Přeskočit na hlavní obsah

Ztráta humoru

S počátkem roku 2015 mne přešel humor.

Doufám, že to bude ztráta dočasná.

Ale únava neodezněla počátkem tohoto týdne.

Je toho pořád tolik. Práce, nakupovat, vařit, uklízet, úkoly, učit Zitisko, Zitínovy zájmové aktivity.

Já vím, já vím.

Je to normální.

Všichni to tak mají.

Já vím.

Ale je to v pořádku???

Je to v pořádku, aby to dělal jeden člověk??

Aby všechno zajišťoval?

Tímto neříkám, že to zajišťuju sama.

Ale znám lidi, co to tak mají.

A je to v pořádku?

Samozřejmě sem mohu napsat, jak mne ohromně těší, že jsem SUPERŽENA, že Zitisko je překrásné růžolící, chodí na tisíc kroužků, ze školy nosí hezké známky a doma máme naklizeno. Že jdu právě od kadeřníka, doma vyluxováno, prádlo srovnané do komínků a večeře v biokvalitě na plotně.

Ale není to pravda, vážení.

Není to v lidských silách všechno uřídit. Odpracovat.

Někdy jsem pekelně unavená.

Někdy se mi chce fakt plakat.

Někdy i brečím.

Z únavy.

Nemá to žádný jiný důvod než totální únavu.

Vyčerpání.

Zitín jenom kvete, ale zdá se mi, že budu muset opět znovunalézt svoji schopnost odpočívat.



Komentáře

  1. Zitín kvete, to je super, ale bude vás potřebovat ještě dlouho, ne jen teď, šetřme síly :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, musím si to pořád připomínat... ano ano... J

      Vymazat
    2. A nejhorší je, že když "my" vstáváme ve dvě, ve tři v noci a už neusneME, tak ztratím i energii, humor, reálný pohled na dění kolem... Co s tím? Snad jen hlídání, opravdu nemyslím, že existuje něco jiného. Dnes jsem si koupila Happy pills, smajlík na obale je děsivý, ale třeba to pomůže, když dostatek spánku, kt. by to jediný vyřešil, možný není.

      Vymazat
  2. Pokud Zitul zvládá kroužky, nezvládla by třeba postupně víkend u babičky nebo tety? Mně v nejhorším období tohle pomohlo. Jinak, ať je brzy líp!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milá Morgiano, ano to by pomohlo... ale není vůle... tedy Zitisko by to zvládlo myslím... J

      Vymazat
  3. Tak tohle řeším taky:
    Tři děti, manžel v práci od 7:30 do 17:30. Nejstarší prvňák - specifické vzdělávací potřeby. Kroužků hafól. Vánoce jsem prospala - nepomohlo to. Rozhodla jsem: doma bude uklizeno jen to nejnutnejší -tj. neutoneme v odpadcích, kroužky omezíme, víc si budu s dětmi povídat. Třeba to pomůže, uvidíme. Vám držím pěsti. Razím heslo: "Spokojená matka, spokojené dítě". Jen na to občas zapomínám, nebo to není ukočírovatelné.
    Petra

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ach Petro, jak vám rozumím... i když kolotoč se třemi dětmi si asi ani nedokážu představit... ano ano... držte se... J

      Vymazat
  4. Milá Julie,
    Jednoznačně - to NENÍ v pořádku.
    Říkám to už strašně dlouho všem okolo. Je to divné, nepřirozené, není to v pořádku. Akorát se to bohužel stalo normou.
    Fragmentovaná společnost. Šilená. Izolované udřené matky. Izolovaní udření tátové. Přestimulované děti, utopené v přebytku věcí a absolutně hladové po vztazích.
    Je to šílené. Nese to drastické následky. Akorát nevím, jak to zařídit, aby se celá spirála nějak rozmotala. Nejspíš osvětou, a pak krůček po krůčku.

    Nadějné je, že z historie plyne, že když je systém už extrémně nezdravý, zhroutí se. Je to dost děsivé, ale zároveň je to nadějné. Že ozdravné mechanismy nějak fungují. Čím víc lidí si to samo uvědomí, tím spíš dojde k nějaké měkčí formě ozdravení. Snad. Uklidňuju se tím a snažím se na to upozorňovat.

    To mi připomnělo ten Váš článek o nerovnoměrné distribuci babiček a dědečků, kteří by chtěli pomoct rodičům, kteří nikoho nemají a jsou udření a depresivní a zoufalí. A ti osamělí prarodiče, které nikdo nepotřebuje, jsou taky zoufalí a nudí se. A všechny strany si myslí, že jen nemají dost peněz, aby si koupili lásku a pomoc a životní náplň. Jenže by stačilo, aby někdo vykrátil peníze z rovnice a propojil ty dva světy.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milá Shareen, myslím, že máte pravdu... bohužel... ale ta naděje tam je... snažím se důsledně žít pomaleji a zdá se, že to jde a že to funguje...tak snad mi to vydrží... zdravím, J

      Vymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky

O nemocných autících

Čtu si americký blog Rarer in Girls. Už jsem o tom tady určitě psala. Je zajímavé vidět jiné perspektivy. Ale proč o tom dnes píšu. Janey, která je předmětem daného blogu, je už týden v nemocnici. Nyní je po operaci, poté, co se přišlo složitě na to, že má již tři dny prasklý apendix. Janey má teď zjevně peritonitidu a není ji dvakrát. Je to dost děsivá historka. Říkám si. No jak je to možný, že se na to přišlo PO TŘECH DNECH? Pro všechny, kteří nestudovali lékařskou fakultu. S prasklým apendixem nechodíte obvykle jen tak. Je vám strašně zle a máte dost velký bolesti. Tak přemítám, jak tu péči v Americe zanedbávají. Jenže. Pak jsem si vzpomněla na tu story se Zitínovou náhlou břišní příhodou. Bylo to totiž nemlich to samé. Normální dítě si stěžuje. Třeba trochu fňuká. U autidítěte je to jiný. To fňuká, když o nic nejde. Když o něco jde, je jak pěna, neobvykle hodné a nezvykle spolupracující. Proto apeluji na všechny moje kolegy z medicíny, co t

Školka a tóny aneb o bytosti dvou světů

Myslím, že je hrozně důležité dávat zpětnou vazbu. Když vám někdo pomůže, nebo vašemu dítěti, vydat signál, že si toho vážíte. I po letech. Naopak po letech je to ještě důležitější. Pozoruju, že hodně lidí má tendenci zapomínat na ty, kdo jim pomáhají. To se týká i výchovy autidětí. Zapomínáme na ty, kdo s námi byli, když bylo úplně nejhůř. Proto se snažím systematicky být v dlouhodobém kontaktu s většinou asistentek a pedagogů, kteří s náma pracovali, aby viděli, že jejich práce má velký smysl a taky aby viděli, že když něco místy vypadá zcela beznadějně, nemusí to být ještě globální beznaděj. Dnes jsem vyrazila Jindru zapsat do nové školky. Do stejné, kam chodila Zitul. A Zitul jsem vzala s sebou. Aby se tam koukla, zavzpomínala a taky aby pozdravila paní učitelky.  A bylo to jedno z nejhezčích setkání za poslední dobu.  Tak ráda jsem je všechny viděla. A Zitul taky! A pocítila jsem fakt hluboký vděk, protože tahle školka, to bylo místo, kde Zitul dostala svou životní šanci. Životní

Další historka z MHD

Miluju ježdění MHD. V Brně sice řádí žloutenka a kdykoli vstupuju do trolejbusu, tak si představuju, jak se mi na ruce balí miliardy virionů hepatitidy A, ale ty historky, co tam člověk zažije, ty názory, co vyslechne, to se prostě jinde nepřihodí. Třeba dneska. Jela jsem s Jindrou z práce. Jindra řval jako tur, což není překvapivé, protože nesnáší, když nevidí z okna, což neviděl. Jemně jsem ho držela na klíně a Jindráček se propínal a vykřikoval. Přes uličku seděli dva starší lidé, kteří jeli s další paní, která byla asi pečovatelka či vychovatelka nebo jak to nazvat. No vychovatelka asi těžko vlastně, vychovávat lidi vyššího středního věku je blbost. Vypadali jako klienti nějakého chráněného bydlení nebo tak a bavili se i o programu, který odpoledne budou mít. Pán měl Downův syndrom. Povídal si s vedle sedící paní o někom třetím, kdo s nimi bydlí a kdo hrozně křičí. A byla to nesmírně působivá debata. Ten pán s Downovým syndromem říkal něco ve smyslu, že "on

O řešení šikany

Problém se Zitínovou šikanou byl elegantně vyřešen. Zitisko bylo v tichosti vyloučeno z družiny a od nového školního roku už do družiny chodit nebude. Není to skvělé? Je to skvělé. Dá se takto postupovat pořád dokola, až ve třídě zůstane pouze spokojený agresor či parta spokojených agresorů. Krása. Zitisko si odnáší do života nový poznatek, že kdykoli se ozve ona sama nebo někdo v jejím zastoupení na její obranu, bude po zásluze potrestána exkluzí z daného kolektivu. Proto je lepší mlčet a nic nikam nehlásit, protože v případě nahlášení problému to stejně člověkovi jenom spadne na hlavu a už si nebude moci číst oblíbenou knížku o Pokémonech.

Maminko, proč jsem jiná

Maminko, proč jsem jiná. Mami, já nechci být jiná. Chci být jako ostatní. Mami, proč ostatní můžou na školu v přírodě a já ne. Mami a ty jsi taky jiná? Jsi taky jiná než ostatní? Jakože jsi divná? Jako já? A jsi vědec, protože jsi divná? Teda jiná? Takoví lidi mají být vědci? Mami, já hrozně chci být jako ostatní, ale nejde mi to. Nejde mi to vůbec. A oni to poznají, že jsem jiná. No fakt, děti ve škole to poznají. Už to poznali. Na některé otázky prostě nemám odpověď...