Přeskočit na hlavní obsah

Jak přežít integraci

Je to obtížný úkol.

Když si to tak vezmu, spousta lidí musí tu integraci přežít.

Předně integrované dítě.

Potom asistent.

Rodič.

Učitel.

Ostatní dětí ve škole.

Jejich rodiče.

Tihle všichni to musejí přežít.

Pokud to kdokoli ze jmenovaných nepřežije, je problém.

Je to těžký. Zitisko je ve škole třetí den, nároky stoupají a Zitín bojuje.

Bojuje o všechno.

O pozici tužky na stole, lepidlo v šuplíku, nůžky v pouzdře.

O všechno je třeba bojovat.

Už jsem úplně umluvená, mám pocit, že poslední týden nedělám nic jiného, než že někomu vysvětluju, jak na Zitína.

Už se mi nechce ani otevřít pusu.

Chce se mi sedět doma a koukat mlčky před sebe.

Únava graduje.

Proto jsem si sestavila desatero, abych to celé nějak přežila.

1. Chce to realistické cíle.

Zitín má problém, prostě má. Takže je hloupost se domnívat, že problémy třetí den školy zmizej. Aspoň si to říkám. Nezmizej... Spíš se zesílí. Je potřeba s tím počítat. Defaultní nastavení je "problém". Naopak situace "bez problémů" je vysoce nadstandardní.

2. Krátkodobý cíl

Vědomě jsem se rozhodla stanovovat prognózy a perspektivy max na týden dopředu. To mě naučila kdysi Zuzka. Všechno ostatní mi způsobuje značnou úzkost a paniku a není to dobrý. Prostě hlavní úkol je, aby zítra Zitul opět došla do školy a vydržela tam.

3. Chválit

Chválím. Pořád. Všechny. Protože si to zasloužej

4. Jíst/pít/spát

Mám sklony na tyhlety věci zapomínat. Ale v této fázi života jsou zcela zásadní. Spánek posiluje a snižuje úzkost, je to prostě tak, z vlastní zkušenosti vím, že když jsem nevyspaná, problémy se Zitul mi přijdou nepřekonatelný.

5. Priority

Konec prázdnin jsem strávila tím, že jsem všechno doma uklidila. Teď už je to opět rozházený, ale nebudu se tím vzrušovat, protože je mi to jedno a důležitý je, co Zitín, ne to, zda mám naklizeno. Piju čaj a koukám na rozházený polštáře a aktuálně mne to netrápí.

6. Přátelé

Moc děkuju všem za útěšná slova podpory. Moc si toho vážím a nabíjí mne to energií a často si části vašich komentářů dlouho pamatuju a připomínám. Jste moc hodní, děkuju

7. Kafe

Espreso prodloužené s mlékem, NE ZNAČKA PAVIN! :-)

8. Vlastní radost

Místo umývání nádobí jsem si umyla vlasy. Ve dřezu je hromada prapodivných mikrobiologických kultur, mně je nicméně podstatně lépe a mám více sil zvládat Zitínovy frustrace.

9. Plán

Mám záložní varianty a to mne uklidňuje.

10. Podpora

Snažím se poučit z dřívějších chyb a říct si o ni. Ano, zrovna teď je velmi těžký období, Zitul se velmi snaží, slečna asistentka se moc snaží, ve škole jsou milí a maximálně pomáhají, ale prostě je to zlomový a těžký okamžik a všichni si taky uvědomujou jeho závažnost... Když to teď Zitul dobře zvládne, bude mít dobře našlápnuto, když ne, tak může mít taky dobře našlápnuto, ale možná by bylo lepší, kdyby měla našlápnuto tady.

Děkuju všem za podporu ještě jednou.

Karmicky se vám to vrátí!!!!

Komentáře

  1. Julie, jste úžasná i se Zitínem. Chodím sem už déle a mám Váš blog strašně ráda. To co všechno zvládnete a jak, je neuvěřitelné. Jste moc inspirativní a Vaše Zita je moc šikovná holka! Markéta

    OdpovědětVymazat
  2. Bod 8. ma dostal, ja som to mala spravit rovnako. Teraz tu sedim, v zamatlanom byte so spinavymi vlasmi.
    Problemy budu. Zitisko je velmi sikovne, biologiu vie ovela lepsie ako ja. Ale problemy budu aj teraz a budu aj na medicine. Treba s tym bojovat. Moc Vam drzim palce a moc Zituske prajem aby jej to vyslo.
    Zuzana

    OdpovědětVymazat
  3. Mám to podobně... špinavý gauč, neumytá hlava, neumytá okna..no a? Priority jsou teď jinde. Hlavně, že aspoň dvě děti ze tří mají odvahu (zatím) chodit do školy, vždycky může být hůř. Držím vám palce.

    OdpovědětVymazat
  4. Holky, vy jste prostě úžasný amazonky. Držte se, průběžně vysílám vlny pozitivní energie vaším směrem. Je to těžký, ale už máte za sebou skoro celej tejden! A hlavně - když si přečtu, co Zitule uměla/neuměla ve čtyřech letech a srovnám to s příspěvkama za posledního půl roku, je to skoro neuvěřitelný, co všechno jste spolu zvládly (a každej den zvládáte). Efka

    OdpovědětVymazat
  5. Snažím se jet podle "vašeho" plánu, je to teď potřeba, hroutím se. Myslím, že ten plán poradí každý psycholog, je v podstatě velmi rozumný. Ale furt je to nějak na pytel, nejde to... Ty starosti jsou tak těžké...
    Myslím, že to Zita zvládne, možná to bude bolestivé, ale zas lepší teď než později, bodou problémy, ale zvládnete to, myslím, že se to do budoucna vyplatí.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky

O nemocných autících

Čtu si americký blog Rarer in Girls. Už jsem o tom tady určitě psala. Je zajímavé vidět jiné perspektivy. Ale proč o tom dnes píšu. Janey, která je předmětem daného blogu, je už týden v nemocnici. Nyní je po operaci, poté, co se přišlo složitě na to, že má již tři dny prasklý apendix. Janey má teď zjevně peritonitidu a není ji dvakrát. Je to dost děsivá historka. Říkám si. No jak je to možný, že se na to přišlo PO TŘECH DNECH? Pro všechny, kteří nestudovali lékařskou fakultu. S prasklým apendixem nechodíte obvykle jen tak. Je vám strašně zle a máte dost velký bolesti. Tak přemítám, jak tu péči v Americe zanedbávají. Jenže. Pak jsem si vzpomněla na tu story se Zitínovou náhlou břišní příhodou. Bylo to totiž nemlich to samé. Normální dítě si stěžuje. Třeba trochu fňuká. U autidítěte je to jiný. To fňuká, když o nic nejde. Když o něco jde, je jak pěna, neobvykle hodné a nezvykle spolupracující. Proto apeluji na všechny moje kolegy z medicíny, co t

Školka a tóny aneb o bytosti dvou světů

Myslím, že je hrozně důležité dávat zpětnou vazbu. Když vám někdo pomůže, nebo vašemu dítěti, vydat signál, že si toho vážíte. I po letech. Naopak po letech je to ještě důležitější. Pozoruju, že hodně lidí má tendenci zapomínat na ty, kdo jim pomáhají. To se týká i výchovy autidětí. Zapomínáme na ty, kdo s námi byli, když bylo úplně nejhůř. Proto se snažím systematicky být v dlouhodobém kontaktu s většinou asistentek a pedagogů, kteří s náma pracovali, aby viděli, že jejich práce má velký smysl a taky aby viděli, že když něco místy vypadá zcela beznadějně, nemusí to být ještě globální beznaděj. Dnes jsem vyrazila Jindru zapsat do nové školky. Do stejné, kam chodila Zitul. A Zitul jsem vzala s sebou. Aby se tam koukla, zavzpomínala a taky aby pozdravila paní učitelky.  A bylo to jedno z nejhezčích setkání za poslední dobu.  Tak ráda jsem je všechny viděla. A Zitul taky! A pocítila jsem fakt hluboký vděk, protože tahle školka, to bylo místo, kde Zitul dostala svou životní šanci. Životní

Další historka z MHD

Miluju ježdění MHD. V Brně sice řádí žloutenka a kdykoli vstupuju do trolejbusu, tak si představuju, jak se mi na ruce balí miliardy virionů hepatitidy A, ale ty historky, co tam člověk zažije, ty názory, co vyslechne, to se prostě jinde nepřihodí. Třeba dneska. Jela jsem s Jindrou z práce. Jindra řval jako tur, což není překvapivé, protože nesnáší, když nevidí z okna, což neviděl. Jemně jsem ho držela na klíně a Jindráček se propínal a vykřikoval. Přes uličku seděli dva starší lidé, kteří jeli s další paní, která byla asi pečovatelka či vychovatelka nebo jak to nazvat. No vychovatelka asi těžko vlastně, vychovávat lidi vyššího středního věku je blbost. Vypadali jako klienti nějakého chráněného bydlení nebo tak a bavili se i o programu, který odpoledne budou mít. Pán měl Downův syndrom. Povídal si s vedle sedící paní o někom třetím, kdo s nimi bydlí a kdo hrozně křičí. A byla to nesmírně působivá debata. Ten pán s Downovým syndromem říkal něco ve smyslu, že "on

O řešení šikany

Problém se Zitínovou šikanou byl elegantně vyřešen. Zitisko bylo v tichosti vyloučeno z družiny a od nového školního roku už do družiny chodit nebude. Není to skvělé? Je to skvělé. Dá se takto postupovat pořád dokola, až ve třídě zůstane pouze spokojený agresor či parta spokojených agresorů. Krása. Zitisko si odnáší do života nový poznatek, že kdykoli se ozve ona sama nebo někdo v jejím zastoupení na její obranu, bude po zásluze potrestána exkluzí z daného kolektivu. Proto je lepší mlčet a nic nikam nehlásit, protože v případě nahlášení problému to stejně člověkovi jenom spadne na hlavu a už si nebude moci číst oblíbenou knížku o Pokémonech.

Maminko, proč jsem jiná

Maminko, proč jsem jiná. Mami, já nechci být jiná. Chci být jako ostatní. Mami, proč ostatní můžou na školu v přírodě a já ne. Mami a ty jsi taky jiná? Jsi taky jiná než ostatní? Jakože jsi divná? Jako já? A jsi vědec, protože jsi divná? Teda jiná? Takoví lidi mají být vědci? Mami, já hrozně chci být jako ostatní, ale nejde mi to. Nejde mi to vůbec. A oni to poznají, že jsem jiná. No fakt, děti ve škole to poznají. Už to poznali. Na některé otázky prostě nemám odpověď...