Přeskočit na hlavní obsah

Integrace

Zdá se, že momentální zásadní překážkou Zitínovy integrace do školy a obecně normálního života je v současnosti to, že její matka nechápe zadání úkolů pro první třídu.

Přitom se tak snažím!!!!!

Pravda, zatím příliš nerozlišuju mezi "zakroužkujte" a "vybarvěte", jelikož mi obojí spadá do kategorie "rozpoznej a označ".

Ale pracuju na sobě!!!

Každý večer hystericky procházím učebnice a hledám zadání úkolu!

Je to smutné.

Tolik snahy, tolik vysokých škol. Tolik úsilí. A nakonec nezvládnu pochopit úkol pro prvňáky.

Doufám, že se to nikdy nedozvědí moji vysokoškolští studenti.

Že je učí pedagog, který nepozná rozdíl mezi "vybarvi" a "zakroužkuj".

Kde by byla moje autorita!

Ach.

Musím s tím něco dělat.

Asi si koupím paralelní sadu knih a budu postupovat společně se Zitínem.

Pěkně od začátku.

A Zitisko bude říkat svoje oblíbené výroky "maminko, ty to ale FLÁKÁŠ!" a "maminko, musíš se SNAŽIT" a taky "NELÍTEJ PO TŘÍDĚ A NA CHODBĚ MAMINKO".

Zitisko dneska jenom září a sděluje mi, že MILUJE školu.



Komentáře

  1. Maminko, SKVĚLÉ! Opravdu radostné. Směle lítejte.

    OdpovědětVymazat
  2. Ha, ha, pobavilo, musí se dodržet přesné znění zadání :-)), jako na úřadech :-)) přesné znění litery zákona.
    Na druhou stranu nedodržení by mohlo mít osudové konsekvence. Třeba u Sportky, tiketu se musí volená čísla označit křížkem, ne kroužkem, ani se nesmí vybarvovat, že jo?! V případě, že byste čísla natipovala správně, ale nesprávně označila, výhra propadá... :-)) Už ani nevím, co jsem tím chtěla říct.... takže návyky z první třídy jsou pro život zásadní. -))
    Díky Julie, že se dokážete takto zasmát sama sobě a nás inspirovat k zamyšlení. J

    OdpovědětVymazat
  3. Milý svátek Zitiskovi!!! Arnica

    OdpovědětVymazat
  4. Opožděně vše nejlepší Zitíku!

    Klára

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky

O nemocných autících

Čtu si americký blog Rarer in Girls. Už jsem o tom tady určitě psala. Je zajímavé vidět jiné perspektivy. Ale proč o tom dnes píšu. Janey, která je předmětem daného blogu, je už týden v nemocnici. Nyní je po operaci, poté, co se přišlo složitě na to, že má již tři dny prasklý apendix. Janey má teď zjevně peritonitidu a není ji dvakrát. Je to dost děsivá historka. Říkám si. No jak je to možný, že se na to přišlo PO TŘECH DNECH? Pro všechny, kteří nestudovali lékařskou fakultu. S prasklým apendixem nechodíte obvykle jen tak. Je vám strašně zle a máte dost velký bolesti. Tak přemítám, jak tu péči v Americe zanedbávají. Jenže. Pak jsem si vzpomněla na tu story se Zitínovou náhlou břišní příhodou. Bylo to totiž nemlich to samé. Normální dítě si stěžuje. Třeba trochu fňuká. U autidítěte je to jiný. To fňuká, když o nic nejde. Když o něco jde, je jak pěna, neobvykle hodné a nezvykle spolupracující. Proto apeluji na všechny moje kolegy z medicíny, co t

Školka a tóny aneb o bytosti dvou světů

Myslím, že je hrozně důležité dávat zpětnou vazbu. Když vám někdo pomůže, nebo vašemu dítěti, vydat signál, že si toho vážíte. I po letech. Naopak po letech je to ještě důležitější. Pozoruju, že hodně lidí má tendenci zapomínat na ty, kdo jim pomáhají. To se týká i výchovy autidětí. Zapomínáme na ty, kdo s námi byli, když bylo úplně nejhůř. Proto se snažím systematicky být v dlouhodobém kontaktu s většinou asistentek a pedagogů, kteří s náma pracovali, aby viděli, že jejich práce má velký smysl a taky aby viděli, že když něco místy vypadá zcela beznadějně, nemusí to být ještě globální beznaděj. Dnes jsem vyrazila Jindru zapsat do nové školky. Do stejné, kam chodila Zitul. A Zitul jsem vzala s sebou. Aby se tam koukla, zavzpomínala a taky aby pozdravila paní učitelky.  A bylo to jedno z nejhezčích setkání za poslední dobu.  Tak ráda jsem je všechny viděla. A Zitul taky! A pocítila jsem fakt hluboký vděk, protože tahle školka, to bylo místo, kde Zitul dostala svou životní šanci. Životní

Další historka z MHD

Miluju ježdění MHD. V Brně sice řádí žloutenka a kdykoli vstupuju do trolejbusu, tak si představuju, jak se mi na ruce balí miliardy virionů hepatitidy A, ale ty historky, co tam člověk zažije, ty názory, co vyslechne, to se prostě jinde nepřihodí. Třeba dneska. Jela jsem s Jindrou z práce. Jindra řval jako tur, což není překvapivé, protože nesnáší, když nevidí z okna, což neviděl. Jemně jsem ho držela na klíně a Jindráček se propínal a vykřikoval. Přes uličku seděli dva starší lidé, kteří jeli s další paní, která byla asi pečovatelka či vychovatelka nebo jak to nazvat. No vychovatelka asi těžko vlastně, vychovávat lidi vyššího středního věku je blbost. Vypadali jako klienti nějakého chráněného bydlení nebo tak a bavili se i o programu, který odpoledne budou mít. Pán měl Downův syndrom. Povídal si s vedle sedící paní o někom třetím, kdo s nimi bydlí a kdo hrozně křičí. A byla to nesmírně působivá debata. Ten pán s Downovým syndromem říkal něco ve smyslu, že "on

O řešení šikany

Problém se Zitínovou šikanou byl elegantně vyřešen. Zitisko bylo v tichosti vyloučeno z družiny a od nového školního roku už do družiny chodit nebude. Není to skvělé? Je to skvělé. Dá se takto postupovat pořád dokola, až ve třídě zůstane pouze spokojený agresor či parta spokojených agresorů. Krása. Zitisko si odnáší do života nový poznatek, že kdykoli se ozve ona sama nebo někdo v jejím zastoupení na její obranu, bude po zásluze potrestána exkluzí z daného kolektivu. Proto je lepší mlčet a nic nikam nehlásit, protože v případě nahlášení problému to stejně člověkovi jenom spadne na hlavu a už si nebude moci číst oblíbenou knížku o Pokémonech.

Maminko, proč jsem jiná

Maminko, proč jsem jiná. Mami, já nechci být jiná. Chci být jako ostatní. Mami, proč ostatní můžou na školu v přírodě a já ne. Mami a ty jsi taky jiná? Jsi taky jiná než ostatní? Jakože jsi divná? Jako já? A jsi vědec, protože jsi divná? Teda jiná? Takoví lidi mají být vědci? Mami, já hrozně chci být jako ostatní, ale nejde mi to. Nejde mi to vůbec. A oni to poznají, že jsem jiná. No fakt, děti ve škole to poznají. Už to poznali. Na některé otázky prostě nemám odpověď...