Přeskočit na hlavní obsah

Zitín v brance

Pořád mám v hlavě jakousi představu, že člověk by se měl rozvíjet nějak komplexně.

Takové to kavárenské povalování a intelektuální řeči už mne omrzely.

Koneckonců, na prestižních britských univerzitách je sport integrální součástí výuky.

Sport umožňuje vyčistit hlavu, naučit týmové práci, pravidelnosti...

Přijde mi to dobrý. Pro děti i dospělý.

Sport je dobrá věc.

Proto Zitisko chodí do atletiky.

Proč atletika?

Protože Zitín potřebuje NĚCO JEDNODUCHÉHO.

Atletická přípravka je snadná - běžíš, makáš, běžíš pomalu, běžíš rychle...Je to jasně měřitelné, je zjevné, kdo vyhrál, žádná složitá skóre a sety gamy jak v tenise...

Ani nejsou potřeba žádné extra nástroje (aspoň zatím) a hlavně není potřeba souhra s dalšími lidmi, alespoň pokud Zitín nehodlá běhat štafetu.

Zitín se snaží.

Ale tak, jak se jí intelektuální věci teď daří, tak atletika se tak nedaří...

A Zitisko si zoufá.

Protože není PRVNÍ.

Protože NEVYHRÁVÁ.

Ano, můžete namítnout, že se tím Zitín traumatizuje.

Ale já si myslím, že ne.

Naopak. 

Že obecně vlastně člověka v životě neustále traumatizují věci, které se mu v životě nepodaří, a pokud se jim naučí vyhýbat, nepovede to k ničemu dobrýmu... Ne, místo vyhýbání frustraci ji chci jít v ústrety a chci to naučit i Zitisko, protože to je jedna z velmi důležitých dovedností.

Navíc je to normální atletika pro normální děti. Na Zitína nikdo nebere ohledy a je to dobře. Jsou to normální děti a normální sport. A pro Zitína je to zákonitě těžké, protože asistenti v nedohlednu, nic, prostě se musí snažit sama za sebe.

Myslím, že naučit se se ctí prohrávat je jedna z nejdůležitějších věcí v životě.

Takže pokaždé cestou z atletiky rozebíráme, že prohrát je NORMÁLNÍ, ŽE TO NEVADÍ.

Ano, Zitisko se programově do atletiky chodí učit prohrávat.

A taky zvyšovat kondici, což je Zitínovi proti srsti značně.

Jsem srozumněna s tím, že to nepůjde lehce.

Ale per aspera ad astra.

Ale dnes, dnes mi úplně zatrnulo.

Přiřítila jsem se vyzvednout Zitína o něco dříve a vyskočila jsem na římsu u tělocvičny, abych zvenku viděla, co tam děti vlastně dělají.

A hle!

Zitín v brance!!!! Ano. Chlapci hrají fotbal a v brance je Zitín. Nic nechápající Zitín. Malí atletičtí nasportovaní hošíci si pochopitelně zoufají, protože se Zitínovými gólmanskými schopnostmi je jasné, že prohrajou. Zitín chytá lelky a nechápe, co má brankář dělat s míčem...

Ano, můžeme si položit otázku, PROČ tedy Zitín v brance pobývá, ale odpověď je jasná - na vlastní žádost.

Strašlivý výjev to byl.

Tak volám hned Honzovi.

Že Zitín prohrává ve fotbale! Že to zjevně kazí svému mužstvu (ta genderová ironie!). A Honza mne hned uklidňuje. Půjdeme na hřiště a fotbal ji naučíme!

Ano. Naprosto jsem si uvědomila, že tento pro ženy neřešitelný úkol, tj. jak naučit dceru chytat v brance, umí vyřešit muži!

Zvláště muži, kteří fotbal umí!



 

Komentáře

  1. Milá Julie, těžko může Zitul zvládat prohru v klidu, když to neumíte Vy. Když tento "strašlivý výjev" hned voláte dál a sama potřebujete uklidnit...:-) Oni ti vysportovaní hošíci určitě taky tu prohru zvládnou, nemusíte mít strach ani o ně.
    I fotbal se Zitule naučí, naprosto tomu věřím!!:-))
    Moc Vás zdravím.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zdravím:-) Já myslím, že lidi, kteří mne znají, dobře vědí, jak "theatrical" osobnost mám a že to volání nemá jiný význam než "je super, že Zitul chodí do atletiky!"... nene, tohle mne netrápí, trápí mne úplně jiné věci:-)) A to, že Zitul se s tím pere, je moc dobře:-) krásný den! Julie

      Vymazat
    2. V tom případě beru svůj mimomísový komentář zpět 😊
      Hezké dny i Vám.

      Vymazat
  2. Myslím, že nejde jen o to unést prohru, ale i o pochopení, že když už člověk závodí, tak vždy jen sám se sebou. Že když měl dnes špatný výkon, může mít zítra o něco lepší výkon. Že jej neúspěch nemusí nutně traumatizovat, pokud ví, co má dělat pro to, aby se zlepšil. A o uvědomění si, že mezi NEJLEPŠÍM a ŠPATNÝM výkonem je velký prostor, v němž lze mít výkon DOST DOBRÝ.
    A nakonec jde hlavně o to, abychom to, co děláme, dělali rádi. Zitul určitě jednou pochopí, že sport a pohyb obecně jí přináší spoustu dobrého bez ohledu na to, jaký podává výkon.

    OdpovědětVymazat
  3. A jak zvládá Zitín "prohry" ve škole? Například když se jí něco nepovede, když něco řekne nebo udělá špatně a někdo ji opraví?
    M. nastupuje od září do běžné školy s asistentem a všichni očekáváme spoustu problémů právě kvůli tomuto, protože jakmile není vše z M. strany dokonalé a někdo ji opatrně upozorní na to, že to není úplně dobře a že by to mohlo nebo mělo být malinko jinak, je konec světa, M. je negativistická, křičí, vzteká se, zatvrdí se, všechny kolem pošle do háje (bohužel doslova) a nakonec uteče a po zbytek dne s ní nic není.

    Petra + M. (pro odlišení od jiné Petry, kterou jsem zde zaregistrovala)

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky

O nemocných autících

Čtu si americký blog Rarer in Girls. Už jsem o tom tady určitě psala. Je zajímavé vidět jiné perspektivy. Ale proč o tom dnes píšu. Janey, která je předmětem daného blogu, je už týden v nemocnici. Nyní je po operaci, poté, co se přišlo složitě na to, že má již tři dny prasklý apendix. Janey má teď zjevně peritonitidu a není ji dvakrát. Je to dost děsivá historka. Říkám si. No jak je to možný, že se na to přišlo PO TŘECH DNECH? Pro všechny, kteří nestudovali lékařskou fakultu. S prasklým apendixem nechodíte obvykle jen tak. Je vám strašně zle a máte dost velký bolesti. Tak přemítám, jak tu péči v Americe zanedbávají. Jenže. Pak jsem si vzpomněla na tu story se Zitínovou náhlou břišní příhodou. Bylo to totiž nemlich to samé. Normální dítě si stěžuje. Třeba trochu fňuká. U autidítěte je to jiný. To fňuká, když o nic nejde. Když o něco jde, je jak pěna, neobvykle hodné a nezvykle spolupracující. Proto apeluji na všechny moje kolegy z medicíny, co t

Školka a tóny aneb o bytosti dvou světů

Myslím, že je hrozně důležité dávat zpětnou vazbu. Když vám někdo pomůže, nebo vašemu dítěti, vydat signál, že si toho vážíte. I po letech. Naopak po letech je to ještě důležitější. Pozoruju, že hodně lidí má tendenci zapomínat na ty, kdo jim pomáhají. To se týká i výchovy autidětí. Zapomínáme na ty, kdo s námi byli, když bylo úplně nejhůř. Proto se snažím systematicky být v dlouhodobém kontaktu s většinou asistentek a pedagogů, kteří s náma pracovali, aby viděli, že jejich práce má velký smysl a taky aby viděli, že když něco místy vypadá zcela beznadějně, nemusí to být ještě globální beznaděj. Dnes jsem vyrazila Jindru zapsat do nové školky. Do stejné, kam chodila Zitul. A Zitul jsem vzala s sebou. Aby se tam koukla, zavzpomínala a taky aby pozdravila paní učitelky.  A bylo to jedno z nejhezčích setkání za poslední dobu.  Tak ráda jsem je všechny viděla. A Zitul taky! A pocítila jsem fakt hluboký vděk, protože tahle školka, to bylo místo, kde Zitul dostala svou životní šanci. Životní

Další historka z MHD

Miluju ježdění MHD. V Brně sice řádí žloutenka a kdykoli vstupuju do trolejbusu, tak si představuju, jak se mi na ruce balí miliardy virionů hepatitidy A, ale ty historky, co tam člověk zažije, ty názory, co vyslechne, to se prostě jinde nepřihodí. Třeba dneska. Jela jsem s Jindrou z práce. Jindra řval jako tur, což není překvapivé, protože nesnáší, když nevidí z okna, což neviděl. Jemně jsem ho držela na klíně a Jindráček se propínal a vykřikoval. Přes uličku seděli dva starší lidé, kteří jeli s další paní, která byla asi pečovatelka či vychovatelka nebo jak to nazvat. No vychovatelka asi těžko vlastně, vychovávat lidi vyššího středního věku je blbost. Vypadali jako klienti nějakého chráněného bydlení nebo tak a bavili se i o programu, který odpoledne budou mít. Pán měl Downův syndrom. Povídal si s vedle sedící paní o někom třetím, kdo s nimi bydlí a kdo hrozně křičí. A byla to nesmírně působivá debata. Ten pán s Downovým syndromem říkal něco ve smyslu, že "on

O řešení šikany

Problém se Zitínovou šikanou byl elegantně vyřešen. Zitisko bylo v tichosti vyloučeno z družiny a od nového školního roku už do družiny chodit nebude. Není to skvělé? Je to skvělé. Dá se takto postupovat pořád dokola, až ve třídě zůstane pouze spokojený agresor či parta spokojených agresorů. Krása. Zitisko si odnáší do života nový poznatek, že kdykoli se ozve ona sama nebo někdo v jejím zastoupení na její obranu, bude po zásluze potrestána exkluzí z daného kolektivu. Proto je lepší mlčet a nic nikam nehlásit, protože v případě nahlášení problému to stejně člověkovi jenom spadne na hlavu a už si nebude moci číst oblíbenou knížku o Pokémonech.

Maminko, proč jsem jiná

Maminko, proč jsem jiná. Mami, já nechci být jiná. Chci být jako ostatní. Mami, proč ostatní můžou na školu v přírodě a já ne. Mami a ty jsi taky jiná? Jsi taky jiná než ostatní? Jakože jsi divná? Jako já? A jsi vědec, protože jsi divná? Teda jiná? Takoví lidi mají být vědci? Mami, já hrozně chci být jako ostatní, ale nejde mi to. Nejde mi to vůbec. A oni to poznají, že jsem jiná. No fakt, děti ve škole to poznají. Už to poznali. Na některé otázky prostě nemám odpověď...