Přeskočit na hlavní obsah

O Zitínově samostatnosti

Tento příspěvek je asi více pro rodiny s autíky či pečující osoby lidí s autismem.

Pro lidi zvenku to možná bude vypadat nepochopitelně.

Tedy k věci.

Položme si kardinální otázku: "Jak se Zitisko adaptuje na příchod sourozence?"

Odpověď je: "Všelijak."

Doslova všelijak.

Zitisko zkouší široký repertoár toho, co by mohlo zabrat.

Být roztomilá jako Jin.

Být strašně zlobivá.

Být mnohem chytřejší a vzdělanější než Jin.

Být lhostejná.

Odejít od rodičů.

Nikdy neodejít od rodičů a držet se jich jako klíště.

Pomáhat doma s Jinem.

Pomáhat s domácíma pracema.

Strašně zlobit a dělat nepořádek.

Je to vlastně naprosto normální reakce, neauti.

Co je ale auti, je Zitínova snaha zapojit nyní do všeho vlastní samostatnost.

Ano, dějí se strašné úkazy, Zitisko páchá hrozné věci, ale obávám se, že tak činí v souvislosti s nově nabytým vědomím vlastní autonomie.

Zitisko odchází.

Vezme do ruky pětikorunu, na nohy bačkory a zamíří do města pro dárky.

Zitisko si chce vybírat samo oblečení. Letní oblečení v zimních měsících je dostatečná známka punku.

Zitisko chce rozhodovat o věcech.

Zitisko má svůj názor.

Zitisko koná podle svého názoru.

Včera jsme se s Honzou shodli, že to, co zvenku vypadá jak apartní zlobení, je Zitínova snaha být samostatná.

Třepání Jindřichem lze vyložit jako týrání sourozence, ale i jako snahu vyřešit problém "bráška pláče!"

Podobně si Zitisko připravilo před nedávnem natajno večeři sestávající z pěti banánů (!!!!!) a pak hrozně blinkalo (taky tajně). Naštěstí jsme na to přišli a následovala přednáška o společném stolování a upozorňování rodičů, že je jednomu špatně.

Stejně tak snaha mazat na svůj atopický ekzém matčiny krémy ("udělám změnu!!!")

A tak dále a tak dále.

Vypadá to, že je Zitisko rozstřelené, úzkostné a rozkompenzované. Ale my s Honzou tentokrát myslíme, že se jedná o první nejisté kroky po cestě směrem k vlastní autonomii a samostatnosti. Jenom zoufale Zitína neustále šmírujeme, protože jeden nikdy neví, co se jí v hlavě urodí, kam spadne, co sní, co provede Jinovi, co se prostě přihodí.

Jak říká Zitín: "To ne já... to moje mozkovna!!!"

A jak říká Honza: "Zitínovi došlo, že má hlavu, a začala ji používat... jenom neví přesně jak..."



Komentáře

  1. "To ne já... to moje mozkovna!!!"

    Syn má pouze intoleranci laktozy a v době, kdy má v sobě více laktozy a dělá hlouposti-> řekla bych zkratové reakce, tak říká: "To ne já, to počítač". Říkal to v době školky a pak po pár letech asi v první či druhé třídě, kdy dostával záměrně laktozu na zkoušku. Nikdy, nikdo o této větě z dětství nemluvil a stejně ji v té samé souvislosti v těchto situacích používá.
    Eva

    OdpovědětVymazat
  2. Dobrý den, uz dlouho Vás moc obdivuji, ve všech směrech.
    Těší mě, že Zituška dělá pokroky,což je samozřejmě hlavně Vaše zásluha. Taky mě moc těší, že je z Vás nádherná čtyřčlenná rodinka.
    A nejvíce to, že znite moc spokojeně a šťastně i přes občasná úskalí.
    Přeji Vám a celé rodině krásné a spokojeně prožité svátky vánoční. S pozdravem Tereza

    OdpovědětVymazat
  3. Dcéra aspergerka sa chcela vždy chovať len na základe svojej skúsenosti a skúsenosť sa musí získavať, tiež to vyzeralo takto nejak...nebolo ju možné vychovávať, len argumentovať, horšie je , že dítko ,,dozorujeme a utvárame pre spoločnosť,, my.
    (z tohoto dôvodu -som medzičlánok- vystupujem v ich živote ako ich nepriateľ )
    Za druhé, u syna sme zaznamenali ,,používanie vlastného rozumu a vôle,, až v puberte, lebo jeho ,,zdržiava,, aj psychotická porucha...ale ide to !
    Ide to !
    A mám veľakrát blaho akí sú z nich ľudia, aj keď sú to záblesky !

    OdpovědětVymazat
  4. Zita mi opět moc připomíná mě před dvaceti lety, a na základě svých vzpomínek na to, co se mi tehdy honívalo hlavou, mohu potvrdit, za jejími úlety s vysokou pravděpodobností stojí touha být samostatná. Určitě slyší doslova ze všech stran, že má být samostatná, všechno si zařídit sama a myslet vlastní hlavou, teď je to navíc zesílené příchodem Jina, což ji posunulo do pozice "té velké, která musí být samostatná a nepřidávat rodičům práci". A tak se snaží a zkouší dělat to, co jí její možnosti zrovna dovolují.
    Ovšem, vybalancovat požadavek po samostatnosti a myšlení vlastní hlavou s požadavky "Musíš se někoho zeptat!" a "Musíš poslouchat!" je tak těžké. Učím se to ještě dnes a většinou jsem buď málo samostatná (tj. ta co je líná myslet), nebo naopak příliš samostatná (tj. ta, co je líná se zeptat)...

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky

O nemocných autících

Čtu si americký blog Rarer in Girls. Už jsem o tom tady určitě psala. Je zajímavé vidět jiné perspektivy. Ale proč o tom dnes píšu. Janey, která je předmětem daného blogu, je už týden v nemocnici. Nyní je po operaci, poté, co se přišlo složitě na to, že má již tři dny prasklý apendix. Janey má teď zjevně peritonitidu a není ji dvakrát. Je to dost děsivá historka. Říkám si. No jak je to možný, že se na to přišlo PO TŘECH DNECH? Pro všechny, kteří nestudovali lékařskou fakultu. S prasklým apendixem nechodíte obvykle jen tak. Je vám strašně zle a máte dost velký bolesti. Tak přemítám, jak tu péči v Americe zanedbávají. Jenže. Pak jsem si vzpomněla na tu story se Zitínovou náhlou břišní příhodou. Bylo to totiž nemlich to samé. Normální dítě si stěžuje. Třeba trochu fňuká. U autidítěte je to jiný. To fňuká, když o nic nejde. Když o něco jde, je jak pěna, neobvykle hodné a nezvykle spolupracující. Proto apeluji na všechny moje kolegy z medicíny, co t

Školka a tóny aneb o bytosti dvou světů

Myslím, že je hrozně důležité dávat zpětnou vazbu. Když vám někdo pomůže, nebo vašemu dítěti, vydat signál, že si toho vážíte. I po letech. Naopak po letech je to ještě důležitější. Pozoruju, že hodně lidí má tendenci zapomínat na ty, kdo jim pomáhají. To se týká i výchovy autidětí. Zapomínáme na ty, kdo s námi byli, když bylo úplně nejhůř. Proto se snažím systematicky být v dlouhodobém kontaktu s většinou asistentek a pedagogů, kteří s náma pracovali, aby viděli, že jejich práce má velký smysl a taky aby viděli, že když něco místy vypadá zcela beznadějně, nemusí to být ještě globální beznaděj. Dnes jsem vyrazila Jindru zapsat do nové školky. Do stejné, kam chodila Zitul. A Zitul jsem vzala s sebou. Aby se tam koukla, zavzpomínala a taky aby pozdravila paní učitelky.  A bylo to jedno z nejhezčích setkání za poslední dobu.  Tak ráda jsem je všechny viděla. A Zitul taky! A pocítila jsem fakt hluboký vděk, protože tahle školka, to bylo místo, kde Zitul dostala svou životní šanci. Životní

Další historka z MHD

Miluju ježdění MHD. V Brně sice řádí žloutenka a kdykoli vstupuju do trolejbusu, tak si představuju, jak se mi na ruce balí miliardy virionů hepatitidy A, ale ty historky, co tam člověk zažije, ty názory, co vyslechne, to se prostě jinde nepřihodí. Třeba dneska. Jela jsem s Jindrou z práce. Jindra řval jako tur, což není překvapivé, protože nesnáší, když nevidí z okna, což neviděl. Jemně jsem ho držela na klíně a Jindráček se propínal a vykřikoval. Přes uličku seděli dva starší lidé, kteří jeli s další paní, která byla asi pečovatelka či vychovatelka nebo jak to nazvat. No vychovatelka asi těžko vlastně, vychovávat lidi vyššího středního věku je blbost. Vypadali jako klienti nějakého chráněného bydlení nebo tak a bavili se i o programu, který odpoledne budou mít. Pán měl Downův syndrom. Povídal si s vedle sedící paní o někom třetím, kdo s nimi bydlí a kdo hrozně křičí. A byla to nesmírně působivá debata. Ten pán s Downovým syndromem říkal něco ve smyslu, že "on

O řešení šikany

Problém se Zitínovou šikanou byl elegantně vyřešen. Zitisko bylo v tichosti vyloučeno z družiny a od nového školního roku už do družiny chodit nebude. Není to skvělé? Je to skvělé. Dá se takto postupovat pořád dokola, až ve třídě zůstane pouze spokojený agresor či parta spokojených agresorů. Krása. Zitisko si odnáší do života nový poznatek, že kdykoli se ozve ona sama nebo někdo v jejím zastoupení na její obranu, bude po zásluze potrestána exkluzí z daného kolektivu. Proto je lepší mlčet a nic nikam nehlásit, protože v případě nahlášení problému to stejně člověkovi jenom spadne na hlavu a už si nebude moci číst oblíbenou knížku o Pokémonech.

Maminko, proč jsem jiná

Maminko, proč jsem jiná. Mami, já nechci být jiná. Chci být jako ostatní. Mami, proč ostatní můžou na školu v přírodě a já ne. Mami a ty jsi taky jiná? Jsi taky jiná než ostatní? Jakože jsi divná? Jako já? A jsi vědec, protože jsi divná? Teda jiná? Takoví lidi mají být vědci? Mami, já hrozně chci být jako ostatní, ale nejde mi to. Nejde mi to vůbec. A oni to poznají, že jsem jiná. No fakt, děti ve škole to poznají. Už to poznali. Na některé otázky prostě nemám odpověď...