Přeskočit na hlavní obsah

Na mateřské

Někdo na ty mateřský prostě moc není.

Třeba já.

Představa toho, jak jsem celý den doma (či venku) s nemluvícím tvorem, mi přijde od základu děsivá.

Se Zitínem se ty tři roky mateřské dost vlekly. Vlekly je slabé slovo.

Poslední rok byl přímo pekelný.

Velmi nerada na to vzpomínám.

Zitisko mělo rozjetý autismus a já byla depresívní a zavřená doma.

Proto jsem se tentokrát rozhodla k tomu přistoupit jinak.

Řád.

Je třeba řád a denní rutina.

Žádná prokrastinace.

Každý den začínám stejně, ještě za tmy vyběhnu do obchodu, koupím rohlíky, udělám všem snídani a uklidím kuchyň.

Musí to být ráno.

Samozřejmě kuchyň jde uklidit i později, ale jde o princip.

Bez rohlíků bychom se taky obešli, ale hrozně se mi líbí ten vlahý ranní vzduch, co je venku... je to mých dvacet minut klidu, kdy Jin chrupká s Honzou a já si jdu ven.

Musí to být ráno, protože musí být řád.

Každé ráno si taky nachystám několik úkolů, které vyřeším.

Napíšu důležité emaily, přišiju poutko ke kabátu, půjdu koupit sůl do myčky.

A tyto úkoly se obsedantně snažím vyřešit.

Tím pádem na mne nepadá žádný zmar a pocit, že se všechno jaksi hroutí a imploduje do sebe, což je nejsilnější pocit, který si vybavuju z pobytu doma se Zitul.a

Tak mne napadá, že teď vlastně vůbec neprokrastinuju.

Ráno si nachystám jako malé dítě řadu denních úkolů, zcela vědomě je nachystám, z nutnosti, a pak mám radost, že je splním.

Nemáme telku, takže na nic nekoukám.

Maximálně si pustím muziku a tancuju s Jinem.

Jinovi se to líbí.

Je to pozoruhodné, protože se mi podařilo dodělat nějaké vědecké věci, na které nebyl měsíce čas.

Takže na mateřské vlastně pracuju lépe (z hlediska měřitelných výstupů) než normálně v práci.

Pozoruhodné.

Asi je to tím, že většinu mé práce tvoří řízená kolektivní prokrastinace.

Různé schůze a jednání.

Teď s nikým nejednám, zato píšu vědecké publikace.

Mám pocit, že mi v životě chybí prostě silná vůle.

Doufejme mi odhodlání teď vydrží.

Chtěla bych, aby i Zitisko mělo silnou vůli.

Ráno jsme si o tom povídaly, co to znamená mít vůli.

Připodobnila jsem to k atletům, kterým se nechce na trénink.

Přesto vstanou a jdou trénovat, i když se jim třeba nechce.

To Zitisko chápe, protože atlety zná a tréninky taky.

A Zitisko se rozzářilo, že má silnou vůli, protože na tréninky chodí FURT.

Což je pravda.

Musí se to posilovat.

A musí to v sobě posilovat Zitín, externí vkládání vůle do jiných lidí nefunguje.

Tak si tu nad tím tak přemýšlím... že možná základním atributem úspěchu v generaci Zitul nebude ani inteligence ani cokoli podobného, ale prostá schopnost organizovat si účelně čas a odolávat nástrahám prokrastinace...

Komentáře

  1. Zvýšenou produkci článků během mateřské jsem zaznamenala i u několika žen v mém vědeckém okolí. Nejlépe se během mateřské prý píše review.
    Asi už se nebudu obtěžovat psaním článků, budu teď jen bádat a psaní si taky nechám na tu mateřskou :-) (toto píšu v momentálním znechucení svou dizertační prací).
    A s tím posilováním vůle opatrně, je potřeba se naučit poznat i své hranice a to, že není dobré je dlouhodobě překračovat. Kdo vyhoří, je na nějakou dobu nepoužitelný (to říkám z vlastní zkušenosti).

    OdpovědětVymazat
  2. Milá Julie,

    tak si při kojení procházím Váš archiv a najednou objevím tento článek.
    A musím říct, že řád na mateřské je opravdu důležitý. Naučila jsem se to během našeho dlouhého pobytu v nemocnici. Díky tomu (a taky díky tomu, že moje dítě v noci spí) jsem ani v prvních týdnech nechodila přes den v pyžamu a s nevyčištěnými zuby. Díky tomu jsme hned začali chodit ven.
    Také jsem už od začátku vybíhala sama ven a spícího syna nechala manželovi, hrozně jsem si tenhle "svůj" čas na vzduchu užívala, i když to byla třeba jen procházka s odpadkovým košem.
    Jen ta práce zatím moc nejde, protože naše dny teď běží v rytmu kojení-přebalování-cvičení-jdeme ven (na procházku, běhat, do obchodu....kamkoli)-moje jídlo (nejlépe když synek ještě spí, zmožen čerstvým ostravským vzduchem)-kojení-přebalování-...atd. A tu práci zatím není kam vecpat. Ale maily čtu :-)

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky

O nemocných autících

Čtu si americký blog Rarer in Girls. Už jsem o tom tady určitě psala. Je zajímavé vidět jiné perspektivy. Ale proč o tom dnes píšu. Janey, která je předmětem daného blogu, je už týden v nemocnici. Nyní je po operaci, poté, co se přišlo složitě na to, že má již tři dny prasklý apendix. Janey má teď zjevně peritonitidu a není ji dvakrát. Je to dost děsivá historka. Říkám si. No jak je to možný, že se na to přišlo PO TŘECH DNECH? Pro všechny, kteří nestudovali lékařskou fakultu. S prasklým apendixem nechodíte obvykle jen tak. Je vám strašně zle a máte dost velký bolesti. Tak přemítám, jak tu péči v Americe zanedbávají. Jenže. Pak jsem si vzpomněla na tu story se Zitínovou náhlou břišní příhodou. Bylo to totiž nemlich to samé. Normální dítě si stěžuje. Třeba trochu fňuká. U autidítěte je to jiný. To fňuká, když o nic nejde. Když o něco jde, je jak pěna, neobvykle hodné a nezvykle spolupracující. Proto apeluji na všechny moje kolegy z medicíny, co t

Školka a tóny aneb o bytosti dvou světů

Myslím, že je hrozně důležité dávat zpětnou vazbu. Když vám někdo pomůže, nebo vašemu dítěti, vydat signál, že si toho vážíte. I po letech. Naopak po letech je to ještě důležitější. Pozoruju, že hodně lidí má tendenci zapomínat na ty, kdo jim pomáhají. To se týká i výchovy autidětí. Zapomínáme na ty, kdo s námi byli, když bylo úplně nejhůř. Proto se snažím systematicky být v dlouhodobém kontaktu s většinou asistentek a pedagogů, kteří s náma pracovali, aby viděli, že jejich práce má velký smysl a taky aby viděli, že když něco místy vypadá zcela beznadějně, nemusí to být ještě globální beznaděj. Dnes jsem vyrazila Jindru zapsat do nové školky. Do stejné, kam chodila Zitul. A Zitul jsem vzala s sebou. Aby se tam koukla, zavzpomínala a taky aby pozdravila paní učitelky.  A bylo to jedno z nejhezčích setkání za poslední dobu.  Tak ráda jsem je všechny viděla. A Zitul taky! A pocítila jsem fakt hluboký vděk, protože tahle školka, to bylo místo, kde Zitul dostala svou životní šanci. Životní

Další historka z MHD

Miluju ježdění MHD. V Brně sice řádí žloutenka a kdykoli vstupuju do trolejbusu, tak si představuju, jak se mi na ruce balí miliardy virionů hepatitidy A, ale ty historky, co tam člověk zažije, ty názory, co vyslechne, to se prostě jinde nepřihodí. Třeba dneska. Jela jsem s Jindrou z práce. Jindra řval jako tur, což není překvapivé, protože nesnáší, když nevidí z okna, což neviděl. Jemně jsem ho držela na klíně a Jindráček se propínal a vykřikoval. Přes uličku seděli dva starší lidé, kteří jeli s další paní, která byla asi pečovatelka či vychovatelka nebo jak to nazvat. No vychovatelka asi těžko vlastně, vychovávat lidi vyššího středního věku je blbost. Vypadali jako klienti nějakého chráněného bydlení nebo tak a bavili se i o programu, který odpoledne budou mít. Pán měl Downův syndrom. Povídal si s vedle sedící paní o někom třetím, kdo s nimi bydlí a kdo hrozně křičí. A byla to nesmírně působivá debata. Ten pán s Downovým syndromem říkal něco ve smyslu, že "on

O řešení šikany

Problém se Zitínovou šikanou byl elegantně vyřešen. Zitisko bylo v tichosti vyloučeno z družiny a od nového školního roku už do družiny chodit nebude. Není to skvělé? Je to skvělé. Dá se takto postupovat pořád dokola, až ve třídě zůstane pouze spokojený agresor či parta spokojených agresorů. Krása. Zitisko si odnáší do života nový poznatek, že kdykoli se ozve ona sama nebo někdo v jejím zastoupení na její obranu, bude po zásluze potrestána exkluzí z daného kolektivu. Proto je lepší mlčet a nic nikam nehlásit, protože v případě nahlášení problému to stejně člověkovi jenom spadne na hlavu a už si nebude moci číst oblíbenou knížku o Pokémonech.

Maminko, proč jsem jiná

Maminko, proč jsem jiná. Mami, já nechci být jiná. Chci být jako ostatní. Mami, proč ostatní můžou na školu v přírodě a já ne. Mami a ty jsi taky jiná? Jsi taky jiná než ostatní? Jakože jsi divná? Jako já? A jsi vědec, protože jsi divná? Teda jiná? Takoví lidi mají být vědci? Mami, já hrozně chci být jako ostatní, ale nejde mi to. Nejde mi to vůbec. A oni to poznají, že jsem jiná. No fakt, děti ve škole to poznají. Už to poznali. Na některé otázky prostě nemám odpověď...