Přeskočit na hlavní obsah

O dětské kavárně

Jestli je na světě nějaké místo, které mne z hloubi duše děsí, je to DĚTSKÁ KAVÁRNA.

Přesto jsem u příležitosti 28. 10. vzala Zitína do jedné dětské kavárny.

Zitisko si to vyžádalo, že jako budeme slavit toho 28. 10., zejména tedy, že budeme slavit, že už není vojna a hlad a máme hodného prezidenta Masaryka, což vyčetlo v knize O pejskovi a kočičce.

Dětská kavárna, kam jsme zamířily, ruku v ruce a s pečlivě vyrobenými vlastnoručními vlaječkami, protože TO SE MUSÍ MAMI, je hezké a příjemné místo.

Opravdu.

Kavárna má příjemný interiér, skvělou obsluhu a výborné jídlo/pití.

Jen co jsme dorazily, prozřely jsme.

Po kavárně lítala hromada řičících dětí, úplně utržených ze řetězu, které v jednom kuse hulákaly a o něco se praly.

Zitisko si způsobně sundalo bundičku a usedlo na křeslo do rohu, kde si začalo číst.

Bylo mi jasné, že hned odejít nemůžeme, jelikož bychom narušili genia loci, či spíše génia oslavy 28. října.

Ze zoufalství jsem se usadila ke stolku a objednala si koláč a kafe.

Zitisko si způsobně četlo, vypadalo to, že jí ten ryk vůbec nevadí. Pak vstalo a začalo konstruovat jakéhosi robota.

Z nudy jsem si zapůjčila knihu Jamieho Olivera o vaření (anglickou) a začala ji číst. Pěkná kniha a super recepty.

Ale pak mne to přestalo bavit a raději jsem se bavila pozorováním okolních rodičů.

Objevily se zde pozoruhodné typy lidí.

1. Rodiče hipsteři

Rodiče hipsteři popíjeli cirznový džus nebo tak něco. Děti se válely po podlaze, což rodiče kvitovali povzbudivým "krásně se válíš!!!!!". Jedno dítě smrkalo, druhé vypadalo, že má spalničky, jelikož bylo celé osypané (a zcela jistě neočkované). Rodiče se zdá se dobře bavili. Aspoň někdo.

2. Rodiče intelektuálové

Rodiče intelektuálové seděli pochmurně u stolu. Každý koukal na svůj nejnovější i-Phone a něco oba urputně řešili. Kolem seděly tiše děti. Děti se zjevně nudily, ale byly taky zjevně zvyklé, že s tím svým nuděním nemohou moc otravovat. Nakonec se tiše vytratili přiškrtit pár předškoláků do herny.

3. Rodiče nezařaditelní

Vedle mne seděla u stolu skupinka rodičů nezařaditelných do žádné vyhraněné skupiny. Jeden otec depresivně mlčel a hleděl vyčerpaně před sebe. Matka zatím vysvětlovala asi tříletému dítěti, že další dort nedostane. Další otec zlomeným hlasem vyprávěl celé společnosti, že nemůže v noci spát, protože v jeho posteli již rok spí syn. Ostatní ho hlasitě litovali. Matka objednala dortík. Ostatní se shodli, že pro děti je kontakt s postelí rodičů velmi důležitý.

4. Šikovná matka

Pak přišla docela fajn matka se synkem. Když se synek začal válet po zemi, zařvala a hošík pochopil, takže se po zbytek návštěvy choval docela slušně.

Mezitím se kavárna začala otřásat v základech, protože jedno dítě si asi po osmém upozornění, ať to nedělá, přicvaklo ruku do dveří skříňky. Zitisko mi to přišlo oznámit s vítězoslavným pocitem, že to dítě VĚDĚLO, ŽE SE TO NEMÁ A STEJNĚ TO DĚLALO. Ano, milé dítě. Je to přesně tak. Dělalo, co nemělo.

Mezitím zimničný chlapeček s vyrážkou začal ošklivě, opravdu ošklivě kašlat. Matka se zářivě usmála na celou společnost s tím, že TO ON TAK DĚLÁ.

Do toho ječela holčička, že má přiskříplou ruku, a všichni kolem ji konejšili.

Intelektuální rodiče stále iphonovali a zjevně nepostřehli, že jejich děti kamsi odešly.

Matka od zimničného chlapečka se velmi váhavě rozhodla odejít. Hošík mezitím rozpátlával soplík po stole, což je přece VELMI, VELMI VTIPNÉ!!!! Další děti uložené na zemi nejevily žádnou známku ochoty odcházet, takže je hipsterští rodiče vyvlekli násilím na ulici.

Intelektuální rodiče se pak v těsném závěsu odpojili od iphonů a vydali se hledat své tiché ratolesti. Pak se všichni tiše oblékli a bez známek jakékoli komunikace v rámci rodiny odešli.

Pak odešli i rodiče, co spí na gauči, protože v posteli spí roční synek.
I rodiče holčičky s přivřenou rukou.

Odešli všichni.

Přišla dvojice dvou studentů, kteří si tiše sedli ke stolku potaženému soplíkem (což naštěstí nevěděli) a dali si čaj.

A najednou. Najednou nastalo nebe.

Paní majitelka se zjevně rozveselila a zapnula jinou muziku. Elvis. Krása.

Dala jsem si další koláč. Zitisko přišlo a tiše u stolu spořádaně snědlo koláč.

Paní majitelka přišla a povídá něco, co mi nikdy nikdo neřekl: "VY MÁTE TAK HODNOU HOLČIČKU. KDE SE TAKOVÉ DĚTI BEROU!".

Potlačila jsem své nutkání začít vysvětlovat etiopatogenezi autismu a říkám: "DĚKUJU!".

VÍTE, MY JSME ZLÍ RODIČE. NENECHÁME DÍTĚ POTAHOVAT DOMA SOPLÍKEM STŮL. KDYŽ TO DĚLÁ, TAK MU ZCELA NEMODERNĚ NADÁVÁME. KDYŽ SI POPÁTÉ PŘIVŘE RUKU DO DVEŘÍ, TAK NEKOUPÍME DORTÍK, ALE SUŠE OKOMENTUJEME, ŽE KDO CHCE KAM, POMOZME MU TAM. KDYŽ JE NEMOCNÉ, TAK NESMÍ VEN, MUSÍ LEŽET A SOPEL HO UČÍME UMÍSŤOVAT VÝHRADNĚ DO KAPESNÍKU.

JSME ZOUFALE NEMODERNÍ.

Seděly jsme pak se Zitul v kavárně asi hodinu. Začala jsem mít opět pocit, že naše miminko se během asi tak pěti minut narodí, ale to se opět nepotvrdilo. Bylo to nakonec fajn. Poslouchaly jsme Elvise, pili kakao a kafe a jedly koláč a povídaly jsme si.

Přemýšlela jsem o tom pánovi, co chudák nespí, protože v jeho posteli spí synek. Jestli by nebylo lepší synka přemístit do dětské postele a raději s ním přes den ujít 10 kilometrů procházek, on by se s tím hošík beztak docela rychle srovnal. Taky jsem přemýšlela nad holčičkou s přivřeným prstíkem, jestli by nebylo lepší ji až tolik nelitovat a spíš poukázat na vztah mezi příčinou (neustále strkání prstíků, kam nepatří) a následkem (přivřený prstík). Jestli by zimničný chlapec neměl dávno ležet v posteli a místo producírování se po kavárnách pít čajík s medem a maminka aby mu četla pohádku. Jestli se intelektuálním rodičům někdy jejich tiché děti někde v životě neztratí, aniž by si toho ti rodiče vůbec všimli.

A víte co, nejzajímavější na tom všem je, že se to fakt stalo.

Docela přesně tak, jak to tady píšu.

Komentáře

  1. Ja som to touto nemodernosti dotiahla až k sudu kde sa moj byvalí stažuje že deti vychovávam tak aby som to mala s nimi v buducnosti čo najjednoduchšie, hlavne ide o dieta s PAS a tažkou MR, tak sa hlásim do klubu.
    Zuzana

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, bohužel na toto tedy také narážíme:-(((( Že výchova k nějaké slušnosti = zanedbávání potřeb dítěte. Moc Vám držím pěsti, ať Vás protistrana netrápí... Julie

      Vymazat
  2. To je naprosto výborné.
    Obávám se, že jsme rodiče intelektuálové, ale snad nás trochu omlouvá, že jedno dítě (ze dvou) je intelektuál ještě větší. Při sezení v kavárně se rozhodně nikdy nenudí.

    OdpovědětVymazat
  3. Julie, tomu se myslím říká zadostiučinění a já vám to moc přeju :-).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju:-) On ten pocit zase rychle přejde, až Zitisko ulehne na podlahu:-) zdravím, J

      Vymazat
  4. Moc vám to přeji, je to zadostiučení!
    Oni ti ostatní rodiče v kavárně jsou především v rodičovství bezradní, chovají se, jakoby sami byli děti - prostě ještě nepřevzali dospělou roli.
    Když jsem se já stala matkou, taky jsem tápala, ale za totáče vycházely např. v Mladé frontě nebo i jinde dobré rady pro nastávající rodiče + o chování dítěte v určitém věku a jak na to, jak to zvládat, jak řešit výchovné věci a tak. A ani to nebylo nějak tendenční.
    Dnes to mladým chybí, za to dostávají bláznivé návody o tom, jak se stát "líným rodičem" (jako by se jinak strhali výchovou a péčí...:-), a dítě je dnes zbožštěno, dítě na prvním místě atd.
    No, co s tím? Použít zdravý rozum a hlavně mít v sobě hodně lásky k dítěti - a to vy všechno máte!
    Jinak dnes je fakt obtížné se s těmito neštastníky a jejich dětmi stýkat či jen setkávat, je to o nervy a přitom viditelně trpí rodiče i děti, když ne ty jejich, tak ty naše!:-)
    Zita si lehá na podlahu občas, a má pro to důvod - zdravotní diagnózu. A vy to řešíte. Kdežto tyto děti se válejí jen tak, protože chtějí a nikdo je neokřikne, ani neusměrní.
    Anebo je nezabaví, nevěnuje se jim tak, aby k válení ani nedošlo...Taky dříve bývala docela praktická pravidla pro děti, jak se chovat ve společnosti a tato pravidla rodiče i okolí vyžadovali.
    Držte se! Díky za zajímavé postřehy a vůbec za Vaše psaní!
    ALena

    OdpovědětVymazat
  5. Jsem rovněž nemoderní matka (pohádky, čajík, procházky, vysvětlování příčiny a následku i akce a reakce atd.). Syneček taky jednou zkusil ulehnout na podlahu prodejny. Nepochodil, byl nemoderně vyvlečen a chvíli dokonce i poněkud usurpován.Teď mám fajn dospělého kamaráda. Buďte dál nemoderně důsledná a laskavá a trpělivá, vyplatí se to.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky

O nemocných autících

Čtu si americký blog Rarer in Girls. Už jsem o tom tady určitě psala. Je zajímavé vidět jiné perspektivy. Ale proč o tom dnes píšu. Janey, která je předmětem daného blogu, je už týden v nemocnici. Nyní je po operaci, poté, co se přišlo složitě na to, že má již tři dny prasklý apendix. Janey má teď zjevně peritonitidu a není ji dvakrát. Je to dost děsivá historka. Říkám si. No jak je to možný, že se na to přišlo PO TŘECH DNECH? Pro všechny, kteří nestudovali lékařskou fakultu. S prasklým apendixem nechodíte obvykle jen tak. Je vám strašně zle a máte dost velký bolesti. Tak přemítám, jak tu péči v Americe zanedbávají. Jenže. Pak jsem si vzpomněla na tu story se Zitínovou náhlou břišní příhodou. Bylo to totiž nemlich to samé. Normální dítě si stěžuje. Třeba trochu fňuká. U autidítěte je to jiný. To fňuká, když o nic nejde. Když o něco jde, je jak pěna, neobvykle hodné a nezvykle spolupracující. Proto apeluji na všechny moje kolegy z medicíny, co t

Školka a tóny aneb o bytosti dvou světů

Myslím, že je hrozně důležité dávat zpětnou vazbu. Když vám někdo pomůže, nebo vašemu dítěti, vydat signál, že si toho vážíte. I po letech. Naopak po letech je to ještě důležitější. Pozoruju, že hodně lidí má tendenci zapomínat na ty, kdo jim pomáhají. To se týká i výchovy autidětí. Zapomínáme na ty, kdo s námi byli, když bylo úplně nejhůř. Proto se snažím systematicky být v dlouhodobém kontaktu s většinou asistentek a pedagogů, kteří s náma pracovali, aby viděli, že jejich práce má velký smysl a taky aby viděli, že když něco místy vypadá zcela beznadějně, nemusí to být ještě globální beznaděj. Dnes jsem vyrazila Jindru zapsat do nové školky. Do stejné, kam chodila Zitul. A Zitul jsem vzala s sebou. Aby se tam koukla, zavzpomínala a taky aby pozdravila paní učitelky.  A bylo to jedno z nejhezčích setkání za poslední dobu.  Tak ráda jsem je všechny viděla. A Zitul taky! A pocítila jsem fakt hluboký vděk, protože tahle školka, to bylo místo, kde Zitul dostala svou životní šanci. Životní

Další historka z MHD

Miluju ježdění MHD. V Brně sice řádí žloutenka a kdykoli vstupuju do trolejbusu, tak si představuju, jak se mi na ruce balí miliardy virionů hepatitidy A, ale ty historky, co tam člověk zažije, ty názory, co vyslechne, to se prostě jinde nepřihodí. Třeba dneska. Jela jsem s Jindrou z práce. Jindra řval jako tur, což není překvapivé, protože nesnáší, když nevidí z okna, což neviděl. Jemně jsem ho držela na klíně a Jindráček se propínal a vykřikoval. Přes uličku seděli dva starší lidé, kteří jeli s další paní, která byla asi pečovatelka či vychovatelka nebo jak to nazvat. No vychovatelka asi těžko vlastně, vychovávat lidi vyššího středního věku je blbost. Vypadali jako klienti nějakého chráněného bydlení nebo tak a bavili se i o programu, který odpoledne budou mít. Pán měl Downův syndrom. Povídal si s vedle sedící paní o někom třetím, kdo s nimi bydlí a kdo hrozně křičí. A byla to nesmírně působivá debata. Ten pán s Downovým syndromem říkal něco ve smyslu, že "on

O řešení šikany

Problém se Zitínovou šikanou byl elegantně vyřešen. Zitisko bylo v tichosti vyloučeno z družiny a od nového školního roku už do družiny chodit nebude. Není to skvělé? Je to skvělé. Dá se takto postupovat pořád dokola, až ve třídě zůstane pouze spokojený agresor či parta spokojených agresorů. Krása. Zitisko si odnáší do života nový poznatek, že kdykoli se ozve ona sama nebo někdo v jejím zastoupení na její obranu, bude po zásluze potrestána exkluzí z daného kolektivu. Proto je lepší mlčet a nic nikam nehlásit, protože v případě nahlášení problému to stejně člověkovi jenom spadne na hlavu a už si nebude moci číst oblíbenou knížku o Pokémonech.

Maminko, proč jsem jiná

Maminko, proč jsem jiná. Mami, já nechci být jiná. Chci být jako ostatní. Mami, proč ostatní můžou na školu v přírodě a já ne. Mami a ty jsi taky jiná? Jsi taky jiná než ostatní? Jakože jsi divná? Jako já? A jsi vědec, protože jsi divná? Teda jiná? Takoví lidi mají být vědci? Mami, já hrozně chci být jako ostatní, ale nejde mi to. Nejde mi to vůbec. A oni to poznají, že jsem jiná. No fakt, děti ve škole to poznají. Už to poznali. Na některé otázky prostě nemám odpověď...