Zita - Autism Story

Po nadšených a jásavých postech, co jsem se dávala poslední dobou, mi připadá správné napsat ten dnešní. Zitisko se z nějakého záhadného důvodu velmi zlepšuje. Mohu to vydávat za svou zásluhu, ale pravda je, že nikdo neví, proč tomu tak je. Proč se zlepšuje. Je to naším přístupem k ní? Je to stravou? Je to pravidelným cvičením? Je to tím, že odezněl nějaký zánět, který měla v mozku? Je to tím, že se jí remyelinizovala nějaká důležitá poškozená dráha v mozku? Nevím. Nevím, a jsem daleka od toho tvrdit, že Zitisko se zlepšuje jenom a pouze díky mně. Z toho by pak vyplývalo, že pokud se zhoršuje, je to taky kvůli mně. A to je blbost. Je to nějaký autonomní proces, který u ní probíhá. Ale o tom nechci psát. Ani o radosti a o vděčnosti, protože jásavé příspěvky teď píšu pořád. Dnes chci napsat o tom, co by se stalo, kdyby se Zitisko nezlepšovalo. Pravděpodobně bych nemohla dělat svou práci tak, jak ji dělám. Vydělala bych méně peněz a bylo by méně peněz na asistenci, růz

Dneska Zitisko přineslo ze školy SVOJE PRVNÍ VYSVĚDČENÍ. Mám takovou radost. Strašnou. Je to tolik práce tolika lidí. Ale jde to. Moc děkuju všem za pomoc. Všem! Dnes totiž slavím. Uvolnila jsem se na oběd z práce, protože tohle jsem nemohla prostě nechat na večer, počkali jsme s Honzou na Zitína u školy a vzali jsme Zitína na oběd a na zmrzlinový pohár a Zitisko si vesele snědlo pohár a pak šlo do výtvarky. A paní učitelka říkala, že Zitul je hodná, tichá a nesmírně nadaná. Paní učitelka je nesmírně milá. Ještě říkala, že Zitisko má svůj vlastní fantazijní svět, který je nesmírně bohatý. A že je moc moc nadaná výtvarně. Takže Zitul chodí do školy a má bezva volnočasové aktivity, kterých se normálně účastní s ostatními dětmi. Někde to drhne, někde míň, ale to je přece normální. Jsem tak moc ráda. Dneska budu slavit! První vysvědčení mého údajně nevzdělavatelného potomka, to si oslavu zaslouží!

Myslím, že jeden z největších luxusů, který můžu v životě zažít, je mít čas dělat věci POMALU. Třeba ráno. Po probuzení chvíli vejrat a POMALU si udělat čaj a POMALU ho vypít. Potom POMALU zavést Zitína. POMALU přijít do práce a tam pomalu usednout. POMALU vyřídit jeden telefonní hovor. Ano, víc jich ten den nebude. Potom POMALU přemýšlet. Žádný lidi v mé kanceláři. Nene, jenom POMALÉ přemýšlení. Potom POMALEJ oběd s kolegy z práce nebo s Honzou. Potom dalších pár hodin POMALÉ práce. Malá schůze, v POMALÉM tempu. Potom POMALÝ transport domů. POMALÝ nákup. Pečlivě zvážit, jaká koupím jablka... zajít pro dobré křupavé rohlíky.... koupit v krámě kvalitní maso... Přijít BRZO domů. Hrát si se Zitínem. POMALU napsat úlohy. Povídat si chvilku o škole. Potom se Zitínem POMALU uvařit večeři, tak, aby Zitisko pomáhalo a přitom jsme si povídaly. Potom si třeba zacvičit nebo jít na POMALOU ospalou procházku. POMALU se uložit k spánku. POMALU si číst... POM

Zitisko roste jako z vody. Tak po nějaké době fotka... Fotil Honza cestou na zábavnou akci s našimi kamarády, z níž pravděpodobně vzejde řada zábavných snímků, které sem pak dám... Vyšňořená matka a mírně otrávené dítě. Ale nakonec to bylo moc fajn.

Zitisko je legem zcela fascinováno. Nyní máme manickou fázi bipolární legové poruchy. Toto jsem našla v pokojíčku. Je to tučňák. Tučňák PODIVNÝ MAMI. Zde tučňák podivný z jiného úhlu: Ovšem včera byl tučňák podivný vytuněn. Toto přijelo do obýváku: Je to tučňák s hořící přístavbou. A na kolečkách.

Je pozoruhodné, že lidé obyčejně touží po tom, co nemají. S kadeřnicí Sašou se často bavíme o tom, že lidé s rovnými vlasy chtějí vlasy kudrnatý, lidi s kudrnatýma si je zoufale narovnávají žehličkou, až je mají úplně spálený, lidi s dlouhýma vlasama chtějí asi krátký a lidi s krátkýma? Nevím, buď chtějí dlouhý, nebo je jim to jedno. Ale většina lidí chce to, co zrovna nemá. Jako by to, že něco nemám, bylo jakýmsi předobrazem ceny. Tím, že něco nemám, to u mne stoupne v ceně. Z tohoto pohledu je mi zapotřebí KLIDU. Protože jsem kreativní, rychlá, vznětlivá a klid si navozovat neumím. Základní otázkou je, zda musím svou duši žehlit žehličkou na duši až do úplného spálení, anebo zda si prostě zvyknu, že mám duši kudrnatou jak svoje vlasy a že prostě taková je. Je to zajímavý. Můj pestrý život mne naučil, že existuje spousta paradoxů. Např.: Nejstarší lidi nemusejí být nejmoudřejší, jenom proto, že jsou na týhle planetě nejdýl. To mne dlouho udivovalo. Nebo. Krásní lidé

Lego movie. Film o legu. Je výbornej! Zitisko si ho dočista zamilovalo. A především, leitmotivem celého filmu je, že se MÁ STAVĚT BEZ NÁVODU. Chápete, někdo natočil pro děti film o tom, že mají stavět BEZ NÁVODU! Autorům upřímně děkuji, že investovali pár miliard nebo tak do animace oblíbených postaviček, které z obrazovky Zitína přesvědčují, že se má stavět bez návodu. Je to super. Doporučuje ke shlédnutí všem autíkům, kteří se křečovitě drží návodů.

Fotil Honza, úprava já... dělám si radost

Milí. Několik lidí se mne ptalo v posledních komentářích i emailech, jak tedy zvládnout prohru, když si myslím, že to Zitín potřebuje. Tedy. Předně. Nemám patent na rozum. Takže prosím berte to, co píšu, se značnou rezervou. Co funguje pro Zitína, nemusí fungovat pro jiné dítě. Nebo to možná nebude fungovat pro nikoho. Nevím. Nejsem na to odborník, jsem jenom máma s individuální zkušeností s vlastním dítkem. Tedy. 1)  Především je nutné celou situaci nastavit tak, že prohra je NORMÁLNÍ. Nebo ještě lépe, že FRUSTRACE je normální součást života Tohle je komplexní a složitá věc a vycházím z častých debat se svým dospělým mírně autistickým kamarádem a kamarádkou Zuzkou, prostě je potřeba do ŘÁDU SVĚTA včlenit tu PROHRU. Jakože prohra není strašlivé selhání celého systému, což autíci mají tendenci takto chápat, ale je to normální stav. Než vyhrajeme, předchází mnoho proher. A často není výhra ani cílem. Takže kdykoli se kolem něco někomu nepovede, tak na to nenápadně Z

Nikdo mne v zásadě neučil vařit. Proto jsem to taky dlouho neuměla. Ale to nevadí, učili mne jiné věci a to bylo taky důležitý. Vařit jsem se tedy učila až v dospělosti.... Jediné střípky nějakých vědomostí, které jsem měla, jsem měla od babičky. Pamatuju si, jak babička okrajovala brambory. Hrozně rychle. Nechápala jsem! Jak je to možné tak rychle oškrabat bramboru. Babička mne to učila a mne to vždycky přišlo táááááák zbytečné. Uběhlo hodně let. Babička už umřela. A dneska škrábu brambory k večeři a hle. Najednou jsem si uvědomila, že už je taky oškrabuju rychle. Ano. Abyste brambory oškrabovali rychle, musíte oškrabat první tunu. Získáte praxi a zbytek už jde hladce. Babi, myslím na tebe a děkuju za všechno, cos mě naučila.

Pořád mám v hlavě jakousi představu, že člověk by se měl rozvíjet nějak komplexně. Takové to kavárenské povalování a intelektuální řeči už mne omrzely. Koneckonců, na prestižních britských univerzitách je sport integrální součástí výuky. Sport umožňuje vyčistit hlavu, naučit týmové práci, pravidelnosti... Přijde mi to dobrý. Pro děti i dospělý. Sport je dobrá věc. Proto Zitisko chodí do atletiky. Proč atletika? Protože Zitín potřebuje NĚCO JEDNODUCHÉHO. Atletická přípravka je snadná - běžíš, makáš, běžíš pomalu, běžíš rychle...Je to jasně měřitelné, je zjevné, kdo vyhrál, žádná složitá skóre a sety gamy jak v tenise... Ani nejsou potřeba žádné extra nástroje (aspoň zatím) a hlavně není potřeba souhra s dalšími lidmi, alespoň pokud Zitín nehodlá běhat štafetu. Zitín se snaží. Ale tak, jak se jí intelektuální věci teď daří, tak atletika se tak nedaří... A Zitisko si zoufá. Protože není PRVNÍ. Protože NEVYHRÁVÁ. Ano, můžete namítnout, že se tím Zitín trauma

Zitisko, když nemá dobrou náladu, říká, že je ZAMRUČENÉ. Zitisko je nyní ZAMRUČENÉ,  a to přesně od minulé středy, kdy ani ZAMRUČENOST nezpůsobila, že by Zitisko nemuselo na atletiku. Zitisko mi to nemůže odpustit. Při atletice se člověk namáhá, dýchá, funí, to není Zitínovi příjemné a mohu za to JÁ, jelikož jsem ji DALA NA ATLETIKU. Zitínova zamručenost má různé aspekty. Nejdříve Zitisko nemluvilo. V zásadě několik dní. Nyní již hovoří a komunikuje, ale velká sláva to není, protože se chce bavit ponejvíce pouze a jenom o TAXONOMII ŽIVÝCH ORGANISMŮ. Zitínova zamručenost se přitom sofistikovaně projevuje ve výběru zvířat, která se mi mají líbit. Zitisko od minulé středy záměrně vybírá samou havěť. Do té doby se mi mohlo líbit třeba i kotě. Nebo ježek. Něco milého. Ale nyní ne. Maminko, LÍBÍ SE TI DRÁPKOVCI? A ZNÁŠ NĚJAKÉHO DRÁPKOVCE? Maminko, LÍBÍ SE TI STONOHA OBROVSKÁ? Maminko, co bys dělala, kdyby v koupelně byla SNOVAČKA? Maminko, líbí se ti za ještěry VAR

Je zajímavé, že spousta auti dětí, co znám, miluje lego. Zitisko si z něj v zásadě neustále staví podle návodu či volně prapodivné útvary a s těma potom chodí i spát. Nemáme žádnýho plyšáka. Ne. Nyní máme na spaní LEDOVÉHO MAMUTA. Toho tedy přinesl Ježíšek a je podle návodu. Zitisko má omezený přístup na iPad, protože jinak by z ní vzniklo něco strašlivě závislého. iPad je jen za odměnu a v zásadě jen pedagogické aplikace. Ale lego, lego je volně... Může si hrát pořád... Dneska jsem se dívala na net, co si o tom myslí lidstvo. A psali, že spousta auti dětí miluje lego. Jsou různé podpůrné skupiny. Tohle mne dojalo: http://asdaid.org/about-us Tohle je taky dobrý: http://www.bbc.com/news/uk-england-london-28698819 Anebo tohle: http://www.autismdailynewscast.com/lego-play-therapy-benefits-children-with-autism/5228/janetmeydam/ Všichni se shodují, že hraní s legem z nějakého důvodu dětem s poruchami autistického spektra pomáhá. Že umožňuje projevov

Venku je dnes nádherně. Vlahý vzduch....slunce... všechno se zdá hned lehčí... hezčí... odstrojili jsme stromeček a dali ho na zahradu, protože ho budeme používat ke grilování v létě na podpal, aspoň doufám... ta velikánská zahrada u bytu úplně v centru je úžasná.... chvíli jsme všichni tři chodili po zahradě a dívali se, jak dopadly naše pěstitelské pokusy... zdá se, že zahrada je vhodná pouze pro růže... ty se chytily všechny... v hlavě už mi běží, co zasadíme letos... pak jsme šly se Zitul doprovodit Honzu a spolu na procházku... Zitisko vyfotilo sérii roztomilých fotek... a tak jsem si 10/1 pochodily venku jenom ve svetru... ve slunci... ve vlahém větru.... bylo to naprosto super... v takové dny mám pocit, že si od života nepřeju vůbec nic jiného než tohle....že tohle je naprosto krásné a plné

S počátkem roku 2015 mne přešel humor. Doufám, že to bude ztráta dočasná. Ale únava neodezněla počátkem tohoto týdne. Je toho pořád tolik. Práce, nakupovat, vařit, uklízet, úkoly, učit Zitisko, Zitínovy zájmové aktivity. Já vím, já vím. Je to normální. Všichni to tak mají. Já vím. Ale je to v pořádku??? Je to v pořádku, aby to dělal jeden člověk?? Aby všechno zajišťoval? Tímto neříkám, že to zajišťuju sama. Ale znám lidi, co to tak mají. A je to v pořádku? Samozřejmě sem mohu napsat, jak mne ohromně těší, že jsem SUPERŽENA, že Zitisko je překrásné růžolící, chodí na tisíc kroužků, ze školy nosí hezké známky a doma máme naklizeno. Že jdu právě od kadeřníka, doma vyluxováno, prádlo srovnané do komínků a večeře v biokvalitě na plotně. Ale není to pravda, vážení. Není to v lidských silách všechno uřídit. Odpracovat. Někdy jsem pekelně unavená. Někdy se mi chce fakt plakat. Někdy i brečím. Z únavy. Nemá to žádný jiný důvod než totální únavu. Vyčer

Znáte to. Koluje to sociálními sítěmi. Nikdo ti není nic dlužen, miláčku. http://www.pronaladu.cz/milacku-nikdo-ti-nic-neni-dluzen/ Spousta mých známých tím zaplavuje facebook. A já musím reagovat! Musím! Dovolím si citovat, je to dopis. "Tak tedy - nikdo ti není nic dlužen.  Znamená to, že nikdo nežije pro tebe, dítě moje. Protože nikdo není ty. Každý člověk žije sám pro sebe. A jediné, co může cítit, je jeho vlastní štěstí. Jestli dokážeš pochopit, že nikdo není povinen organizovat pro tebe štěstí, ušetříš si očekávání nemožného. Znamená to, že nikdo není povinen tě milovat. Jestliže tě někdo má rád, pak to znamená, že je v tobě cosi zvláštního, co ho činí šťastným. Zjisti, co to je, a snaž se to ještě posílit, pak budeš milována ještě více. Když pro tebe lidé něco dělají, děje se to jenom proto, že oni sami to chtějí dělat. Proto, že je v tobě něco pro ně důležitého, něco, co vyvolává jejich přání se ti zalíbit. Rozhodně ne proto, že by ti tím byli

Vstávání po Vánocích bolí. Fyzicky to bolí. Ráno to vypadalo asi tak, že jsem spícího Zitína postavila na zem, sundala pyžámko, oblékla obleček do školy a Zitisko ulehlo na postel a hluboce oddychujíc znovu usnulo. Na mou připomínku, že VSTÁVÁME VSTÁVÁME, Zitisko z hloubi spánkového vytržení zamumlalo, že NENÍ RÁNO. Při pohledu z okna jsem Zitínovi musela dát za pravdu. Pokračovala jsem v oživovacích pokusech asi hodinu. Zitisko posléze svolilo obléci si bundu a katatonicky zatuhlo na chodbě před bytem. Tohle nedopadne dobře, říkám si. To dítě ve škole usne. Ale prý ne. Prý neusnulo:-)))

Před Štědrým dnem jsem si vyšly se Zitul na procházku a vzaly jsme foťák. A Zitisko škemralo a škemralo, že bude fotit, tak jsem se rozhodla sem dát její výtvory. Abych si to jednou mohla prohlížet, co fotila, když jí bylo sedm... je to roztomilý, matka a stromiska:

Piju čaj. Sedím a těším se, až přijde jistý M2. Tento. Před chvílí napsal: "Kód: JDU". Zitisko v pokojíčku nacvičuje ďábelský smích. Je to fajn. Zrovna teď je všechno moc fajn.

Zitisko po Štědrém dni viditelně pookřálo. Nyní je v blahosklonném dobrém rozmaru, který umožňuje i výpravy na neznámá místa, potkávání se s neznámými lidmi a vykonávání neznámých činností. Ježíškovi ohromně děkuji za velmi empatické dárky, zejména za ENCYKLOPEDII ZVÍŘAT... protože touto knihou mi Ježíšek zajistil mnoho volného času... a ještě knihou POJĎME POSTAVIT PLANETU, ale tam hrozí, že na závěr budu musit postavit Saturn nebo co, tak se toho trochu obávám. Zitisko si stále předčítá.... A vzdělává se. A ptá se. Mami, spí plameňák V HNÍZDĚ? Nespí, milé dítě. Spí ve vodě. Mami, a spí na jedné noze? Ano, spí. A na které, na PRAVÉ ČI NA LEVÉ? Tohle je ještě jednoduchý. Ale na otázku, zda se mi víc líbí KIWI ORWELLŮV nebo KIWI HNĚDÝ známý také jako KIWI JIŽNÍ či dokonce KIWI HAASTŮV nedokážu odpovědět. Zejména Orwellův kiwi mi dlouho kroužil hlavou, jelikož o ptáku tohoto jména jsem v životě neslyšela, pak taky ta divná asociace s Farmou zvířat,ale pak se ukázalo,