Přeskočit na hlavní obsah

LEGO

Je zajímavé, že spousta auti dětí, co znám, miluje lego.

Zitisko si z něj v zásadě neustále staví podle návodu či volně prapodivné útvary a s těma potom chodí i spát.

Nemáme žádnýho plyšáka.

Ne.

Nyní máme na spaní LEDOVÉHO MAMUTA.



Toho tedy přinesl Ježíšek a je podle návodu.

Zitisko má omezený přístup na iPad, protože jinak by z ní vzniklo něco strašlivě závislého.

iPad je jen za odměnu a v zásadě jen pedagogické aplikace.

Ale lego, lego je volně...

Může si hrát pořád...

Dneska jsem se dívala na net, co si o tom myslí lidstvo.

A psali, že spousta auti dětí miluje lego.

Jsou různé podpůrné skupiny.

Tohle mne dojalo:

http://asdaid.org/about-us

Tohle je taky dobrý:

http://www.bbc.com/news/uk-england-london-28698819

Anebo tohle:

http://www.autismdailynewscast.com/lego-play-therapy-benefits-children-with-autism/5228/janetmeydam/

Všichni se shodují, že hraní s legem z nějakého důvodu dětem s poruchami autistického spektra pomáhá. Že umožňuje projevovat kreativitu a učí soustředění. Na univerzitě v Cambridge k tomu dělali nějaký výzkum a zjistili, že auti děti, které si hrají s legem, jsou na tom sociálně líp.

No, je taky možný, že to bylo klasické výzkumné zkreslení, a že to bylo přesně naopak- děti, které na tom byly líp, si byly schopné s legem hrát, tudíž si s ním hrály.

Ale to asi měli nějak pořešený v tom výzkumu.

Ale pozoruhodné je i to, že na to hraní s legem se zakládají pracovní skupiny.

Prostě skupina. Rodiče a mecenáši nakoupí lega a děti se scházejí a staví si a možná se i trochu spolu baví a hrají si spolu.

Je to dobrá představa. Líbí se mi to.

Asi založím lego skupinu v Brně, jsou na to i návody:

http://www.amazon.co.uk/LEGO%C2%AE-Based-Therapy-Daniel-B-LeGoff/dp/1849055378

Prostě kdybyste věděli o vhodném místě, sem s tím a můžeme se tam scházet a stavět:-)

Komentáře

  1. Mamut je fantastický. A jinak mi to přijde zajímavé a vlastně logické - lego je předvídatelné, kostičky do sebe zapadají, nepatĺá se, drží barvu, pro autisty (a mnohé neautisty) ráj. A u jedné hromady mohou skládat dva a více umělců a ukazova si své výtvory a pokud se (jak je u nás zvykem) neporvou o tu jednu jedinou nejdůležitější kostičku, panuje klid a mír a tvůrčí atmosféra. Často se zájmem poslouchám dva paralelní monology, které moji kluci vedou o svých výtvorech, ale skládají u sebe - asi jim to dává pocit pospolitosti. A jak píšete - počítače jsou na příděl, lego je tu pořád. Přeji mnoho krásných chvil u lega. Jsme z Prahy, jinak bychom určitě vstoupili do klubu. Markéta

    OdpovědětVymazat
  2. Škoda, že jsme 90 kilometrů pryč :-(. Ja založila lego skupinu u nás doma k našim dětem se připojí - zatím - dva další a jedou :-) Když jsou hodní, tak dostanou i motorky a senzory. Jinak u nas i-Pad nefunguje ani na příděl - celý den myslel na to,kdy bude jeho 20 minut, tak jsem ho zatrhla úplně a je klid.
    Petra

    OdpovědětVymazat
  3. Sleduji váš blog a fandím Vám.
    Můj syn byl silný dyslektik a prakticky se nedokázal na nic soustředit déle než vteřinu, ale zachraňovalo nás lego - u toho vydržel hodiny a ano, věřím tomu, že si tím nacvičil schopnost soustředit se a také získal jistou motorickou obratnost v prstech + vytrvalost (nevzdat to při prvním neúspěchu) a tvořivost (že se nemusí jen bourat a ničit, že lze též stavět a tvořit). To vše je důležité a i když to není vidět hned, je to dobrý základ pro budoucnost. I pro školu a učení. Jsou to takové volní návyky, získané hrou, bez nátlaku.
    Držte se! Bude líp, ne hned, ale časem, uvidíte!

    OdpovědětVymazat
  4. Jo, nepodepsala jsem se.
    Alena

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky

O nemocných autících

Čtu si americký blog Rarer in Girls. Už jsem o tom tady určitě psala. Je zajímavé vidět jiné perspektivy. Ale proč o tom dnes píšu. Janey, která je předmětem daného blogu, je už týden v nemocnici. Nyní je po operaci, poté, co se přišlo složitě na to, že má již tři dny prasklý apendix. Janey má teď zjevně peritonitidu a není ji dvakrát. Je to dost děsivá historka. Říkám si. No jak je to možný, že se na to přišlo PO TŘECH DNECH? Pro všechny, kteří nestudovali lékařskou fakultu. S prasklým apendixem nechodíte obvykle jen tak. Je vám strašně zle a máte dost velký bolesti. Tak přemítám, jak tu péči v Americe zanedbávají. Jenže. Pak jsem si vzpomněla na tu story se Zitínovou náhlou břišní příhodou. Bylo to totiž nemlich to samé. Normální dítě si stěžuje. Třeba trochu fňuká. U autidítěte je to jiný. To fňuká, když o nic nejde. Když o něco jde, je jak pěna, neobvykle hodné a nezvykle spolupracující. Proto apeluji na všechny moje kolegy z medicíny, co t

Školka a tóny aneb o bytosti dvou světů

Myslím, že je hrozně důležité dávat zpětnou vazbu. Když vám někdo pomůže, nebo vašemu dítěti, vydat signál, že si toho vážíte. I po letech. Naopak po letech je to ještě důležitější. Pozoruju, že hodně lidí má tendenci zapomínat na ty, kdo jim pomáhají. To se týká i výchovy autidětí. Zapomínáme na ty, kdo s námi byli, když bylo úplně nejhůř. Proto se snažím systematicky být v dlouhodobém kontaktu s většinou asistentek a pedagogů, kteří s náma pracovali, aby viděli, že jejich práce má velký smysl a taky aby viděli, že když něco místy vypadá zcela beznadějně, nemusí to být ještě globální beznaděj. Dnes jsem vyrazila Jindru zapsat do nové školky. Do stejné, kam chodila Zitul. A Zitul jsem vzala s sebou. Aby se tam koukla, zavzpomínala a taky aby pozdravila paní učitelky.  A bylo to jedno z nejhezčích setkání za poslední dobu.  Tak ráda jsem je všechny viděla. A Zitul taky! A pocítila jsem fakt hluboký vděk, protože tahle školka, to bylo místo, kde Zitul dostala svou životní šanci. Životní

Další historka z MHD

Miluju ježdění MHD. V Brně sice řádí žloutenka a kdykoli vstupuju do trolejbusu, tak si představuju, jak se mi na ruce balí miliardy virionů hepatitidy A, ale ty historky, co tam člověk zažije, ty názory, co vyslechne, to se prostě jinde nepřihodí. Třeba dneska. Jela jsem s Jindrou z práce. Jindra řval jako tur, což není překvapivé, protože nesnáší, když nevidí z okna, což neviděl. Jemně jsem ho držela na klíně a Jindráček se propínal a vykřikoval. Přes uličku seděli dva starší lidé, kteří jeli s další paní, která byla asi pečovatelka či vychovatelka nebo jak to nazvat. No vychovatelka asi těžko vlastně, vychovávat lidi vyššího středního věku je blbost. Vypadali jako klienti nějakého chráněného bydlení nebo tak a bavili se i o programu, který odpoledne budou mít. Pán měl Downův syndrom. Povídal si s vedle sedící paní o někom třetím, kdo s nimi bydlí a kdo hrozně křičí. A byla to nesmírně působivá debata. Ten pán s Downovým syndromem říkal něco ve smyslu, že "on

O řešení šikany

Problém se Zitínovou šikanou byl elegantně vyřešen. Zitisko bylo v tichosti vyloučeno z družiny a od nového školního roku už do družiny chodit nebude. Není to skvělé? Je to skvělé. Dá se takto postupovat pořád dokola, až ve třídě zůstane pouze spokojený agresor či parta spokojených agresorů. Krása. Zitisko si odnáší do života nový poznatek, že kdykoli se ozve ona sama nebo někdo v jejím zastoupení na její obranu, bude po zásluze potrestána exkluzí z daného kolektivu. Proto je lepší mlčet a nic nikam nehlásit, protože v případě nahlášení problému to stejně člověkovi jenom spadne na hlavu a už si nebude moci číst oblíbenou knížku o Pokémonech.

Maminko, proč jsem jiná

Maminko, proč jsem jiná. Mami, já nechci být jiná. Chci být jako ostatní. Mami, proč ostatní můžou na školu v přírodě a já ne. Mami a ty jsi taky jiná? Jsi taky jiná než ostatní? Jakože jsi divná? Jako já? A jsi vědec, protože jsi divná? Teda jiná? Takoví lidi mají být vědci? Mami, já hrozně chci být jako ostatní, ale nejde mi to. Nejde mi to vůbec. A oni to poznají, že jsem jiná. No fakt, děti ve škole to poznají. Už to poznali. Na některé otázky prostě nemám odpověď...