Přeskočit na hlavní obsah

Příspěvky

Zobrazují se příspěvky z červen, 2015

Proměna

Když jsem se dnes ráno probudila z nepokojných snů, shledala jsem, že jsem se v posteli proměnila v jakýsi podivný organismus. Ze všeho nejvíce to vypadá asi takto: To vlevo je Zitín. Snažím se ovšem zabavovat sebe i Zitína spoustou zajímavých aktivit. Hezky se o Zitína starám.  Tady se Zitínem na plovárně. Zde Zitín prosí, aby směl jít na hvězdárnu prohlížet HVĚZDY TELESKOPEM, NIKOLI DO PLANETÁRIA MAMINKO. Hle. Jinak se cítím fajn. Ležení mi nedělá žádné problémy a podobně ani jídlo. Odevzdala jsem všechny grantové návrhy a čekám na výsledek. Ať zvítězí ti nejlepší. Je to běh na dlouho trať všecko. Tak hlavně, ať vydržíme vydržíme.

Interim zpráva

Hle. Můj život je zpět! Přestalo to! Dnes gulášová polévka, svíčková a spousta, spousta jídla.... po čtyřech měsících jsem měla čokoládu! Honza je mírně zděšen. Obává se, že sním zásoby na zimu. A já se cítím skvěle:-)

Zitín v Cité de la Science

A jak nad tou VIDOU přemýšlím a pobíhá tu řičící Zitín nadšený, co tam všechno viděla...vzpomněla jsem si, že když byly Zitínovi tři roky, vzala jsem ji do Cité de la Science v Paříži... Dokonce jsem našla i foto. Zde je těžce nespokojený Zitín se zacpanýma ušima na úprku z vědeckého parku... nebylo to dvakrát šťastné období.... Každopádně již jako tříletý auti-mucík Zitisko tolerovalo jako zábavu pouze vědecké parky či galerie. Povšimněte si helmy! Helmu nasazenou na hlavu by jinak Zitisko servalo se strašným řevem, nebýt to vědecký park. Říkám si, že třeba se jí tam dneska tak líbilo, protože už nějaké podobné zážitky má z ranného dětství...že možná to mělo smysl, že i přes řevy a odpor jsem ji všude vláčela a tahala... chci tomu věřit. Je super, že ten park je teď v Brně a nemusíme jezdit do Paříže.

VIDA

Za odměnu jsme dnes Zitína s Katulou a Ríšou vzali do vědeckého parku VIDA. Strašně se mi tam nechtělo. Opravdu. Ale bylo to... prostě... super! Zitisko si zkusilo pumpovat krev v krevním oběhu.... Taky skládalo žárovky... Hrálo na obří klávesy... A tradiční rodinná momentka...  A ještě komorní snímek se Zitínem... Bylo to bezva a bylo toho tam tolik, že půjdeme zase!

Poslední den školy

Poslední den školy malého prvňáčka je prostě doják. Nic jsme se Zitínem nepodcenily. Krásné šatičky i botičky. Všechno nachystané. Bonboniéra pro paní učitelku i bonbóny pro děti. Zitisko bylo ráno sice ještě mírně pobledlé, ale usoudila jsem, že na tu hodinu to do školy zvládne. Navíc bez oficiálního předání vysvědčení by Zitínovi školní rok pokračoval celé prázdniny a to opravdu nelze dopustit. V dobré náladě jsme vyrazily ke škole. Cestou jsem Zitínovi vykládala nějaké didaktické pokusy na téma, že na známkách nezáleží. Zitisko se ptalo, zda ji budu mít ráda, i když bude mít DVOJKY. Zda bude i se dvojkami mít oslavu. Ubezpečila jsem Zitína, že se hodnotí spíše píle během roku a nikoli písmena na vysvědčení a že oslava bude, ať se na vysvědčení bude vyskytovat cokoli a že ji budeme mít rádi, ať se děje co se děje. Zitisko miluje oslavy, takže se zaradovalo, a po zbytek cesty vyprávělo, jak velmi budeme vysvědčení oslavovat. Ve škole ve vestibulu se Zitín trochu

Zitín pokračuje

Zitisko je stále nemocné. Už nemá spalující horečky, ale dobře Zitínovi není. Takové ty dny, jak nic nepokračuje.... I vzduch stojí.... Nic se nehne. Zitisko se strašlivě nudí. Polehává v postýlce a nahlas předčítá knihy a pořád dokola knížku o sushi, která ma asi nějaký magický terapeutický potenciál. Kéž bychom byli všichni už brzo zdraví. A kéž by Zitisko bylo zdravé v pátek na předání vysvědčení!

Den otců

Včera byl den otců. Přistupujeme k němu poněkud vágně. Dost k tomu přispívají některé pozoruhodné reakce okolí. Například jásání, že s Cyrilem budeme s Honzou OPRAVDOVÝMI RODIČI. Chápete, ne JAKO rodiče. Jako jsme dosud. Zitína z plastu máme vlastně společně na hraní a jenom netrpělivě čekáme, až se nám narodí doopravdické dítě. Pak teprve naše rodičovství bude zcela opravdové. Hrozně se mi líbí, jak na to Honza reaguje. Nereaguje totiž nijak a věnuje se Zitínovi. A kdykoli ho vidím, jak si s ní dělá legraci, vyhazuje ji do vzduchu a Zitín řičí, tak si uvědomuju, že je to absolutně nejlepší muž na celé zeměkouli. Ostatní nejlepší mužové prominou. Ne, myslím, že s Cyrilem budeme úplně stejní rodiče, jako už jsme. Honza je pevný, spravedlivý otec. Žádný FUN DAD, co krmí dětičky lízátkama a jezdí s nima do Disneylandu. Je přísnej a zároveň laskavej. Hrozně se mi to líbí, jak se k dětem obecně chová. Dokáže mne uklidnit, když se bojím (o Zitína). Pod tlakem a ve s

Zitín stoná

Ano. Na světě existují některé skutečnosti, na které je spolehnutí. Například šíření infekčních chorob. Má to svoje zákonitosti a nikdy mne nepřestane udivovat, kolik lidí to různě popírá a bagatelizuje. Každopádně, tu milou virózu chytilo nyní Zitisko. Je mu tedy stejně špatně jako mně minulý týden. Tak chodíme pro léky, vaříme čaje, rehydratujeme Zitína, větráme, převlékame peřiny. Čteme pohádky. Zajímavé je, že Zitisko (zatím) přes pokročilou horečku a nevalný stav svého GIT jeví známky výborné nálady. Zitína ten virus (na rozdíl ode mne) asi nějak euforizuje. Po problinkané noci si Zitisko vyžádalo ráno KOPŘIVOVÝ ČAJ OD HONZY. Kategoricky požadovalo, aby Honza zašel někam na pár kopřiv a já jí z toho připravila čaj. Na obyčejný černý čaj, černý jak bota, servírovaný po ránu, Zitisko zklamaně povzdychlo a začalo natahovat. Kopřivy jsou kopřivy. Podotýkám, že lák z kopřiv tu nikdy nikdo nepřipravoval. Zitisko to někde vyčetlo. Pak si vzala knížku o sushi a

Sekačky

Dnešní ráno si zpestříme překrásnými sekačkami, které Zitisko namalovalo ve škole v rámci zadání "nakresli svou oblíbenou knížku". Zitisko nelenilo a připravilo KATALOG O SEKAČKŮ neboli KATALOG SEKAČEK. Zde k nahlédnutí. Obzvláště oceňuji tu perspektivu!!!

O genderové diskriminaci

Doma vedeme sáhodlouhé debaty o genderové diskriminaci žen ve vědě. Obvykle každý hájíme nějaké stanovisko, které si vlastně nemyslíme, a na závěr se shodneme, že si myslíme oba něco úplně jiného. A dost se tím bavíme. Nicméně zrovna teď nad tím přemýšlím dost vážně. Podávají se granty, tento a příští týden nejpozději. Všichni horečnatě pracují. A já přemýšlím, kdo, kdo mne proboha nyní diskriminuje, tak, že z plánovaných asi tak deseti podám v nejlepším případě tři. Vedení? Ne, vedení mne nediskriminuje, vedení pomáhá a vychází vstříc, co to jde. Partner? Ne, partner, nakupuje, stará se, je na něj spoleh a je naprosto bezvadnej. Diskriminují mne mužští kolegové? Ne, nediskriminují, protože připravují svoje grantové žádosti a dávají si svátek s diskriminací žen vokolo. Diskriminuje mne stát? Ne, zatím rozhodně ne, protože pokud žádost nepodám, nemohu se divit, že peníze nedostanu. To, co mne v danou chvíli diskriminuje, je moje neschopnost dojít do kuchyně

Oběd

Dnes jsem poprvé za posledních pět dní měla normální oběd. Je pozoruhodné, jak člověk vždycky své tělo vnímá jako zcela nepodstatné až do okamžiku, kdy se něco přihodí. Takové to jezení a tak. Jak je to obyčejný. Každej pořád jí. Celý dny. Celej život. A když to najednou nejde, svět se smrskne na nové problémy typu "jak do sebe nacpu půl rohlíku", "jak vypít dva litry za 24 hodin" a podobně. Úplně jiný problémy, než se řeší normálně. Ale dneska byl normální oběd. Snědla jsem třetinu, ale i to je dobrý. Ale skoro celou polívku!!! Byt je obskládaný dětskými výživami a suchary. Obsluhuje mne u toho Zitín, což je roztomilý, protože od Zitína by to člověk moc nečekal, ale Zitisko si při svých nemocech osvojilo, že o nemocného se pečuje, takže pečuje a mne to kolikrát hrozně rozesměje. Zitín například s tragickým výrazem přichází a říká "maminko, maminko, slibuju ti, že nebudeš muset jíst tlusté maso....". Jíst tlusté maso se v Zitín

Jak stonají doktoři

Začnu moc pěkným poděkováním za moc pěkné komentáře. Opravdu moc děkuju. Nakonec se do nemocnice nejelo a dneska už je to lepší. Vede mne to ovšem k úvaze, proč se vlastně do nemocnice nejelo. A jaké procesy tomu předcházely. Takže přátelé. DOKTOŘI JSOU NEJHORŠÍ PACIENTI. ŘÍKÁ SE TO A ŘÍKÁ SE TO PROTO, ŽE JE TO ČISTOČISTÁ PRAVDA. Většinová, inteligentní populace v případě nemoci vyhledá lékaře a udělá, co lékař nařídí. To této většinové populace ve většině případů zajistí přežití. Ne tak lékaři. Lékař nejdříve udělá to, že ZAVOLÁ KAMARÁDŮM. ZAVOLÁ KAMARÁDŮM ("ZNÁM JEDNOHO KOLEGU NA INFEKČNÍM, TO BUDE V POHODĚ") A VŠECHNO S NIMI PROBERE. VEŠKERÉ TYTO KONVERZACE KONČÍ UJIŠTĚNÍ, ŽE HOSPITALIZACE NENÍ NUTNÁ, POKUD A) SI UVAŘÍTE DOMA ODVAR Z KOLENE NETOPÝRA, B) SI NASADÍTE JAKOUKOLI TABLETU C) BUDETE ODPOČÍVAT ("BEZTAK TO MÁŠ Z TOHO PŘETAŽENÍ, FRANTO"). Po skončení telefonních konverzací začne nemocný lékař UVAŽOVAT. UVAŽOVÁNÍ je ještě horší n

Pondělní

Přátelé moji, píšu teď míň, protože to, co vypadalo ze začátku jako běžná nevolnost, poté jako protivný, ale snesitelný stav, se rozvíjí do podoby něčeho, co mi neumožňuje běžně žít. Ležím na gauči a zvažuju, zda se do špitálu nechám odvézt dneska nebo až zítra ráno. Myslete na mne, snad to brzo přejde.

Jak jsme byli v optice

Mám vždycky takové záchvaty. Třeba jednou za rok chytím strašného nerva, že Zitínovi nesedí dobře brýle na nose a musí se to bezodkladně okamžitě řešit. Zitisko bylo dneska odpoledne na tanečkách, kde to naprosto zbožňuje. Zitisko se ve street dance překvapivě našlo a zatímco žádný učitel na hudební nástroje nebyl schopen Zitisko donutit k nějakým rytmickým cvičením (a my na to moc netlačíme), tak s učitelem streetu Zitisko dneska švihalo tleskání a vydupávání, až mi přecházel zrak. Ano, motivace je mocná. No, vyzvedla jsem Zitisko z tanečků a vydaly jsme se za Honzou do města s tím, že MUSÍME do optiky. Jsem už taky autista, takže přestože v Brně je optik asi tak tisíc, chodíme stále do té jedné. Vlezly jsme dovnitř, neboť Honza nějak nešel, a málem nás to porazilo, v optice bylo asi tak padesát stupňů. Což možná ospravedlňuje následující události. Nějak jsme čekali, přišel Honza a protože tam byla fakt nuda a šílený hic, začalo nás Zitisko popravovat imaginárním mečem,

O ocenění

Tak tohle, tohle mne tak pobavilo, že to sem musím napsat, aby se pobavili i jiní. Přišel mi email z rektorátu, že mne studenti nominovali do soutěže Praeceptor insignis - cena pro vynikajícího pedagoga. Srdce mi poskočilo radostí, ach! Studenti si na mne vzpomněli, krása! Někdo si povšiml mého úmorného pedagogického snažení!! Někdo ocení roky před tabulí!!! Ty kilometry nachozené v učebnách! Ta napsaná skripta!!! Ovšem když jsem si přečetla zdůvodnění nominace, tak jsem pochopila. Zdůvodnění znělo: "Nominuji paní docentku. Mám rád její sarkasmus." Made my day

O kolečko míň

Minulý týden jsem četla v jakémsi periodiku rozhovor s Josefem Schovancem, autorem knihy O kolečko míň. Velmi mne to zaujalo. Josef Schovanec je autista a píše o autismu. Jeho kniha má veliký úspěch, což naprosto chápu, jelikož i z toho rozhovoru přímo sálalo, že Josef Schovanec je chytrej a svým způsobem velice zábavnej člověk. Chtěla jsem si to koupit, ale aktuálně je to vyprodaný. Co mne ale v tom článku zaujalo nejvíc, tak on tam píše o nějakých svých auti přátelích, kteří se rozhodli NEMÍT DĚTI, protože by to mohli NEBÝT AUTISTI. Já chápu, že tato myšlenka vypadá otřesně divně. Ale jaksi tomu rozumím. Se Zitínem je fakt zábava, její pohled na svět je jiný, svěží a neuvěřitelně vtipný. Samozřejmě, tohle nejde generalizovat. Jsem poslední osoba na světě, která by cokoli generalizovala. Platí to prostě pro tohle jedno dítě, kterým je Zitín. Chápu, že pokud se potkají dva podobní jedinci, tak se obávají, že se jim narodí neurotypické dítě, kterému nebudou vůbec

Pránická snídaně

Myslím, že povahu dítěte lze odhadnout již prenatálně. Opravdu. Některé dítko je již prenatálně maminčin mazlík. Z tohoto pohledu se Cyril jeví jako velmi sveřepý tvor. Trvá na svém a trvá na svém. Víkend byl krásný, slunečný a bylo mi líp. Říkám si, vida!!! Vida, přechází to!!! Již přešel 12. týden, bude lépe!!! Již přešel 14. týden, bude lépe!!! Ale Cyril to nevzdal. Ráno jsem se probudila s paralyzujícím stavem, pro který by se spíše než "nevolnost" hodilo něco jako "peklonazemiobožemnějetakšpatně". Zavedla jsem Zitisko do školy a odšourala se do své oblíbené kavárny, kde po ránu vyřizuju pracovní emaily. Objednala jsem si snídani. Překrásný čokoládový dort, limonádu s ovocem a malou kávičku. Hodinu jsem tam seděla. Vypila bublinkovou vodu z limonády. Smutně jsem chvíli pozorovala dort i kafe, protože bylo jasné, že dnes si je teda určitě, ale opravdu určitě nedám. Bylo mi tak líto to tam nechat. Navíc to člověk musí zaplatit, že . A

O silných ženách

Dnes si něco povíme o silných ženách. Silné ženy jsou.... jsou obdivuhodné. Bývají pracovité. V určitých ohledech velmi nenáročné. Bývají schopné, šikovné. Bývají velmi efektivní v tom, co dělají. Je tedy s podivem, proč se jim určitým způsobem obecně nedaří. Ve vztazích. S několika silnými ženami jsem za poslední dobu mluvila a řeknu vám, není to asi dvakrát. Proč se to tedy děje??? Proč ty problémy? Protože jsou lidi mezi vztahama blbě rozdistribuovaní. Protože silné ženy přitahují prioritně SLABÉ MUŽE. Jste-li silná žena a krouží kolem vás nějaký muž s tím, že VÁS OBDIVUJE, JAK TO VŠECHNO ZVLÁDÁTE, JAK JSTE FAKT, ALE FAKT NEUVĚŘITELNĚ SILNÁ, prchněte!!!!! Prchněte, protože on to myslí vážně. Není zvědavej na vaše slabý stránky. Nebude vás po večerech utěšovat, až budete unavená z toho, být furt silná. Ten slabý z vás dvou bude on. Vy budete utěšovat jeho. Ano. Zásadní problém silných žen je, že JIM DĚLÁ DOBŘE SLYŠET, ŽE JSOU SILNÉ. NĚCO V NICH TO SATURUJE.

Na plovárně

Dnes jsme šli se Zitínem, tetou Katulou a strejdou Ríšou na plovárnu. Bylo tak krásně. A bylo to nádherný. Seděli jsme na sluníčku, povídali si. Zitisko poskakovalo a s Ríšou mohutně plavalo a bylo hrozně šťastný. Pořád se smálo a něco vykřikovalo. Taky jsme si chtěli koupit párek, ale neměli, ani klobásu ani cigáru, nic, tak jsme si koupili hranolky. Zitisko bylo nadšeno z té nezdravosti. A po příchodu domů úplně odpadlo, jak bylo unavené z té vody a ze slunce a ze všeho. Tyhle dny jsou krásné. A viděli jsme i vzlet balonu!!!

O podvyživených dětech střední třídy

Dneska vyšel jakejsi dost zajímavej článek na jednom bulvárním britském médiu, který komentuje, že děti v dobře situovaných britských rodinách trpí místy podvýživou. Píšu to proto, že si to myslím už leta. Že spousta děcek z dobrých rodin s pečujícími (příliš) rodiči má nějakou formu malnutrice. Proč, ptáte se. Proč trpí podvýživou? Odpověď je jednoduchá - protože rodiče ve snaze ochránit je před různými alergiemi omezují příjem řady potravin, nejčastěji obilovin (lepek) a mléka (kravská bílkovina). Jistě, v populaci jsou děti, pro které je tento režim vysoce vhodný. Pro ty samozřejmě platí, že nutriční omezení je velmi žádoucí a terapeutické. Jenže těchto dětí je málo. Podstatně méně než dětí, které drží bezlepkovou či bezmléčnou dietu či obojí. Často mi píšou lidi, jestli Zitisko drží takové diety. Nedrží. Nedrží, protože nejeví žádné příznaky alergie na lepek a mléka vypije litry bez jakýchkoli potíží. No, litry ji nedávám. Pouze množství, které doporučuje denně

O dědových kozlech a telatech

Z názvu by mohlo vyplývat, že můj děd byl či je nadšených chovatelem kozlů a telat. Ale není tomu tak. Můj děd na nich bádal. Celý život. Celé své dětství poslouchám příšerné historky o tom, jak děd prováděl či neprováděl nějaké experimenty a tak. Jak je to s tím umělým srdcem, co hodlal objevit, úplně na nic. Jak to byla slepá cesta výzkumu. Poslouchám to už opravdu celé dekády. A debaty o umělých srdcích mne vždy spolehlivě otráví. Dědovi je asi tak sto let. Těší se poměrně dobrému zdraví. A často létá do Japonska, i když teď to tedy omezuje. No a dneska koukám, co nového na stránkách Nature. A nový je tam jakýsi přehledový článek o umělých srdečních náhradách. Tak to rozkliknu a hle - citují děda. A co z toho, milé děti, vyplývá? Když děláte nějaký výzkum a vy máte pocit, že to má smysl, a všichni kolem hemzají, že je to blbost, tak je prostě neposlouchejte. Nikdo není schopen posoudit, co bude či nebude do budoucna mít smysl. Nikdo to teďka neví,

O nemocných autících

Čtu si americký blog Rarer in Girls. Už jsem o tom tady určitě psala. Je zajímavé vidět jiné perspektivy. Ale proč o tom dnes píšu. Janey, která je předmětem daného blogu, je už týden v nemocnici. Nyní je po operaci, poté, co se přišlo složitě na to, že má již tři dny prasklý apendix. Janey má teď zjevně peritonitidu a není ji dvakrát. Je to dost děsivá historka. Říkám si. No jak je to možný, že se na to přišlo PO TŘECH DNECH? Pro všechny, kteří nestudovali lékařskou fakultu. S prasklým apendixem nechodíte obvykle jen tak. Je vám strašně zle a máte dost velký bolesti. Tak přemítám, jak tu péči v Americe zanedbávají. Jenže. Pak jsem si vzpomněla na tu story se Zitínovou náhlou břišní příhodou. Bylo to totiž nemlich to samé. Normální dítě si stěžuje. Třeba trochu fňuká. U autidítěte je to jiný. To fňuká, když o nic nejde. Když o něco jde, je jak pěna, neobvykle hodné a nezvykle spolupracující. Proto apeluji na všechny moje kolegy z medicíny, co t