Přeskočit na hlavní obsah

Rebélie

Dítě s autismem člověku vnese do života otřesné množství ŘÁDU.

Lidský organismus je ovšem nadán obrovskou plasticitou a adaptivními schopnostmi.

Objevila jsem, že proti tomuto řádu vytvářím REBÉLIE.

Rebélie v zásadě označují všechno, co dělám jinak, než se má.

Funkci to má takovou, že si to dělám po svém a proti řádu a to mne uklidňuje.

Řád není rigidní.

Pokud děláte taky něco proti řádu, sem s tím, chci se trochu zasmát, neb druhý týden integrace při pravidelném chození do práce, vedení asi třiceti lidí a k tomu kurz odborné způsobilosti pro navrhování pokusů jsou asi více, než mohu unést.

Zpět k rebéliím.

1) Nosím podpatky, i když vím, že se to s rozšmelcovaným meniskem nesmí.

2) Píšu tečku nad tiskacím I.

3) Za "viz" píšu tečku, i když vím, že to není žádná zkratka.

4) Půlku emailu píšu často s diakritikou a půlku bez diakritiky a sleduju, kdy si toho někdo všimne. Zatím nic.

5) Někdy si večer neodličuju oči. Pozoruhodné je, že mi oči stále nevypadly, navzdory tomu, co se tvrdí v ženských magazínech.

6) Při telefonátech říkám "hm" a "ano ano" a testuju, jak dlouho s tím vydržím, než druhá strana začne být nervózní.

7) Nezvedám telefony, i když vím, že se to má.

8) Na předzahrádce před domem pěstuju kopřivu, i když vím, že se to nemá.

9) Dalším projevem rebélie je KOUPĚ OBRAZU, kterou většinou realizuju v čase vypjaté finanční situace.

10) Smažím na olivovém oleji, i když všichni kolem tvrdí, že je to velice škodlivé a má se smažit na řepkovém.

11) Umývám všechna okna v bytě kromě okna v kuchyni, které z nějakého důvodu nemohu umýt.

12) Nedolévám pravidelně olej do auta, i když vím, že je to téměř zločin. Pozoruju situaci, kdy se konečně rozsvítí olejová kontrolka, abych konečně viděla, jak to vypadá, ale většinou to nevydrží v servisu, který hojně navštěvuji a olej tam ze soucitu dolijí.

13) Totéž platí i pro benzín.

14) Když kulminuje pracovní stres, rozhodnu se uspořádat divadelní premiéru, přestože na to nemám ani čas ani sílu ani financování.

15) Když mám spát, protože RÁNO VSTÁVÁM, dostanu chuť ponocovat.

A tak dále a tak dále.

Doufám, že takto postižených je více.

Nemohu mít neustále řád. Někdy je třeba trocha anarchie.

Komentáře

  1. Hm, co všechno je z toho rebelie, co je z toho lenost a co dalšího prostě nesystematičnost :-D ?

    OdpovědětVymazat
  2. 1/ponocuji 2/neodličuji 3/dávám nohy na stůl, pod zadek, kopu s nima 4/koupím si lak na nehty - a lakuju, když mám dělat něco jiného 5/nezdravím domovníka 6/ nosím jednu naušnici 7/ vymýšlím si slova 8/ k sukni si obuju botasky ... atd. atd.

    OdpovědětVymazat
  3. Brr, autora 1.komentáře bych nechtěla mít doma! Mně se moc líbí třeba ty kopřivy na předzahrádce, jenže když máte takovou sousedku jakou je naše Udatna, jste bez šance, u té mi neprošly ani slézy a kostivaly. Tečku nad I jsem ovšem nucena nemilosrdně vymýtit už z titulu svého prac. zařazení - asistentka pedagoga. Já zřejmě nejvíce rebeluju v oblasti módy - nemaluju se a nebarvím si vlasy (a že by ve dvaapadesáti letech už bylo na čase) a oblékám se do čehokoli, co najdu ve svém šatníku, takže třeba do šatů z dob mých studií. Jeden žáček ve škole mi kdysi složil poklonu: "Vy vypadáte tak roztomile staromódně!"
    Ovšem kurz odborné způsobilosti pro navrhování pokusů, to je opravdu bomba!!! Já naivka si myslela, že naše školení typu Záludnosti předepsané rozteče schodů vedoucích do sklepa jsou jedinými adepty na 5 hvězdiček, ale asi jste lepší. To se pozná město! Tak ať jste brzy ZPŮSOBILÁ, hlavně když při tom zůstanete aspoň trochu NEZRALÁ! Kateř

    OdpovědětVymazat
  4. Skvělé, výborně.
    Moje rebelie jsou chabé: a) nepíšu přírůstková čísla do faktur (i když se to musí, a just ne)
    b) moje předzahrádka je plná kopřiv a pampelišek (ať se sousedky při čekání na autobus mají nad čím pohoršovat)
    c) pokud jedu autobusem MHD méně než 4 zastávky - neplatím (to těm vydřiduchům nedaruju)
    Máte můj obdiv a úctu za to, jak zvládáte tu potvoru - život. Jitka

    OdpovědětVymazat
  5. Milá Julie,
    Na rebelie je obrovský expert moje maminka, což vedlo k tomu, že jsem dlouhou dobu odolávala a jako projev vymezení jsem se snažila dělat všechno správně. Ve výsledku jsem ovšem zjistila, že mne to nudí a stresuje, takže se začínam do své mamky proměňovat (neboli zraju) a život začíná být psina. Abych si ovšem zachovala individualitu, mám úplně jiné rebelie než ona.

    Moje mamka:
    1) jí velkou lžící to, na co se hodí malá lžǐčka
    2) když vaří polévku, míchá ji nožem nikoliv vařečkou
    3) zapíná si sponky do vlasů, aniž by se přitom dívala do zrcadla
    4) nabarví si sama vlasy a pak se mě ptá, zda tu barvu může mít
    5) ve svých 65 letech jezdí na nákup na kole
    6) v zimě zásadně nenosí nic na hlavě, tedy až do letoška, kdy podlehla ošklivému zánětu středouší
    7) barvy označuje zásadně jinými názvy (podej mi tu modrou šálu, přičemž na výběr je růžová, bílá a khaki)

    Já:
    1) pusinkuju se s dětma, i když mají rýmu
    2) čistím si zuby jenom večer a bez pasty
    3) zpívám falešně před lidmi (ačkoliv umím zpívat čistě)
    4) měním melodie a volně navazuji další písní na předchozí
    5) za oslovením v emailu začínám větu velkým písmenem, i když bylo oslovení ukončeno čárkou a ne vykřičníkem
    6) večeřím klidně v deset večer, dokonce i když jsem večeřela již v sedm
    7) děti nechávám jíst tolik, kolik samy uznají, nenutím je dojídat talíř ani na návštěvě, nenutím je ani děkovat (jak řekneš?) a zatím to dělám za ně, věřím, že se to naučí samy
    8) piju klidně jen litr za den, zapomínám láhev s vodou doma, když jdu ven a vůbec nepociťuju dehydrataci
    9) v zimě si nemažu obličej krémem, rty si nemažu lojem a neholím si nohy, zato nosím čepici, i když mi nesluší
    10) když máme návštěvu, nepobízím dvakrát k pohoštění. Když chce, ať si dá, když něco potřebuje, ať si řekne, když ne, respektuji, že někdo nemá chuť. Neberu falešné upejpání.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky

O nemocných autících

Čtu si americký blog Rarer in Girls. Už jsem o tom tady určitě psala. Je zajímavé vidět jiné perspektivy. Ale proč o tom dnes píšu. Janey, která je předmětem daného blogu, je už týden v nemocnici. Nyní je po operaci, poté, co se přišlo složitě na to, že má již tři dny prasklý apendix. Janey má teď zjevně peritonitidu a není ji dvakrát. Je to dost děsivá historka. Říkám si. No jak je to možný, že se na to přišlo PO TŘECH DNECH? Pro všechny, kteří nestudovali lékařskou fakultu. S prasklým apendixem nechodíte obvykle jen tak. Je vám strašně zle a máte dost velký bolesti. Tak přemítám, jak tu péči v Americe zanedbávají. Jenže. Pak jsem si vzpomněla na tu story se Zitínovou náhlou břišní příhodou. Bylo to totiž nemlich to samé. Normální dítě si stěžuje. Třeba trochu fňuká. U autidítěte je to jiný. To fňuká, když o nic nejde. Když o něco jde, je jak pěna, neobvykle hodné a nezvykle spolupracující. Proto apeluji na všechny moje kolegy z medicíny, co t

Školka a tóny aneb o bytosti dvou světů

Myslím, že je hrozně důležité dávat zpětnou vazbu. Když vám někdo pomůže, nebo vašemu dítěti, vydat signál, že si toho vážíte. I po letech. Naopak po letech je to ještě důležitější. Pozoruju, že hodně lidí má tendenci zapomínat na ty, kdo jim pomáhají. To se týká i výchovy autidětí. Zapomínáme na ty, kdo s námi byli, když bylo úplně nejhůř. Proto se snažím systematicky být v dlouhodobém kontaktu s většinou asistentek a pedagogů, kteří s náma pracovali, aby viděli, že jejich práce má velký smysl a taky aby viděli, že když něco místy vypadá zcela beznadějně, nemusí to být ještě globální beznaděj. Dnes jsem vyrazila Jindru zapsat do nové školky. Do stejné, kam chodila Zitul. A Zitul jsem vzala s sebou. Aby se tam koukla, zavzpomínala a taky aby pozdravila paní učitelky.  A bylo to jedno z nejhezčích setkání za poslední dobu.  Tak ráda jsem je všechny viděla. A Zitul taky! A pocítila jsem fakt hluboký vděk, protože tahle školka, to bylo místo, kde Zitul dostala svou životní šanci. Životní

Další historka z MHD

Miluju ježdění MHD. V Brně sice řádí žloutenka a kdykoli vstupuju do trolejbusu, tak si představuju, jak se mi na ruce balí miliardy virionů hepatitidy A, ale ty historky, co tam člověk zažije, ty názory, co vyslechne, to se prostě jinde nepřihodí. Třeba dneska. Jela jsem s Jindrou z práce. Jindra řval jako tur, což není překvapivé, protože nesnáší, když nevidí z okna, což neviděl. Jemně jsem ho držela na klíně a Jindráček se propínal a vykřikoval. Přes uličku seděli dva starší lidé, kteří jeli s další paní, která byla asi pečovatelka či vychovatelka nebo jak to nazvat. No vychovatelka asi těžko vlastně, vychovávat lidi vyššího středního věku je blbost. Vypadali jako klienti nějakého chráněného bydlení nebo tak a bavili se i o programu, který odpoledne budou mít. Pán měl Downův syndrom. Povídal si s vedle sedící paní o někom třetím, kdo s nimi bydlí a kdo hrozně křičí. A byla to nesmírně působivá debata. Ten pán s Downovým syndromem říkal něco ve smyslu, že "on

O řešení šikany

Problém se Zitínovou šikanou byl elegantně vyřešen. Zitisko bylo v tichosti vyloučeno z družiny a od nového školního roku už do družiny chodit nebude. Není to skvělé? Je to skvělé. Dá se takto postupovat pořád dokola, až ve třídě zůstane pouze spokojený agresor či parta spokojených agresorů. Krása. Zitisko si odnáší do života nový poznatek, že kdykoli se ozve ona sama nebo někdo v jejím zastoupení na její obranu, bude po zásluze potrestána exkluzí z daného kolektivu. Proto je lepší mlčet a nic nikam nehlásit, protože v případě nahlášení problému to stejně člověkovi jenom spadne na hlavu a už si nebude moci číst oblíbenou knížku o Pokémonech.

Maminko, proč jsem jiná

Maminko, proč jsem jiná. Mami, já nechci být jiná. Chci být jako ostatní. Mami, proč ostatní můžou na školu v přírodě a já ne. Mami a ty jsi taky jiná? Jsi taky jiná než ostatní? Jakože jsi divná? Jako já? A jsi vědec, protože jsi divná? Teda jiná? Takoví lidi mají být vědci? Mami, já hrozně chci být jako ostatní, ale nejde mi to. Nejde mi to vůbec. A oni to poznají, že jsem jiná. No fakt, děti ve škole to poznají. Už to poznali. Na některé otázky prostě nemám odpověď...