Přeskočit na hlavní obsah

Příspěvky

Zobrazují se příspěvky z 2015

PF 2016 podruhé

Rok 2015 byl pro mne v životě zlomový. Letošní bilancování má proto takový transcendentální nádech něčeho, co přesahuje takové ty prosté obyčejné roky. Rok 2014 byl hrozně těžký. V mnoha ohledech. Některé věci je těžké přijmout. A to nepřijetí pak často za sebou zanechá jakési zoufalství. A to zoufalství pak roste a může být hrozně destruktivní. Do roku 2015 jsem tedy vstupovala se slušně zoufalými pocity. A co přinesl? Katastrofy? Ne. Přinesl nový domov a hlavně nového člena naší rodiny, což bylo něco, v co bych se v roce 2014 ani neodvažovala doufat. A poučení? Poučení z toho plyne takové, že člověk nemá zoufat. Že zoufalství je svým způsobem nedostatek pokory a víry v to, že budoucnost přinese něco lepšího. Že nikdy, opravdu nikdy člověk nemá zatracovat možnou budoucnost. Tak přeju všem moc, aby jim nový rok 2016 přinesl věci, které tomu (třeba přítomnému) zoufalství či možnému smutku dají význam a smysl, jako pro mne tento rok. Opatrujte se.

Pf 2016 aneb pro všechny příznivce DNA vše nejlepší!

  Všem příznivcům DNA i robotů a obecně všem čtenářům do nového roku vše nej!  

O genderové nerovnosti

Teprve s narozením Jindřicha je mi dopřáno pochopit, jak je to s celou tou genderovou nerovností. A řeknu vám přátelé, je to nářez! Tedy. Když řvalo Zitisko, což nebývalo často, protože Zitisko bylo velmi hodné miminko, byla nejčastější reakce něco ve smyslu: "Ta holčička ale pláče, ta je teda protivná, no snad z toho vyroste....!" Je to tak, jako žena máte mít své emoce pod kontrolou už ve věku sedmi týdnů... Vaše zpruzenost je jasným příznakem vadné povahy ("holčička je protivná") a je radno se co nejrychleji naučit "být milá", protože protivné holčičky nikdo nechce, to dá rozum. Když jste uřvaný sedmitýdenní hošík, je situace diametrálně odlišná. "Chudák chlapeček pláče, asi ho bolí bříško... chlapečci na to trpívají!" (holčičky naproti tomu na bolení bříška žádný extra nárok nemají a řvou od povahy) "No pláče, protože má prostě vůdčí povahu a nemůže to všecko řídit..." (???!!!) "Je to prostě alfa chlapeček, co

Vzkaz

Před chvílí přijel z dětského pokojíku robotek, dojel až ke mně a předal tyto vzkazy... Takové rozkošné autitkovske vyznání

50 odstínů spánkové deprivace

Kdesi mezi bdělostí a spánkem je země SPÁNKOVÉ DEPRIVACE. Vypadá to tam dost bezútěšně. Je to temné místo, kterým bloudí tisícovky, co tisícovky, miliardy nevyspalých matek a otců, v marné snaze nalézt svoje bdělé já... Nikdy si tam nemůžete být ničím jisti. Zahlédli jste něco, nebo se vám to jen zdálo? Spíte, či bdíte? Halucinujete? Proběhl kolem vás právě jednorožec? Nebo to byla ovce? Nebo se vám jen zdála? Těžko říct. V kraji SPÁNKOVÉ DEPRIVACE je všechno možné. Je tam podivné šero, věci mají tajemné, dlouhatánské stíny a všechno je zahaleno hustou mlhou... A z toho šera na vás může náhle vyskočit například kojenec, který něco chce. Například nakojit. Vracet se ze snové země mezi spánkem a bděním osmkrát za noc do kruté reality rámované vzteklým kojenečkem znesnadňuje cestu k bdění. Možná tam bloudí i Jin. Možná taky něco hledá mezi spánkem a bděním a jenom se tam nemůžeme potkat, tak je vzteklej. Ale možná se mi to jen zdá.

Vánoce

Nestiham psát, ergo zatím pouze fota!

Psočinec work in progress

Kabinet vědy:-)

pf 2016

Přátelé milí, ať nas v novém roce síla provází a ať nám všem superhrdinové kryjí záda:-) Julie

O soužití s vědcem

Častokráte jsem uvažovala, co dohánělo mé bývalé muže k takovému šílenství. Opravdu, končili dočista šílení. Jestli je to kombinace mého opravdového dramatického talentu a nefalšované odvahy ho použít. Nebo jsem byla prostě moc náročná?? Nebo jsem opravdu šílená??? Ale čím jsem starší, tím víc mi dochází, jak moc z mého osobnostního profilu ovlivňuje moje práce. A protože dnes mám znamenitou náladu, jelikož naši (mou a Filipovu) teorii o stresu přijali dnes do prestižního časopisu, tak si to i připouštím. Tedy soužití s vědcem provází několik zásadních fází, respektive jejich cyklování. Podstatou ovšem je, že v 99% případů má vědec z toho či onoho důvodu blbou náladu. Buď ho trápí, že problém není definován, a on tedy neví, co vlastně řešit. Nebo problém je definován a nelze ho dostupnými metodami vyřešit. Nebo problém je definován a vyřešit ho lze, ale za nějakých předpokladů, které neplatí. Každopádně to probíhá ve fázích. Fáze I. Vědec má povětšinu času špatnou n

O hrdosti

Někde jsem četla pozoruhodnou myšlenku, že pokud základní zbraní muže je agresivita, tak základní zbraní ženy není slabost ani žádný pobrekávání, ale pohrdání. Ano, pohrdání. Pokud chcete nějakému muži zásadním způsobem ublížit, tak jím jako žena pohrdejte. V tom slově pohrdání je to obsaženo, to po-hrd-ání... A poslední dobou často přemýšlím nad tím, že ženy věnují své vlastní hrdosti hrozně málo prostoru. Ženy jsou chápavé. Ženy se sdílejí. Ženy si pomáhají. Ale vidím kolem sebe hrozně málo žen, které by uměly být hrdé. Hrdé v tom smyslu, že nejsou zlé, ani agresivní, ani zbytečně měkké, ani jakékoli jiné... Jsou to prostě ony samy. Když jim někdo ublíží, tak se nemstí, ale pohrdají a odejdou. Já vím, je to těžké, člověk má zodpovědnost za druhé, často za děti, a tak má obavu, že musí být vděčnej za cokoli.... Ale není to pravda. Pokud máte vlastní hrdost, je těžké vám ublížit, protože ublížení automaticky definuje ubližujícího, nikoli vás. Vlastně vás nelze

Hotel Tatorn

Zitisko se začalo věnovat architektuře. Zde první model. Hotel Tatorn. Je skvělý! A ještě mne pobavil nápis Tatarka na štítu budovy...

O Zitínově samostatnosti

Tento příspěvek je asi více pro rodiny s autíky či pečující osoby lidí s autismem. Pro lidi zvenku to možná bude vypadat nepochopitelně. Tedy k věci. Položme si kardinální otázku: "Jak se Zitisko adaptuje na příchod sourozence?" Odpověď je: "Všelijak." Doslova všelijak. Zitisko zkouší široký repertoár toho, co by mohlo zabrat. Být roztomilá jako Jin. Být strašně zlobivá. Být mnohem chytřejší a vzdělanější než Jin. Být lhostejná. Odejít od rodičů. Nikdy neodejít od rodičů a držet se jich jako klíště. Pomáhat doma s Jinem. Pomáhat s domácíma pracema. Strašně zlobit a dělat nepořádek. Je to vlastně naprosto normální reakce, neauti. Co je ale auti, je Zitínova snaha zapojit nyní do všeho vlastní samostatnost. Ano, dějí se strašné úkazy, Zitisko páchá hrozné věci, ale obávám se, že tak činí v souvislosti s nově nabytým vědomím vlastní autonomie. Zitisko odchází. Vezme do ruky pětikorunu, na nohy bačkory a zamíří do města pro dárky.

Matematické Vánoce

Vánoce jsou tradičně svátky klidu a míru, že. V některých rodinách ovšem probíhají spíše pod obrazem matematického rébusu. Tedy. Vypadá to asi takto. Prvky A+B+C+D chtějí mít klidné Vánoce. To je výchozí podmínka. Chtěly by pozvat prvky E+F, protože je s nima zábava a protože spolu tráví dost času a mají si vždycky co vyprávět. Prvky E a F jsou šarmantní společníci a na akce s nimi se vždy vzpomíná v tom nejlepším. Máme tu ovšem prvky G, H, I, které odmítají být na Vánoce samy. Dále prvek J. A teď to nastane. G a H musejí být společně s I, protože I bez G a H se nikam nedopraví, jelikož už není nejmladší. Prvek I ovšem umí všem znamenitě zkazit náladu a prvky G a H očekávají, že prvky A+B+C+D (a vlastně i E a F) si tuto náladu nechají solidárně zkazit s nimi, což A+B+C+D odmítají, jelikož s prvkem I strávily posledních 35 Vánoc (tedy prvek A) a chtějí mít někdy klid. Prvek J je smutný, protože nechce být sám a chce být s prvky A+B+C+D, zejména tedy s prvkem B.

Moudro

Hrozně ráda bych dnes vymyslela něco chytrýho. Za pár dní se vrátí Filip z Anglie, tak se zase dáme trochu do práce. Ale prostě hlava nechce. A já si říkám, že všecko má svůj čas. Nyní prostě není čas na práci. Je čas na mrně. A mrně mne baví. Baví mne, že je poněkud nervní, protože mi to připomíná nejmenované členy mojí rodiny, které mám ráda i přes jejich nervnost, a je to jakési potvrzení, že Jina nezaměnili v porodnici. Že Jin nebyl zaměněn, je ovšem zřejmé na první pohled, protože Jin vypadá jako Honzova binární kopie. Po mně zdědil jen tu nervnost. Ale zpět k myšlence. Mrně je třeba mazlit. Tak ho mazlím. Zitínovi se to hrozně líbí, že Jindříšek dělá zvuky a dá se ho pohladit. Tak jsme si dnes sedly na pohovku a hrály si s Jinem a najednou se ukázalo, že Jin chce nemotorně Zitul chytit za prst... tak ji chytil... a pak se usmál!!! Takže nyní víme, že první člověk na světě, na kterýho se Jin vědomě usmál, je Zitisko. A to všechno moudro a přemýšlení

O sobeckém Ježíškovi

Myslím, že se mi přihodilo něco, co se lidově nazývá "přešel ho humor". Ano, máloco mi nyní připadá vtipné. Naposledy mi připadalo vtipné, když Honza nosil šíleně řvoucího Jindřicha po bytě a zpíval mu mužský popěvek "Jou-jou joujoujou", který z nějakého divného důvodu způsobil, že Jindřich vytřeštěně hleděl a mlčel. Ale nyní přemítám. Tedy Ježíšek přemítá. Rád by totiž zjistil, co se děje s ODLOŽENÝMI VÁNOČNÍMI DÁRKY... Nevíte??? Nevíte, kde končí všechny lahvičky, vázičky, sušené kvítí, nepadnoucí svetry? Kampak se podějí... Končí v DÁRKOVÉM NEBI, milé děti. Ano, zmizí z domácnosti, a už je nikdo nikdy nespatří... Jsou v dárkovém nebi a tam trpí, protože jsou nadbytečné a jsou z toho smutné. Navíc by se třeba někomu hodily, ale v dárkovém nebi jsou uvězněné a nemohou ani tam ani zpátky.  Z toho důvodu se Ježíšek letos zamyslel a rozhodl se, že všem nadělí PRAKTICKÉ DÁRKY. Rozumějte, v naší rodině jsou praktické dárky ZLOČIN. Ježíšek nos

Ráno...

Zamyšlení

Sedím v soudní síni a po pravici sedí paní ze sociálky a po levici moje právní zástupkyně. Koukám na muže, kterého jsem si před (více) lety vzala, který cosi povídá a kouká se jinam. Jeho právní zástupkyně chodí s kalkulačkou sem a tam a cosi drmolí. Před soudní síní chodí nová žena mého bývalého muže s jejich malým dítkem. Přímo před tou síní, zvláštní. Koukám a přemýšlím a říkám si. Tohle musí skončit. Už sem nechci chodit. Nebudu o nic bojovat. Chci klid a zapomnění a je mi jedno, kolik kdo čeho dá/chce/může. Chci klid. Tak to nějak verbalizuju a oznamuju soudu a ten s úlevou odklepne daný návrh... Odcházíme a k mému bývalému muži se před místností vrhá jeho nová žena s i potomkem a všichni jsou tak vzrušení, zjevně cítí velké ulehčení... paní to sluší... dítko je roztomilé... A já si říkám... kde jste byli vážení... když o něco opravdu šlo... kde jste byli, když nás přemáhala každodennost... kde jste byli... když jsme se učili mluvit... když jsme se učili

Užij si to

Je to velmi zajímavý lingvistický fenomén. Lidé vám doporučují, abyste si potomka užili. Takové to: "Já nechci jít hned do práce, chci si miminko užít!" Velmi mne to zaujalo. Vychází to z nějaké prapodivné premisy, že novorozenec či kojenec slouží k užívání. Že jeho základní smysl existence je, aby těšil své rodiče, ti si s ním mohli dosyta užívat a všichni byli permanentně a nepřerušovaně šťastni. Možná tomu fakt tak je. Možná jsem jenom pesimista. Možná jsou mé dosavadní zkušenosti s rodičovstvím příliš černé. Se Zitínem jsem si to teda nikdy moc neužívala. Možná poslední dobou. Když vzpomenu na svou babičku a vůbec její generaci, tak ti vnímali dítě jako velkou hromadu zodpovědnosti a práce, ale moc to nebylo o žádným užívání... když se řeklo, že někdo čeká dítě, babička spráskla ruce nad hlavou, jak se ta osoba teď nadře a vysílí...  Ani Jin nevypadá, že by chtěl být na světě proto, aby mne výhradně celé dny obveseloval a těšil, i když to samozřejm

O jarmarku

Prodírám se davem. Škola je plná lidí a po chodbách proudí davy rodičů. Všude jsou rozprostřeny stoly a dětí nabízejí svoje výrobky. Keramiku, výrobky z papíru a dokonce i upečené dobroty. Je to prima. Moc se mi tahle tradice líbí. Doprodírám se k paní učitelce, pozdravit ji. Zitínova paní učitelka je světice. Opravdu. Skvělá. Chvilku povídáme a pak se vydávám hledat Zitisko, které nakonec nacházím. Zitisko na mne úzkostně hledí, jestli jsem VZALA PENÍZE MAMINKO. Ale já se připravila. Mám spoustu drobných. Chodíme od jedné lavice k druhé a kupujeme drobnosti. Nakonec přicházíme ke stolku, kde prodávají děti ze Zitínovy třídy. A zde jsem svědkem neuvěřitelně roztomilé scény. Zitisko kouká na chlapečka a říká: "Já bych chtěla jednu tu baňku, papírovou". Chlapeček velmi důležitě: "Ano ano, baňku. Tak si vyber Ziti. Jakou?" Zitisko: "Střední!" (V Zitínově světě se věci dělí na malé (Jin), střední (Zitisko) a velké (já s Ho

Z jarmarku

A tady krásná lucernicka, kterou vyrabelo Zitisko osobně!

O návratu původní Julky

Zaplaťpámbů, že s narozením Jina u mne došlo k návratu staré dobré původní osobnosti. Zjistila jsem to tak, že již v porodnici jsem dostala strašnou chuť na čokoládu. Prostě moje já! Moje já volalo o pomoc, o osvobození! Osvobození jsem mu tedy dopřála v podobě několika studentských pečetí s lentilkami, ty jsou naprosto vynikající. Po návratu domů návrat osobnosti pokračoval. Začala jsem se poněkud více zajímat o svoje vlasy. Umýt a tak. Došlo to tak daleko, že jsem se včera hezky učesala a vyrazila do města na vánoční jarmark do Zitínovy školy. Po cestě jsem potkala několik známých a téměř mne nepoznali. Že jsem učesaná. Koupila jsem si taktéž na internetu prima svetr, abych nechodila doma v tom otřesném myším kožíšku. A taky jsem si koupila pantofle s panem Jodou. Bohužel pantofle mi zabavil Honza a svetr si nárokuje Jin, který v něm spí, ale to jsou počáteční obtíže a prostě to vyladíme, časem začnu své oblečky využívat i já. Taky mne opět začalo bavit umísťova

Po probdele noci:-)

Četli jsme si s Jindrou spisy o entropii, ale už je unaven...

O Pouttinonovi

Dětská fantazie je nekonečná. Dnes nový superhrdina Pouttinon. Hraje na saxofon, Zitínův velký sen, a má elektrizujici vlasy, kterými hubí padouchy...prostě Pouttinon... Taky má rád maminku... a je dost veselej, zdá se mi...  

Na mateřské

Někdo na ty mateřský prostě moc není. Třeba já. Představa toho, jak jsem celý den doma (či venku) s nemluvícím tvorem, mi přijde od základu děsivá. Se Zitínem se ty tři roky mateřské dost vlekly. Vlekly je slabé slovo. Poslední rok byl přímo pekelný. Velmi nerada na to vzpomínám. Zitisko mělo rozjetý autismus a já byla depresívní a zavřená doma. Proto jsem se tentokrát rozhodla k tomu přistoupit jinak. Řád. Je třeba řád a denní rutina. Žádná prokrastinace. Každý den začínám stejně, ještě za tmy vyběhnu do obchodu, koupím rohlíky, udělám všem snídani a uklidím kuchyň. Musí to být ráno. Samozřejmě kuchyň jde uklidit i později, ale jde o princip. Bez rohlíků bychom se taky obešli, ale hrozně se mi líbí ten vlahý ranní vzduch, co je venku... je to mých dvacet minut klidu, kdy Jin chrupká s Honzou a já si jdu ven. Musí to být ráno, protože musí být řád. Každé ráno si taky nachystám několik úkolů, které vyřeším. Napíšu důležité emaily, přišiju poutko ke kabá

O robotkovi

A zde máme seriál o robotkovi....kdo zná Dáseňku od Karla Čapka, pochopí...tak trochu o Jinovi, tak trochu o Dášeňce to je...narodil se malý robotek....měl zalepená očička... a taky maminku měl... to je ten větší robot, co toho menšího opatruje a vychovává...

Vysivka

A zde, Zitinova první výšivka!!!

Kytka pro maminku...

Kytka pro maminku...kytka, co ji klobásy... A párky...

O rytmu

Všichni tvrdí, že Jindříšek přestane být netopýr a záhy si ustaví svůj rytmus. Myslím, že k tomu už došlo. Jindříšek přes den spí, je zcela neprobudný a ožívá pouze v nočních hodinách. Zatím nepanuje shoda, zda je extrémní skřivan (vstává už v pět) či extrémní sova (chodí spát až v osm ráno). Ustaveným rytmem tedy je noční bdění a celodenní koma. Ale je to asi jedno. Vůbec mi nevadí s ním bdít. Děláme si pohodu. V pět ráno si chvíli vykládáme, přičemž Jindra na mne obvykle vytřeštěně a značně nedůvěřivě hledí. Hledí, ale nebrečí! Jindra totiž téměř nepláče, pouze vyčítavě kouká. A spíme přes den. Zcela bez výčitek. Většinu dne oba prospíme. Netrpím bláhovými začátečnickými představami o tom, jak v pohodě vydržím bez spánku, protože vím, že bez spánku prostě nevydržím vůbec nic. Oba jsme se adaptovali. Bdění v noci je vlastně fajn, protože je klid. Nemohu se zbavit dojmu, že zatím, zatím je to pro mne fakt trochu dovolená. Tedy v poměru k mému obvyklému život

O haterech

Je na to už i anglický termín. Hater. Od "hate", jako "nenávidět. Hater je někdo, kdo vám ponejvíce na různých sociálních sítích vypisuje s kritikou, více či méně nevyžádanou, a zasévá u toho nenávist. Taky mi píšou. V zásadě se jejich příspěvky dají rozdělit nyní na dvě myšlenkové kategorie. 1. Hateři, co nesouhlasí s tím, aby lidi, kteří mají dítě s hendikepem, měli další dítě, a upozorňují mne na to, že lidi jako já děti mít nemají 2. Hateři, co nesouhlasí se mnou, s tímto blogem, s čímkoli ve vesmíru Občas se dozvím, že lidi jako já by se neměli rozmnožovat. Jako další děti, chápete. A co si o tom myslím? Myslím si následující. Ať už děláte cokoli, co je nějakým způsobem viditelné, vždy to sebou nese určité riziko kritiky. Na kritiku musí být člověk připraven. Kritika míří na dílo ("tenhle blog je kapitální blbost") nebo na osobu ("jak můžete tohle psát, jste mimo, atd..."). Kritika může být oprávněná a konstruktivní an

Život s Jinem

Pomalu se s Jinem sžíváme. Na povrch vyplouvají nečekané skutečnosti. Tak především, Jin není člověk. Je to netopýr. V noci létá a svítí si očima, naopak ve dne visí na postýlce elegantně zavěšen hlavou dolů a hibernuje. Inu, je nutné si přiznat, že skřivaní geny neměl Jin po kom zdědit. Cirkadiánní rytmy jeho rodičů jsou postrachem každého chronobiologa. Řeším to různě. Například předevčírem jsem ve čtyři ráno učinila objednávku značného množství oblečků na nejmenovaném serveru s oblečkama. Jina to sice neuspalo, ale mne to rozhodně potěšilo. Další den jsme zkusili chodit po bytě, ale to mne nebavilo, a Jina nakonec taky ne, takže jsme si potom prohlíželi vzory s medvídkama na Jinových dupačkách. Další noc jsem přeinstalovávala program na vedení účetnictví, což jsem odkládala asi tak rok, ale v noci byla taková nuda, že i účetnictví bylo dobrý. Včera, tedy vlastně dneska jsme si do půl sedmé ráno ukazovali venku první letošní padající vločky. Ale víte co. J

O emocionálním sdílení

Někdy je všecko super a někdy je to... těžký. Zitisko se na mne zlobí. Zlobí se na mne za to, že jsem způsobila prapodivnou distribuci dětí v naší rodině tím směrem, že přišlo další dítě a navíc Honza je teď pro tohle otravné dítě tatínek, čímž se všechno hrozně zkomplikovalo. Je to moje vina a nyní musím trpět. Pod vlivem šestinedělních hormonů se moje psychická odolnost navíc výrazně snížila. Zitisko nyní neví, ke komu se matematicky přiřadit. Původně bylo přiřazeno ke mně s Honzou. Ale zdá se, že s  narozením mimina toto přiřazení již není funkční. Neustále to se Zitínem probíráme a vysvětlujeme. Přesvědčujeme a věnujeme se. Zitisko opravdu není odstrčeno. Ale Zitisko je nasupené a vyčítavé. Nepomohlo montování stolu, což je Zitínova oblíbená činnost, nepomohl dobrý domácí obídek, co má Zitisko rádo, nepomohlo společné čtení knížky. Nepomohlo nic. Zitisko kypí vztekem. Říká věci, o kterých ví, že mne mrzí. No, asi to muselo přijít. Zitisko vyhrožuje o

Konstrukce stolu

U příležitosti narození sourozence jsme Zitínovi pořídili nový stůl. Opravdický psací stůl pro velkou slečnu. Z masivu. Stůl přišel, ne zcela překvapivě, jako hromada jakýchsi prkének doprovázená asi kilogramovým sáčkem plným šroubků. Pokud IKEA je základní škola montování, pak toto je minimálně postgraduál. Nechápu, jak může někdo (prodejce) očekávat, že tohle někdo (zákazník) složí dohromady. To není smontovat, to je znovu celé vystavět. Vytvořit novou IDEU. Vdechnout dřevu nový život! Honza od rána se Zitínem montují. Zitisko sedí v pokoji vedle Honzy a již asi osmou hodinu komentuje každý Honzův krok a verbalizuje veškerá svá duševní hnutí. A z pokojíku se ozývá. "Honzi, Honzi, máš TVRDÝ MOZEK nebo MĚKKÝ MOZEK?" "Honzi, ty máš oči jako SVATÝ NA MOSTĚ!!!!" Po chvíli ticha se ozve: "A máš TAKOVOU hlavu nebo DALŠÍ TVAR HLAVY???" "A jakou máš pusu??? Horní? Méně horní? Dolní? Méně dolní???" "A jaký máš knír????"

A mezitim...komiks!!! Tentokrat o ctyrech pilulich, co sly do zabavniho parku VIDA

Pomalu

Všechno jde teď nějak pomalu. Pomalu vstávám. Pomalu vaříme. Pomalu si vykládáme. Všechno je pomalý. Ukázalo se, že miminko není ani tak člověk, jako spíše netopýrek, protože vzhůru je zásadně mezi druhou a pátou v noci. Ale protože dělám všechno pomalu, tak přes den pomalu spím a nejsem (zatím) tak unavená. Zitisko se taky pomalu sžívá. Ze začátku si neustále přikrývalo uši rukama, když mimino pláče. Že jí vadí ten zvuk. Tak neustále vysvětluju, že miminku se neděje nic strašného, že neumí ještě mluvit, tak pláče, ale za chvilku bude spokojené, a tak pořád dokola. Zitisko už dnes vypadá klidněji. Ale i tak je to pro ni určitě velká změna. Snažím se Zitul vtáhnout do dění. Aby mi pomáhala při přebalování. Aby si miminko na chvilku vzala na klín. To se Zitínovi líbí a neustále mne nadšeně upozorňuje, zda už mimino otevřelo oči. A když otevře, tak Zitisko vítězoslavně ohlásí, že OTEVŘEL OČIČKO. Pomalu si jdu do kuchyně uvařit noční čaj. Všichni kromě

Večerní kafe a poděkování

Sedím doma a připadám si jako v nějakým snu. V pondělí jsem měla obrovské bříško a před sebou ještě pár očekávaných týdnů. A teď, teď sedím v ložnici a koukám do postýlky a tam leží malej šmudlík, co intenzívně spí, a mně to celé přijde nějak neskutečné. Za poslední týden se toho tolik událo. Připadá mi to takové vzdálené, nepochopitelné. Jediné, co chápu velmi dobře, je, že Jindra je tu s náma. Hlásí se o slovo. Seznamuje se s rodinou. Jsme prostě čtyři. Koukám na něho a střídají se u mne pocity paniky (že se mu určitě něco strašného stane), uspokojení (že jsme to zvládli!), radosti (je to skvělé!!!) a obav do budoucna (v jakém světě bude Jindra žít?). Všchno zaráz. Honza vzal Zitína na chvilku ven, s rodinou, Zitisko je nadšený, protože tuto část rodiny velmi miluje (já ostatně taky), a já mám čas si trochu odpočinout. Tak snad si ty myšlenky v hlavě brzo urovnám. Ale ještě předtím musím fakt poděkovat. Ano, poděkovat, protože nebýt opravdu vyladěné práce

Jindrisek dalsi update

Úspěšně jsem opustila ARO, coz je velmi prijemny pocit. Na víc než foto se nezmuzu a postupně přestanu svět zahlcovat, prisaham:-) aby se na me jednou Jindra nezlobil. Ale nyní si nemuzu pomoct, ta radost je silnější než ovladnu

Jindrich update

Dospeli jsme s Honzou k závěru, ze toto by nám snad v budoucnu nemusel Jindra vyčíst. Tedy: Jindřich, 3300 g a 50 cm štěstí

Jsme čtyři!!!!

Vzacne foto)))

To nevymyslíš

Sedím se Zitínem a čteme knížku. Zitisko je veselé a spokojené a najednou se tak jakože zamyslí a říká: "Maminko, maminko, budeme mít k večeři ZASE VĚTVE??". Chápete, já se s tím vařením fakt snažím. Ale VĚTVE??? Větve obvykle nejíme. Pouze ve stavu ohrožení. A ZASE??? To znamená, že už jsme je měli??? Nevím nevím. Hlavně dáme pozor, aby to nebyly škumpové, oleandrové nebo tisové větve. No vážně, pozor na oleandry. Stačí když batole sežvejká pár listů. Dobře známy jsou případy otrávených skautíků i francouzských vojáků. Ano, francouzští vojáci obléhající v roce 1809 Madrid si napichovali u ohně maso na oleandrové větvě a většina jich na to zemřela. Krátkým průzkumem jsem zjistila, že nejchutnější jsou větvě z břízy a taky kanadského javoru, což dává smysl, jelikož je to sladký. Ta bříza je prej i nějak léčivá. Tak si prostě dáme javorové listí a pár březových větví.

Dialyzator

Od Zitusky pro maminku

Mlčení jehňátek

Jehňátka mlčí, protože jsou polomrtvá únavou. Malé prenatální jehně v noci pobíhá sem a tam v břiše a tudíž není možno se vyspat. Zbylý (nadbytečný) čas si krátím různými kreativními počiny. Např. shánění krytu S OČIMA na svůj mobilní telefon. Ano, dočasně uhýbám ze svých zásad a připravuju se na focení malého žabáka, co jsou místa, kam mne můj současný telefon nemůže následovat. Proto jsem uplatnila asi osmý reklamační pokus na můj poslední smartphone a hle. Mám nový telefon. Ale ten kryt s očima, chápate. Ten nedodali. Nemohu se přes to přenést. Většinu času s Honzou mlčíme. Jsme oba tak unavení, že mne poněkud děsí představa, co budeme dělat POTOM. POTOM znamená, až bude miminko na světě. Jestli už teď meleme oba z posledního. Z toho důvodu jsme se náš partnerský život rozhodli osvěžit alespoň výpravou do kina. Doma nemáme ani televizi. Ani video. Ani DVD. Ani nic. Na nic se nedíváme. Mlčíme a ve volných chvílích se střídáme ve spaní. Ten, kdo je vzhůru, za

O neschopných rodičích

Přiznejme si to, svět rodičovství je takový svět sám pro sebe. Je to svět, který je zvenčí jaksi uzavřen. Svět rodičovství postaveného na uctívání dítěte mi nedělá dobře. Proto se mu intenzívně vyhýbám. Myslím, že děti potřebují rodiče kompetentní, nikoli uctívající. A myslím, že i hendikepované děti potřebují výchovu (v rámci toho, co dokážou). Nicméně odkládání nelze provádět donekonečna, přišel čas a vyrazila jsem miminu koupit pár věcí do obchodu. Většinu jsme objednali přes net anebo dostali (děkujeme!!!), ale něco bylo potřeba koupit. Z následující historky vyplývá jediné. Pokud jste nezkušený rodič, nemáte šanci. Po návštěvě pár specializovaných obchodů si budete připadat jak naprostá trubka, která nezvládne své dítě ani udržet v náručí. Tedy. Přicházím do prodejny. A chci koupit řekněme 10 ks obyčejných látkových plen. Vybírám plínky, trvá to asi 10 s a jdu na pokladnu. Paní na pokladně se zachmuřuje. Místo, aby markovala plínky, přemýšlí. Pak se

O dětské kavárně

Jestli je na světě nějaké místo, které mne z hloubi duše děsí, je to DĚTSKÁ KAVÁRNA. Přesto jsem u příležitosti 28. 10. vzala Zitína do jedné dětské kavárny. Zitisko si to vyžádalo, že jako budeme slavit toho 28. 10., zejména tedy, že budeme slavit, že už není vojna a hlad a máme hodného prezidenta Masaryka, což vyčetlo v knize O pejskovi a kočičce. Dětská kavárna, kam jsme zamířily, ruku v ruce a s pečlivě vyrobenými vlastnoručními vlaječkami, protože TO SE MUSÍ MAMI, je hezké a příjemné místo. Opravdu. Kavárna má příjemný interiér, skvělou obsluhu a výborné jídlo/pití. Jen co jsme dorazily, prozřely jsme. Po kavárně lítala hromada řičících dětí, úplně utržených ze řetězu, které v jednom kuse hulákaly a o něco se praly. Zitisko si způsobně sundalo bundičku a usedlo na křeslo do rohu, kde si začalo číst. Bylo mi jasné, že hned odejít nemůžeme, jelikož bychom narušili genia loci, či spíše génia oslavy 28. října. Ze zoufalství jsem se usadila ke stolku a objednala si

Další Zitínovy výrobky....

Draci

Byli jsme pouštět draka. Krásný podzimní den. Šťastnej Zitin. Takové dny by mohly být pořád.

Synergie

Jestli teď nad něčím hodně přemýšlím, je to oblíbené slovo našeho pana rektora neboli SYNERGIE. Ale jakože ve vztahovém pojetí. Jakási vzájemná podpora. Myslím, že opravdovou synergii člověk ocení či uvidí pouze tehdy, pokud zažil podobné situace, kde synergie nebyla. Opravdu nad tím stále přemítám. Synergie není žádná imitace, mimikování. V mém pojetí v ní nemusí být ani moc sdílení. Sdílením se dost často hodně věcí zabije. Obecně si myslím, že propagací sdílení všech emocí ve vztahu moderní psychologie napáchala dosti zmatků. Některé věci je lepší si nechat pro sebe a nesdílet. Přežít a nesdílet. Synergie je prostě podpora, vzájemná. Včera mně bylo ultra špatně, už stříhám metr, zdraví taky nic moc hvězdné, pořád nějaké problémy. A už mám odzkoušené, že opravdu, ale opravdu nepomůže tím zahlcovat okolí. Nepomůže to vůbec ničemu. A pak Honza přišel a říká, že jestli chci k doktorovi nebo tak něco, že mne odveze kamkoli, ať si řeknu. Neříkal nic o tom,

Skřítci

Přátelé, moc děkuju za milé komentáře! Mimino se rozhodlo stále ještě nenarodit. Až bude v pořádku narozené, napíšu sem veselou historku o tom, co se dělo a jak to probíhalo, protože se tím sama bavím, nicméně teď budu raději sedět jako skřítek a skřítci jsou, jak známo KLIDNÍ.

Mimino se blíží

Hm. Myslela jsem, že si ve své oblíbené kavárně napíšu pár emailů, příspěvek na blog svou jedinou nezchromlou rukou a poté se odeberu domů, kde si dám čaj a budu si hrát se Zitínem a tvořit s ní animáky. Ale nevím, nevím. Zdá se, že mimino se možná chce narodit. Takových planých poplachů jsme zažili už asi tak třicet. Takže se jim nepřikládá obecně žádná závažnost. Ale ono se to mimino jednou opravdu bude chtít narodit. Sedím, piju džus a čekám na Honzu, který přislíbil přijít. A říkám si, že jednou ten poplach zjevně bude opravdovej. A že tento moment se zjevně blíží. Ano, říkáte si, jaktože to nepoznám? Nepoznám. Nepoznám nic. V žádném ze svých těhotenství jsem nezažila nic moc normálního. Všechno se vždycky chovalo nenormálně. Takže nevím, jak to normálně vypadá. Je to pozoruhodné, že toto mrně a vlastně i těhotenství se přes rozsáhlé hematologické léčení chová naprosto, naprosto normálně. Roste normálně, kope normálně, má rádo písničky zvenku, reaguj

Povzdech

Připadám si, že můj biologický věk je tak osmdesát let. Taky je možné, že se pomalu transformuji v upíra. Miminko se rozhodlo, že půjde v rodinných stopách nočních chronotypů a v bříšku ožívá zásadně kolem jedné v noci. Usínám kolem páté, šesté ráno. Zato v denních hodinách mimino spí jak zařezané a já se mohu trochu vyspat. Teprve nyní jsem pochopila smysl předporodní mateřské dovolené. Ne, toto skloubit s přítomností v práci už opravdu moc nejde. A do toho jsem dostala zánět šlachy na levé ruce, asi z usilovného datlování na počítači. Vše tedy vykonávám jednou rukou a to ještě k tomu pořád ta druhá šíleně bolí. Opravdu, jak kdyby mi bylo osmdesát. Zajímá mne jen jídlo, spánek a to, aby mne nic nebolelo. A aby byl Zitín a Honza v pohodě. Tímto děkuju moc všem, kteří mi pomáhají, abych nemusela (asi z pěti různých příčin) pobývat v nemocnici a mohla se na mrně těšit v teple domova. Díky lidem, kteří přestěhovali nábytek. Honzově rodině a přátelům. Nepíšu, že p

Makrofágova abeceda

Makrofag má ve věcech rád pořádek...

Druhý autín

Myslím, že jsem o tom už psala. Ale mým unaveným mozkem cirkulují stejné či podobné myšlenky stále dokola. Nedávno jsem se dočetla, že sourozenci dítěte s autismem mají 7,5krát vyšší pravděpodobnost, že budou mít taky autismus. Dost hrůza, co. Tedy toto platí, pokud mají obě děti stejné rodiče. Pokud mají jen stejnou matku, je riziko asi 2,3krát vyšší, a pokud mají stejného otce, tak není vyšší vůbec. To by naznačovalo, že kromě genetiky asi hrají významnou roli i nějaké faktory působící během těhotenství ženy. Jak jinak si vysvětlit tu genderovou nespravedlnost. Ještě v té studii i jaksi záleželo na časovém rozestupu mezi porody, ale to už si nepamatuju. Mám pocit, že když mezi oběma porody uplynulo víc jak tři roky, tak to riziko narození dalšího autíka bylo ještě nižší. No. Člověk dělá, co může. Nebarvím si vlasy, nejím chemické hnusy a z léků užívám pouze ty, které mne mají udržet při životě. Piju kafe, ale hrozně málo. Zdůvodňuju si to různými racionalizace

Animace pokracovani

Ze série Noc vědcu na MUNI aneb Zitinovy výtvory při čekání na mámu...ale možná jsem to sem už dávala...mozek vypíná žano