Přeskočit na hlavní obsah

Voči

Není to tak dlouho, co jsem tu psala o podivných Zitínových očních pohybech.

Tedy, za posledních pár měsíců jsme si daly se Zitul adrenalinovou disciplínu zvanou NÁVŠTĚVA OČNÍHO.

Tímto moc děkuju paní Němcové, která nás nasměrovala na specialistku, která Zitínovi změřila očka na přístroji, který nevyžaduje dětskou spolupráci, a naměřila tři dioptrie.

Specialistka doporučila návštěvu očního, jelikož sama brýle nepředepisuje.

Pak následovalo neuvěřitelné martyrium zvané "SHÁNĚNÍ LÉKAŘE OCHOTNÉHO VYŠETŘIT ZITÍNOVI REFRAKČNÍ VADU JINAK NEŽ V OFTALMOPLEGII". Tedy bez rozkapání. Představa rozkapaného Zitína, který má paniku, že umírá, mi není příjemná.

Nakonec se postupy, které se nejspíše hodí do seriálu "Jistě, pane ministre", podařilo sehnat lékaře, co lékaře, profesora!

Ten změřil očka a vynesl jasný verdikt, jsou potřeba BRÝLE!

A asi navždy.

Zitisko se už tři týdny těší na brýle, no asi místy moc nevidí.

Má speciální čočky, takže jsme pořád čekaly na skla.

V pátek jsme šly brýle vyzvednout, ale skla nebyla zabroušena.

Ale dnes jsme byly úspěšné!!!!

Zitisko je nadšený, pořád se prohlíží a směje a říká mi, že svět je PŘÍSNÝ.

Asi tím myslí přesný.

Přesný svět.

Pozoruhodné na tom je, že na Zitínovi nelze refrakční vadu naprosto nijak poznat. Prostě dle svých slov vidí perfektně, hlava ji nikdy nebolí, všechno je skvělé, jenom místy koulí očima, zaklání hlavu a vypadá u toho velmi podivně, ba přímo postiženě.

Ano, na to koulení očima říkal prof. očař, že to není žádný neurologický příznak autismu, ale kompenzační chování dítěte, který už pár let pořádně nevidí.

A pak se v tom vyznejte.

Nebýt mé urputné umanutosti a paní Němcové a ochotné optometristky a hodného profesora by bylo Zitisko bez brejlí dalších tisíc let. Protože všemi optotypy na preventivních prohlídkách vždy prochází... anebo se nedělají pořádně, protože Zitín místy nespolupracuje...

takže voila! Malý brejlíku, tak ať dobře vidíš!

Komentáře

  1. Udělali jsme podobnou zkušenost s naším Antonínem (dnes 22): nemluvící chlapeček velice zpožděný ve všem kromě skládání z lega nevykazoval refrakční vadu, jen šilhal. Trvalo nám zhruba rok, než jsme se prokousali motolskou neurologií a očním (FN!), ovšem bez výsledku, neboť nemluvící chlapeček nespolupracoval. Nakonec se nás ujala jedna doktorka na Bulovce, během jediné (!!!) návštěvy zjistila, že Antonín prakticky nevidí - kromě bezprostřední blízkosti. S brýlemi se během měsíce vše srovnalo a nemluvící Antonín od té doby nezavřel klapačku :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Jenda má taky 3 dioptrie, nechápala jsem, když mi to doktor říkal. Netušila jsem, že špatně vidí..Jenda je nyní nosí rád, asi (určitě) s nimi mnohem lépe vidí a je rád, jen nám to takhle neřekne.

    OdpovědětVymazat
  3. Ahoj Julie, můj kluk 4,5 má také podivné pohyby očí, velmi často lateral gaze, a nakání hlavu ke stranám a mává si před očima rokou, to spíš bude souviset s prostorovou orientací. Nechala jsem mu oči vyšetřit ve 2,5 letech, rozkapáním, no horor. A le nic nenaměřili a ted jsem objevila ten řístroj do kterého se dítko jen zadívá, během vteřiny bez rozkapání, bezva. Ale nic mu nenaměřila.. tak u nás asi ty oční pohyby s oční vadou nesouvisí...

    OdpovědětVymazat
  4. Ježišku, já mám radost!! Teda, lepší by bylo, kdyby brýle nebyly třeba, ale je super, že se na to přišlo a že jste našla pana profesora:-) Teď už bude život přesnější. Moc vás obě zdravíme!!:-)

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky

O nemocných autících

Čtu si americký blog Rarer in Girls. Už jsem o tom tady určitě psala. Je zajímavé vidět jiné perspektivy. Ale proč o tom dnes píšu. Janey, která je předmětem daného blogu, je už týden v nemocnici. Nyní je po operaci, poté, co se přišlo složitě na to, že má již tři dny prasklý apendix. Janey má teď zjevně peritonitidu a není ji dvakrát. Je to dost děsivá historka. Říkám si. No jak je to možný, že se na to přišlo PO TŘECH DNECH? Pro všechny, kteří nestudovali lékařskou fakultu. S prasklým apendixem nechodíte obvykle jen tak. Je vám strašně zle a máte dost velký bolesti. Tak přemítám, jak tu péči v Americe zanedbávají. Jenže. Pak jsem si vzpomněla na tu story se Zitínovou náhlou břišní příhodou. Bylo to totiž nemlich to samé. Normální dítě si stěžuje. Třeba trochu fňuká. U autidítěte je to jiný. To fňuká, když o nic nejde. Když o něco jde, je jak pěna, neobvykle hodné a nezvykle spolupracující. Proto apeluji na všechny moje kolegy z medicíny, co t

Školka a tóny aneb o bytosti dvou světů

Myslím, že je hrozně důležité dávat zpětnou vazbu. Když vám někdo pomůže, nebo vašemu dítěti, vydat signál, že si toho vážíte. I po letech. Naopak po letech je to ještě důležitější. Pozoruju, že hodně lidí má tendenci zapomínat na ty, kdo jim pomáhají. To se týká i výchovy autidětí. Zapomínáme na ty, kdo s námi byli, když bylo úplně nejhůř. Proto se snažím systematicky být v dlouhodobém kontaktu s většinou asistentek a pedagogů, kteří s náma pracovali, aby viděli, že jejich práce má velký smysl a taky aby viděli, že když něco místy vypadá zcela beznadějně, nemusí to být ještě globální beznaděj. Dnes jsem vyrazila Jindru zapsat do nové školky. Do stejné, kam chodila Zitul. A Zitul jsem vzala s sebou. Aby se tam koukla, zavzpomínala a taky aby pozdravila paní učitelky.  A bylo to jedno z nejhezčích setkání za poslední dobu.  Tak ráda jsem je všechny viděla. A Zitul taky! A pocítila jsem fakt hluboký vděk, protože tahle školka, to bylo místo, kde Zitul dostala svou životní šanci. Životní

Další historka z MHD

Miluju ježdění MHD. V Brně sice řádí žloutenka a kdykoli vstupuju do trolejbusu, tak si představuju, jak se mi na ruce balí miliardy virionů hepatitidy A, ale ty historky, co tam člověk zažije, ty názory, co vyslechne, to se prostě jinde nepřihodí. Třeba dneska. Jela jsem s Jindrou z práce. Jindra řval jako tur, což není překvapivé, protože nesnáší, když nevidí z okna, což neviděl. Jemně jsem ho držela na klíně a Jindráček se propínal a vykřikoval. Přes uličku seděli dva starší lidé, kteří jeli s další paní, která byla asi pečovatelka či vychovatelka nebo jak to nazvat. No vychovatelka asi těžko vlastně, vychovávat lidi vyššího středního věku je blbost. Vypadali jako klienti nějakého chráněného bydlení nebo tak a bavili se i o programu, který odpoledne budou mít. Pán měl Downův syndrom. Povídal si s vedle sedící paní o někom třetím, kdo s nimi bydlí a kdo hrozně křičí. A byla to nesmírně působivá debata. Ten pán s Downovým syndromem říkal něco ve smyslu, že "on

O řešení šikany

Problém se Zitínovou šikanou byl elegantně vyřešen. Zitisko bylo v tichosti vyloučeno z družiny a od nového školního roku už do družiny chodit nebude. Není to skvělé? Je to skvělé. Dá se takto postupovat pořád dokola, až ve třídě zůstane pouze spokojený agresor či parta spokojených agresorů. Krása. Zitisko si odnáší do života nový poznatek, že kdykoli se ozve ona sama nebo někdo v jejím zastoupení na její obranu, bude po zásluze potrestána exkluzí z daného kolektivu. Proto je lepší mlčet a nic nikam nehlásit, protože v případě nahlášení problému to stejně člověkovi jenom spadne na hlavu a už si nebude moci číst oblíbenou knížku o Pokémonech.

Maminko, proč jsem jiná

Maminko, proč jsem jiná. Mami, já nechci být jiná. Chci být jako ostatní. Mami, proč ostatní můžou na školu v přírodě a já ne. Mami a ty jsi taky jiná? Jsi taky jiná než ostatní? Jakože jsi divná? Jako já? A jsi vědec, protože jsi divná? Teda jiná? Takoví lidi mají být vědci? Mami, já hrozně chci být jako ostatní, ale nejde mi to. Nejde mi to vůbec. A oni to poznají, že jsem jiná. No fakt, děti ve škole to poznají. Už to poznali. Na některé otázky prostě nemám odpověď...