Zita - Autism Story

Zitisko bylo minulý týden na příměstské táboře, který organizuje Masarykova univerzita pod hlavičkou Bioskop. Zitisko bylo naprosto nadšeno a unešeno. Tolik vědeckých informací naráz! Odlévali ze sádry trilobita. V kapalném dusíku připravovali zmrzlinu. Povídali si o spektru záření. O lomu světla a barvách. Taky se dívali pod mikroskopem na mech. Zitisko prý vidělo OPRAVDICKÉ CHLOROPLASTY. Zitisko je zkrátka nadšeno a plno dojmů. Zdá se mi, že tábor byl organizován výborně i metodicky, protože se zdá, že Zitisko i chápe, co se jakože dozvědělo. Nedělá to na mne dojem samoúčelně nabytých střípků. Každopádně dnes mne Zitisko odbouralo. Vycházíme před dům a venku je dobrých čtyřicet ve stínu. Zitisko chvíli zachmuřeně dumá a pak říká: TY PROTIVNÉ INFRAČERVENÉ ZÁŘENÍ, KTERÉ MNE ZAHŘÍVÁŠ, NECHCEŠ SE ZTLUMIT??? Už asi tak hodinu se ptám Honzy, zda nechce to protivné infračervené záření opravdu ztlumit, ale nevypadá to. Kdykoli si na to vzpomenu, musím se smát.

Ano, škola volá. Proto nezbývá čas na blog. Je potřeba zařídit tisíc věcí. Správné pomůcky. Pokud možno stejné jako loni, ale správné, nové a nachystané. Obíháme papírnictví a sháníme. Už máme ale skoro všecko! Taky je potřeba se sejít se slečnou asistentkou a představit jí Zitisko. Všechny o všem informovat. Hlava mi jde kolem. Ještěže je mimino takové hodné, nic nedělá, nepořádá hysterická divadla a spokojeně přebývá v břiše. Jinak nevím, jak bychom to všecko zvládali. Zitisko se každopádně těší. S rozzářenýma očima mne informuje, že zítra už je ZÁŘÍ A ZÁŘÍ JE ŠKOLA!!! Tak snad to bude hezký školní rok.

Člověk si myslí, jak je ohromně unikátní a ohraničená struktura. Ale není tomu tak. Kromě sociálně/kulturních závislostí jsou tu závislosti biologické. Těhotenství na mne má vynikající vliv, jelikož mne nutí vzdělávat se v evoluční biologii a srovnávací fyziologii. Je třeba čelit novým výzvám. Musím se například smířit s tím, že jsem mikrochiméra. Moje orgány nyní obsahují malé populace miminních buněk. Ano, v ledvinách, játrech, slezině, plicích, míše i mozku mám malé okruhy buněk mimina. Pozoruhodné je, že prý v tom mozku už hodlají zůstat. Mají také vliv na jeho fungování. A je to na dlouho. Takže matky si vlastně nesou v mozku malé množství buněk svých dětí asi navždy. Mám v mozku Zitínovy buňky, zajímavé. Mezi matkou a dítětem tedy moc zjevné biologické ohraničení neexistuje. Asi to na ty matky obecně nemá nejlepší vliv, protože je známo, že Alzheimer je častější u matek více dětí, a dává se to do souvislosti i s těmi mikropopulacemi dětských buněk, ale

Zitisko dnes přišlo s tím, že vymyslelo novou stolní hru. Jmenuje se to lakonicky JAKOU MÁŠ NÁLADU. To prostě nevymyslíš. Jednou jsme si to s Honzou zahráli a byla to nová, osvěžující zkušenost. Hraje se to asi takto. Na herním plánu je spirála, na které chodí tři figurky. Háže se kostkou. Figurka vždy postoupí o příslušný počet políček a hráč dostane kartičkou s nápisem JAKOU MÁŠ DNES NÁLADU. Těchto kartiček je deset. Na každé je stejná věta. Hráč po pravdě odpoví a dostane žeton v barvě své nálady. Myslím, že ty barvy jsou podle filmu V hlavě. Strach fialový, vztek červený. Vyhrává ten, kdo shromáždí nejvíce kartiček. Problém je v tom, že hráči shromáždí kartiček dost podobný počet. To ještě se Zitínem řešíme. Ale myslím, že to Zitisko zítra odladí. Každopádně hra je skvělá. Umožňuje váhavým jedincům dobře si uspořádat v hlavě, JAKOU MAJÍ NÁLADU. Zitisko mělo velkou radost, že hrajeme a hlavně že odpovídáme stran našich nálad. Taky je to dobré

No. Je toho hodně, o čem by bylo možné psát. Například o tom, jak usilovně již 3 měsíce řešíme navzdory osudu naši bytovou otázku. Jestli tato celá štrapáce dospěje do úspěšného závěru, tak o tom napíšu nějakou humoristickou knihu. V opačném případě o tom nenapíšu nic a budu se snažit zapomenout. Budu se soustředit na bezvýchodnost svých životních problémů. Každopádně se nyní zaměřuju na jednoduché životní úkony. Říkám si, že na těch není co zkazit. Chudák Cyril. Nejenom, že má stále toto krycí jméno, ale ještě ke všemu má matku, která má na všechno stále dost času. Viděla jsem se s kamarádkou, která je podstatně méně těhotná než já, a má už celou výbavičku! Výbavičku, postýlečku, peřinky, oblečky. Cyril je na tom o dost hůř. Myslím, že by mohl nosit Zitínovy růžové šatičky, alespoň do doby, než mu to začne vadit. Navíc růžové oblečky mělo Zitisko pouze v novorozeneckém období, protože potom je rovnou zahazovalo a požadovalo pánský look. Každopádně jsem se zat

Opět se potvrzuje staré známé pravidlo, že život buď člověk žije, nebo popisuje na sociálních sítích. Proto posledních pár dní málo příspěvků. Za posledních několik dní jsme byli na několika výletech. A bylo to super! Zitisko je velmi spokojené, že má plnohodnotné zážitky, se kterými bude moci seznamovat děti ve škole. Taky ubylo dinosauřího povídání a přibylo povídání o tom, kde jsme byli. Rozhodli jsme se i fotit. Nemáme skoro žádné fotky, musíme dokumentovat vzpomínky! Pozoruhodné bylo, že jsme vždy skončili jinde, než kam jsme původně zamýšleli jet. Zde fotky z výletu do Náměště nad Oslavou, který původně směřoval do Oslavan. V Náměšti to bylo super. Zámek jsme sice neviděli, jelikož jsme zapomněli hotovost, ale to byla vzhledem ke zcela rozdílné lokaci naprostá maličkost.

Zitínovy kresby jsou cosi na způsob aztécko-mayského umění. Toto jsou roboti v jeskyních. Jsou propíchaní krápníky. Tohle je robotí továrna na výrobu kapaliny z kamenů. Zitisko je pečlivé. Ty její kresby na mne hluboce působí. Dávají totiž smysl. Jsou to složitá schémata. Funkční.

Je pozoruhodné, jak se mozek adaptuje na zátěž. Jistě, když se přihodí něco akutního, nebezpečného, nečekaného, tak se dostaví něco na způsob paniky a maximálního strachu a stresování. Ale když v tom žije člověk každý den... V tom neustálém strachu, co se přihodilo / může přihodit, tak si na to jistým způsobem dá zvyknout. Ráno se pokaždé budím s radostí, že žiju (stále). Pokaždé, když mne mrně kopne, mám radost, že žije a je v pořádku. A mám radost z normálních věcí kolem. Třeba z toho, že od zítřka už budu píchat jenom jednu injekci za den (doufám). Že hematologové jsou tak šikovní, že můj stav dostali pod kontrolu (doufám). Nebo z toho, jak jsme byly se Zitul a s Katulou na podvečerní kávičce, padal jemný déšť, bylo chladno, seděly jsme v jednom bistru kousek od nás, dávaly jsme si veganské panini (protože jiné neměli) a bylo to moc fajn. Dnes mne pro změnu celý den baví představa delfína, kterého hnutí Hamas označilo za agenta Mosadu. Není to lehké bojovat pro

Zitisko se neustále ubezpečuje, že bratříček se narodí DONOŠENÝ. V duchu často přemítá, co s ním bude dělat, až vyroste. Současná představa je taková, že Zitín i bratříček budou KOSMONAUTI. Poletí do vesmíru, ale mám slíbeno, že se vrátí, abych se nebála. Zitisko mne dneska dojalo, když povídá: "Maminko, já bratříčkovi udělám z celého vesmíru pískoviště!!!! Aby si mohl v celém vesmíru hrát! A jak poletíme zpátky, tak mu na památku vyfotím Měsíc!". Je to moc moc hodná holka.

Jsou dvě odpoledne a je horko. Horko, ale nikoli vedro. Kolem nás je asi sto lidí, všichni v dobré náladě, posedávají a koukají na sokolnickou show. A uprostřed louky stojí Zitín, na ruce rukavici a volá spolu se sokolníkem na jestřába, aby přiletěl. Jestřáb přilétá a sedá Zitínovi na rukavici. Zitisko se trochu bojí, ale jenom trochu. Fascinovaně kouká. Vlastně fascinovaně kouká na všechny dravce kolem. Puštíky, kulíška, raroha, luňáka, orly i káňata a taky sokoly. Kouká a je naprosto šťastné. Chodíme za zvířaty už dlouho, ale nikdy to není ono. Orli v zoo vypadají tak tragicky, že se na ně už raději dívat nechodíme. Jsou to zoufalá zvířata s otrhanými pery, která nejeví o nic zájem, protože kdyby vzlétli, hned by narazili. I když má voliéra třicet metrů, co je to proti kilometrovým pláním venku... Ale tohle, to jsou jiní orli. Umí lítat, umí lovit a jsou svalnatí. Jsou to vysportovaná zvířata, která mají radost z pohybu. Vypadají šťastně a chovají se m

Stojíme u auta, je večer, hrozný vedro. Jeli jsme reklamovat padesátý pátý z našich shořelých spotřebičů. Dříve jsme žili jako konzumní lidé a byli jsme s tím zcela spokojeni. Měli jsme televizi, ipad a taky chytré telefony s mobilem, přičemž já tedy mobil používám jenom k focení a na volání mám tu svou hrůzu. Potom shořela televize a ipad. Začali jsme tedy žít jako hipsteři. Ale stále jsme jako správní hipsteři měli telefony. Ovšem dnes se ukázalo, že nám nefunguje ŽÁDNÝ foťák. Nyní tedy žijeme nikoli jako hipsteři, ale jako Amišové. Kdyby se mimino nyní narodilo, tak ho nevyfotíme, protože nebude čím. No, možná je to tak dobře. Nemusíme dodržovat zvrácené stereotypy současné doby. Nic, ale o tom dnešní příhoda není. Tedy stojíme u auta. Nasedáme. A já koukám, na střeše sedí ptáček. Takový vrabeček. Malinkatej. Úplně miniaturní. A nemá se k odletu. Snažíme se ho nějak přemístit, protože mám strach, že když se rozjedeme autem, tak třeba spadne na z

Nějak mne teď nebaví se s nikým moc družit. Chodí mi naštvané emaily a zprávy od lidí, se kterými normálně čile komunikuju, ale já jaksi nemám sílu ani odpovědět. Navíc by po mně mohli chtít, abychom někam zašli, a to bych v tom parném vedru doopravdy nezvládla. Takže mlčím jak ryba. Volný čas takto vzniklý využívám k sebevzdělávání. Tímto způsobem jsem se například včera na facebooku dozvěděla, že chobotnice jsou vlastně mimozemšťani! Mají nějak jinou DNA než zbytek živočišných druhů. Kdo by to byl řekl. No podle vzhledu možná. Fakt nevypadají podobně ničemu jinýmu, co na zemi žije. A těch osm chapadel. Nevím. Každopádně jsem si u toho vzpomněla, jak mi máma od dětství vtloukala do hlavy, že chobotnice jsou inteligentní a cítí bolest. Nevím, jestli jsem tuhle informaci k něčemu někdy využila, ale určitě je to dobré vědět. Z mého dětství vystupuje jedna obří chobotničí hlavy plná neuronů a inteligentních myšlenek. Často jsem si představovala, jak ty chobot

Dnes jsem dospěla k názoru, že takto to dál nejde. Nejde celé dny pobývat v přítmí domova. Nejde to vydržet. Jeden by se mohl zbláznit. A Zitisko přišlo ráno se super nápadem, ať jedeme DO JESKYNĚ!!!! Říkám si, to není špatnej nápad, protože Moravský kras máme na dosah ruky, že. A tak jsme vyrazili do krasu. A bylo to bezvadný. Zitisko dostalo DRAHOKAM. S drahokamem v ruce už Zitisko bylo skoro ochotno i do jeskyně vlézt. V jeskyni bylo 7 stupňů Celsia. Sedm!!!! Už dlouho mi nebylo tak dobře jako tam! Zitisko se tam tedy docela bálo, ale zvládli jsme i úzkostné záchvaty a v pořádku došli do cíle výpravy. Pak jsme si dali punkevního pstruha. Jsem naprosto spokojena:-) Zitínovi se sice z prohlídky krápníků nejvíc líbila meteorologická stanice před jeskyní, ale to nevadí. Bylo to bezvadný. Po x týdnech první závan jaksi normálního života. A nikomu se nic nestalo! No a teprve teď mi došlo, že Zitisko bylo v jeskyni dnes POPRVÉ V ŽIVOTĚ!!!

Omlouvám se. Omlouvám se lidstvu za ty strašlivé teploty. Ta vedra, to se prostě nedá. A způsobila jsem to já. Ano já. Protože nejsušší a nejteplejší srpen v historii měření prostě MUSÍ nastat, když jsem těhotná. Nic jiného se nedalo očekávat. Tedy promiňte. Dovolte mi učinit alespoň drobné pokání a věnovat dnešní příspěvek všem, KDO MUSÍ NOSIT NĚJAKÉ OBVAZY. Ano. Všichni nadávají, jaký je hic. Ale půlka lidstva sedí na plovárně a ochlazuje se ponořením končetin do vody. Není to tak zlý. Druhá půlka lidstva je na tom hůř. Ano. Obvaz zahřívá. Obvaz zahřívá a nemůžete se máchat ve vodě. S obvazem se nemůžete moc efektivně osprchovat ani proplavat. Člověk se necítí nejlépe. Ještě k tomu je vyčleněn z komunity sprchovačů a máchačů. A ještě k tomu je omotán. Zcela omotán. Takže dnešní příspěvek je věnován všem omotancům jako já. Vydržme!!!! Za nějakých pár týdnů teploty klesnou!

Přiznejme si, prohráli jsme. Prohráli jsme válku s hicem. A proč, přátelé, proč jsme ji prohráli?? Protože BOJUJEME BLBĚ!!!! Bojujeme klimatizacemi a větráky a různými nesmysly. A přitom jediná účinná metoda je PŘIZPŮSOBIT SE. Nelozit ven, když je venku padesát ve stínu. Zatlouct okna. Těžké závěsy. Přes den zatáhnout. Žaluzie. Nejlépe dřevěné. Zavřít okna přes den. Dva měsíce jsem kdysi prožila na Mallorce a tam to bylo úplně běžný. Žádné pracovní výkony mezi 12 a 16 hodinou odpolední. Když to jde, nechodit přes den vůbec ven. Když to nejde, vyřizovat vše buď velmi brzo ráno nebo velmi pozdě (což naše úřady pravda neberou v úvahu). Zalézt do stínu, pospávat, číst si a vylézt ven až večer. Být dlouho vzhůru, protože v noci NENÍ TAKOVEJ HIC. Musíme se připravit, přátelé. Dnes jsem na ulici viděla ve 12 hodin pána, kterak KONDIČNĚ BĚŽÍ. Chudák, netuší, že takto zemře. Žádný cvičení venku v tom hicu!!!! SIESTU a klid.

Poslední dobou jsem měla možnost mluvit s několika fotografy, vizážistkami, producenty a z debaty víceméně vždycky vzešlo nějaké zlehčení... Jakože když nejde o život, nejde o nic... Nejsme pomahačská profese... A je to pravda. Ale přijde mi, že zrovna celej módní svět má velkou moc. Bez ohledu na to, co člověkovi nebo jinýmu člověkovi je, může způsobit, aby se dočasně cítil líp. A to může být mnohem lepší než tisíc antidepresiv. Tak jsem dala dohromady seznam tipů, co může módní průmysl učinit pro někoho potřebného. 1. Namalovat autimatku. Uspořádat akci, pozvat autimatky a krásně je namalovat, protože ony na to nemají často sílu. 2. Vyfotit něčí postižené dítě tak, aby vypadalo hezky. Chce to trochu úsilí, ale dobrej fotograf to dokáže. Výbornej fotograf to dokáže dokonce tak, že dítko vypadá skoro jako zdravé, což se zdá jako jaksi Pyrrhovo vítězství, ale znám hodně rodičů, co by to takovou fotku ocenili. 3. Poradit s výběrem oblečení. Dětem. To, že máte třeba

Ze Zitínovy umělecké tvorby. Dinosaurus na lodi. Loď omývají vysoké vlny, ve vodě plavou žraloci, ale dinosauřík na svém červeném ledoborci se pouze vesele rozhlíží po moři.

Včera mi napsalo jedno nešťastné stvoření a bylo velmi smutné ze způsobu, jakým byl s tímto stvořením ukončen vztah. Vztah byl totiž ukončen tichem. A já si říkám - výborné téma na oblíbenou rubriku " nevyžádaná vztahová poradna "! Říká se tomu ghosting . Ghosting obecně sestává z toho, že po nějaké době randění se vám druhá strana přestane ozývat. Úplně. Beze slova vysvětlení budete odřízuti od daného vztahu. Protistrana přestane odpovídat na telefony, vzkazy, emaily, prostě přestanete beze slova vysvětlení existovat. Nikdo neřekne "Promiň, je mi to líto, rozcházíme se".  Nikdo neřekne "Nezajelo mne auto, jen s tebou nechci mluvit". Stanete se duchem. Je to asi dost frustrující. Taky je to povšechně nezralý. Ale lidi to dělaj. Zde proto návod, jak zvládnout ghosting. 1. Když vás někdo ghostuje, je to blbeček. Toto je nejdůležitější bod vaší celé reakce. Uvědomit si to. Proboha, vy chcete chodit s někým, kdo si prostě típne

No. Daří se mi zjevně lépe, neboť frekvence příspěvků na blog stoupá, což jednak znamená, že se udržím vsedě u svého počítače, jednak to znamená, že je o čem psát, anebo není, ale je nálada. Zitisko mne dnes odtáhlo do kina na film V HLAVĚ. Po porozuhodném vnitřním vývoji ("nikdy, tady to řídím já a dítě nebude rozhodovat, kdy se jde do kina!" až po "až se narodí mimino, do kina se roky nepodívám, tak snad že bychom fakt šly??") jsme vyrazily. A byl to NEJLEPŠÍ FILM PRO MALÉ ZMATENÉ AUTÍKY. https://www.autismspeaks.org/news/news-item/disney039s-quotinside-outquot-helping-families-autism-look-feelings Tady o tom dokonce píšou na na autismspeaks.org. A mají fakt pravdu. Už hodinu sedíme a bavíme se o emocích a jaké máme ostrovy a jaké bychom chtěly mít. Čekáme, až se vrátí Honza zvenku a budeme ho moci zahltit našimi emocionálními obsahy. A příští týden půjdeme (tentokrát se Zuzkou) zase!!!! Protože tento film je pro Zitína vysloveně terapeutický.

Poté, co jsme s Honzou včera stvrdili trvalost našeho svazku žádostí o společnou BILLA kartu, rozhodli jsme se dnes připravit na oslavu tohoto aktu SMAŽÁK. Pro nezasvěcené - ono je to se stravováním v rodině s auti dítětem vždy dost náročné. Razím francouzskou zásadu, že děti nemají jíst dětská jídla, ale to, co jedí rodiče, takže Zitisko jí to, co zbytek rodiny, i když mu to nechutná, nebo to má blbou konzistenci. Ale na druhou stranu se přece jen snažím Zitínovi vycházet trochu vstříc. Měli jsme kupříkladu období bramborové kaše, které trvalo bohužel příliš dlouho, tak dlouho, že nyní už se do smrti na bramborovou kaši já ani Honza nepodíváme. Ale není tak zle. Bylo kupříkladu i období, kdy Zitisko nesneslo, aby se potraviny na talíři dotýkaly, a aby měly nevhodnou barvu. Z pohledu nezasvěceného diváka tyto auti rituály u jídla vypadají jako nejvyšší stupeň vysírání rodičů. Nejvíce stížností souvisejících se Zitínovou rozmazleností se váže na jídlo. Zitisko se nimrá,