Přeskočit na hlavní obsah

Mimino se blíží

Hm.

Myslela jsem, že si ve své oblíbené kavárně napíšu pár emailů, příspěvek na blog svou jedinou nezchromlou rukou a poté se odeberu domů, kde si dám čaj a budu si hrát se Zitínem a tvořit s ní animáky.

Ale nevím, nevím.

Zdá se, že mimino se možná chce narodit.

Takových planých poplachů jsme zažili už asi tak třicet.

Takže se jim nepřikládá obecně žádná závažnost.

Ale ono se to mimino jednou opravdu bude chtít narodit.

Sedím, piju džus a čekám na Honzu, který přislíbil přijít.

A říkám si, že jednou ten poplach zjevně bude opravdovej.

A že tento moment se zjevně blíží.

Ano, říkáte si, jaktože to nepoznám?

Nepoznám.

Nepoznám nic.

V žádném ze svých těhotenství jsem nezažila nic moc normálního. Všechno se vždycky chovalo nenormálně.

Takže nevím, jak to normálně vypadá.

Je to pozoruhodné, že toto mrně a vlastně i těhotenství se přes rozsáhlé hematologické léčení chová naprosto, naprosto normálně.

Roste normálně, kope normálně, má rádo písničky zvenku, reaguje na hlasy a chová se prostě úplně normálně a obyčejně, tak moc, že jsem z toho zcela zmatená, protože pořád očekávám nějaké katastrofy.

Tak nevím.

Nevím, zda to dneska rozdejchám jako obvykle a přejde to či nikoli.

Kdyby ne, tak mi držte pěsti prosím.


Komentáře

  1. Moje těhotenství probíhala téměř nepozorovaně a taky jsem u druhého (i třetího!) nepoznala, kdy to už je na odchod do porodnice.
    Vydržať. Dobře to dopadne.

    OdpovědětVymazat
  2. Palce držím. Přeji ať jste oba v pořádku.
    Jiřina

    OdpovědětVymazat
  3. Jak praskne voda, tak to už je. :-) Držím palce, vše je dobré. :-) Jarka

    OdpovědětVymazat
  4. Drziiiiiim!!!!!!! Juchuuuuuu!!! Miminoooooo!!!!!!! Jipijeeeeeeeeee!!!!!

    OdpovědětVymazat
  5. Držím palce! Ja som si s poslíčkami užila tiež svoje. Dokonca som ich 2 dni pred pôrodom mala také silné, že som sa otvárala a tak si ma radšej nechali v Hořoviciach cez noc na pozorovanie. Bolo to 1. 4., tak si asi Alička robila Apríl :-)

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky

O nemocných autících

Čtu si americký blog Rarer in Girls. Už jsem o tom tady určitě psala. Je zajímavé vidět jiné perspektivy. Ale proč o tom dnes píšu. Janey, která je předmětem daného blogu, je už týden v nemocnici. Nyní je po operaci, poté, co se přišlo složitě na to, že má již tři dny prasklý apendix. Janey má teď zjevně peritonitidu a není ji dvakrát. Je to dost děsivá historka. Říkám si. No jak je to možný, že se na to přišlo PO TŘECH DNECH? Pro všechny, kteří nestudovali lékařskou fakultu. S prasklým apendixem nechodíte obvykle jen tak. Je vám strašně zle a máte dost velký bolesti. Tak přemítám, jak tu péči v Americe zanedbávají. Jenže. Pak jsem si vzpomněla na tu story se Zitínovou náhlou břišní příhodou. Bylo to totiž nemlich to samé. Normální dítě si stěžuje. Třeba trochu fňuká. U autidítěte je to jiný. To fňuká, když o nic nejde. Když o něco jde, je jak pěna, neobvykle hodné a nezvykle spolupracující. Proto apeluji na všechny moje kolegy z medicíny, co t

Školka a tóny aneb o bytosti dvou světů

Myslím, že je hrozně důležité dávat zpětnou vazbu. Když vám někdo pomůže, nebo vašemu dítěti, vydat signál, že si toho vážíte. I po letech. Naopak po letech je to ještě důležitější. Pozoruju, že hodně lidí má tendenci zapomínat na ty, kdo jim pomáhají. To se týká i výchovy autidětí. Zapomínáme na ty, kdo s námi byli, když bylo úplně nejhůř. Proto se snažím systematicky být v dlouhodobém kontaktu s většinou asistentek a pedagogů, kteří s náma pracovali, aby viděli, že jejich práce má velký smysl a taky aby viděli, že když něco místy vypadá zcela beznadějně, nemusí to být ještě globální beznaděj. Dnes jsem vyrazila Jindru zapsat do nové školky. Do stejné, kam chodila Zitul. A Zitul jsem vzala s sebou. Aby se tam koukla, zavzpomínala a taky aby pozdravila paní učitelky.  A bylo to jedno z nejhezčích setkání za poslední dobu.  Tak ráda jsem je všechny viděla. A Zitul taky! A pocítila jsem fakt hluboký vděk, protože tahle školka, to bylo místo, kde Zitul dostala svou životní šanci. Životní

Další historka z MHD

Miluju ježdění MHD. V Brně sice řádí žloutenka a kdykoli vstupuju do trolejbusu, tak si představuju, jak se mi na ruce balí miliardy virionů hepatitidy A, ale ty historky, co tam člověk zažije, ty názory, co vyslechne, to se prostě jinde nepřihodí. Třeba dneska. Jela jsem s Jindrou z práce. Jindra řval jako tur, což není překvapivé, protože nesnáší, když nevidí z okna, což neviděl. Jemně jsem ho držela na klíně a Jindráček se propínal a vykřikoval. Přes uličku seděli dva starší lidé, kteří jeli s další paní, která byla asi pečovatelka či vychovatelka nebo jak to nazvat. No vychovatelka asi těžko vlastně, vychovávat lidi vyššího středního věku je blbost. Vypadali jako klienti nějakého chráněného bydlení nebo tak a bavili se i o programu, který odpoledne budou mít. Pán měl Downův syndrom. Povídal si s vedle sedící paní o někom třetím, kdo s nimi bydlí a kdo hrozně křičí. A byla to nesmírně působivá debata. Ten pán s Downovým syndromem říkal něco ve smyslu, že "on

O řešení šikany

Problém se Zitínovou šikanou byl elegantně vyřešen. Zitisko bylo v tichosti vyloučeno z družiny a od nového školního roku už do družiny chodit nebude. Není to skvělé? Je to skvělé. Dá se takto postupovat pořád dokola, až ve třídě zůstane pouze spokojený agresor či parta spokojených agresorů. Krása. Zitisko si odnáší do života nový poznatek, že kdykoli se ozve ona sama nebo někdo v jejím zastoupení na její obranu, bude po zásluze potrestána exkluzí z daného kolektivu. Proto je lepší mlčet a nic nikam nehlásit, protože v případě nahlášení problému to stejně člověkovi jenom spadne na hlavu a už si nebude moci číst oblíbenou knížku o Pokémonech.

Maminko, proč jsem jiná

Maminko, proč jsem jiná. Mami, já nechci být jiná. Chci být jako ostatní. Mami, proč ostatní můžou na školu v přírodě a já ne. Mami a ty jsi taky jiná? Jsi taky jiná než ostatní? Jakože jsi divná? Jako já? A jsi vědec, protože jsi divná? Teda jiná? Takoví lidi mají být vědci? Mami, já hrozně chci být jako ostatní, ale nejde mi to. Nejde mi to vůbec. A oni to poznají, že jsem jiná. No fakt, děti ve škole to poznají. Už to poznali. Na některé otázky prostě nemám odpověď...