco ve stylu "kladivem do hlavy a po pětidenním flámu". Taky by se to dalo znázornit takto: Mžourám a asi půjdu spát. Honza se mne před chvílí na něco ptal a mně dělá problém si uvědomit, co bylo vlastně obsahem věty. Zdá se mi, že si vůbec nepamatuju. V hlavě se mi motají nekonečné Zitínovy hlášky, Jindřichovo "mluvení" (např. překrásné éééééééééééééééééé) a pracovní telefonáty. Dopisuju jeden vědecký článek a říkám si - ještěže moderní technologie nejsou tak daleko, aby mne při tom někdo mohl sledovat, protože to by mi teda neuveřejnil vůbec nikdo nic. Taky si říkám, že kdyby někdo viděl, jak tu vědu v reálu vytvářím, asi by se dost zhrozil. No, půjdu spát. A vy, mil

Dnešní velikonoční příspěvek není dvakrát veselý. Ani být asi nemůže, když z rodinné oslavy jednoho člena další dva členové rodiny vezou téměř v kómatu akutně do špitálu. Když se navíc zároveň dozvíte, že dva milovaní členové rodiny se záhy stěhují dost daleko pryč. Je to... život. Jedu tramvají domů z oslavy a přemýšlím, jestli je chyba ve mně? Že nedokážu lidi nechat jít? Že lidi, co mám ráda, chci mít sobecky poblíž? Asi ano. Asi je to chyba. Když máte někoho opravdu rádi, přejete mu volnost a štěstí. Tak se s tím snažím popasovat a tenhleten pocit tam někde vydolovat. Ta touha po tom, aby vztahy s lidma vydržely, je ale hrozný bič. Lidi pochopí, že toužíte po tom, aby se to nepokazilo, a začnou stupňovat nároky. Když lidi cítí, že jsou ve vztahu s vámi volní, tak žádný nároky moc nestupňujou, protože ví, že kdykoli odejdete. A nechají vás být. Aspoň si to tak nějak myslím. Ale když je všechno volné... je tak snadné odejít... je tak snadné se odstěhovat

Krásné Velikonoce a od nás pop-artové beranisko:-) Taky nový konečně funkční design blogu. Fotografie, které nejsou rozmazané, a komenty, které (doufám) jdou přidávat. Opatrujte se všichni!  

Jindox!!!

Vlastnoručně vymyšlení Pokémoni...

Druhé dítě ve vědě

České hrnky...antikvariáty...bazary...jsou nádherné, žano?

Dnes se mi zdál prazvláštní sen. Sen o mé matce. Zdálo se mi, že jsem se s ní procházela kdesi nahoře na Kraví hoře v Brně. Máma byla v tom snu stejně stará jako já. Byla moc krásná, byla navíc hezky namalovaná a oblečená, zkrátka vypadala skvěle. Ale celou dobu jakoby málo mluvila. Kolem byli nějací další lidi, myslím, že i děti, spousta lidí z rodiny. A všichni vykládali a máma je ochotně poslouchala. A v tom snu jsem si najednou vzpomněla na ten workshop s Maximem Velčovským, kde nám ukazoval, jak odlívá vázy. A zeptala jsem se mámy, jaké jsou její opravdové záliby a názory. Kdyby ze sebe sundala jakože ten odlitek, který a ní vymodelovali lidi kolem. A ona se v tom snu hluboce zamyslela a řekla, že po letech, kdy se neustále snažila pochopit ostatní, se už vlastně sama stala jejich odlitkem. A dala mi do ruky nějakou vázu a řekla, že to je jakože ona. A já jsem na ní začala křičet, že ale chci vědět, jaká je pod tím. Jaký má ráda jídla, co jsou její záli

Poslední dobou hrozně moc přemýšlím o tom, co bych vlastně chtěla Zitisko především naučit. Do života. Co je ta esence toho, co ode mne Zitisko vlastně potřebuje. V čem potřebuje tu zásadní pomoc. A myslím, že to tkví v tom, že Zitisko se musí naučit spravovat vztahy. Každému, opravdu každému, se někdy něco nepovede. Někomu ublížíte. Někomu neporozumíte. Někoho urazíte. Ale je třeba se naučit to vyřešit. Je to vitálně důležité, protože jinak nikdy nepoznáte tu radost z odpuštění a velkodušnosti druhé strany a nepochopíte, jak vypadá, když vás má někdo doopravdy rád. Myslím, že v tomto je opravdu platný koncept křesťanské Boží milosti. Že vám prostě tou milostí je odpuštěno. A že ta milost nezáleží na vás. Že se odpustí opravdu komukoliv. Je to naprosto úžasný koncept. Kromě odpuštění sfér tu ovšem máme i docela obyčejné odpuštění lidské. A to se Zitínem nyní intenzívně řešíme. Zitisko totiž v odpuštění nevěří. Nevěří, že někdo chce něco napravit.

Jestli je něco vážně psychedelická zkušenost, je to setkání s někým, kdo si během tohoto vašeho setkání dopisuje s někým třetím, patrně v reakci na to, co říkáte/děláte. Je to totiž jako stát se nedobrovolně hvězdou nevyžádeného žurnalistického pokusu. Něco řeknete a váš partner do diskuze o tom informuje někoho třetího. Bere do ruky telefon a hned píše. Nevíte komu. Nevíte proč. Nechápete to. Přemítáte o tom, zda to, co říkáte/děláte, je správně. Nebo jste to řekli špatně? Ale co? Rádi byste se omluvili, ale nevíte za co. Rádi byste působili uvolněně, ale nemůžete, protože vás svazuje strach z toho, že to, co říkáte/děláte okamžitě posuzuje někdo další. Co na to říká vlastně ta třetí osoba, o které nevíte, kdo to je?? A má vás to vůbec zajímat? Nebo ne? Ta moderní média dávají komunikaci vážně nové rozměry.

Moje pracovní náplň sestává z 10 % ze smysluplné práce a z 90 % ze schůzek. Tím je řečeno vše. Neustále někde absolvuju nějaké schůzky. Proto mi dovolte kratší úvahy o jejich struktuře. Zde tedy schůzky, se kterými se můžete nejčastěji setkat v akademickém prostředí. Schůzka seznamovací To je schůzka, kdy někoho vyzýváte ke spolupráci, anebo někdo vyzývá vás. Cílem je protistranu pořádně prozkoumat a již v průběhu schůzky se obvykle rozhodnout, zda s nimi budete/nebudete spolupracovat. Seznamovací schůzky mohou často končit pořádným debaklem, a kdybych se neobávala, že se některého z kolegů dotknu, napsala bych o tom humoristický román. Schůzka ujišťovací V akademickém prostředí velmi častá. Cílem je ujistit se o vzájemné náklonnosti a loajalitě. Tyto schůzky je možné provozovat neomezeně dlouhé roky, aniž by mezi nakloněnými a vzájemně loajálními pracovišti vznikl jediný měřitelný výstup. Tyto schůzky fungují velmi dobře v kavárnách přiléhajících k univerzitě. Fungují

Hle, co se objevilo v mém sešitku...strašlivý Doorwindow ...plus jeho vývojová stádia

Myslím, že lidi by měli mít fakt víc dětí. Víc dětí značí víc sourozenců. A víc sourozenců je obvykle víc zábavy i kreativních počinů. A taky celoživotního přátelství. I když se to může nepovést, já vím. Ale příliš mnoho sourozenců je zas málo pozornosti rodičů. Takže tak nějak akorát sourozenců je potřeba. Každopádně je vysoce pravděpodobné, že nikdo nemáte tak super sestru jako já. No, možná máte, ale moje ségra je opravdu jedinečná. Neznám tak nápaditého a vtipného člověka, jako je moje ségra. Někoho, kdo by dokázal s takovou lehkostí pracovat se slovy i vizuálními obrazy. Myslím, že kdyby moji sestru obklopoval ansámbl lidí, co by jenom ty nápady sbírali a uváděli do praxe, tak by byla miliardářka. Opravdu si to myslím. Sedím na obědě, piju kafe a poslouchám ji. Baví mne to. Baví mne, jak rozvíjí věci. Baví mne její kritický pohled na svět, který má v sobě zároveň ale i jakousi sebeironii a vtip. Baví mne, že do své kreativity dostane i přísná fakt

Lékaři z kampusu objevili. Hle! Lékaři z kampusu opravdu cosi objevili, viz zde: http://www.novinky.cz/veda-skoly/397562-lekari-z-masarykovy-univerzity-tusi-jak-spocitat-pusobeni-stresu.html Nejvtipnější je popiska "dr. Bienertová s rovnicí". Dr. Bienertová s rovnicí zde. Každopádně přátelé do tohoto stresového týmu nyní hledáme na externí spolupráci inženýra či inženýrku, kreativní nápaditou osobu, která se vyzná nejlépe v magnetech. Prosím, pokud o někom takovém víte, sem s ním! Klidně i šikovný student/studentka. V případě zájmu prosím pište na vasku.julie@seznam.cz.

Myslím, že jedno z nejlepších rozhodnutí, které jsem kdy v životě učinila, bylo odstěhovat se z roztomilého satelitního městečka prosyceného na kost pasivní agresí zpátky do města. Do středu města. Město je totiž skvělé. Naše čtvrť kupříkladu. Naše čtvrť vypadá trochu jako Berlín a trochu jako Amsterdam. Je tu spousta malinkatých obchůdků. Žádný supermarket. Je tu třeba obchod, kde si můžete koupit mouku a cukr na kila, do vlastních nádob. Několik krásných květinářství. Taky jsou tu malinkaté drogérie. Pididrogérie. Je mi záhadou, jak můžou mít v těchto pididrogériích takový výběr, a tajně podezřívám majitele, že mají od všeho jeden kus. Nedávno mi v naší pididrogérii o velikosti 4 m2 prodali jakýsi šampon, o kterém lze říci jenom to, že stál asi tak pade a ve srovnání s luxusními supertruper šampony hlavu opravdu i umyje. Taky jsou tu pozoruhodné obchody, spíš obchůdky s oblečením. V jednom jsem si dneska koupila za padesát sako. Fakt pěkný sako. Na dot

Nevím, kde se to stane. Ale někde existuje hranice, kdy se z přítele stanete "kontaktem". Hranice, kdy zmizí blízkost a starost o druhého a nastanou výhody a sociální jistoty. Někdy je mi jedno, že "zkontaktním".... U jiných lidí mne to mrzí. Dnes si do svého hřbitůvku přátelství přidám další hrobeček a na náhrobek si vytesám "Julka - kontakt - práce všeho druhu". Co se dá dělat, život jde dál.

Design by Zitisko

Užité umění by Zitin

Myslím, že abstrakce v mém životě je místy až příliš. A hodně mne zaujala debata v pondělí s jedním kolegou, již postarším pánem, který mi vyprávěl, jak si jako dítě myslel, že jeho rodiče jsou flákači, protože JE NEVIDĚL PRACOVAT. Zato babičku a dědečka pracovat vídal a často jim pomáhal. Ano, přemýšlím, co si Zitisko odnáší z toho, když mne může pozorovat při práci. Co na tom lze napodobovat. Co chcete napodobovat na práci na počítači? Maximálně by mohla hrát hry. A tomu moc nefandím. Proto se systematicky snažím před Zitínem něco vyrábět. Vařit. Nebo tvořit nějaké umělecké strašnosti. Aby něco vznikalo. Něco hmatatelného. Něco hmatatelnějšího než vědecké teorie, které je těžké si představit. Včera jsem Zitína vzala na vernisáž výstavy Maxima Velčovského "Vše za 39". Byl to super počin, protože Maxim Velčovský je designér, a vytváří tedy VÝROBKY. A výrobky jsou uchopitelné a hmatatelné. A dnes jsem v rámci relaxace a prevence mateřské imploze ("již doma n

Ranní kávička...na ubruse od zitina... V novém šedesátkovem hrnku...

Dnes jsem dostala k MDŽ fakt vtipný dar v podobě nominace na Ženu regionu. Nominoval mne Honza. Komentář napsal taky on. Nic mi neřekl a dnes mi přišlo, že jsem v užším výběru. Po chvíli panikaření ("o co tady jde???") jsem se zorientovala. Zde přátelé. Když mi dáte hlas, budu moc ráda!

Dnešní den byl celý takový kontemplativní. Po delší době jsem vyrazila do práce, mezi normální lidi, neboť se konalo výjezdní zasedání. Při té příležitosti jsem získala spoustu sociologického materiálu, nad kterým nyní mohu v následujících osamělých týdnech dumat. První problém je, zda ženy vědkyně opravdu někdo diskriminuje. Nevím no. Spíš ne. Kdyby mne někdo diskriminoval, tak by mne na žádné výjezdní zasedání nikdo nepozval. Ne, nikdo z vedení mne fakt nediskriminuje. Navíc, když jsem se o půl hodiny později přiřítila, tak mi kolega přenechal svůj oběd. To taky není diskriminace, když dám kojící matce vedle sedící svou luxusní svíčkovou. Jestli mne něco tedy diskriminuje, je to moje vlastní snaha býti Jindřichovi dobrou matkou. Celé to probíhalo asi takto. Ráno: Upravuji prezentaci. Kojím. Jindřich řve. Zitín jde do školy. Jindřich usíná. Zitisko je ve škole. Dopoledne: Upravuji prezentaci, kterou jsem si ráno v nepozornosti při kojení smazala. Jindra řve

Všem čtenářům se moc omlouvám za dočasné potíže způsobené změnou grafiky blogu - postupně je odstraňuju, ale jelikož nejsem odborník, tak to podle toho vypadá. Je možné, že v následujících dnech bude zlobit zejména velikost či rozlišení obrázků. Ještě jednou velká omluva, J

Žádný mikroskop, bílé pláště, vykachličkovana laboratoř... Moje pracovní rutina vypadá přesně takhle...

Dnes jsme moc nespali. Jindříšek nevypadal zrovna nadšeně z toho, že by měl spát, a ráno to vylepšil tím, že vstal v sedm a poté asi dvanáct hodin dosti nasupeně bděl. Honza odjel odtáhnout auto, o kterém jsme se domnívali, že mu shořela elektroinstalace (kterýžto předpoklad se naštěstí nepotvrdil). Do toho Zitisko celý den testuje, zda hranice, léta nastavované, stále platí. A jak jsem tak volala Honzovi, v náručí řvoucího Jindru a vedle sebe Zitisko, které do mne hustilo, že "mu musí něco nutně říct" (oblíbené dotazy: "Honzi, že nebudeš zabíjet krtky!".... místo krtků se pak dosazují miliardy dalších zvířat...což je nutné řešit v přímém přenosu s mužem odtahujícím vůz na druhém konci Brna), tak jsem si říkala, že jsme toho už spolu fakt hodně zvládli. Už mi i dost věcí během času došlo. Například to, že vztah dvou lidí nemá sloužit ani jako náplast za všechna příkoří, co člověku život dříve přinesl, ani jako zvedák sebevědomí ani jako pojízdná psychote

No... a nyní už to porucha je.... všem čtenářům se omlouvám! Pracuju na tom a některé funkce - viz odkazy na auti stránky apod, snad taky budou už brzo fungovat!

Není to porucha! Je to tak naschvál. Abych se u psaní blogu trocha osvěžila novým provedením. Stejně nikdo nic lepšího než černé písmo na bílém pozadí dosud nevymyslel.

Každý máme svoje "happy place". Místo, kam mizíme duševně, kam v abstraktním slova smyslu emigrujeme, nebo tam jen tak chvílemi pobýváme. Takové to zásadně důležité cosi, co vás baví a těší. Někdo tancuje. Někdo kalí hry na ipadu. Někdo vyšívá. Krásné je, že nikdo, opravdu nikdo nemá právo vám říkat, jak má vaše "happy place" vypadat. Moje happy place je někde v zaniklých českých porcelánkách či sklárnách. Kde vznikaly třeba v padesátých letech naprosto úžasné věci. Miluju porcelán. Nahlížím na to tou optikou, že v archeologii často definuje lidské kultury typ nádob. Vypichovaná keramika. Jiná keramika. Porcelán. Ano. A úplně nahoře tohoto pomyslného žebříčku stojí designové servisy, které v padesátých až sedmdesátých letech navrhl Jaroslav Ježek. Určitě to znáte, jsou to takové ty servisy, co mívají babičky ve skříních a v lepších případech se z nich pije kafe jednou za rok, v horších tam jenom stojí. Tak přesně to sbírám. Podívejte