Přeskočit na hlavní obsah

Splín

Dneska mám splín.

Nic není sluníčkové.

Žádní lidičkové, zvířátka, rostlinky.

Nic mne nerozveselí.

Koukám do mailu a říkám si, kruci.

Kruci, kde mají vědkyně a vědci pořád brát to svoje sebevědomí.

Připadám si pomalá a hloupá.

Koukám do mailu a říkám si, že se na to prostě vykašlu.

Nebudu vystavovat svoje křehké ego permanentnímu posuzování ve vědeckých časácích a nebudu číst ty negativistické hemzy, neboť mi to nedělá dobře.

Ne nadarmo mají vědci od pozice Ph.D. na západních univerzitách vysokou mortalitu.

Páchají totiž sebevraždy. Z pocitu absolutního selhání.

Loni proběhla taková miniepidemie na prestižních britských školách.

Se sebevraždami samozřejmě nelze souhlasit.

Ale určité duševní pochody ve smyslu - žádné publikace = žádné peníze = žádný tým = rozpuštění dlouho budované skupiny, do které se člověk hodně investoval, mohou jednoho dost rozrušit.

Tak snad mne ten splín brzo přejde.

Komentáře

  1. Milá Julie, dokážu si představit, co asi prožíváte. Také mě často pronásleduje přesvědčení, že můj výzkum nestojí vlastně za nic, že naše publikace nevezmou v žádném časopise (=žádné peníze=žádný výzkum=žádné peníze=žádný tým=žádný výzkum a tak dále...) a že jsem se vlastně úplně minula pracovním místem, že ze mně nikdy dobrý vědec nebude atd.
    Teď jsme se šéfem posílali článek, od každého refereeho jsme dostali úplně odlišný posudek: jeden doporučoval přijetí článku bez jakékoli úpravy, druhý jej označil za "probably publishable" a žádal zásadní přepracování (proti tématu článku naštěstí nic neměl). Vím, že je to mnohem lepší než kdyby nám jej rovnou vyhodili, spíš jsem chtěla ukázat, že i v rámci jednoho recenzního řízení se mohou posudky dost lišit. Není to tedy jen v článku, ale i v lidech.
    Snažím se i představit si to všechno z pohledu refereeho. Já jsem ještě refereeho nedělala, ale moji starší kolegové už ano a nemohla jsem uvěřit tomu, když mi vyprávěli, co jsou autoři recenzovaných článků schopni označit za věrohodné výsledky. A kvůli těm nepečlivým to odnesou i ti pečliví vědci. Když má navíc referee podobné téma výzkumu jako autor recenzovaného článku, je pravděpodobné, že článek bude zamítnut.
    Naučila jsem se oddělit své vědecké úspěchy od kvality mé osoby, ale je mi jasné, že když se člověk za vědce pokládá, nefunguje to na 100%. Nezbývá mi než se snažit, aby mě neúspěchy ve vědě srážely co nejméně.

    OdpovědětVymazat
  2. Tie materské hormóny to istia :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Ach, a já myslela, že podobný splín máme akorát my, o tisíce akademickcýh stupńů níže stojící téměř 40tileté polovědkyně s nadváhou, které na poloviční úvazek ještě nedodělaly ani doktorát a kvůli zdrcujícím záchvatům sebekritiky nepublikují raději vůbec nic!

    Celou dobu, co vás čtu, si říkám, že když už ne matka jako vy, že bych mohla být vědec jako vy, že bych pak třeba neměla tyhlety splíny!

    Tak držím palce, ať chiméra zmizí!

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky

O nemocných autících

Čtu si americký blog Rarer in Girls. Už jsem o tom tady určitě psala. Je zajímavé vidět jiné perspektivy. Ale proč o tom dnes píšu. Janey, která je předmětem daného blogu, je už týden v nemocnici. Nyní je po operaci, poté, co se přišlo složitě na to, že má již tři dny prasklý apendix. Janey má teď zjevně peritonitidu a není ji dvakrát. Je to dost děsivá historka. Říkám si. No jak je to možný, že se na to přišlo PO TŘECH DNECH? Pro všechny, kteří nestudovali lékařskou fakultu. S prasklým apendixem nechodíte obvykle jen tak. Je vám strašně zle a máte dost velký bolesti. Tak přemítám, jak tu péči v Americe zanedbávají. Jenže. Pak jsem si vzpomněla na tu story se Zitínovou náhlou břišní příhodou. Bylo to totiž nemlich to samé. Normální dítě si stěžuje. Třeba trochu fňuká. U autidítěte je to jiný. To fňuká, když o nic nejde. Když o něco jde, je jak pěna, neobvykle hodné a nezvykle spolupracující. Proto apeluji na všechny moje kolegy z medicíny, co t

Školka a tóny aneb o bytosti dvou světů

Myslím, že je hrozně důležité dávat zpětnou vazbu. Když vám někdo pomůže, nebo vašemu dítěti, vydat signál, že si toho vážíte. I po letech. Naopak po letech je to ještě důležitější. Pozoruju, že hodně lidí má tendenci zapomínat na ty, kdo jim pomáhají. To se týká i výchovy autidětí. Zapomínáme na ty, kdo s námi byli, když bylo úplně nejhůř. Proto se snažím systematicky být v dlouhodobém kontaktu s většinou asistentek a pedagogů, kteří s náma pracovali, aby viděli, že jejich práce má velký smysl a taky aby viděli, že když něco místy vypadá zcela beznadějně, nemusí to být ještě globální beznaděj. Dnes jsem vyrazila Jindru zapsat do nové školky. Do stejné, kam chodila Zitul. A Zitul jsem vzala s sebou. Aby se tam koukla, zavzpomínala a taky aby pozdravila paní učitelky.  A bylo to jedno z nejhezčích setkání za poslední dobu.  Tak ráda jsem je všechny viděla. A Zitul taky! A pocítila jsem fakt hluboký vděk, protože tahle školka, to bylo místo, kde Zitul dostala svou životní šanci. Životní

Další historka z MHD

Miluju ježdění MHD. V Brně sice řádí žloutenka a kdykoli vstupuju do trolejbusu, tak si představuju, jak se mi na ruce balí miliardy virionů hepatitidy A, ale ty historky, co tam člověk zažije, ty názory, co vyslechne, to se prostě jinde nepřihodí. Třeba dneska. Jela jsem s Jindrou z práce. Jindra řval jako tur, což není překvapivé, protože nesnáší, když nevidí z okna, což neviděl. Jemně jsem ho držela na klíně a Jindráček se propínal a vykřikoval. Přes uličku seděli dva starší lidé, kteří jeli s další paní, která byla asi pečovatelka či vychovatelka nebo jak to nazvat. No vychovatelka asi těžko vlastně, vychovávat lidi vyššího středního věku je blbost. Vypadali jako klienti nějakého chráněného bydlení nebo tak a bavili se i o programu, který odpoledne budou mít. Pán měl Downův syndrom. Povídal si s vedle sedící paní o někom třetím, kdo s nimi bydlí a kdo hrozně křičí. A byla to nesmírně působivá debata. Ten pán s Downovým syndromem říkal něco ve smyslu, že "on

O řešení šikany

Problém se Zitínovou šikanou byl elegantně vyřešen. Zitisko bylo v tichosti vyloučeno z družiny a od nového školního roku už do družiny chodit nebude. Není to skvělé? Je to skvělé. Dá se takto postupovat pořád dokola, až ve třídě zůstane pouze spokojený agresor či parta spokojených agresorů. Krása. Zitisko si odnáší do života nový poznatek, že kdykoli se ozve ona sama nebo někdo v jejím zastoupení na její obranu, bude po zásluze potrestána exkluzí z daného kolektivu. Proto je lepší mlčet a nic nikam nehlásit, protože v případě nahlášení problému to stejně člověkovi jenom spadne na hlavu a už si nebude moci číst oblíbenou knížku o Pokémonech.

Maminko, proč jsem jiná

Maminko, proč jsem jiná. Mami, já nechci být jiná. Chci být jako ostatní. Mami, proč ostatní můžou na školu v přírodě a já ne. Mami a ty jsi taky jiná? Jsi taky jiná než ostatní? Jakože jsi divná? Jako já? A jsi vědec, protože jsi divná? Teda jiná? Takoví lidi mají být vědci? Mami, já hrozně chci být jako ostatní, ale nejde mi to. Nejde mi to vůbec. A oni to poznají, že jsem jiná. No fakt, děti ve škole to poznají. Už to poznali. Na některé otázky prostě nemám odpověď...