Zita - Autism Story

Rok 2015 byl pro mne v životě zlomový. Letošní bilancování má proto takový transcendentální nádech něčeho, co přesahuje takové ty prosté obyčejné roky. Rok 2014 byl hrozně těžký. V mnoha ohledech. Některé věci je těžké přijmout. A to nepřijetí pak často za sebou zanechá jakési zoufalství. A to zoufalství pak roste a může být hrozně destruktivní. Do roku 2015 jsem tedy vstupovala se slušně zoufalými pocity. A co přinesl? Katastrofy? Ne. Přinesl nový domov a hlavně nového člena naší rodiny, což bylo něco, v co bych se v roce 2014 ani neodvažovala doufat. A poučení? Poučení z toho plyne takové, že člověk nemá zoufat. Že zoufalství je svým způsobem nedostatek pokory a víry v to, že budoucnost přinese něco lepšího. Že nikdy, opravdu nikdy člověk nemá zatracovat možnou budoucnost. Tak přeju všem moc, aby jim nový rok 2016 přinesl věci, které tomu (třeba přítomnému) zoufalství či možnému smutku dají význam a smysl, jako pro mne tento rok. Opatrujte se.

  Všem příznivcům DNA i robotů a obecně všem čtenářům do nového roku vše nej!  

Teprve s narozením Jindřicha je mi dopřáno pochopit, jak je to s celou tou genderovou nerovností. A řeknu vám přátelé, je to nářez! Tedy. Když řvalo Zitisko, což nebývalo často, protože Zitisko bylo velmi hodné miminko, byla nejčastější reakce něco ve smyslu: "Ta holčička ale pláče, ta je teda protivná, no snad z toho vyroste....!" Je to tak, jako žena máte mít své emoce pod kontrolou už ve věku sedmi týdnů... Vaše zpruzenost je jasným příznakem vadné povahy ("holčička je protivná") a je radno se co nejrychleji naučit "být milá", protože protivné holčičky nikdo nechce, to dá rozum. Když jste uřvaný sedmitýdenní hošík, je situace diametrálně odlišná. "Chudák chlapeček pláče, asi ho bolí bříško... chlapečci na to trpívají!" (holčičky naproti tomu na bolení bříška žádný extra nárok nemají a řvou od povahy) "No pláče, protože má prostě vůdčí povahu a nemůže to všecko řídit..." (???!!!) "Je to prostě alfa chlapeček, co

Před chvílí přijel z dětského pokojíku robotek, dojel až ke mně a předal tyto vzkazy... Takové rozkošné autitkovske vyznání

Kdesi mezi bdělostí a spánkem je země SPÁNKOVÉ DEPRIVACE. Vypadá to tam dost bezútěšně. Je to temné místo, kterým bloudí tisícovky, co tisícovky, miliardy nevyspalých matek a otců, v marné snaze nalézt svoje bdělé já... Nikdy si tam nemůžete být ničím jisti. Zahlédli jste něco, nebo se vám to jen zdálo? Spíte, či bdíte? Halucinujete? Proběhl kolem vás právě jednorožec? Nebo to byla ovce? Nebo se vám jen zdála? Těžko říct. V kraji SPÁNKOVÉ DEPRIVACE je všechno možné. Je tam podivné šero, věci mají tajemné, dlouhatánské stíny a všechno je zahaleno hustou mlhou... A z toho šera na vás může náhle vyskočit například kojenec, který něco chce. Například nakojit. Vracet se ze snové země mezi spánkem a bděním osmkrát za noc do kruté reality rámované vzteklým kojenečkem znesnadňuje cestu k bdění. Možná tam bloudí i Jin. Možná taky něco hledá mezi spánkem a bděním a jenom se tam nemůžeme potkat, tak je vzteklej. Ale možná se mi to jen zdá.

Nestiham psát, ergo zatím pouze fota!

Kabinet vědy:-)

Přátelé milí, ať nas v novém roce síla provází a ať nám všem superhrdinové kryjí záda:-) Julie

Častokráte jsem uvažovala, co dohánělo mé bývalé muže k takovému šílenství. Opravdu, končili dočista šílení. Jestli je to kombinace mého opravdového dramatického talentu a nefalšované odvahy ho použít. Nebo jsem byla prostě moc náročná?? Nebo jsem opravdu šílená??? Ale čím jsem starší, tím víc mi dochází, jak moc z mého osobnostního profilu ovlivňuje moje práce. A protože dnes mám znamenitou náladu, jelikož naši (mou a Filipovu) teorii o stresu přijali dnes do prestižního časopisu, tak si to i připouštím. Tedy soužití s vědcem provází několik zásadních fází, respektive jejich cyklování. Podstatou ovšem je, že v 99% případů má vědec z toho či onoho důvodu blbou náladu. Buď ho trápí, že problém není definován, a on tedy neví, co vlastně řešit. Nebo problém je definován a nelze ho dostupnými metodami vyřešit. Nebo problém je definován a vyřešit ho lze, ale za nějakých předpokladů, které neplatí. Každopádně to probíhá ve fázích. Fáze I. Vědec má povětšinu času špatnou n

Někde jsem četla pozoruhodnou myšlenku, že pokud základní zbraní muže je agresivita, tak základní zbraní ženy není slabost ani žádný pobrekávání, ale pohrdání. Ano, pohrdání. Pokud chcete nějakému muži zásadním způsobem ublížit, tak jím jako žena pohrdejte. V tom slově pohrdání je to obsaženo, to po-hrd-ání... A poslední dobou často přemýšlím nad tím, že ženy věnují své vlastní hrdosti hrozně málo prostoru. Ženy jsou chápavé. Ženy se sdílejí. Ženy si pomáhají. Ale vidím kolem sebe hrozně málo žen, které by uměly být hrdé. Hrdé v tom smyslu, že nejsou zlé, ani agresivní, ani zbytečně měkké, ani jakékoli jiné... Jsou to prostě ony samy. Když jim někdo ublíží, tak se nemstí, ale pohrdají a odejdou. Já vím, je to těžké, člověk má zodpovědnost za druhé, často za děti, a tak má obavu, že musí být vděčnej za cokoli.... Ale není to pravda. Pokud máte vlastní hrdost, je těžké vám ublížit, protože ublížení automaticky definuje ubližujícího, nikoli vás. Vlastně vás nelze

Zitisko se začalo věnovat architektuře. Zde první model. Hotel Tatorn. Je skvělý! A ještě mne pobavil nápis Tatarka na štítu budovy...

Tento příspěvek je asi více pro rodiny s autíky či pečující osoby lidí s autismem. Pro lidi zvenku to možná bude vypadat nepochopitelně. Tedy k věci. Položme si kardinální otázku: "Jak se Zitisko adaptuje na příchod sourozence?" Odpověď je: "Všelijak." Doslova všelijak. Zitisko zkouší široký repertoár toho, co by mohlo zabrat. Být roztomilá jako Jin. Být strašně zlobivá. Být mnohem chytřejší a vzdělanější než Jin. Být lhostejná. Odejít od rodičů. Nikdy neodejít od rodičů a držet se jich jako klíště. Pomáhat doma s Jinem. Pomáhat s domácíma pracema. Strašně zlobit a dělat nepořádek. Je to vlastně naprosto normální reakce, neauti. Co je ale auti, je Zitínova snaha zapojit nyní do všeho vlastní samostatnost. Ano, dějí se strašné úkazy, Zitisko páchá hrozné věci, ale obávám se, že tak činí v souvislosti s nově nabytým vědomím vlastní autonomie. Zitisko odchází. Vezme do ruky pětikorunu, na nohy bačkory a zamíří do města pro dárky.

Vánoce jsou tradičně svátky klidu a míru, že. V některých rodinách ovšem probíhají spíše pod obrazem matematického rébusu. Tedy. Vypadá to asi takto. Prvky A+B+C+D chtějí mít klidné Vánoce. To je výchozí podmínka. Chtěly by pozvat prvky E+F, protože je s nima zábava a protože spolu tráví dost času a mají si vždycky co vyprávět. Prvky E a F jsou šarmantní společníci a na akce s nimi se vždy vzpomíná v tom nejlepším. Máme tu ovšem prvky G, H, I, které odmítají být na Vánoce samy. Dále prvek J. A teď to nastane. G a H musejí být společně s I, protože I bez G a H se nikam nedopraví, jelikož už není nejmladší. Prvek I ovšem umí všem znamenitě zkazit náladu a prvky G a H očekávají, že prvky A+B+C+D (a vlastně i E a F) si tuto náladu nechají solidárně zkazit s nimi, což A+B+C+D odmítají, jelikož s prvkem I strávily posledních 35 Vánoc (tedy prvek A) a chtějí mít někdy klid. Prvek J je smutný, protože nechce být sám a chce být s prvky A+B+C+D, zejména tedy s prvkem B.

Hrozně ráda bych dnes vymyslela něco chytrýho. Za pár dní se vrátí Filip z Anglie, tak se zase dáme trochu do práce. Ale prostě hlava nechce. A já si říkám, že všecko má svůj čas. Nyní prostě není čas na práci. Je čas na mrně. A mrně mne baví. Baví mne, že je poněkud nervní, protože mi to připomíná nejmenované členy mojí rodiny, které mám ráda i přes jejich nervnost, a je to jakési potvrzení, že Jina nezaměnili v porodnici. Že Jin nebyl zaměněn, je ovšem zřejmé na první pohled, protože Jin vypadá jako Honzova binární kopie. Po mně zdědil jen tu nervnost. Ale zpět k myšlence. Mrně je třeba mazlit. Tak ho mazlím. Zitínovi se to hrozně líbí, že Jindříšek dělá zvuky a dá se ho pohladit. Tak jsme si dnes sedly na pohovku a hrály si s Jinem a najednou se ukázalo, že Jin chce nemotorně Zitul chytit za prst... tak ji chytil... a pak se usmál!!! Takže nyní víme, že první člověk na světě, na kterýho se Jin vědomě usmál, je Zitisko. A to všechno moudro a přemýšlení

Myslím, že se mi přihodilo něco, co se lidově nazývá "přešel ho humor". Ano, máloco mi nyní připadá vtipné. Naposledy mi připadalo vtipné, když Honza nosil šíleně řvoucího Jindřicha po bytě a zpíval mu mužský popěvek "Jou-jou joujoujou", který z nějakého divného důvodu způsobil, že Jindřich vytřeštěně hleděl a mlčel. Ale nyní přemítám. Tedy Ježíšek přemítá. Rád by totiž zjistil, co se děje s ODLOŽENÝMI VÁNOČNÍMI DÁRKY... Nevíte??? Nevíte, kde končí všechny lahvičky, vázičky, sušené kvítí, nepadnoucí svetry? Kampak se podějí... Končí v DÁRKOVÉM NEBI, milé děti. Ano, zmizí z domácnosti, a už je nikdo nikdy nespatří... Jsou v dárkovém nebi a tam trpí, protože jsou nadbytečné a jsou z toho smutné. Navíc by se třeba někomu hodily, ale v dárkovém nebi jsou uvězněné a nemohou ani tam ani zpátky.  Z toho důvodu se Ježíšek letos zamyslel a rozhodl se, že všem nadělí PRAKTICKÉ DÁRKY. Rozumějte, v naší rodině jsou praktické dárky ZLOČIN. Ježíšek nos

Sedím v soudní síni a po pravici sedí paní ze sociálky a po levici moje právní zástupkyně. Koukám na muže, kterého jsem si před (více) lety vzala, který cosi povídá a kouká se jinam. Jeho právní zástupkyně chodí s kalkulačkou sem a tam a cosi drmolí. Před soudní síní chodí nová žena mého bývalého muže s jejich malým dítkem. Přímo před tou síní, zvláštní. Koukám a přemýšlím a říkám si. Tohle musí skončit. Už sem nechci chodit. Nebudu o nic bojovat. Chci klid a zapomnění a je mi jedno, kolik kdo čeho dá/chce/může. Chci klid. Tak to nějak verbalizuju a oznamuju soudu a ten s úlevou odklepne daný návrh... Odcházíme a k mému bývalému muži se před místností vrhá jeho nová žena s i potomkem a všichni jsou tak vzrušení, zjevně cítí velké ulehčení... paní to sluší... dítko je roztomilé... A já si říkám... kde jste byli vážení... když o něco opravdu šlo... kde jste byli, když nás přemáhala každodennost... kde jste byli... když jsme se učili mluvit... když jsme se učili

Je to velmi zajímavý lingvistický fenomén. Lidé vám doporučují, abyste si potomka užili. Takové to: "Já nechci jít hned do práce, chci si miminko užít!" Velmi mne to zaujalo. Vychází to z nějaké prapodivné premisy, že novorozenec či kojenec slouží k užívání. Že jeho základní smysl existence je, aby těšil své rodiče, ti si s ním mohli dosyta užívat a všichni byli permanentně a nepřerušovaně šťastni. Možná tomu fakt tak je. Možná jsem jenom pesimista. Možná jsou mé dosavadní zkušenosti s rodičovstvím příliš černé. Se Zitínem jsem si to teda nikdy moc neužívala. Možná poslední dobou. Když vzpomenu na svou babičku a vůbec její generaci, tak ti vnímali dítě jako velkou hromadu zodpovědnosti a práce, ale moc to nebylo o žádným užívání... když se řeklo, že někdo čeká dítě, babička spráskla ruce nad hlavou, jak se ta osoba teď nadře a vysílí...  Ani Jin nevypadá, že by chtěl být na světě proto, aby mne výhradně celé dny obveseloval a těšil, i když to samozřejm

Prodírám se davem. Škola je plná lidí a po chodbách proudí davy rodičů. Všude jsou rozprostřeny stoly a dětí nabízejí svoje výrobky. Keramiku, výrobky z papíru a dokonce i upečené dobroty. Je to prima. Moc se mi tahle tradice líbí. Doprodírám se k paní učitelce, pozdravit ji. Zitínova paní učitelka je světice. Opravdu. Skvělá. Chvilku povídáme a pak se vydávám hledat Zitisko, které nakonec nacházím. Zitisko na mne úzkostně hledí, jestli jsem VZALA PENÍZE MAMINKO. Ale já se připravila. Mám spoustu drobných. Chodíme od jedné lavice k druhé a kupujeme drobnosti. Nakonec přicházíme ke stolku, kde prodávají děti ze Zitínovy třídy. A zde jsem svědkem neuvěřitelně roztomilé scény. Zitisko kouká na chlapečka a říká: "Já bych chtěla jednu tu baňku, papírovou". Chlapeček velmi důležitě: "Ano ano, baňku. Tak si vyber Ziti. Jakou?" Zitisko: "Střední!" (V Zitínově světě se věci dělí na malé (Jin), střední (Zitisko) a velké (já s Ho

A tady krásná lucernicka, kterou vyrabelo Zitisko osobně!

Zaplaťpámbů, že s narozením Jina u mne došlo k návratu staré dobré původní osobnosti. Zjistila jsem to tak, že již v porodnici jsem dostala strašnou chuť na čokoládu. Prostě moje já! Moje já volalo o pomoc, o osvobození! Osvobození jsem mu tedy dopřála v podobě několika studentských pečetí s lentilkami, ty jsou naprosto vynikající. Po návratu domů návrat osobnosti pokračoval. Začala jsem se poněkud více zajímat o svoje vlasy. Umýt a tak. Došlo to tak daleko, že jsem se včera hezky učesala a vyrazila do města na vánoční jarmark do Zitínovy školy. Po cestě jsem potkala několik známých a téměř mne nepoznali. Že jsem učesaná. Koupila jsem si taktéž na internetu prima svetr, abych nechodila doma v tom otřesném myším kožíšku. A taky jsem si koupila pantofle s panem Jodou. Bohužel pantofle mi zabavil Honza a svetr si nárokuje Jin, který v něm spí, ale to jsou počáteční obtíže a prostě to vyladíme, časem začnu své oblečky využívat i já. Taky mne opět začalo bavit umísťova

Četli jsme si s Jindrou spisy o entropii, ale už je unaven...

Dětská fantazie je nekonečná. Dnes nový superhrdina Pouttinon. Hraje na saxofon, Zitínův velký sen, a má elektrizujici vlasy, kterými hubí padouchy...prostě Pouttinon... Taky má rád maminku... a je dost veselej, zdá se mi...  

Někdo na ty mateřský prostě moc není. Třeba já. Představa toho, jak jsem celý den doma (či venku) s nemluvícím tvorem, mi přijde od základu děsivá. Se Zitínem se ty tři roky mateřské dost vlekly. Vlekly je slabé slovo. Poslední rok byl přímo pekelný. Velmi nerada na to vzpomínám. Zitisko mělo rozjetý autismus a já byla depresívní a zavřená doma. Proto jsem se tentokrát rozhodla k tomu přistoupit jinak. Řád. Je třeba řád a denní rutina. Žádná prokrastinace. Každý den začínám stejně, ještě za tmy vyběhnu do obchodu, koupím rohlíky, udělám všem snídani a uklidím kuchyň. Musí to být ráno. Samozřejmě kuchyň jde uklidit i později, ale jde o princip. Bez rohlíků bychom se taky obešli, ale hrozně se mi líbí ten vlahý ranní vzduch, co je venku... je to mých dvacet minut klidu, kdy Jin chrupká s Honzou a já si jdu ven. Musí to být ráno, protože musí být řád. Každé ráno si taky nachystám několik úkolů, které vyřeším. Napíšu důležité emaily, přišiju poutko ke kabá

A zde máme seriál o robotkovi....kdo zná Dáseňku od Karla Čapka, pochopí...tak trochu o Jinovi, tak trochu o Dášeňce to je...narodil se malý robotek....měl zalepená očička... a taky maminku měl... to je ten větší robot, co toho menšího opatruje a vychovává...

A zde, Zitinova první výšivka!!!

Kytka pro maminku...kytka, co ji klobásy... A párky...