Zita - Autism Story

Všichni tvrdí, že Jindříšek přestane být netopýr a záhy si ustaví svůj rytmus. Myslím, že k tomu už došlo. Jindříšek přes den spí, je zcela neprobudný a ožívá pouze v nočních hodinách. Zatím nepanuje shoda, zda je extrémní skřivan (vstává už v pět) či extrémní sova (chodí spát až v osm ráno). Ustaveným rytmem tedy je noční bdění a celodenní koma. Ale je to asi jedno. Vůbec mi nevadí s ním bdít. Děláme si pohodu. V pět ráno si chvíli vykládáme, přičemž Jindra na mne obvykle vytřeštěně a značně nedůvěřivě hledí. Hledí, ale nebrečí! Jindra totiž téměř nepláče, pouze vyčítavě kouká. A spíme přes den. Zcela bez výčitek. Většinu dne oba prospíme. Netrpím bláhovými začátečnickými představami o tom, jak v pohodě vydržím bez spánku, protože vím, že bez spánku prostě nevydržím vůbec nic. Oba jsme se adaptovali. Bdění v noci je vlastně fajn, protože je klid. Nemohu se zbavit dojmu, že zatím, zatím je to pro mne fakt trochu dovolená. Tedy v poměru k mému obvyklému život

Je na to už i anglický termín. Hater. Od "hate", jako "nenávidět. Hater je někdo, kdo vám ponejvíce na různých sociálních sítích vypisuje s kritikou, více či méně nevyžádanou, a zasévá u toho nenávist. Taky mi píšou. V zásadě se jejich příspěvky dají rozdělit nyní na dvě myšlenkové kategorie. 1. Hateři, co nesouhlasí s tím, aby lidi, kteří mají dítě s hendikepem, měli další dítě, a upozorňují mne na to, že lidi jako já děti mít nemají 2. Hateři, co nesouhlasí se mnou, s tímto blogem, s čímkoli ve vesmíru Občas se dozvím, že lidi jako já by se neměli rozmnožovat. Jako další děti, chápete. A co si o tom myslím? Myslím si následující. Ať už děláte cokoli, co je nějakým způsobem viditelné, vždy to sebou nese určité riziko kritiky. Na kritiku musí být člověk připraven. Kritika míří na dílo ("tenhle blog je kapitální blbost") nebo na osobu ("jak můžete tohle psát, jste mimo, atd..."). Kritika může být oprávněná a konstruktivní an

Pomalu se s Jinem sžíváme. Na povrch vyplouvají nečekané skutečnosti. Tak především, Jin není člověk. Je to netopýr. V noci létá a svítí si očima, naopak ve dne visí na postýlce elegantně zavěšen hlavou dolů a hibernuje. Inu, je nutné si přiznat, že skřivaní geny neměl Jin po kom zdědit. Cirkadiánní rytmy jeho rodičů jsou postrachem každého chronobiologa. Řeším to různě. Například předevčírem jsem ve čtyři ráno učinila objednávku značného množství oblečků na nejmenovaném serveru s oblečkama. Jina to sice neuspalo, ale mne to rozhodně potěšilo. Další den jsme zkusili chodit po bytě, ale to mne nebavilo, a Jina nakonec taky ne, takže jsme si potom prohlíželi vzory s medvídkama na Jinových dupačkách. Další noc jsem přeinstalovávala program na vedení účetnictví, což jsem odkládala asi tak rok, ale v noci byla taková nuda, že i účetnictví bylo dobrý. Včera, tedy vlastně dneska jsme si do půl sedmé ráno ukazovali venku první letošní padající vločky. Ale víte co. J

Někdy je všecko super a někdy je to... těžký. Zitisko se na mne zlobí. Zlobí se na mne za to, že jsem způsobila prapodivnou distribuci dětí v naší rodině tím směrem, že přišlo další dítě a navíc Honza je teď pro tohle otravné dítě tatínek, čímž se všechno hrozně zkomplikovalo. Je to moje vina a nyní musím trpět. Pod vlivem šestinedělních hormonů se moje psychická odolnost navíc výrazně snížila. Zitisko nyní neví, ke komu se matematicky přiřadit. Původně bylo přiřazeno ke mně s Honzou. Ale zdá se, že s  narozením mimina toto přiřazení již není funkční. Neustále to se Zitínem probíráme a vysvětlujeme. Přesvědčujeme a věnujeme se. Zitisko opravdu není odstrčeno. Ale Zitisko je nasupené a vyčítavé. Nepomohlo montování stolu, což je Zitínova oblíbená činnost, nepomohl dobrý domácí obídek, co má Zitisko rádo, nepomohlo společné čtení knížky. Nepomohlo nic. Zitisko kypí vztekem. Říká věci, o kterých ví, že mne mrzí. No, asi to muselo přijít. Zitisko vyhrožuje o

U příležitosti narození sourozence jsme Zitínovi pořídili nový stůl. Opravdický psací stůl pro velkou slečnu. Z masivu. Stůl přišel, ne zcela překvapivě, jako hromada jakýchsi prkének doprovázená asi kilogramovým sáčkem plným šroubků. Pokud IKEA je základní škola montování, pak toto je minimálně postgraduál. Nechápu, jak může někdo (prodejce) očekávat, že tohle někdo (zákazník) složí dohromady. To není smontovat, to je znovu celé vystavět. Vytvořit novou IDEU. Vdechnout dřevu nový život! Honza od rána se Zitínem montují. Zitisko sedí v pokoji vedle Honzy a již asi osmou hodinu komentuje každý Honzův krok a verbalizuje veškerá svá duševní hnutí. A z pokojíku se ozývá. "Honzi, Honzi, máš TVRDÝ MOZEK nebo MĚKKÝ MOZEK?" "Honzi, ty máš oči jako SVATÝ NA MOSTĚ!!!!" Po chvíli ticha se ozve: "A máš TAKOVOU hlavu nebo DALŠÍ TVAR HLAVY???" "A jakou máš pusu??? Horní? Méně horní? Dolní? Méně dolní???" "A jaký máš knír????"

Všechno jde teď nějak pomalu. Pomalu vstávám. Pomalu vaříme. Pomalu si vykládáme. Všechno je pomalý. Ukázalo se, že miminko není ani tak člověk, jako spíše netopýrek, protože vzhůru je zásadně mezi druhou a pátou v noci. Ale protože dělám všechno pomalu, tak přes den pomalu spím a nejsem (zatím) tak unavená. Zitisko se taky pomalu sžívá. Ze začátku si neustále přikrývalo uši rukama, když mimino pláče. Že jí vadí ten zvuk. Tak neustále vysvětluju, že miminku se neděje nic strašného, že neumí ještě mluvit, tak pláče, ale za chvilku bude spokojené, a tak pořád dokola. Zitisko už dnes vypadá klidněji. Ale i tak je to pro ni určitě velká změna. Snažím se Zitul vtáhnout do dění. Aby mi pomáhala při přebalování. Aby si miminko na chvilku vzala na klín. To se Zitínovi líbí a neustále mne nadšeně upozorňuje, zda už mimino otevřelo oči. A když otevře, tak Zitisko vítězoslavně ohlásí, že OTEVŘEL OČIČKO. Pomalu si jdu do kuchyně uvařit noční čaj. Všichni kromě

Sedím doma a připadám si jako v nějakým snu. V pondělí jsem měla obrovské bříško a před sebou ještě pár očekávaných týdnů. A teď, teď sedím v ložnici a koukám do postýlky a tam leží malej šmudlík, co intenzívně spí, a mně to celé přijde nějak neskutečné. Za poslední týden se toho tolik událo. Připadá mi to takové vzdálené, nepochopitelné. Jediné, co chápu velmi dobře, je, že Jindra je tu s náma. Hlásí se o slovo. Seznamuje se s rodinou. Jsme prostě čtyři. Koukám na něho a střídají se u mne pocity paniky (že se mu určitě něco strašného stane), uspokojení (že jsme to zvládli!), radosti (je to skvělé!!!) a obav do budoucna (v jakém světě bude Jindra žít?). Všchno zaráz. Honza vzal Zitína na chvilku ven, s rodinou, Zitisko je nadšený, protože tuto část rodiny velmi miluje (já ostatně taky), a já mám čas si trochu odpočinout. Tak snad si ty myšlenky v hlavě brzo urovnám. Ale ještě předtím musím fakt poděkovat. Ano, poděkovat, protože nebýt opravdu vyladěné práce

Úspěšně jsem opustila ARO, coz je velmi prijemny pocit. Na víc než foto se nezmuzu a postupně přestanu svět zahlcovat, prisaham:-) aby se na me jednou Jindra nezlobil. Ale nyní si nemuzu pomoct, ta radost je silnější než ovladnu

Dospeli jsme s Honzou k závěru, ze toto by nám snad v budoucnu nemusel Jindra vyčíst. Tedy: Jindřich, 3300 g a 50 cm štěstí

Sedím se Zitínem a čteme knížku. Zitisko je veselé a spokojené a najednou se tak jakože zamyslí a říká: "Maminko, maminko, budeme mít k večeři ZASE VĚTVE??". Chápete, já se s tím vařením fakt snažím. Ale VĚTVE??? Větve obvykle nejíme. Pouze ve stavu ohrožení. A ZASE??? To znamená, že už jsme je měli??? Nevím nevím. Hlavně dáme pozor, aby to nebyly škumpové, oleandrové nebo tisové větve. No vážně, pozor na oleandry. Stačí když batole sežvejká pár listů. Dobře známy jsou případy otrávených skautíků i francouzských vojáků. Ano, francouzští vojáci obléhající v roce 1809 Madrid si napichovali u ohně maso na oleandrové větvě a většina jich na to zemřela. Krátkým průzkumem jsem zjistila, že nejchutnější jsou větvě z břízy a taky kanadského javoru, což dává smysl, jelikož je to sladký. Ta bříza je prej i nějak léčivá. Tak si prostě dáme javorové listí a pár březových větví.

Jehňátka mlčí, protože jsou polomrtvá únavou. Malé prenatální jehně v noci pobíhá sem a tam v břiše a tudíž není možno se vyspat. Zbylý (nadbytečný) čas si krátím různými kreativními počiny. Např. shánění krytu S OČIMA na svůj mobilní telefon. Ano, dočasně uhýbám ze svých zásad a připravuju se na focení malého žabáka, co jsou místa, kam mne můj současný telefon nemůže následovat. Proto jsem uplatnila asi osmý reklamační pokus na můj poslední smartphone a hle. Mám nový telefon. Ale ten kryt s očima, chápate. Ten nedodali. Nemohu se přes to přenést. Většinu času s Honzou mlčíme. Jsme oba tak unavení, že mne poněkud děsí představa, co budeme dělat POTOM. POTOM znamená, až bude miminko na světě. Jestli už teď meleme oba z posledního. Z toho důvodu jsme se náš partnerský život rozhodli osvěžit alespoň výpravou do kina. Doma nemáme ani televizi. Ani video. Ani DVD. Ani nic. Na nic se nedíváme. Mlčíme a ve volných chvílích se střídáme ve spaní. Ten, kdo je vzhůru, za