Přeskočit na hlavní obsah

O prozření

Je pozoruhodné, že lidé obyčejně touží po tom, co nemají.

S kadeřnicí Sašou se často bavíme o tom, že lidé s rovnými vlasy chtějí vlasy kudrnatý, lidi s kudrnatýma si je zoufale narovnávají žehličkou, až je mají úplně spálený, lidi s dlouhýma vlasama chtějí asi krátký a lidi s krátkýma? Nevím, buď chtějí dlouhý, nebo je jim to jedno.

Ale většina lidí chce to, co zrovna nemá. Jako by to, že něco nemám, bylo jakýmsi předobrazem ceny. Tím, že něco nemám, to u mne stoupne v ceně.

Z tohoto pohledu je mi zapotřebí KLIDU. Protože jsem kreativní, rychlá, vznětlivá a klid si navozovat neumím. Základní otázkou je, zda musím svou duši žehlit žehličkou na duši až do úplného spálení, anebo zda si prostě zvyknu, že mám duši kudrnatou jak svoje vlasy a že prostě taková je.

Je to zajímavý.

Můj pestrý život mne naučil, že existuje spousta paradoxů.

Např.:

Nejstarší lidi nemusejí být nejmoudřejší, jenom proto, že jsou na týhle planetě nejdýl. To mne dlouho udivovalo.

Nebo.

Krásní lidé nemusejí být nutně hodní. Člověk má tendenci slučovat krásu duševní a fyzickou a to je úplná blbost. Krásní lidi jsou někdy hezcí kreténi a škaredí lidi jsou úplně stejní kretíni, takže vo tom to nebude.

Nebo. Můj oblíbený poznatek.

Zoufalí lidi vypadají jako hysteričtí a je velmi jednoduchý je za hysterický označit. Ale nejsou!. Ano, když se vám děje něco velmi ošklivého, je fakt těžký zůstat v klidu. Jenže. Okolí vaši kvalitu posuzuje podle schopnosti zůstat v kontrole, takže čím horší to je, tím víc se musíte snažit být v pohodě, jinak vám všichni řeknou, že je to jen drama a budou vaše problémy bagatelizovat. A tak stále dokola. Ano, když jste v klidu, máte dobrou práci, krásné dětičky a pěkný partnerský vztah, tak je docela jednoduché být v klidu. Z tohoto poznání derivuju velkou úctu vůči svým přítelkyním, protože to jsou ženy, které ustávají věci, ze kterých by běžný smrtelník uletěl do vedlejší galaxie a ještě přitom jsou vtipně sarkastické.

Nebo.

Když něco vypadá, že něco je učiněná blbost, např. nějaký vztah, nemusí to být naprosto pravda. Důležitá je PODSTATA, nikoli aktuální stav. To je takový to, že někoho hrozně milujete, i když jste třeba s někým jiným. A prostě si říkáte, že by to stejně nevyšlo s tou druhou osobou a různě si to zakazujete a kroužíte kolem toho. Ale to je jen aktuální stav. Podstata je, že se možná s druhou stranou strašně moc milujete a nakonec to stejně vyjde najevo a bude to tak silný, že to smete všechno okolo, možná i vás samotné. Buď se tomu ubráníte a možná zvítězíte v celoživotní soutěži o nejvyšší stupeň askeze a bude vás to hřát na vaší asketické duši, nebo se tomu neubráníte a možná skončíte se zlomeným srdcem, teď moc nevím, co je lepší. Ale intuice mne nikdy nezklamala. Intuice odkazuje totiž k podstatě.

Nebo.

Lidi, co se jim dějou zlé věci, si je nepřivodili. To je oblíbená myšlenka již od pravěku, kdy to asi mělo nějakej smysl, že když někdo způsobil zhroucení půlky jeskyně, tak se ho ostatní stranili, aby to náhodou neudělal třeba znova. Teď naštěstí nežijeme v jeskyních, a můžeme si tedy dovolit ten luxus občas někomu třeba i pomoct. A akceptovat, že za některé věci, např. narození hendikepovaného dítěte, nemůže prostě NIKDO. Nebo vyšší moc. Debaty o tom, že narození hendikepovaného dítěte je karmický trest uvalený na danou osobu za to, co spáchala v předchozích životech nebo stávajícím životě, odmítám. Kategoricky. A ne, že by tenhle názor byl nějakej vzácnej.

Nebo.

Nepřátelé nejsou vždycky zlí. Naopak. Už nějaký antický filozof tuším říkal, že lepší dobrej nepřítel, než nedobrej přítel. Svatá pravda. Nepřítel, který ctí pravidla, má vytrvalý tah na branku a nějakej morál, je vlastně přítel na druhé straně barikády. Naopak pro přátele s jedovatou slinou existuje v angličtině překrásný termín "frienemy", něco mezi "friend" a "enemy". Moc pěkné. Je třeba se řídit podstatou a ne tím, jak se co nazývá.

Nebo.

Splnění vnitřních přání nemusí přinést žádné štěstí. Nene, štěstí je teď a tady. Znám několik lidí, které život dokonale vytrestal splněním jejich vesmírné poptávky. Zadali debilní poptávku a dostali, co chtěli, a až pozdě si uvědomili, že tohle si ani za nic nepřáli! Z toho pohledu je super budhisticky nic nežádat a po ničem netoužit, aby se náhodou nepřihodilo, že se člověkovi jeho debilní přání splní.

Nebo.

Výhra nemusí být vždycky výhra. Často si říkám svoje oblíbené, že parciální prohra rovná se finální výhra. A často se mi to potvrzuje. Je to prostě tak! Jste smutní, že jste o něco přišli a nakonec se ukáže, že to bylo dobře! Dnes jsem četla článek o nějaké stařence, co se dožila stodeseti let nebo kolika. A stařenka to zdůvodnila tím, že se důsledně vyhýbala mužům a nikdy se nevdala. Parciální prohra a nakonec? Asi spíš výhra. Hned mne napadlo, co jsem se kvůli různým blbečkům v životě natrápila. A říkám si, něco na tom je. Proč se trápit. Je hezké žit pěknej život, vytvářet něco pozitivního pro jiné lidi a dělat věci, co člověka baví. Proč to komplikovat šílením ze vztahů s lidma, kteří za to nestáli. Jo, když člověk přijde o někoho, kdo za to stál, to je ovšem jiná. Ale obecně jsem toho názoru, že většina lidí nestojí za to se kvůli nim trápit. Je to zbytečný.

Samé paradoxy.

Lidi chtějí, co nemají.

Lidi nechtějí, co mají.

A přitom by stačilo, aby všichni přestali tak děsně moc chtít, a všem by bylo líp. Jojo, spokojenost s tím, co je, je důležitá vlastnost, kterou se můžeme naučit od starých lidí, protože do těch mladejch už společnost valí úplně jiná pravidla postavená na tom, že EXISTUJE PRÁVO NA ŠTĚSTÍ. No a když máte na něco právo, tak to logicky chcete vymáhat. A vymáhání ještě nikoho šťastným neučinilo, takže člověk skončí v bludné spirále vymáhání něčeho, co se od něj tím vymáháním dále vzdaluje.










Komentáře

  1. Krásná úvaha. A moc se mi líbí "frienemy", zařazuji s dovolením do svého slovníku.

    OdpovědětVymazat
  2. Máte zajímavé úvahy, baví mě je číst a zamýšlet se nad nimi.
    A k tomu článku "Jak zvládnout prohru pro autisko..." -sama nevím, kde jsem brala v sobě sílu překonávat frustrace a prohry a ještě povzbuzovat své děti a nakonec je postavit do samostatného života. No, to se jakž takž podařilo, ale já jsem se tak nějak opotřebovala, jakoby mi došly síly. Už poslední roky v práci jsem těžko zvládala frustrace a nyní se v podstatě děsím každé překážky... tak si z vašeho článku beru návod a zkusím sama se sebou jednat tak, jak to píšete, trochu se povzbudit :-)
    Tak díky!
    Alena

    OdpovědětVymazat
  3. duši kudrnatou jako vlasy... super básnické obraty. :-))

    Vědec suchar teda fakt nejste, škoda, že nejste z Prahy, chtěla bych s Vámi kamarádit, ale určitě bych vám mentálně nestačila.

    Jarka

    OdpovědětVymazat
  4. Mně by stačilo sedmdesát let a důsledně se nevyhýbat mužům, babku lituji, asi byla skrytá lesba.
    Ester

    OdpovědětVymazat
  5. superskvelyclanek. :) diky diky

    OdpovědětVymazat
  6. Milá Julie,
    Co se týče vymáhání štěstí, vidím v tom obyčejný zákon akce a reakce. Když někdo do někoho zatlačí, tak ten dotyčný se zapře. Vyvine protitlak, aby to ustál. A když ten první zkusí z někoho něco vytáhnout (třeba kus štěstí pro sebe), tak ten druhý mu uzavře svoje srdce, aby se nenechal zdevastovat. Tedy pokud není porouchaný v tom smyslu, že na rovnováhu kašle a nehájí sám sebe.

    Vztahy kvetou jedině tehdy, když lidé DÁVAJÍ ze své vůle a ti druzí od nich PŘIJÍMAJÍ. V důsledku toho mají touhu vracet zpět. Pak se štěstí multiplikuje.

    Mimochodem, Vaše příspěvky mě vždy inspirují natolik, že bych si mohla na základě toho založit blog. Naštěstí už jsem ho měla o kousek dřív, akorát jsem ho ještě nestačila pořádně rozběhnout. Od doby co čtu Vás, mám o svou večerní volnou chvilku postaráno ;-) Tak už jen do něj všechny postřehy k vašim článkům přepsat a můžeme vydat knihu rozprav ;-)

    Snad chápete, že je to nadsázka. Nehodlám vaše myšlenky vykrádat. Jsou skvělé a neopomenu vám to tady pravidelně zdůraznit ;-) Hezký den.

    OdpovědětVymazat
  7. Jak trefné! člověk vážně vždycky chce to co nemá... jsme vážně nepoučitelní. ale vy jste Julie skvělá! a zitín je dokonalý! Markéta

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky

O nemocných autících

Čtu si americký blog Rarer in Girls. Už jsem o tom tady určitě psala. Je zajímavé vidět jiné perspektivy. Ale proč o tom dnes píšu. Janey, která je předmětem daného blogu, je už týden v nemocnici. Nyní je po operaci, poté, co se přišlo složitě na to, že má již tři dny prasklý apendix. Janey má teď zjevně peritonitidu a není ji dvakrát. Je to dost děsivá historka. Říkám si. No jak je to možný, že se na to přišlo PO TŘECH DNECH? Pro všechny, kteří nestudovali lékařskou fakultu. S prasklým apendixem nechodíte obvykle jen tak. Je vám strašně zle a máte dost velký bolesti. Tak přemítám, jak tu péči v Americe zanedbávají. Jenže. Pak jsem si vzpomněla na tu story se Zitínovou náhlou břišní příhodou. Bylo to totiž nemlich to samé. Normální dítě si stěžuje. Třeba trochu fňuká. U autidítěte je to jiný. To fňuká, když o nic nejde. Když o něco jde, je jak pěna, neobvykle hodné a nezvykle spolupracující. Proto apeluji na všechny moje kolegy z medicíny, co t

Školka a tóny aneb o bytosti dvou světů

Myslím, že je hrozně důležité dávat zpětnou vazbu. Když vám někdo pomůže, nebo vašemu dítěti, vydat signál, že si toho vážíte. I po letech. Naopak po letech je to ještě důležitější. Pozoruju, že hodně lidí má tendenci zapomínat na ty, kdo jim pomáhají. To se týká i výchovy autidětí. Zapomínáme na ty, kdo s námi byli, když bylo úplně nejhůř. Proto se snažím systematicky být v dlouhodobém kontaktu s většinou asistentek a pedagogů, kteří s náma pracovali, aby viděli, že jejich práce má velký smysl a taky aby viděli, že když něco místy vypadá zcela beznadějně, nemusí to být ještě globální beznaděj. Dnes jsem vyrazila Jindru zapsat do nové školky. Do stejné, kam chodila Zitul. A Zitul jsem vzala s sebou. Aby se tam koukla, zavzpomínala a taky aby pozdravila paní učitelky.  A bylo to jedno z nejhezčích setkání za poslední dobu.  Tak ráda jsem je všechny viděla. A Zitul taky! A pocítila jsem fakt hluboký vděk, protože tahle školka, to bylo místo, kde Zitul dostala svou životní šanci. Životní

Další historka z MHD

Miluju ježdění MHD. V Brně sice řádí žloutenka a kdykoli vstupuju do trolejbusu, tak si představuju, jak se mi na ruce balí miliardy virionů hepatitidy A, ale ty historky, co tam člověk zažije, ty názory, co vyslechne, to se prostě jinde nepřihodí. Třeba dneska. Jela jsem s Jindrou z práce. Jindra řval jako tur, což není překvapivé, protože nesnáší, když nevidí z okna, což neviděl. Jemně jsem ho držela na klíně a Jindráček se propínal a vykřikoval. Přes uličku seděli dva starší lidé, kteří jeli s další paní, která byla asi pečovatelka či vychovatelka nebo jak to nazvat. No vychovatelka asi těžko vlastně, vychovávat lidi vyššího středního věku je blbost. Vypadali jako klienti nějakého chráněného bydlení nebo tak a bavili se i o programu, který odpoledne budou mít. Pán měl Downův syndrom. Povídal si s vedle sedící paní o někom třetím, kdo s nimi bydlí a kdo hrozně křičí. A byla to nesmírně působivá debata. Ten pán s Downovým syndromem říkal něco ve smyslu, že "on

O řešení šikany

Problém se Zitínovou šikanou byl elegantně vyřešen. Zitisko bylo v tichosti vyloučeno z družiny a od nového školního roku už do družiny chodit nebude. Není to skvělé? Je to skvělé. Dá se takto postupovat pořád dokola, až ve třídě zůstane pouze spokojený agresor či parta spokojených agresorů. Krása. Zitisko si odnáší do života nový poznatek, že kdykoli se ozve ona sama nebo někdo v jejím zastoupení na její obranu, bude po zásluze potrestána exkluzí z daného kolektivu. Proto je lepší mlčet a nic nikam nehlásit, protože v případě nahlášení problému to stejně člověkovi jenom spadne na hlavu a už si nebude moci číst oblíbenou knížku o Pokémonech.

Maminko, proč jsem jiná

Maminko, proč jsem jiná. Mami, já nechci být jiná. Chci být jako ostatní. Mami, proč ostatní můžou na školu v přírodě a já ne. Mami a ty jsi taky jiná? Jsi taky jiná než ostatní? Jakože jsi divná? Jako já? A jsi vědec, protože jsi divná? Teda jiná? Takoví lidi mají být vědci? Mami, já hrozně chci být jako ostatní, ale nejde mi to. Nejde mi to vůbec. A oni to poznají, že jsem jiná. No fakt, děti ve škole to poznají. Už to poznali. Na některé otázky prostě nemám odpověď...