Přeskočit na hlavní obsah

Stěhování

Je večer.

Stojím s klíčema v ruce a uvědomuju si, že máme byt!

Krásný, větší, slunný byt.

Byt, na který jsme dlouho čekali.

Prázdným bytem pobíhá Zitisko a slyším její dupání na parketách.

Vymýšlí si, kde si postaví na balkóně minizahrádku.

Je to roztomilý.

Rozhlížím se v novém bytě a mísí se v mně spousta pocitů.

Mám velikou radost.

Byt je super!

Mám obavu.

Zvládne Zitisko dobře stěhování?

Mám další obavu.

Co když si tu nezvykneme?

Mám další obavu.

Jak se přestěhujeme?

To stěhování bude strašné!

Nejraději bych nechala všechen nábytek ve starém bytě a sem dala nový, abychom to nemuseli stěhovat.

Nejsme ovšem miliardáři, žáno.

Zitisko si plánuje zavěsit ke stropu papírového ptáčka.

Honza Zitínovi slibuje, že ptáčka zavěsí.

Přemýšlím, jestli se nám tu bude dobře žít.

Jestli tu bude hezký život.

Zitisko mi oznamuje, že koupelna v novém bytě vypadá o dost lépe než ta ve starém.

To máš pravdu, milé dítě.

Dívám se z okna a vidím stromy ve vnitrobloku.

Stromy jsou strašně důležité.

Honzovo kritérium při výběru bytu byla hlavně dispozice a poloha.

Moje kritérium bylo, aby ze všech oken bylo vidět stromy.

Aby, když si Zitisko lehne, vidělo z postele stromy a taky měsíc, protože Zitisko miluje pozorování měsíce před usnutím.

A opravdu, Zitisko uvidí měsíc.

Dneska začínáme odvážet naše věci.

Je jich tolik.

Popravdě mám obavu, že naši domácnost tvoří převážně krámy.

Honza to nemilosrdně třídí a vyhazuje a pomalu s ním tuto zábavu začínám sdílet.

Je krásné, jak je ten nový byt prázdný.

Tak snad jsou všechny obavy mylné.

A bude se nám tu moc líbit.


Komentáře

  1. Přeji, ať se vám v novém bytě líbí a jste tam šťastni. Ale žádné těžké krabice, to Vám povídám! :-)) Ester

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milá Ester, moc děkuju!!! Slibuju, že nic tahat nebudu:-) J

      Vymazat
  2. Pamatuji si, je to skoro 16 let, první týden v novém jsem psychicky nesla hodně špatně. Dvouleté dítě, pátý měsíc těhotenství, chaos v podobě pokojů plných nerozbalených krabic, vánoce na krku, cizí okolí; každodenní návštěvy řemeslníků dokončující práci. Tehdy mi hodně chyběla máma, že nezavolá a neutěší mě, záchranou mi byla dvouletá dcera.
    Přeji lehký přechod ze starého do nového.

    OdpovědětVymazat
  3. Ať se vám všem v novém bytě dobře žije, milá Julie! A ať se Muž z Měsíce na Zitisko hezky zubí v úplňku i v novu :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Přeji vám všem v novém bytě samé krásné dny plné lásky a pohody. Jiřina

    OdpovědětVymazat
  5. Milá Julie, těmto kritériím moc dobře rozumím. Je príma dívat se na stromy, dokonce i v zimě :-) Užijte jej ve zdraví.

    OdpovědětVymazat
  6. Držím palce. Stromy chápu, take je potřebuju. Zitisko má samé sympatické zájmy. Asi po mamince.

    OdpovědětVymazat
  7. Keď si Zitka praje zo stropu zavesiť vtáčka, tak sa zabydluje... takže sťahovanie už v nej prebieha...
    Gratulujem k novému domovu, vybudujete si nové zázemie, štyria...:-)

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky

O nemocných autících

Čtu si americký blog Rarer in Girls. Už jsem o tom tady určitě psala. Je zajímavé vidět jiné perspektivy. Ale proč o tom dnes píšu. Janey, která je předmětem daného blogu, je už týden v nemocnici. Nyní je po operaci, poté, co se přišlo složitě na to, že má již tři dny prasklý apendix. Janey má teď zjevně peritonitidu a není ji dvakrát. Je to dost děsivá historka. Říkám si. No jak je to možný, že se na to přišlo PO TŘECH DNECH? Pro všechny, kteří nestudovali lékařskou fakultu. S prasklým apendixem nechodíte obvykle jen tak. Je vám strašně zle a máte dost velký bolesti. Tak přemítám, jak tu péči v Americe zanedbávají. Jenže. Pak jsem si vzpomněla na tu story se Zitínovou náhlou břišní příhodou. Bylo to totiž nemlich to samé. Normální dítě si stěžuje. Třeba trochu fňuká. U autidítěte je to jiný. To fňuká, když o nic nejde. Když o něco jde, je jak pěna, neobvykle hodné a nezvykle spolupracující. Proto apeluji na všechny moje kolegy z medicíny, co t

Školka a tóny aneb o bytosti dvou světů

Myslím, že je hrozně důležité dávat zpětnou vazbu. Když vám někdo pomůže, nebo vašemu dítěti, vydat signál, že si toho vážíte. I po letech. Naopak po letech je to ještě důležitější. Pozoruju, že hodně lidí má tendenci zapomínat na ty, kdo jim pomáhají. To se týká i výchovy autidětí. Zapomínáme na ty, kdo s námi byli, když bylo úplně nejhůř. Proto se snažím systematicky být v dlouhodobém kontaktu s většinou asistentek a pedagogů, kteří s náma pracovali, aby viděli, že jejich práce má velký smysl a taky aby viděli, že když něco místy vypadá zcela beznadějně, nemusí to být ještě globální beznaděj. Dnes jsem vyrazila Jindru zapsat do nové školky. Do stejné, kam chodila Zitul. A Zitul jsem vzala s sebou. Aby se tam koukla, zavzpomínala a taky aby pozdravila paní učitelky.  A bylo to jedno z nejhezčích setkání za poslední dobu.  Tak ráda jsem je všechny viděla. A Zitul taky! A pocítila jsem fakt hluboký vděk, protože tahle školka, to bylo místo, kde Zitul dostala svou životní šanci. Životní

Další historka z MHD

Miluju ježdění MHD. V Brně sice řádí žloutenka a kdykoli vstupuju do trolejbusu, tak si představuju, jak se mi na ruce balí miliardy virionů hepatitidy A, ale ty historky, co tam člověk zažije, ty názory, co vyslechne, to se prostě jinde nepřihodí. Třeba dneska. Jela jsem s Jindrou z práce. Jindra řval jako tur, což není překvapivé, protože nesnáší, když nevidí z okna, což neviděl. Jemně jsem ho držela na klíně a Jindráček se propínal a vykřikoval. Přes uličku seděli dva starší lidé, kteří jeli s další paní, která byla asi pečovatelka či vychovatelka nebo jak to nazvat. No vychovatelka asi těžko vlastně, vychovávat lidi vyššího středního věku je blbost. Vypadali jako klienti nějakého chráněného bydlení nebo tak a bavili se i o programu, který odpoledne budou mít. Pán měl Downův syndrom. Povídal si s vedle sedící paní o někom třetím, kdo s nimi bydlí a kdo hrozně křičí. A byla to nesmírně působivá debata. Ten pán s Downovým syndromem říkal něco ve smyslu, že "on

O řešení šikany

Problém se Zitínovou šikanou byl elegantně vyřešen. Zitisko bylo v tichosti vyloučeno z družiny a od nového školního roku už do družiny chodit nebude. Není to skvělé? Je to skvělé. Dá se takto postupovat pořád dokola, až ve třídě zůstane pouze spokojený agresor či parta spokojených agresorů. Krása. Zitisko si odnáší do života nový poznatek, že kdykoli se ozve ona sama nebo někdo v jejím zastoupení na její obranu, bude po zásluze potrestána exkluzí z daného kolektivu. Proto je lepší mlčet a nic nikam nehlásit, protože v případě nahlášení problému to stejně člověkovi jenom spadne na hlavu a už si nebude moci číst oblíbenou knížku o Pokémonech.

Maminko, proč jsem jiná

Maminko, proč jsem jiná. Mami, já nechci být jiná. Chci být jako ostatní. Mami, proč ostatní můžou na školu v přírodě a já ne. Mami a ty jsi taky jiná? Jsi taky jiná než ostatní? Jakože jsi divná? Jako já? A jsi vědec, protože jsi divná? Teda jiná? Takoví lidi mají být vědci? Mami, já hrozně chci být jako ostatní, ale nejde mi to. Nejde mi to vůbec. A oni to poznají, že jsem jiná. No fakt, děti ve škole to poznají. Už to poznali. Na některé otázky prostě nemám odpověď...