Přeskočit na hlavní obsah

Miláčku, nikdo ti není nic dlužen anebo JE?

Znáte to.

Koluje to sociálními sítěmi.

Nikdo ti není nic dlužen, miláčku.

http://www.pronaladu.cz/milacku-nikdo-ti-nic-neni-dluzen/

Spousta mých známých tím zaplavuje facebook.

A já musím reagovat!

Musím!

Dovolím si citovat, je to dopis.

"Tak tedy - nikdo ti není nic dlužen. 

Znamená to, že nikdo nežije pro tebe, dítě moje. Protože nikdo není ty. Každý člověk žije sám pro sebe. A jediné, co může cítit, je jeho vlastní štěstí. Jestli dokážeš pochopit, že nikdo není povinen organizovat pro tebe štěstí, ušetříš si očekávání nemožného.
Znamená to, že nikdo není povinen tě milovat. Jestliže tě někdo má rád, pak to znamená, že je v tobě cosi zvláštního, co ho činí šťastným. Zjisti, co to je, a snaž se to ještě posílit, pak budeš milována ještě více.
Když pro tebe lidé něco dělají, děje se to jenom proto, že oni sami to chtějí dělat. Proto, že je v tobě něco pro ně důležitého, něco, co vyvolává jejich přání se ti zalíbit. Rozhodně ne proto, že by ti tím byli povinni. Jestliže tví kamarádi chtěji být s tebou, neděje se to z pocitu povinnosti."
Prosím dovolte mi nesouhlasit!

Ještě zde krátká citace:

"Ve chvíli, kdy pochopíš, že lásku a úctu lidí kolem sebe si musíš zasloužit, nebudeš už očekávat nemožné a nebudeš zklamaná. Nikdo není povinen dělit se s tebou o majetek, o city nebo myšlenky. A pokud to udělá, znamená to, že sis to zasloužila. Pak budeš moci být pyšná na lásku, kterou sis zasloužila, na upřímnou úctu svých přátel. Nikdy však nesmíš tohle všechno brát jako něco, co ti někdo dluží, čím je ti povinen. Uděláš-li to, všechny ty lidi ztratíš. Nebudou „tvoji právem“. Dobývat je a „zasloužit“ si je musíš každý den.
Když jsem já sám pochopil, že mi nikdo nic nedluží, bylo to, jako bych se zbavil obrovské tíhy. Dokud jsem si myslel, že mi někdo dluží, plýtval jsem obrovským množstvím úsilí, fyzického i citového, abych dostal, co mi patří. Ve skutečnosti však nikdo není povinen se ke mně dobře chovat, nikdo mi není povinen úctou, přátelstvím, zdvořilostí nebo svým rozumem.
Když jsem to pochopil, začal jsem cítit mnohem více uspokojení ve všech svých vztazích. Zaměřil jsem se na lidi, kteří chtěli dělat věci, které jsem od nich potřeboval. To  opravdu dobře funguje – u přátel, u obchodních partnerů, u blízkých lidí, prodavačů i úplně neznámých lidí. Vždycky si pamatuju, že to, co potřebuju, získám jenom tehdy, když vstoupím do světa toho, s kým mluvím. Musím porozumět jeho myšlení, pochopit, co pokládá za důležité, a konec konců i poznat, co chce. Teprve tak od něj mohu získat to, co zase chci já. Teprve když člověka poznám, můžu říci, jestli od něj ve skutečnosti vůbec něco potřebuju."

 Se spoustou myšlenek se zde lze ztotožnit.

Ano, svět nikomu nic nedluží.

O spoustu věcí je nutné usilovat.

Ale je tu jeden aspekt, který mi přijde záludný a nebezpečný.

Pokud si všechnu lásku musíme ZASLOUŽIT, znamená to, že ti, kteří ji nedostali, ci ji prostě nezasloužili???

Znamená to, že děti, které někdo týral či mlátil, si prostě nezasloužili, aby se k nim jejich rodiče chovali hezky?

Ne, je to celé pomýlené.

Myslím si, že člověk DLUŽÍ světu slušnost. Je to smutné a zavazující a otravné a mnohdy se to nehodí. Ale je to tak.

Rodiče dluží dětem lásku. Prostě dluží. To, že ne všichni jsou schopni tu lásku dát, je věc jiná. Ale dětem ji dluží. Ten dluh v nich je a ty děti jej potřebují naplnit odjinud, což je jistě možné. Ale ten dluh vnímají a cítí.

Možná je na to odpověď křesťanské pojetí Boha, které říká, že Bůh je nezměrná bezpodmínečná láska. Která nasytí všechny ty, kteří v sobě nesou nějaký dluh, který jim udělal někdo blízký. Nevím. Ale je to přesný opak toho, co píše ten pán.

Myslím, že rodiče DLUŽÍ svým dětem slušné chování.

A že děti nejsou POVINNY svoje rodiče každý den neustále motivovat k tomu, aby je měli rádi.

Takhle láska nefunguje.

Takhle funguje byznys a účetnictví.

Takže můj vzkaz pro Zitína by zněl následovně:

Tak tedy: miláčku, nejsi povinna nikoho neustále motivovat. Láska je věc, která přichází spontánně z oboustranné náklonnosti a pokud se na sílu snažíš a snažíš a druhý prostě nedává svůj díl lásky, tak to nebude fungovat a není to tvoje vina. Každý vztah má dvě ramena. Když budeš celý život jen motivovat a motivovat a obchodovat s city a čekat, že si tím zasloužíš úctu a lásku, tak to nebude úcta a láska, ale bude to stále jen OBCHOD. Vztahový obchod. Dobré vztahy ale nefungují na obchodní bázi. Často jeden dává víc a jeden míň. Často se situace po delší době třeba obrátí. Do obchodu nepatří odpuštění, soucit, přijetí. To jsou ale věci, které jsou pro vztah zásadně důležité a bez kterých nebudeš dobré vztahy mít. Takže si prosím ze svých vztahů nedělej obchod.

Takže: miláčku, život není účetnictví.

Není to má dáti - dal.

Není to sčítání tvých investic, které zaseješ do dalších lidí, a sklízení plodů své investiční politiky v vzápětí.

Opravdový svět s opravdovou láskou je často nesymetrický, podivný, nevyčíslitelný a často nesrozumitelný pro lidi kolem.

Důležitá je nějaká ryzost, se kterou věci děláš a se kterou vztahy navazuješ, důležitá je rezonance, ke které dojde a nebo nedojde.

Ale nejsou to investice.

Miláčku, prosím nepoužívej pojem "citová investice". Citová investice znamená, že automaticky čekáš, že se ti něco z tvých citů vrátí. Něco. City. Ale city nepřicházejí jako odměna za tvoje snažení. City dostaneš jako dárek. Lásku dostaneš jako dárek. Odpuštění dostaneš jako dárek. Přijetí dostaneš jako dárek. Pokud to není jako dárek, je to stále OBCHOD.

Takže Zitínku, miláčku, prosím nedělej si ze života účetní kancelář a nemysli si vždy, že když se ti ve vztazích něco nepovedlo, je to pouze tím, že jsi špatně motivovala ostatní. Spíš přemýšlej, jak se vyhnout obchodnímu myšlení ve světě vztahů.

Komentáře

  1. Dobrý den, mě zarazila hned první věta, dál už mě to nebavilo. Jak rodič může říct svému dítěti něco takového? Podle Vaší reakce na celý článek, jsem o nic nepřišla. Bála jsem se, že nechápu nějakou skrytou myšlenku. Marcela

    OdpovědětVymazat
  2. Tak mě to teda zase bavilo. A moc. Jsem na světě už přes půl století a udělala jsem chyby. (naštestí ne u dětí) Tohle povídání jsem četla s napětím a dost mi dalo. Díky. Jitka

    OdpovědětVymazat
  3. Vidíte a já v tom vůbec nečtu to, co Vy...:-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já myslím, že každý v tom čte svou optikou:-))) a že je to v pořádku....

      Vymazat
    2. Já v tom článku vidím v zásadě dvě hlavní poselství:
      1) Nemohu se na nikoho (ani na své rodiče) zlobit za to, že mě nemilovali, nebo mě milovali nedostatečně, nemám se jim za to mstít ani je kvůli tomu záměrně nemilovat.
      2) Když druhému člověku projevuji pozitivní city, nemám čekat, že mi je bude opětovat.
      Podle mě má ale daleko větší pravdu Jaroslav Dušek, který v jednom svém představení (nevím už jestli to byly Čtyři dohody nebo Pátá dohoda) řekl, že opravdová láska není to, co by jeden člověk dával druhému. Láska prostě existuje a člověk si její přes druhé lidi vlastně jen uvědomuje.

      Vymazat
  4. Moc zdravím, občas sem přád nakukuju, i když času je nějak málo:) Mě ten článek regulerně vyděsil. Mám 3 děti a dovolila bych si tomu pánovi/paní říct, že to se mýlí, že žije v nějaké pomýlené realitě... a že bych nechtěla být jeho děcko. Já teda rozhodně cítím, že svým dětem dlužím. Pokud to zjednodušším, pak minimálně proto, že jsem to já jsem "způsobila", že tu jsou na světě...a oni mají právo na moji lásku, bezpodmínečnou a nemusí si ji nijak zasloužit, prostě tu je..nemůže být přece podmíněná tím, že budou podávat nějaký výkony.... To je fakt děsivá myšlenka, že všechno - včetně citů, lásky - si člověk musí zasloužit, a pokud nedostane, pak se dost nesnažil...hrůza. janula

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já to taky vnímám tak, že spoustu věcí dlužím.... Zitínovi, svým rodičům, obecně lidem... nevnímám to tak, že svět dluží mně, ale že já dlužím ostatním lidem... J

      Vymazat
  5. Krásně jste to napsala!
    Ten původní pan je mimo.

    OdpovědětVymazat
  6. Na první přečtení jsem to nevnímala jako článek určený dítěti, i přes to oslovení. Zjevně je to přeložené, předpokládám, že napsané v USA a myslím, že oslovení milé dítě je myšleno mírně ironicky a pisatel tak oslovuje sám sebe. Možná by to šlo vztáhnout na vztahy mezi dospělými (the world does not owe you anything), ale určitě ne na vztah mezi dítětem a rodičem, kde si jistě dítě nemusí rodičovskou lásku zasluhovat. Takže, buďme na sebe hodní, neztrácejme čas s těmi, kteří nám za to nestojí a o nás nestojí, snažme se být lepšími lidmi a ono se nám to vrátí. Svoje děti, tak jako doposud, milujme bezpodmínečně.

    OdpovědětVymazat
  7. Milá Julie,
    Já když jsem v dospělosti začala mít tendenci dávat rodičům něco nazpět za jejich péči, lásku, pozornost, cokoliv, rodiče vždy říkali "vrátíš nám to na svých dětech".
    Nechtěli sami nic. A tak se snažím dát dětem to co dali rodiče mě (a ještě něco navíc). Beru to jako svůj "dluh", který ale splácím až o generaci dál.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky

O nemocných autících

Čtu si americký blog Rarer in Girls. Už jsem o tom tady určitě psala. Je zajímavé vidět jiné perspektivy. Ale proč o tom dnes píšu. Janey, která je předmětem daného blogu, je už týden v nemocnici. Nyní je po operaci, poté, co se přišlo složitě na to, že má již tři dny prasklý apendix. Janey má teď zjevně peritonitidu a není ji dvakrát. Je to dost děsivá historka. Říkám si. No jak je to možný, že se na to přišlo PO TŘECH DNECH? Pro všechny, kteří nestudovali lékařskou fakultu. S prasklým apendixem nechodíte obvykle jen tak. Je vám strašně zle a máte dost velký bolesti. Tak přemítám, jak tu péči v Americe zanedbávají. Jenže. Pak jsem si vzpomněla na tu story se Zitínovou náhlou břišní příhodou. Bylo to totiž nemlich to samé. Normální dítě si stěžuje. Třeba trochu fňuká. U autidítěte je to jiný. To fňuká, když o nic nejde. Když o něco jde, je jak pěna, neobvykle hodné a nezvykle spolupracující. Proto apeluji na všechny moje kolegy z medicíny, co t

Školka a tóny aneb o bytosti dvou světů

Myslím, že je hrozně důležité dávat zpětnou vazbu. Když vám někdo pomůže, nebo vašemu dítěti, vydat signál, že si toho vážíte. I po letech. Naopak po letech je to ještě důležitější. Pozoruju, že hodně lidí má tendenci zapomínat na ty, kdo jim pomáhají. To se týká i výchovy autidětí. Zapomínáme na ty, kdo s námi byli, když bylo úplně nejhůř. Proto se snažím systematicky být v dlouhodobém kontaktu s většinou asistentek a pedagogů, kteří s náma pracovali, aby viděli, že jejich práce má velký smysl a taky aby viděli, že když něco místy vypadá zcela beznadějně, nemusí to být ještě globální beznaděj. Dnes jsem vyrazila Jindru zapsat do nové školky. Do stejné, kam chodila Zitul. A Zitul jsem vzala s sebou. Aby se tam koukla, zavzpomínala a taky aby pozdravila paní učitelky.  A bylo to jedno z nejhezčích setkání za poslední dobu.  Tak ráda jsem je všechny viděla. A Zitul taky! A pocítila jsem fakt hluboký vděk, protože tahle školka, to bylo místo, kde Zitul dostala svou životní šanci. Životní

Další historka z MHD

Miluju ježdění MHD. V Brně sice řádí žloutenka a kdykoli vstupuju do trolejbusu, tak si představuju, jak se mi na ruce balí miliardy virionů hepatitidy A, ale ty historky, co tam člověk zažije, ty názory, co vyslechne, to se prostě jinde nepřihodí. Třeba dneska. Jela jsem s Jindrou z práce. Jindra řval jako tur, což není překvapivé, protože nesnáší, když nevidí z okna, což neviděl. Jemně jsem ho držela na klíně a Jindráček se propínal a vykřikoval. Přes uličku seděli dva starší lidé, kteří jeli s další paní, která byla asi pečovatelka či vychovatelka nebo jak to nazvat. No vychovatelka asi těžko vlastně, vychovávat lidi vyššího středního věku je blbost. Vypadali jako klienti nějakého chráněného bydlení nebo tak a bavili se i o programu, který odpoledne budou mít. Pán měl Downův syndrom. Povídal si s vedle sedící paní o někom třetím, kdo s nimi bydlí a kdo hrozně křičí. A byla to nesmírně působivá debata. Ten pán s Downovým syndromem říkal něco ve smyslu, že "on

O řešení šikany

Problém se Zitínovou šikanou byl elegantně vyřešen. Zitisko bylo v tichosti vyloučeno z družiny a od nového školního roku už do družiny chodit nebude. Není to skvělé? Je to skvělé. Dá se takto postupovat pořád dokola, až ve třídě zůstane pouze spokojený agresor či parta spokojených agresorů. Krása. Zitisko si odnáší do života nový poznatek, že kdykoli se ozve ona sama nebo někdo v jejím zastoupení na její obranu, bude po zásluze potrestána exkluzí z daného kolektivu. Proto je lepší mlčet a nic nikam nehlásit, protože v případě nahlášení problému to stejně člověkovi jenom spadne na hlavu a už si nebude moci číst oblíbenou knížku o Pokémonech.

Maminko, proč jsem jiná

Maminko, proč jsem jiná. Mami, já nechci být jiná. Chci být jako ostatní. Mami, proč ostatní můžou na školu v přírodě a já ne. Mami a ty jsi taky jiná? Jsi taky jiná než ostatní? Jakože jsi divná? Jako já? A jsi vědec, protože jsi divná? Teda jiná? Takoví lidi mají být vědci? Mami, já hrozně chci být jako ostatní, ale nejde mi to. Nejde mi to vůbec. A oni to poznají, že jsem jiná. No fakt, děti ve škole to poznají. Už to poznali. Na některé otázky prostě nemám odpověď...