Přeskočit na hlavní obsah

Brambory

Nikdo mne v zásadě neučil vařit.

Proto jsem to taky dlouho neuměla.

Ale to nevadí, učili mne jiné věci a to bylo taky důležitý.

Vařit jsem se tedy učila až v dospělosti....

Jediné střípky nějakých vědomostí, které jsem měla, jsem měla od babičky.

Pamatuju si, jak babička okrajovala brambory.

Hrozně rychle.

Nechápala jsem!

Jak je to možné tak rychle oškrabat bramboru.

Babička mne to učila a mne to vždycky přišlo táááááák zbytečné.

Uběhlo hodně let.

Babička už umřela.

A dneska škrábu brambory k večeři a hle.

Najednou jsem si uvědomila, že už je taky oškrabuju rychle.

Ano.

Abyste brambory oškrabovali rychle, musíte oškrabat první tunu.

Získáte praxi a zbytek už jde hladce.

Babi, myslím na tebe a děkuju za všechno, cos mě naučila.


Komentáře

  1. .. hehe!! jop, ale to funguje jenom na brambory typu O (osobní), nikoli na brambory typu P (pracovní). když už dostane někdo cvičnou první bramboru, tak vůbec není zaručené, že mu přijde ta podstatná a druhá brambora, protože může být pro klasické škrabky tato nová škrabka třeba moc ostrá, neohrabaná nebo z jiného kovu. no a o batátech už vůbec není řeč. jakmile se nepoznala klasická škrabka první brambory se škrabkou batáty, tak.... jsou sny pěkná věc.... :)

    m

    OdpovědětVymazat
  2. .. aktuálně překonávám parciální cosi, čas ukáže, co to vlastně bylo, takže jen krátce. ne to, co vypadá jako enemy, enemy taky je. osobně se za to ve Vašem a Zitiném případě nepovažuju. můj úplně první příspěvek jsem si tak trochu vyčítala, protože život nakonec každého vytrestá nebo ocení sám a nakonec je to taky boj sám se sebou, ale jak to tak delší dobu pozoruju, právě to se mi kontinuálním sledováním dokázalo, myšleno v dobrém. to neříkám proto, že bych měla vůbec právo to nějak hodnotit, spíš mi to přijde zajímavé. někdy člověk jenom nemá s kým prodiskutovat nějaký náhled na věc...

    tento blog je o něčem a je v mnoha směrech inspirativní. souhlasím taky s názorem Markéty v posledním příspěvku a vyjadřuji Vám tím obdiv. bylo by pro mě parádní někdy poznat Zitu.

    Magda

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky

O nemocných autících

Čtu si americký blog Rarer in Girls. Už jsem o tom tady určitě psala. Je zajímavé vidět jiné perspektivy. Ale proč o tom dnes píšu. Janey, která je předmětem daného blogu, je už týden v nemocnici. Nyní je po operaci, poté, co se přišlo složitě na to, že má již tři dny prasklý apendix. Janey má teď zjevně peritonitidu a není ji dvakrát. Je to dost děsivá historka. Říkám si. No jak je to možný, že se na to přišlo PO TŘECH DNECH? Pro všechny, kteří nestudovali lékařskou fakultu. S prasklým apendixem nechodíte obvykle jen tak. Je vám strašně zle a máte dost velký bolesti. Tak přemítám, jak tu péči v Americe zanedbávají. Jenže. Pak jsem si vzpomněla na tu story se Zitínovou náhlou břišní příhodou. Bylo to totiž nemlich to samé. Normální dítě si stěžuje. Třeba trochu fňuká. U autidítěte je to jiný. To fňuká, když o nic nejde. Když o něco jde, je jak pěna, neobvykle hodné a nezvykle spolupracující. Proto apeluji na všechny moje kolegy z medicíny, co t

Školka a tóny aneb o bytosti dvou světů

Myslím, že je hrozně důležité dávat zpětnou vazbu. Když vám někdo pomůže, nebo vašemu dítěti, vydat signál, že si toho vážíte. I po letech. Naopak po letech je to ještě důležitější. Pozoruju, že hodně lidí má tendenci zapomínat na ty, kdo jim pomáhají. To se týká i výchovy autidětí. Zapomínáme na ty, kdo s námi byli, když bylo úplně nejhůř. Proto se snažím systematicky být v dlouhodobém kontaktu s většinou asistentek a pedagogů, kteří s náma pracovali, aby viděli, že jejich práce má velký smysl a taky aby viděli, že když něco místy vypadá zcela beznadějně, nemusí to být ještě globální beznaděj. Dnes jsem vyrazila Jindru zapsat do nové školky. Do stejné, kam chodila Zitul. A Zitul jsem vzala s sebou. Aby se tam koukla, zavzpomínala a taky aby pozdravila paní učitelky.  A bylo to jedno z nejhezčích setkání za poslední dobu.  Tak ráda jsem je všechny viděla. A Zitul taky! A pocítila jsem fakt hluboký vděk, protože tahle školka, to bylo místo, kde Zitul dostala svou životní šanci. Životní

Další historka z MHD

Miluju ježdění MHD. V Brně sice řádí žloutenka a kdykoli vstupuju do trolejbusu, tak si představuju, jak se mi na ruce balí miliardy virionů hepatitidy A, ale ty historky, co tam člověk zažije, ty názory, co vyslechne, to se prostě jinde nepřihodí. Třeba dneska. Jela jsem s Jindrou z práce. Jindra řval jako tur, což není překvapivé, protože nesnáší, když nevidí z okna, což neviděl. Jemně jsem ho držela na klíně a Jindráček se propínal a vykřikoval. Přes uličku seděli dva starší lidé, kteří jeli s další paní, která byla asi pečovatelka či vychovatelka nebo jak to nazvat. No vychovatelka asi těžko vlastně, vychovávat lidi vyššího středního věku je blbost. Vypadali jako klienti nějakého chráněného bydlení nebo tak a bavili se i o programu, který odpoledne budou mít. Pán měl Downův syndrom. Povídal si s vedle sedící paní o někom třetím, kdo s nimi bydlí a kdo hrozně křičí. A byla to nesmírně působivá debata. Ten pán s Downovým syndromem říkal něco ve smyslu, že "on

O řešení šikany

Problém se Zitínovou šikanou byl elegantně vyřešen. Zitisko bylo v tichosti vyloučeno z družiny a od nového školního roku už do družiny chodit nebude. Není to skvělé? Je to skvělé. Dá se takto postupovat pořád dokola, až ve třídě zůstane pouze spokojený agresor či parta spokojených agresorů. Krása. Zitisko si odnáší do života nový poznatek, že kdykoli se ozve ona sama nebo někdo v jejím zastoupení na její obranu, bude po zásluze potrestána exkluzí z daného kolektivu. Proto je lepší mlčet a nic nikam nehlásit, protože v případě nahlášení problému to stejně člověkovi jenom spadne na hlavu a už si nebude moci číst oblíbenou knížku o Pokémonech.

Maminko, proč jsem jiná

Maminko, proč jsem jiná. Mami, já nechci být jiná. Chci být jako ostatní. Mami, proč ostatní můžou na školu v přírodě a já ne. Mami a ty jsi taky jiná? Jsi taky jiná než ostatní? Jakože jsi divná? Jako já? A jsi vědec, protože jsi divná? Teda jiná? Takoví lidi mají být vědci? Mami, já hrozně chci být jako ostatní, ale nejde mi to. Nejde mi to vůbec. A oni to poznají, že jsem jiná. No fakt, děti ve škole to poznají. Už to poznali. Na některé otázky prostě nemám odpověď...