Přeskočit na hlavní obsah

O hrdosti

Někde jsem četla pozoruhodnou myšlenku, že pokud základní zbraní muže je agresivita, tak základní zbraní ženy není slabost ani žádný pobrekávání, ale pohrdání.

Ano, pohrdání.

Pokud chcete nějakému muži zásadním způsobem ublížit, tak jím jako žena pohrdejte.

V tom slově pohrdání je to obsaženo, to po-hrd-ání...

A poslední dobou často přemýšlím nad tím, že ženy věnují své vlastní hrdosti hrozně málo prostoru.

Ženy jsou chápavé.

Ženy se sdílejí.

Ženy si pomáhají.

Ale vidím kolem sebe hrozně málo žen, které by uměly být hrdé.

Hrdé v tom smyslu, že nejsou zlé, ani agresivní, ani zbytečně měkké, ani jakékoli jiné...

Jsou to prostě ony samy.

Když jim někdo ublíží, tak se nemstí, ale pohrdají a odejdou.

Já vím, je to těžké, člověk má zodpovědnost za druhé, často za děti, a tak má obavu, že musí být vděčnej za cokoli.... Ale není to pravda.

Pokud máte vlastní hrdost, je těžké vám ublížit, protože ublížení automaticky definuje ubližujícího, nikoli vás. Vlastně vás nelze ponížit... protože je jasné, že to nestrpíte a ... odejdete...

Pokud jste sama, může být hrdost jedním ze základních prostředků, které vám pomohou samotu přečkat.

Pokud uděláte chybu, tak vám vlastní hrdost (ovšem nikoli pýcha) zabrání zobecnit chybu na celou vaši osobnost a propadnout se do deprese.

Ve vztahu k mužům je navíc hrdost velmi užitečná komodita.

Když se někdo chová jako blbeček, překročíte jeho mrtvolu a jdete dál.

Velmi se mi tohleto osvědčilo. Čímž neříkám, že jsem takováto hrdá žena. Ale velmi se mi osvědčilo v některých situacích dělat, že danou osobu neznám. Když mi někdo ublížil, stal se pro mne...vzduchem. Dělám, že ho neznám. Pokud se s ním protínám pracovně, jednám s takovým člověkem, jako bychom se vůbec neznali, chladně zdvořile. Když přijde protistrana s žádostí o vyjasňování, dělám, že nevím, o co jde. Ano, zdá se mi, že takové vyjasňování a objasňování a vysvětlování všech motivací všech osob tomu bere ten fatalistický moment, který to získá, když se z druhé strany pro vás stane vzduch... takže si nic objasňovat nenechám, tajemné vzkazy přes různé spojky neposílám, prostě někteří lidé přestali existovat.

Pokud narazíte na hrdého, statečného muže, budete mu navíc jako hrdá žena imponovat.

Můžete být na kolenou, zničená životem, a přesto budete imponovat, pokud budete (přiměřeně) hrdá a statečná.

Pokud vás někdo trápí a vy nemůžete z té situace odejít (což ovšem téměř vždy jde), můžete jím vždycky pohrdat.

Z tohoto pohledu mi vždy přišlo pozoruhodné, jak spousta žen svými VLASTNÍMI PARTNERY pohrdá. Říká jim, jaký jsou nemehla, a hrozně je nacvičuje. Přitom je to NAPROSTO NEJHORŠÍ VĚC, co mohou svýmu vztahu udělat. Horší než hysterie. Horší než cokoli.

Ano, pohrdání se dělá nepřátelům, nikoliv blízkým milovaným osobám.

Každopádně se mi představa hrdé ženy líbí.

Ženy, co si nenechá líbit věci, které se jí nelíbí, ženy, která se ale nemstí, prostě odejde, protože jí některé věci nestojí za to. Ženy, která se nemstí, ale která pohrdá. Ženy, která dokáže být trpělivá a moudrá, a chápe, že některé věci nelze mít hned. Ženy, která má pochopení pro druhé, ale sama se v tom pochopení nerozpustila a neztratila. Pořád ví, kdo je ona a kdo jsou ostatní. Stále je tam ta hranice. Ženy, která dělá věci, které vypadají zdánlivě nesmyslně, ale dělá je, protože si na ně věří. Ženy, která je sama, protože je to lepší, než být s lidma, kteří by jí ubližovali. Ženy, která si váží svého nadání a svého času a lidí kolem.

Líbí se mi to.

Komentáře

  1. Myslím, že i hrdou ženu to bolí... Vzpomínám si na film od Michalkova Beze svědků (Bez sviditělej), kdy on odešel, ale z určitých důvodů se vrací a říká jí, že ona na rozdíl od ostatních během rozchodu dělala scény, utrhla mu rukáv od kožichu a tak... Ale on v nové rodině stejně není šťastný. Ona (dabuje ji J.Hlaváčová) přesto, že dělala scény, nakonec byla ta, kdo si opravdu našel muže, se kt. byla spokojená a čekala dítě. Ten film je jen o dvou hercích, ale mám ho moc ráda.

    OdpovědětVymazat
  2. Já myslím, že hrdé ženy nejsou chladné či emočně ploché... že je všechno bolí úplně stejně jako ostatní... ale že se od nehrdých žen liší tím, že tu sitauci i přes bolest dokážou třeba opustit... na film se podívám!!! Zdravím, J.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky

O nemocných autících

Čtu si americký blog Rarer in Girls. Už jsem o tom tady určitě psala. Je zajímavé vidět jiné perspektivy. Ale proč o tom dnes píšu. Janey, která je předmětem daného blogu, je už týden v nemocnici. Nyní je po operaci, poté, co se přišlo složitě na to, že má již tři dny prasklý apendix. Janey má teď zjevně peritonitidu a není ji dvakrát. Je to dost děsivá historka. Říkám si. No jak je to možný, že se na to přišlo PO TŘECH DNECH? Pro všechny, kteří nestudovali lékařskou fakultu. S prasklým apendixem nechodíte obvykle jen tak. Je vám strašně zle a máte dost velký bolesti. Tak přemítám, jak tu péči v Americe zanedbávají. Jenže. Pak jsem si vzpomněla na tu story se Zitínovou náhlou břišní příhodou. Bylo to totiž nemlich to samé. Normální dítě si stěžuje. Třeba trochu fňuká. U autidítěte je to jiný. To fňuká, když o nic nejde. Když o něco jde, je jak pěna, neobvykle hodné a nezvykle spolupracující. Proto apeluji na všechny moje kolegy z medicíny, co t

Školka a tóny aneb o bytosti dvou světů

Myslím, že je hrozně důležité dávat zpětnou vazbu. Když vám někdo pomůže, nebo vašemu dítěti, vydat signál, že si toho vážíte. I po letech. Naopak po letech je to ještě důležitější. Pozoruju, že hodně lidí má tendenci zapomínat na ty, kdo jim pomáhají. To se týká i výchovy autidětí. Zapomínáme na ty, kdo s námi byli, když bylo úplně nejhůř. Proto se snažím systematicky být v dlouhodobém kontaktu s většinou asistentek a pedagogů, kteří s náma pracovali, aby viděli, že jejich práce má velký smysl a taky aby viděli, že když něco místy vypadá zcela beznadějně, nemusí to být ještě globální beznaděj. Dnes jsem vyrazila Jindru zapsat do nové školky. Do stejné, kam chodila Zitul. A Zitul jsem vzala s sebou. Aby se tam koukla, zavzpomínala a taky aby pozdravila paní učitelky.  A bylo to jedno z nejhezčích setkání za poslední dobu.  Tak ráda jsem je všechny viděla. A Zitul taky! A pocítila jsem fakt hluboký vděk, protože tahle školka, to bylo místo, kde Zitul dostala svou životní šanci. Životní

Další historka z MHD

Miluju ježdění MHD. V Brně sice řádí žloutenka a kdykoli vstupuju do trolejbusu, tak si představuju, jak se mi na ruce balí miliardy virionů hepatitidy A, ale ty historky, co tam člověk zažije, ty názory, co vyslechne, to se prostě jinde nepřihodí. Třeba dneska. Jela jsem s Jindrou z práce. Jindra řval jako tur, což není překvapivé, protože nesnáší, když nevidí z okna, což neviděl. Jemně jsem ho držela na klíně a Jindráček se propínal a vykřikoval. Přes uličku seděli dva starší lidé, kteří jeli s další paní, která byla asi pečovatelka či vychovatelka nebo jak to nazvat. No vychovatelka asi těžko vlastně, vychovávat lidi vyššího středního věku je blbost. Vypadali jako klienti nějakého chráněného bydlení nebo tak a bavili se i o programu, který odpoledne budou mít. Pán měl Downův syndrom. Povídal si s vedle sedící paní o někom třetím, kdo s nimi bydlí a kdo hrozně křičí. A byla to nesmírně působivá debata. Ten pán s Downovým syndromem říkal něco ve smyslu, že "on

O řešení šikany

Problém se Zitínovou šikanou byl elegantně vyřešen. Zitisko bylo v tichosti vyloučeno z družiny a od nového školního roku už do družiny chodit nebude. Není to skvělé? Je to skvělé. Dá se takto postupovat pořád dokola, až ve třídě zůstane pouze spokojený agresor či parta spokojených agresorů. Krása. Zitisko si odnáší do života nový poznatek, že kdykoli se ozve ona sama nebo někdo v jejím zastoupení na její obranu, bude po zásluze potrestána exkluzí z daného kolektivu. Proto je lepší mlčet a nic nikam nehlásit, protože v případě nahlášení problému to stejně člověkovi jenom spadne na hlavu a už si nebude moci číst oblíbenou knížku o Pokémonech.

Maminko, proč jsem jiná

Maminko, proč jsem jiná. Mami, já nechci být jiná. Chci být jako ostatní. Mami, proč ostatní můžou na školu v přírodě a já ne. Mami a ty jsi taky jiná? Jsi taky jiná než ostatní? Jakože jsi divná? Jako já? A jsi vědec, protože jsi divná? Teda jiná? Takoví lidi mají být vědci? Mami, já hrozně chci být jako ostatní, ale nejde mi to. Nejde mi to vůbec. A oni to poznají, že jsem jiná. No fakt, děti ve škole to poznají. Už to poznali. Na některé otázky prostě nemám odpověď...