Včera mi došlo lejstro do schránky, že je Zitínovi přiznán individuální studijní plán. To je skvělé. Ale jak jsem si četla ten dopis, stálo tam, že se to přiznává na základě zdravotního postižení. Tak jsem tak chvíli koukala a říkám si, aha. Mám vlastně postižené dítě. Zní to hrozně, když se to tak napíše. Vůbec Zi nevidím jako postiženou. Je vtipná, veselá, někdy mírně zákeřná, chytrá holka. Přestala jsem ten hendikep nějak úplně vidět. Pro mne zmizel. Vím, že ostatní ho vidí. Někdy víc, někdy míň. Já už ho nevidím. Vidím jenom Zitisko. Mám pocit, že musím psát tento blog, abych mohla lidem zprostředkovat ten zážitek, kdy se postupem času ukáže, že dítě, které vypadá, že je vedle jak tak jedle, může být uvnitř vtipná šikovná osoba. Že vlastně nikdy nevíme, co je uvnitř, a proto bychom měli k autíkům obecně přistupovat tak, že vevnitř toho může být dost. Myslím na všechny rodiče autíků, zejména nízkofunkčních autistů, a posílám jim hrozně moc sil, protože s