Zita - Autism Story

Intenzivní práce na všech těch bakalářských, diplomových a dizertačních pracích kolem mne vede k neméně intenzivnímu zamyšlení nad tím, co se to vlastně od všech zúčastněných chce. Jsem často svědkem vypjatých situací všude kolem. Studenti nespokojení se školiteli. Školitelé otrávení ze studentů. Myslím, že si oba tábory zoufale nerozumějí. Proto DESATERO. Pro oba tábory. Desatero pro školitele i studenty. Tak. Protože pedagogové jsou přeci jen na straně nesoucí akademickou zodpovědnost, začneme jimi. PŘIKÁZÁNÍ PRVNÍ. Pro učitele: Studenti nejsou otroci. Byť by to tak mohlo vypadat, studenti nejsou univerzální řešení nedostatku pracovních sil ani levnou alternativou pracovních úvazků.   Pro studenty: Učitelé taktéž nejsou otroci. Váš školitel není otrok, který vám MUSÍ sehnat peníze na super truper myšlenku, která vás napadla cestou do školy v tramvaji a za kterou (VY SAMI) hodláte získat nobelovku. Ne. Je povinen vést vaši práci, ale ne zajišťovat veškerý váš

Prohlížím si v zrcadle své megaobrovské kruhy kolem očí, které způsobují, že vypadám jako postarší panda. Nutně potřebuju odpočinek! Bohužel, odpočinek, kterého se mi dostává, má zcela jinou podobu než odpočinek, který bych ocenila. Tak například dnes. Odpočinek při přípravě nedělního oběda neznal mezí. A to Honza umyl tu horu nádobí, abych to nemusela dělat já. Úplně jsem cítila to genderové vítězství. Málokdy si člověk odpočine tak, jako při přípravě kuřete na paprice. Ulehla jsem na gauč s tím, že nyní budu opravdu odpočívat, ale Zitisko mi násilně otevřelo oko a donutilo mne přečíst si několik kapitol z knihy o dinosaurech. Když už to vypadalo, že bych mohla opravdu usnout, doneslo Zitisko tonometr, abych si mohla změřit krevní tlak. Tento poklesl pod historické minimum a více si z měření nepamatuju, protože jsem upadla do bezvědomí. Každopádně jsem Zitínovi vděčná, protože kdyby nepřišla, vůbec nevím o tom, že útočíme na rekord. Když jsem opětovně přišla k sobě,

Se Zitínem na dopolední vycházce...

Někdy mne hrozně štve obraz autismu v médiích. Autistické dítě je líčeno často jako zcela uzavřené, do sebe zamčené cosi, které není schopné nic z investovaných emocí vracet. Chápu to a dobře si pamatuju, kdy jsem to takto opravdu vnímala. Ale myslím, že cesta ven z problému "zablokovaná komunikace mezi autínem a zbytkem světa" vede přes uvědomění si pravého opaku. Autistické dítě JE SCHOPNO MÍT RÁDO. Autistické dítě JE SCHOPNO VRACET LÁSKU. Jen ta forma je jiná, než mu nadiktujeme. Vracení lásky může mít formu předříkávání repetitivním textů, o kterých se domníváme, ŽE SE MAMINCE LÍBÍ. Vracení lásky může mít podobu OPAKOVÁNÍ RITUÁLŮ, které provádíme, KDYŽ JSME S RODIČI ŠŤASTNI. Má to prostě úplně jinou formu, než by si člověk myslel. Jakmile, ale přistoupíme na to, že autidítě cosi vrací a začneme to v jeho projevech hledat, uvidíme tam místy moc hezký věci. Myslím. Teda soudím tak podle Zitína. Zitisko mne odměňuje strašlivými říkankami, o kterých

Je krásně, nádherné odpoledne, nebe jako vymetené. Stojím na oválu, kam jsem přivedla Zitisko na atletický trénink. Venku vlaje mírný vítr, slunce svítí a Zitisko přibíhá k ostatním dětem a začínají trénovat. Od doby, co jsou zase už venku na ovále, je možné Zitína sledovat uvnitř skupiny dětí, tak si obvykle sednu a koukám, co Zitín předvádí. Zitisko má hezký atletický obleček a pěkné boty, rozhodně dražší než jakékoli tenisky, které jsem kdy nosila já na sport. Koupili jsme jí to s Honzou jako prevenci šikany, která se nad Zitínovými zájmovými aktivitami všude vznáší. Ani moc hezké oblečky, ani moc drahé, ani nejhorší, tak akorát prostě. Roztomilý Zitín v oblečku postává a rozcvičuje se s ostatními dětmi. Pak to vypukne. Rozcvička. Děti se učí různé typy startování. Zitisko se bohužel z nějakého nejasného důvodu domnívá, že již jde o závod a snaží se vyhrát rozcvičku. Poté, co Zitisko podesáté za sebou vyhraje rozběh, beru hlavu do dlaní. Poté děti startují ze s

Dneska jsem měla ke studentům, které školím, krátký monolog na téma, jak funguje realita v čase po promoci. Asi jsem je poněkud zdeptala a teď nad tím přemýšlím, zda na to člověk má vůbec právo. Brát ostatním iluze. Realita je taková, že mladý člověk ve vědě to fakt nemá lehký. Vyleze ze školy a má několik možností. Buď se připojí do nějaké výzkumné skupiny, v zásadě na jakoukoli pozici, kterou mu budou ochotni nabídnout, a pokusí se uchytit a vypracovat v tom týmu výš. To je jistě možné, ale z praxe znám řadu nadějných studentů, nad kterou se zavřela hladina nějakého výzkumného institutu a od té doby stojí u jedné mašiny a donekonečna opakují jeden úkon furt dokola. Vědecká kreativita limitně se blížící nule. Druhá možnost je mít v hlavě svoje vlastní utkvělé téma. Osobně dávám těmto studentům přednost a fandím jim. Student přichází s vybraným tématem a aktivně podniká kroky k tomu, aby se tomu tématu mohl věnovat. Smůla je, když se kolem dokola ve vědeckých skupinách to

Pamatuju si, jak mi s vytřeštěnýma očima jednou jedna kamarádka sdělila, že bych již neměla nosit tričko s potiskem. Bylo mi tehdy asi tak třicet a připadala jsem si ohromně mladá a plná síly. Utrpěla jsem šok a myslím, že jsem se z něj dosud nevzpamatovala. Trička s potiskem od té doby oblékám s pocitem vzdoru a revolty vůči všemu. Další šok se dostaví pokaždé, když se rozhlédnu kolem sebe a zhodnotím délku vlasů svých přítelkyň, kolegyň.... náhodných kolemjdoucích... s lety se snižuje... a snižuje.... Proto...děvčata... nestříhejte se!!!! Nestříhejte se jenom proto, že se sluší se ostříhat když i) se vám narodí první potomek, ii) se vám narodí druhý až x-tý potomek, iii) vám vlasy zešednou, iv) vám někdo řekne, že už byste si to měla zkrátit, v) dojdete k názoru, že krátké vlasy jsou PRAKTIČTĚJŠÍ. Ne, není dobré vypadat prakticky. Nikdo neocení, jak ohromně PRAKTICKY nyní vypadáte. Jak si NEMUSÍTE ČESAT VLASY A MÁTE VÍCE ČASU. Ne. Neocení. Sobecky se proto hodlá

Snažím se, vařím, nakupuju, znova vařím, pořád.... ale je nutné si připustit, že za určitých výjimečných situací... kdy je člověku blbě.... je donášková služba učiněný zázrak!!!!

Můj život je překrásný. Je obklopen spoustou krásna a inteligentních lidí a taky šarmu, elegance a vytříbeného sarkasmu. A vypadá to asi takto. Já jsem nalevo. Poskakuji si tak životem s delfíny a cítím se volná, mladá, štíhlá, elegantní a inteligentní jako delfín. Uznejte, že ten rozdíl skoro není poznat.

Cestou do školy se Zitisko vyptávalo. Maminko, maminko, může se člověk MAZLIT S HADEM???? Říkám, že jo. Zitisku se rozzářily oči. Maminko, já chci HADA NA MAZLENÍ!!!! Okamžitě mi prolétla hlavou představa Zitína jako Denerys Targaryen, obklopené hromadou draků, hadů a podobné havěti. Poté, co se Zitisko ujistilo, že dodám hada NEJEDOVATÉHO, požádalo mne oficiálně o HADA NA MAZLENÍ. Je to pozoruhodné. Ze svého dětství si pamatuju, jak jsem chodila navštěvovat svého dědu do jeho pracovny na fakultě, kde choval krajty, bazilišky, piraně a podobné mazlíčky. Dnes v tom cítím dědovu sebeironii. Vždycky krajtu vytáhl, dal si ji kolem krku a děsil s ní lidi. Hrozně se smál, jak všichni prchali. Mně se to ohromně líbilo, krajtu jsem si hladila a doma jsem pečlivě přechovávala její svlečku, kterou mi jednou děd obřadně daroval. Taky si pamatuju, jak z nějaké zahraniční výpravy dovezl děd pro mne gumového hada, který měl asi dva metry a vypadal opravdu jako živý a moje bab

Nevím, jak prožívají třídní schůzky jiní rodiče, protože předpokládám, že nejsou tak vyjevení z toho, že jejich dítě chodí na obyčejnou, zcela normální ZŠ a i nadále tam zůstává. Ale já je slavím. Dneska jsem u příležitosti třídních schůzek vzala Zitína do cukrárny na obrovský jahodový pohár. Prostě slavíme. Dnes jsme slavily teda dopředu, protože na třídní schůzky jsem šla až pak, ale stejně. Zitisko je prý šikovné, snaživé a hodné. Dokonce prý ani neustále všechny nepoučuje o rozmnožování, sushi, fiktivním bratříčkovi Cyrilovi, taxonomii zvířat, taxonomii rostlin, ochraně přírody, kuchařských postupech, jak to dělá doma, a nenutí prý ani ostatní plnit úkoly, které si doma připravuje pro mne. Ne, sedí ve třídě jak hříbek a snaží se. Snaží se tak moc, že perfekcionisticky piluje úkoly do úplné dokonalosti a mírně se loudá. Jelikož Zitisko samostatně a nadšeně čte, stává se, že si přečte zadání úkolu a začne ho rovnou řešit a nečeká na ostatní. To mne rozesmálo. Šplh

Celý život se snažím zjistit, jak je to s těmi vztahy SPRÁVNĚ. Jak se to má SPRÁVNĚ DĚLAT. Ale k ničemu příliš převratnému jsem ke škodě celého lidstva zatím nedospěla. Sedím v kavárně, dopisuju dokument pro ministerstvo a poslouchám dvě slečny, které sedí vedle mne a udělaly ze mne nedobrovolnou příjemkyni svých poznatků o životě. Slečnám je asi pětadvacet, pijou kávu a rozumují. Předstírám, že neslyším, protože mi přijde trapný to poslouchat, ale slečny tak hulákají, že to prostě nelze přejít. Slečna 1: "Víš, jako ty vztahy... to je prostě.... strašně komplikovaný...." Slečna 2: "No to je jasný... komplikovaný, komplikovaný...." Slečna 1. "Víš, my teď s Milanem (doplňte jakékoli jiné mužské jméno, neboť si ho nepamatuju a ani bych ho neuvedla) chodíme na takovej kurz... oni ti tam vysvětlí co a jak... tu podstatu...." Začíná mne to zajímat. Podstatu??? Taky chci vědět podstatu!!!! Slečna 2: "Hm... " Slečna 1: "Jako vz

Milí čtenáři, omluvte menší frekvenci příspěvků na blogu, důvody se časem vyjeví a bude to ještě všechno zajímavý. Brzy napíšu víc. Zdravím.

Stále se snažím nevyzradit to tajemství. Tak si dnes něco povíme o GRILIÁŠI, abychom přišli na jiné myšlenky. Z nějakého enigmatického důvodu dostávám nejčastěji bonboniéru ORIENT DEZERT. Pamatuju si, že jsem ji milovala jako malé dítě. A už v té době se mi uložila do paměti jako PRAVÉ POTĚŠENÍ. O tom ale psát nechci, to není pozoruhodné. Pozoruhodné je, jak se s touto bonboniérou u nás nakládá. Zitisko taky miluje ORIENT DEZERT, stejně jako já, má to prostě v (epi)genech. Zitisko se naučilo názvy všech těch bonbónů, jak jsou uvedeny vzadu na bonboniéře. Pro neznalé, je to "karamelový vánek", "mandlový sen", "čarovná mešita", "kávové potěšení", "griliášové tajemství", "jemný nugát" a "oříškové opojení". Zitisko zásadně tyto bonbony nazývá jejich správnými taxonomickými názvy, podobně jako rostliny či živočichy. Např. "maminko, dáš si GRILIÁŠOVÉ TAJEMSTVÍ? Maminko, chutná ti JEMNÝ NUGÁT?&

Jestli v něčem nevynikám, je to udržení tajemství. Přátelé moji, mám vás ráda, ale prosím netýrejte mne tím, že mne požádáte, abych NĚCO NEŘÍKALA. Nebo mi nějaký divný věci neukazujte, případně je přede mnou nepáchejte, protože já na to prostě nemám, to tajemství udržet. Můj mozek je koncipován takovým způsobem, že tajemství tak dlouho cirkuluje dokola, až se dostane do řečového centra a tam už mu není pomoci a nevyhnutelně směřuje ke svému vyjevení. Udržování tajemství vypadá v mém případě asi takto. Den prvý. Tajemství se vyjevilo. Nebo bylo sděleno. Šok. Den druhý. Smažení se ve vlastní šťávě. Přemýšlení, zda by nebylo možné to alespoň MALILINKO někomu sdělit. Zenová cvičení. Sdělení tajemství Honzovi. To se nepočítá. Den třetí. Tik v oku. Další běh zenových cvičení. Práce přestává být možná, protože jediné, na co je možno se soustředit, je sdělování TAJEMSTVÍ. Snahy o rozptýlení pozornosti jsou marné. Den čtvrtý. Tik ve druhém oku, občasné záškuby svalstva. Ta

Letošní Velikonoce jsou dobrý. Zitisko se již uzdravilo a je veselé a spokojené. Přímo hýří přemírou energie. Včera jsme byli na krásné procházce u řeky. Dneska jsme zas byly se Zitul u tety Katuly a strejdy Ríšy. Zitisko bylo jako v rauši, protože strejda Ríša s kamarádem pletli pomlázky. Zitisko bylo jak u vytržení. Pobíhalo sem a tam a vykřikovalo a bylo hrozně šťastné. Byla spousta vynikající jídla, například avokádová pasta, ta byla zcela neopakovatelná, nebo ratatouille!, dobrého pití a klidného vykládání. Mít sourozence je super. Když ho máte a máte ho rádi a bavíte se spolu a můžete si udělat spolu velikonoční oslavu, tak je to super.

Myslím, že nikdy nevíte, koho máte doopravdy před sebou. V případě svého partnera tedy spíš vedle sebe. Můžete si stokrát myslet, že váš partner je ESO RIMMER, ale prostě to nevíte. A nebudete to vědět do okamžiku, kdy se stane něco strašného, katastrofálního nebo přinejmenším hodně atypického. Z toho taky vyplývají ty vyhezmy okolí, které vám pak říká: "a tos nevěděla, koho si bereš?" Ne, nevěděla. Před naším sňatkem jsme se s bývalým mužem nedomluvili na konkrétním seznamu katastrof, které spolu hodláme přežít a zvládnout. Ne. Katastrofy přišly samy od sebe. Ale možná to žádný katastrofy ani nebyly! Možná jsme si jenom mysleli v tu chvíli, že to jsou katastrofy. Možná to byly nutné věci, potřebné, abychom prověřili náš vztah. Začínám milovat zen. Dneska jsem se s Anetou bavila o našich mužích. Jejím a mém. A shodly jsme se, že jsou skvělí. Muži po našem boku. Ty bouřky už přišly a mokrý oblečení po nich uschlo. Aneta říkala, že se jí po jej

Zitisko miluje svátky všeho druhu. Ve svých encyklopediích se o nich vzdělává. Vybírá zvyky, které budeme dodržovat. Vytváří z nich procesní postupy. Dneska jsme byly s kamarádkou Anetou a jejím synkem Danielkem na trhu kupovat kraslice. Bylo to super! Po 14 dnech strávených převážně doma to byla přijemná změna. Koupily jsme spoustu kraslic a umístily je do tohoto krajkového pořadače. Koupila jsem to na aukru a jsem z toho nadšená! Už žádné rozházené kraslice po bytě. Ne! Jenom krásně sestavená praktická zátiší. Zitisko je z toho nadšený. Odpoledne půjdeme k řece sbírat vrbové proutky. Zítra budeme péct beránka. Je to hezký! Taky jsou koupila vyšívaný ubrus s kuřátky. Pro Zitína jasný další signál, že bude svátek. Nikdy bych netušila, že mi tyhle věci jednou budou dělat takovou radost. Krásné Velikonoce!

Na otázku, které zvíře je Zitínovo oblíbené, mi před chvílí Zitisko sdělilo, že je to BEZOČKA CHŮDOVITÁ. Po delším hledání jsem bezočku objevila. Žije na mořské dně a nemá oči. A vypadá takto: To dítě mi rozšiřuje obzory. Hned jsem chytřejší.

Tohle mne hrozně moc včera potěšilo: Za odměnu jsme dnes vyrazily se Zitul na film s lakonickým názvem Ovečka Shaun ve filmu. Zitisko bylo nadšeno. Já poněkud méně. Ale bylo to fajn.

Zítra je po celým světě Autism Awareness Day. Moc mne tyhle akce neberou. Moje ryze individualistické geny trpí. Ale pak si říkám, že je to póza člověka, který se měl to štěstí narodit do jednoho z nejlepších míst na světě. V Pákistánu nikdo moc neví, co je autismus, že. Pamatuju si, že jsem zkoušela jednu zahraniční studentku. Možná jsem to sem i dokonce už psala. Zkoušela jsem jí a moc tomu nerozuměla, tomu, co povídala, ale strašně se snažila a zjevně se hrozně, ale fakt hrozně moc učila. Tak jsem se jí tak zeptala, co hodlá jakože dělat, až dostuduje. A ona říkala, že se vrátí do Pákistánu do vesnice za tetou a strýcem, kteří jsou tam doktoři a bude jim pomáhat. A začala mi vykládat, jak vypadá osud zdravotně či mentálně postižených v takové vesnici. A není to nic hezkýho. Myslím, že ten Autism Awareness je pro mne přesně o tom, aby po světě bylo dost lidí, kteří mají nezkreslené a realistické představy o tom, co je a co není autismus a kteří jsou schopni tyto p