Přeskočit na hlavní obsah

O soužití s vědcem

Častokráte jsem uvažovala, co dohánělo mé bývalé muže k takovému šílenství.

Opravdu, končili dočista šílení.

Jestli je to kombinace mého opravdového dramatického talentu a nefalšované odvahy ho použít.

Nebo jsem byla prostě moc náročná??

Nebo jsem opravdu šílená???

Ale čím jsem starší, tím víc mi dochází, jak moc z mého osobnostního profilu ovlivňuje moje práce.

A protože dnes mám znamenitou náladu, jelikož naši (mou a Filipovu) teorii o stresu přijali dnes do prestižního časopisu, tak si to i připouštím.

Tedy soužití s vědcem provází několik zásadních fází, respektive jejich cyklování. Podstatou ovšem je, že v 99% případů má vědec z toho či onoho důvodu blbou náladu. Buď ho trápí, že problém není definován, a on tedy neví, co vlastně řešit. Nebo problém je definován a nelze ho dostupnými metodami vyřešit. Nebo problém je definován a vyřešit ho lze, ale za nějakých předpokladů, které neplatí.

Každopádně to probíhá ve fázích.

Fáze I.

Vědec má povětšinu času špatnou náladu.

Primárně ho tíží vědomí nicotnosti.

Ano.

Vlastní nicotnosti tváří v tvář obrovské hoře poznání.

Tedy primární vstupní nastavení je "deprese".

Deprese ze všehomíra.

Uznejme, že tváří v tvář vědomí věčnosti jsou veškeré vědecké problémy naprosto nicotné.

I když si vědec nějaký problém definuje a hodlá jej vyřešit, je to nicotné.

Fáze II.

Vědec se přestal o svůj výzkum zajímat, k čemuž ho vede přesvědčení, že je to stejně všecko na nic.

Pozoruhodné je, že touto optikou nejsou nanic úspěchy konkurenčních vědců, které jsou naopak ve vědcových očích významnými pokroky na poli vědy.

Vědec pociťuje závist.

Závidí zejména energii, elán, granty, kolegy, myšlenky a články.

Fáze III.

Nerudnost.

Vědec cosi dělá, ale vůbec mu to nejde.

Všechno dře, nic nefunguje, jak má, a vědec je nerudný.

Fáze IV.

Vědec se pachtí a vidí trocha světla na konci tunelu svého pachtění.

Tato trocha světla má podobu nějakého sexy článečku nebo vyzvané přednášky v zahraničí nebo luxusního evropského grantu či čehokoli jiného, čeho si vědec cení.

V této fázi obvykle vědec provede analýzu, aby zjistil, že a) nic nevyšlo, b) nic vyjít nemohlo, protože někde v procesu došlo k zásadní chybě.

Fáze V.

Vědec je otrávený a většinu času nepracuje, protože se zabývá svou depresí z vědy.

Fáze VI.

Vědec pociťuje náhlý závan prudké kreativity, byl totiž požádán, aby sepsal svůj roční plán publikací na příští rok.

Fáze VII.

Hibernace.

Fáze VIII.

Hibernace ve skupině dalších jedinců, podobně postižených. Hibernace mívá často podobu rozsáhlých skupinových setkání, kde se hodně mluví a plánuje, přičemž nic z plánů se pak nerealizuje.

Fáze IX.

Hibernace s kávou.

Fáze X.

Náhlé vzepětí ducha. Vědec šíleným tempem během týdne vše dokončí, sepíše a odešle do časopisu.

Během tohoto týdne využije veškerou energii nashromážděnou v uplynulých měsících hibernací. Pracovní tempo je děsivé. Pracuje dvacet hodin denně.

Poté se celý cyklus opakuje.

A takto to jde stále dokola.

Věčné pochyby, záseky v práci, soutěživé prostředí.

Není jednoduché žít s někým, kdo má neustále brouka v hlavě.

Vědeckého brouka.

Komentáře

  1. Juli,
    krásně shrnuto, definováno, vysvětleno. Přeji celé rodině spokojenost, pohodu a zdraví, protože rodina je to nejdůležitější.

    OdpovědětVymazat
  2. Gratuluji k přijetí článku! Jen nevím, jestli tam nechybí ještě jedna fáze (těsně po hibernaci s kávou) - vědec ví, co chce říct, ale "nepíše mu to". Sedí a tupě čučí do monitoru, případně prokrastinuje. Tok myšlenek se nasměruje zásadně 10 min předtím, než je třeba vyzvednout kdesi dítě, případně v okamžiku, kdy partner uvařil kávu, naaranžoval zákusky a chce si povídat. Ten můj na slova "jasně, dopíšu větu a jsem tam" už reaguje rezignovaným povzdechem, jen po hodině se přijde zeptat, jestli to může dojíst.
    Mějte se krásně, užijte si Vánoce i s malým J(ežíškem) a vkročte do nového roku tou správnou nohou. Markéta

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Fáze "nepíše mi to" opravdu v cyklu přítomna je, a dle mých zkušeností se tok myšlenek střední intenzity často správně nasměruje v pátek po třetí hodině odpoledne, přičemž pokud mám v pátek odpoledne někam odcestovat, tok myšlenek se nasměruje pokaždé, a to zásadně půl hodiny před chvílí, kdy je třeba opustit pracoviště a odebrat se na nádraží/k automobilu(/na letiště).
      Ovšem, poslední odpoledne před dovolenou naprosto vždy probíhá ve znamení nasměrování vysoce intenzivního proudu myšlenek, což je následováno propadem kvůli uvědomení "Zase to před dovolenou nestihnu!".
      Partner který si chce povídat, funguje jako spouštěč myšlenkového toku samozřejmě taky.

      Vymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky

O nemocných autících

Čtu si americký blog Rarer in Girls. Už jsem o tom tady určitě psala. Je zajímavé vidět jiné perspektivy. Ale proč o tom dnes píšu. Janey, která je předmětem daného blogu, je už týden v nemocnici. Nyní je po operaci, poté, co se přišlo složitě na to, že má již tři dny prasklý apendix. Janey má teď zjevně peritonitidu a není ji dvakrát. Je to dost děsivá historka. Říkám si. No jak je to možný, že se na to přišlo PO TŘECH DNECH? Pro všechny, kteří nestudovali lékařskou fakultu. S prasklým apendixem nechodíte obvykle jen tak. Je vám strašně zle a máte dost velký bolesti. Tak přemítám, jak tu péči v Americe zanedbávají. Jenže. Pak jsem si vzpomněla na tu story se Zitínovou náhlou břišní příhodou. Bylo to totiž nemlich to samé. Normální dítě si stěžuje. Třeba trochu fňuká. U autidítěte je to jiný. To fňuká, když o nic nejde. Když o něco jde, je jak pěna, neobvykle hodné a nezvykle spolupracující. Proto apeluji na všechny moje kolegy z medicíny, co t

Školka a tóny aneb o bytosti dvou světů

Myslím, že je hrozně důležité dávat zpětnou vazbu. Když vám někdo pomůže, nebo vašemu dítěti, vydat signál, že si toho vážíte. I po letech. Naopak po letech je to ještě důležitější. Pozoruju, že hodně lidí má tendenci zapomínat na ty, kdo jim pomáhají. To se týká i výchovy autidětí. Zapomínáme na ty, kdo s námi byli, když bylo úplně nejhůř. Proto se snažím systematicky být v dlouhodobém kontaktu s většinou asistentek a pedagogů, kteří s náma pracovali, aby viděli, že jejich práce má velký smysl a taky aby viděli, že když něco místy vypadá zcela beznadějně, nemusí to být ještě globální beznaděj. Dnes jsem vyrazila Jindru zapsat do nové školky. Do stejné, kam chodila Zitul. A Zitul jsem vzala s sebou. Aby se tam koukla, zavzpomínala a taky aby pozdravila paní učitelky.  A bylo to jedno z nejhezčích setkání za poslední dobu.  Tak ráda jsem je všechny viděla. A Zitul taky! A pocítila jsem fakt hluboký vděk, protože tahle školka, to bylo místo, kde Zitul dostala svou životní šanci. Životní

Další historka z MHD

Miluju ježdění MHD. V Brně sice řádí žloutenka a kdykoli vstupuju do trolejbusu, tak si představuju, jak se mi na ruce balí miliardy virionů hepatitidy A, ale ty historky, co tam člověk zažije, ty názory, co vyslechne, to se prostě jinde nepřihodí. Třeba dneska. Jela jsem s Jindrou z práce. Jindra řval jako tur, což není překvapivé, protože nesnáší, když nevidí z okna, což neviděl. Jemně jsem ho držela na klíně a Jindráček se propínal a vykřikoval. Přes uličku seděli dva starší lidé, kteří jeli s další paní, která byla asi pečovatelka či vychovatelka nebo jak to nazvat. No vychovatelka asi těžko vlastně, vychovávat lidi vyššího středního věku je blbost. Vypadali jako klienti nějakého chráněného bydlení nebo tak a bavili se i o programu, který odpoledne budou mít. Pán měl Downův syndrom. Povídal si s vedle sedící paní o někom třetím, kdo s nimi bydlí a kdo hrozně křičí. A byla to nesmírně působivá debata. Ten pán s Downovým syndromem říkal něco ve smyslu, že "on

O řešení šikany

Problém se Zitínovou šikanou byl elegantně vyřešen. Zitisko bylo v tichosti vyloučeno z družiny a od nového školního roku už do družiny chodit nebude. Není to skvělé? Je to skvělé. Dá se takto postupovat pořád dokola, až ve třídě zůstane pouze spokojený agresor či parta spokojených agresorů. Krása. Zitisko si odnáší do života nový poznatek, že kdykoli se ozve ona sama nebo někdo v jejím zastoupení na její obranu, bude po zásluze potrestána exkluzí z daného kolektivu. Proto je lepší mlčet a nic nikam nehlásit, protože v případě nahlášení problému to stejně člověkovi jenom spadne na hlavu a už si nebude moci číst oblíbenou knížku o Pokémonech.

Maminko, proč jsem jiná

Maminko, proč jsem jiná. Mami, já nechci být jiná. Chci být jako ostatní. Mami, proč ostatní můžou na školu v přírodě a já ne. Mami a ty jsi taky jiná? Jsi taky jiná než ostatní? Jakože jsi divná? Jako já? A jsi vědec, protože jsi divná? Teda jiná? Takoví lidi mají být vědci? Mami, já hrozně chci být jako ostatní, ale nejde mi to. Nejde mi to vůbec. A oni to poznají, že jsem jiná. No fakt, děti ve škole to poznají. Už to poznali. Na některé otázky prostě nemám odpověď...