Zita - Autism Story

No. Ať nepíšu samé depresivní, sociálně uvědomělé příspěvky, tak si dnes popíšeme, jak jsme s Honzou ODPOČÍVALI. Dnes se mi podařilo nějakým řízením osudu dokončit pracovní povinnosti dřív a taky jsme jeli o něco dřív domů. Z vození Zitína na různé zájmové aktivity a zajišťování její zábavy jsme s Honzou oba dost unavení. Sedli jsme si v obyváku na sedačku a za pár minut jsme oba usnuli. Vzbudilo mne až profesionální svícení baterkou z IKEA přímo do mozku. Ano, přímo do mozku. To světlo nešlo DO OKA, nenene přátelé, šlo přímo do mozku. Zaječela jsem a Zitisko s baterkou zmizelo. Domnívali jsme se, že Zitisko pochopilo a pospávali dále. Zitisko se vrátilo za pár minut s ledovými kostkami v rukou a začalo nás dobrotivě oživovat. Oživování ledovou kostkou na hlavu ze zálohy jsem ještě neabsolvovala a musím říct, že je to působivý zážitek srovnatelný se svícením halogenovým reflektorem z jednoho centimetru do mozku ve spánku. Po dalším zařvání se Zitisko vytratilo do poko

V Brně končí jarní prázdniny. Proto jsem teď psala málo. Protože na mých pracovních povinnostech se přítomnost jarních prázdnin dvakrát neprojevila. Soudě podle papírů ze soudu si za to mohu sama, protože kdybych byla opravdu dobrá matka, tak bych žádnou práci nevykonávala, a řešení problémů, jak skloubit práci s péčí o dítě, bych si tím pádem ušetřila. Seděla bych 24 hodin vedle Zitína a pozorovala napjatě její vývoj, který nyní svou přítomností v práci blokuji. Ke snídani, obědu i večeři bychom si daly rohlíky, protože to by bylo finanční maximum, ale to by nevadilo, protože my žádnou extra stravu nepotřebujeme. Kroužky bychom neměly, protože by nebylo za co, ale autíci nemají v kroužcích co dělat, takže by to opět nebyl problém. Někdy je to vážně k vzteku celé. Za poslední roky jsem zažila řadu mediací, schůzek s různými institucemi a podobně. Ale přísahám, že ani JEDINKRÁT se mne nikde nezeptali, zda jako rodič, pečující o dítě s určitými vyššími nároky, NEPOTŘEBUJI

Přátelé, řeknu vám, není to jednoduché. Za poslední měsíc jsem najezdila asi tak 2000 kilometrů, zejména kyvadlovým pohybem do Prahy a zpět. A ke všemu se snažím dodržovat stále svá tři novoroční předsevzetí. Předsevzetí první: NEBUDU PÍT KOFEINOVÉ KAFE. Ne, nemám k tomu žádné ezoterické pohnutky. Hluboké ideály. Víru ve škodlivé účinky kofeinu. Nene. Prostě mám záchvaty bušení srdce na normální kávě. A šílené abstinenční příznaky v sobotu ráno. Mrtvolné propady tlaku. Proto jsem se rozhodla s kafem SKONCOVAT. Vydržela jsem to asi týden, během kterého jsem měla regulérní abstinenční příznaky typu "brain fog" a klepání rukou. V noci se mi zdálo o kávě. Opravdu. O velkém, překrásném kapučínku. Natahovalo ke mně svou mléčnou pěnu a volalo mne k sobě. Ale vydržela jsem. Už jsou to dva měsíce a držím se. O kafi se mi již nezdá. Ale ten craving mám pořád. Každopádně mám tedy i výrazně víc energie a v sobotu nechodím po bytě jak zombie. Taky se mi z

Zitisko je dnes ve vtipném rozmaru. A dotazuje se. Maminko, maminko, co je to PRAPRAŽÁK??? Chvíli mi to trvalo. Ale už to chápu. Stejně jako máme RODIČE, PRARODIČE A PRAPRARODIČE, máme i ŽÁKY, PRAŽÁKY a PRAPRAŽÁKY. Při bližším dotazování se zjistilo, že PRAŽÁK je větší ŽÁK a PRAPRAŽÁK je velmi, velmi starý ŽÁK. Ano, pražákům, těm je tu hej. Školu už mají za sebou, život před sebou a hezky to roztáčejí. Zajímavé je, že Zitín chápe, že PRAŽÁCI osídlují PRAHU. Takže úplně vidím, co se jí honí hlavou. Jak ta Praha je pozoruhodné město, kde pobíhají po ulicích odrostli pra-žáci, kteří nemají už žádné studijní povinnosti a jenom řádí.

Když jsme byly se ségrou malé, jezdily jsme často za babičkou a dědou do Zlína. Tedy tehdy do Gottwaldova... Měla jsem to hrozně ráda. Babička s dědou byli dost přísní a místy mne dost štvali, ale teď s odstupem si uvědomuju, že nás měli hodně rádi a že se fakt hodně snažili, aby z nás něco bylo. No. Babička s dědou bydleli v paneláku plném pozoruhodných bytostí. Bydleli ve druhém patře, přičemž kupříkladu v prvním patře pod nimi bydlela taková divná silná stará paní se svou ještě silnější dcerou, které pěstovaly květiny na balkóně, kterým jsme se ségrou způsobovaly pravidelnou potopu vodními proudy z babiččina balkónu. No, to je jedno. Každopádně ve třetím patře bydlel pan Vladimír Javorek. Byl to takový starý, nesmírně osamělý pán. Za mlada docela fešák. Vždycky jsem ho vídala, jak sám chodí nakupovat. Bylo mi ho líto, protože dědeček nakupovat nechodil, neboť to dělala babička. Přišlo mi nespravedlivé, že pan Javorek tam nemá žádnou babičku. Možná měl, ale ne

Někdy mi přijde, že furt hraju nějakou roli. Roli v práci, roli maminky, roli ženy, co se stará o domácnost...roli maminky autíka, která bojuje za zájmy autíků... Pořád samé role. Pak si říkám, že to je přece blbost. Já nehraju roli mámy, já přece jsem máma. Možná to vzniká tak, že se snažím pochopit, jak by měla podle mého názoru dobrá máma operovat, a podle toho se to pak snažím udělat. Ale asi by to mělo být víc v souladu s tím, jak to cítím já. Někdy si říkám, co je pod těmi rolemi. Nebojím se mluvit na veřejnosti, nebojím se být mluvčí skupiny osob, nebojím se jít do televize, nebojím se hájit názory i jiných lidí, které mi přijdou smysluplné, nebojím se konfrontace, nebojím se, že mě nebudou mít lidi rádi a nebojím se konfrontace. To jsou samá pozitiva a sociální jistoty, ale fakt se těchto věcí nebojím a v zásadě mě asi i baví. Ale aby je člověk mohl dobře provozovat, musí vytvořit určitý obal, za který ostatní nepustí, protože by to mohlo být velmi zraňující

Pro všechny, co se stejně jako já potřebují odreagovat. Někdy je toho na člověka moc.     Hlavně, že nejsme všichni v rozporu se stávající realitou.... Někdy si nejsem jistá, jaká role je ta hlavní, kterou v životě zastávám...  A hlavně - musím si fakt začít malovat pořádně obočí... No uznejte...

Řeknu vám, někdy je ten život vážně zábavný. Třeba včera. Neúčastnila jsem se prozíravě soudního stání, kde bych si mohla užít tolik zábavy, a stejně - informace tam šířené mne dostihly! Tímto se omlouvám, že vás tu všechny mystifikuju tím, že má Zitul autismus. V zásadě mi jde jen o to, abych byla zajímavá a odvedla pozornost od svého workoholismu. Hehe. Kdybyste to náhodou přátelé netušili, tak veškerou asistenci navíc platí kraj! No není to super? Navíc jsem si přečetla jakési lejstro, které záhadně přibylo den před stáním do spisu, a chvíli jsem nevěděla, zda se smát či plakat. Bylo to totiž až vtipné. Pak jsem se chvíli za svého bývalého muže intenzivně styděla, že má na toto žaluldek. A že takto dokáže vystoupit před soudem. Ale učinila jsem významné rozhodnutí. Zůstanu v klidu. Nechci platit svým zdravím. Po minulém soudu mne odvezla sanitka. A to je špatně. Nene. Chci si udržet svůj klid a přiměřenou kvalitu života, hlavně kvůli Zitínovi. A nechci svůj život

Dnešní palec dolů všem otcům, kteří se ocitají před soudními stání záhadně bez příjmů nebo s příjmy minimálními. Další palec dolů všem otcům, kteří předpokládají, že jejich hendikepované dítě (či nehendikepované dítě, jelikož je to úplně jedno) bude živit matka, jelikož ONA TO PŘECE ZVLÁDNE A VYDĚLÁVÁ DOST. Další palec dolů všem otcům, kteří mají ten žaludek vylézt někam k soudu a vykládat tam, že jim naprosto není známo, že jejich dítě potřebuje asistenci. Nebo jsou schopni něco takového poslat do spisu. A kromě palce dolů i vzkaz: hoši, nebojte. Svědomí si vás jednou najde.

Jak Zitisko chodí do školy, hodně nad tím přemítám, co se ve škole člověk má/může naučit. Myslím, že velmi důležité pro mne v životě byly následující dovednosti (určitě neříkám, že to umím, že tyto dovednosti jsou mi vlastní - jenom, že jsou asi důležité a že bych je chtěla ovládat): 1. Schopnost uklidnit smutného člověka, prostě vědět, co dělat, když se někomu přihodilo něco strašnýho, prostě schopnost poskytovat duševní první pomoc 2. Schopnost uklidnit vysoce rozlobeného člověka a přivést ho ze vzteku na rovinu vyjednávání či vysvětlování 3. Schopnost vytvářet smysluplnou posloupnost řady činností 4. Schopnost oddělovat informační balast od opravdu podstatných informací 5. Schopnost efektivně se učit 6. Schopnost efektivně někoho něco učit 7. Schopnost podřídit se celku anebo naopak vymezit se vůči celku, když je to namístě 8. Schopnost prohrát se ctí a noblesou 9. Schopnost vyhrát se ctí a noblesou 10. Schopnost vzdát se něčeho 11. Schopnost říct si o pomoc,

Zitínův hlad po vzdělání saturuju tak, že Zitínovi dávám knihy. iPad jsme zrušili, protože Zitisko s iPadem hůř mluví a nesoustředí se pak tak dobře na čtení a psaní... Tedy knihy. Knihy do sytosti, do libosti, často je chodíme spolu kupovat. K narozeninám dostalo Zitisko od Honzy ORGÁNOVOU KNIHU. Tuto: Myslím, že jsem to už sem někdy dávala. Už je to nějaká chvíle, ale Zitínovi se to neomrzelo. Takové základy fyziologie a anatomie. Má to pouhých asi tak tři sta stran a musí se to přečíst nahlas a to minimálně jednou denně a celé. Dneska přichází Zitisko s dotazem, zda správně chápe MALÝ A VELKÝ KREVNÍ OBĚH. Chápe. Za hodinu byla zpět, co je to jakože IZOVOLUMICKÁ KONTRAKCE. Chápete? Já nechápu. Nevím, kde na tom byla! Nevím, kde to slyšela? U mne v práci? V té knize???? Začínám se opocovat a začínám tedy vysvětlovat PV diagram srdeční práce, až mne Zitisko přeruší, protože jsem místo ODKYSLIČENÁ KREV řekla NEOKYSLIČENÁ, což jak uznávám, je sémantic

Můj postoj k Zitínovi na lyžích nejlépe vyjadřuje tato motivační promluva z filmu Rocky: “Let me tell you something you already know. The world ain't all sunshine and rainbows. It's a very mean and nasty place, and I don't care how tough you are, it will beat you to your knees and keep you there permanently if you let it. You, me, or nobody is gonna hit as hard as life. But it ain't about how hard you hit. It's about how hard you can get hit and keep moving forward; how much you can take and keep moving forward. That's how winning is done! Now, if you know what you're worth, then go out and get what you're worth. But you gotta be willing to take the hits, and not pointing fingers saying you ain't where you wanna be because of him, or her, or anybody. Cowards do that and that ain't you. You're better than that! I'm always gonna love you, no matter what. No matter what happens. You're my son and you're my blood. You'r

Honza se domnívá, že genderová válka již skončila. A vyhráli ji muži. Často mi připomene, kolik vebloudů bych stála v arabském světě. Pravidelné oceňování mé osoby v přepočtu na velbloudy či stáda krav u nás probíhá téměř denně. Je to pozoruhodné. Že s ženou mého typu (šílenou sufražetkou se značnými sklony k samostatnosti) se nejlépe snese muž Honzova typu (s řadou šovinistických fórů a narážek, který by odbornice z gender studies na fleku zabily). Podle Honzova názoru za každou SUPERŽENOU stojí pořádný SUPERMUŽ. A víte co? Myslím, že je to naprostá pravda. Za každou úspěšnou ženskou možná ne, ale za většinou ano, stojí za nimi muži, kteří mají srovnaný vlastní sebevědomí a mají rádi chytrý a šikovný ženský a lze se o ně opřít.

Jedno z největších ponížení, jaké může dítě z vysoce intelektualizované nesportovní rodiny zažít, je sportovní výlet se školou. Třeba lyžařský kurz. Nebo plavání se školou. Vždycky to bylo peklo. Začínalo to absencí pomůcek. Dosud ve mně zůstal pocit hluboké nepatřičnosti, protože všechny ostatní dětí MĚLY PLAVACÍ ČEPICI. Já jsem měla naproti tomu velký intelektuální potenciál a hodiny angličtiny. BEZ PLAVACÍ ČEPICE. Nebo lyžařský kurz na gymplu. Moje první a poslední výprava na lyže. První. Ano. Představte si to, jedete poprvé na lyže a kolem sviští vysportované spolužactvo, které od tří let ladí formu. Ach připadala jsem si... no strašlivě... k tomu jsem měla oteplovačky, které nosila MOJE MATKA, když na gymplu lyžovala. Měla jsem půjčené lyže o délce 190 cm. 190 přátelé. Chápete. Na tom nemůže lyžovat NIKDO. Natož se to naučit. K této délce je nutné připočíst ještě vázání s perky, které se osvědčilo v první polovině minulého století. Lyže držely jako přibité. Doslova.

Zdá se, že po dvou letech vyhoření, kdy jsem nemohla vůbec tancovat, jednak kvůli úrazu, jednak kvůli absolutnímu vyhoření, už se vše v dobré obrátilo. Zatím jeden trénink týdně, ale to stačí. Víc ani nestihnu. Nechápu, jak jsem bez tance mohla ty dva roky být. Minulý týden jsme šli s Honzou. Je to fajn. Pomalu obnovuju svou company. A začínáme zase vytvářet. Hlavně se musíme všichni zase najít. Zjistit, zda nás to stále baví... A všem pěkný kousek, na který budeme teď zkoušet.: https://www.youtube.com/watch?v=5QyAP4Md2qM

Cestou se Zitínem do školy jsem si dnes uvědomila, že jsem již dospěla. Dospěla jsem natolik, že bych KONEČNĚ MĚLA ZNOVU NASTOUPIT NA GYMPL. Představte si to. Tolik promrhaného času. Poflakování. Co tam člověk předváděl. Teď? Teď bych dávala pozor! V matematice bych se místo flákání naučila pořádně integrovat, což jsem na gymplu nějak elegantně obešla, a rozuměla bych lépe tomu, co říkaj statistici kole mne. Musím to nějak dohnat. Fakt jo. Nebo jazyky! Naučila bych se pořádně francouzsky. Jakože ne jenom mluvit, gramatiku! V češtině bych se naučila pořádně psát čárky, což mne jaksi stále míjí. Tak bych si ujasnila to zpropadený s/z. A rozumět/rozumný. Nad tím pokaždé bádám. Velká písmena u vlastních jmen. V chemii bych se naučila hmotnostní procenta tak, že bych ty přepočty už nikdy nezapomněla a nemusela bych si je pořád opakovat. Jakože já je latentně umít, ale vždy znovu zapomenu. To se týká vlastně celé chemie. Nějak se mi to neretinuje v hlavě. Přijde to tam

Všichni je známe. Vždy krásné upravené ženy s dokonalou postavou, které pracují z domu, řídí nadnárodní koncern, vychovávají pět dětí a mají kvetoucí vztah s podobně vypadajícím partnerem, který také řídí nadnárodní koncern a ve zbývajícím čase hraje golf. Je pozoruhodné, jak snadno jsme přijali fakt, že toto je IDEÁL. Místo toho, abychom obecně přijali vědomí, že je to BLBOST. Mně osobně to trvalo řadu let. Pochopit, že život je o volbách. Buď půjdu cvičit a budu mít na břiše six-pack, anebo budu doma večer Zitínovi vařit a rozvážet ji osobně na kroužky. Že buď si budu lakovat nehty, nebo cvičit se Zitínem logopedický cvičení. Že je to o prioritách. Kdykoli vidím ženu s tím mediálním obrazem, popsaným výše, říkám si, ta ženská je pěknej chudák. Věřte mi. Nejspíš má doma pěknýho debila, který ji psychicky týrá. Nikdy si neodpočine, protože hon za dokonalostí nikdy nekončí. Každý úspěch okolí si nejspíš vykládá jako své selhání. Nemoci přiznat slabost je strašně, str

Přátelé, konečně jsme slavní. Že. O to tu přece jde. Být slavnej. Kdo není v bedně, ten fakticky neexistuje, že. http://www.ceskatelevize.cz/porady/10659215431-online/ Fantomas dnes pohovořil opět mírně vystresovaně na téma tohoto blogu. Zitisko si prohlédlo Českou televizi. Prošlo si místnosti. Podívalo se do maskérny. Byla to vlastně super exkurze. Třeba se jednou nebude bát mluvit za autíky do televize, protože to bude znát z dětství a nebude ji to děsit. To by mne moc potěšilo.

Aby nevznikla panika, o Zitínovi samozřejmě budu psát dál. O tom, co ji baví nebo tak. O hezkých věcech, co by jí snad neměly vadit. Zitisko miluje tuto knihu. Dostala ji na Vánoce. Je pozoruhodné, že situace se u nás nyní obrátila. Celé roky se Zitínovi SNAŽÍM ČÍST. FURT. Četla jsem ji prenatálně. Nahlas. Aby se již v děloze vzdělávala. Četla jsem ji postnatálně. Kvalitní literaturu. Ale jakmile bylo Zitisko schopné se vyjádřit, čtení začalo odmítat. Celé roky. Ovečka Shaun to na chvíli zlepšila, ale ne moc. A hle. Po letech. Zitisko se naučilo číst. Čte už docela hezky i neznámý text. A Zitisko zavedlo nový rituál. Každý večer usedne na gauč, zapne lampu a já si musím lehnout do postele. Zitisko sedí na gauči a čte MI DRAKOUNY. CELOU KNIHU. Každý večer. Nějakou tu hodinu to vezme. Ale je to tak roztomilý, že se na to pokaždé těším. Ležím v posteli a Zitisko čte a taky u toho přehrává hlásky postaviček z knížky. A já se zavřenýma očima

Poslední dobou hodně přemýšlím o smyslu tohoto blogu. Někdy napíšu post, ale nezveřejním ho, protože si uvědomuju, že toto je blog a ne deník a já mám značnou tendenci si tohleto furt plést. Když jsem blog začala psát, tak vše vypadalo úplně jinak. Jeho primárním účelem mělo být informovat nejbližší přátele a asistenty o tom, jak zacházet ze Zitul. Šířit informace. Umožnit asistentům se rychle orientovat. Poradit přátelům. Tento účel to zajisté splnilo. Dnes je situace trochu jiná a já přemýšlím o tom, jestli bude Zitínovi někdy příjemný si tohle všechno číst. Nejsem si tím úplně jistá. Na svou obranu můžu říct, že když jsem blog začala psát, ani ve snu by mne nenapadlo, že Zitul bude schopná si jednou jeho obsah přečíst. Ale nechci a do budoucna ani nebudu popisovat každodenní detaily z našeho života, protože Zitul má právo na svoje soukromí. Takže, jestli vám to, milí čtenáři, nebude vadit, budu dále pokračovat hromadou vztahových nevyžádaných poradenství, prazvlá

Krásné ráno, přátelé. Aby nevznikla mýlka, ne vše v životě je vážné. Někdy je třeba trocha si vydechnout! Na dobrou náladu si nyní dáme několik fotografií našeho uměleckého uskupení Oorphane, které nedávno znovu ožilo. Děkuju Katul, Ríšovi, Honzovi, Honzovi Špilarovi i Davidovi, bylo to totiž naprosto super! Těším se na další akci v Kroměříži! Fotil David Konečný:-) Ano. Sweeney Todd žije.

Pod vlivem včerejších událostí jsem dospěla k názoru, že základní problém je v komunikaci. Nic objevného. Vyrazila jsem do školy. Paní zástupkyně byla velmi milá a otevřená. Vše se mnou probrala. Mluvila hezky o dětech, líbilo se mi, co říkala. A jak jsem to tak poslouchala, uvědomila jsem si, že ta integrace fakt není nic snadného. Máme tolik prvků ve hře: dítě. Rodič. Učitelka. Asistent. Vedení školy. A tihle všichni si musí vzájemně nějak sednout, jinak to nefunguje. Asistentů jsem v životě zažila už poměrně dost a myslím, že takovéto "promluvíme si o to, co děláš špatně nebo co by šlo dělat líp", stejně moc nefunguje. Úspěšná integrace je daleko víc záležitost nějakých vzájemných sympatií mezi všemi zúčastněnými. Z toho, co jsem vyslechla, jsem dospěla k podivnému názoru, že se vlastně všichni moc snaží. Každý svým způsobem. A pouze nekompatibilita směrů toho snažení dělá ty problémy. Zajímavé ale je, že Zitín i přes tu nekompatibilitu ve

A dneska si zahrajeme na smutnou notu. To takhle přijdete domů a zjistíte, že asistentka ze školy, tedy asistentka pedagoga DOSTALA PADÁKA. Nic o tom nevíte. Nikdo s vámi nic neřešil. Nikdo ze školy nic nekonzultoval. Ani email nenapsali. Jenom si děvče pozvali a vysvětlili jí, že nevyhovuje. A že jí řekli, že bude působit dál, jenom od září se s ní již nepočítá. Jak máme teď se Zitul fungovat? Další měsíce? Slečna si myslí, že všechno dělá blbě, navíc jí to bylo asi řečeno. Vlastně vůbec nevím, co jí bylo řečeno, protože jsem u toho nebyla, že. Nevím, jak asistentka funguje ve třídě s ostatními dětmi. Vím jenom, že se Zitul jí to jde. Že Zitul se nepočurává, chodí do školy ráda a přinesla samé jedničky. Ale tohleto zjevně nikoho nezajímá...

Ano, dnes si milé dívky povíme, jak poznat toho správného muže! Protože já se na to již nemohu dívat, jak to vedete. Ano, a taky proto, že tomu obecně naše západní společnost nevěnuje téměř žádnou pozornost, a přitom je to ULTRA důležitý, s kým bude člověk buď trávit zbytek života nebo běhat po soudech - podle toho, jak moc se to vydaří. Takže - VÝBĚRU PARTNERA JE TŘEBA VĚNOVAT DOSTATEK ČASU. Ano, milé dívky. Když si vezmete první pometlo, které o vás zakoplo, nemůžete se divit. ALE NESMÍ SE TO PŘEHNAT. Ufňukanou princezničku, která povzlykává, že papá ji nekoupil poníka a nenechá se spoutávat normálním životem, žádnej soudnej chlap za ženu nepojme. Nebo za partnerku, nebo jak to nazývat. To je jedno, prostě s ní nebude. Co je ale zásadní, partnera je nutné pořádně PROVĚŘIT. Ano, prověřit. Jak se chová v zátěžových situacích. Základní zátěžové situace jsou dvě. První je návštěva partnerovy matky. Tam uvidíte mnohé. A budete-li důvěřovat své intuici, budete prcha

Přátelé. Takto vznikají knížky. Jsou domečky a v těch domečcích jsou PATRA a tam bydlí různá ČÍSLA A PÍSMENKA. Nalevo mají schody a napravo výtah. Do toho domečku někdo ta písmenka sype. Vlastně PŘILETÁJÍ OD SLUNCE. A někde uvnitř, mimo ty byty, kde bydlí ta písmena, jsou ROBOTI a TI TA PÍSMENKA TŘÍDÍ. A jak je roztřídí, tak písmenka nahážou do něčeho, do vypadá ze všeho nejvíc jako Sauronovo oko, ale je to jakási výpusť a potom písmenka kloužou po skluzavce dlouhou rourou... a dostanou se až do knížek... A tak vznikají KNÍŽKY. Že roboti roztřídí písmenka, krásně je seřadí, hodí do roury a tudy písmenka doputují až do knížek pro děti...

Přátelé, ještě než sem dám hrozně roztomilé malůvky Zitína, navážu na minulý příspěvek. Na tu otázku, co jde udělat, aby lidé, kteří to mají strašně těžké, mohli chvíli vydechnout. Podle mne není jiné řešení než možnost krátkodobé úlevy v podobě asistence či pomoci v rodině. Problém je, že asistence se platí a pro nezasvěcené, stojí HODNĚ peněz. Nevím, zda si matka samoživitelka nechodící do práce a pečující 24 hodin denně o hendikepované dítko může dovolit asistenci za 100 za hodinu. A to je jenom příklad. V Brně je to víc. Takže. Jako logické se mi jeví vytvořit svépomocnou organizaci, která nabízí kontakty na asistenci ZADARMO. Vážně nad tím přemýšlím. Asistence musí být alespoň bazálně proškolená. Musí být spolehlivá. Musím to probrat s lidma, kteří tomuhle rozumí. Ale hrozně by se mi to líbílo. Že by zcela vyčerpaný rodič mohl někam zavolat a oni mu ZADARMO na pár hodin poslali proškoleného dobrovolníka, který by kompetentně pohlídal.