Přeskočit na hlavní obsah

Integrace po stopadesátéprvé

Nestíhám sem psát.

Často mne napadá, že sem napíšu, ale nakonec jsem tak unavená, že nenapíšu nic.

Tímto se všem omlouvám, příspěvků bude víc!

Zitisko se drží.

Je to malej bojovník.

Hrozně mne to dojímá. Ráno si nadšeně natáhne aktovku a sdělí mi, že NIC NEPOTŘEBUJE, VŠEMU ROZUMÍ A KDYBY NEROZUMĚLA, TAK SE ZEPTÁ, ALE STEJNĚ ROZUMÍ  VŠEMU, TAKŽE SI MAMINKO NEDĚLEJ STAROSTI.

Když jemně připomenu, že se může zeptat Janičky, asistentky, kdyby něčemu nerozuměla, Zitisko hezky poděkuje s tím, ŽE TO NENÍ POTŘEBA, PROTOŽE VŠEMU ROZUMÍ.

Je dojemný, jak se hrozně snaží být samostatná.

O víkendu Zitín dokonce o škole vyprávěl. O dětech.

Některé děti zná jménem!!!!!

Zitisko si navíc zamilovalo holčičku, se kterou sedí v lavici a nadšeně o ní povídá.

Je to pěkný.

Snažím se, co to jde, aby Zitul měla všechnu podporu, co potřebuje.

Aby měla čas si po škole odpočinout.

Aby nebyla pořád zavřená v budovách, abychom chodily ven, tak chodíme do parku na houpačky, kde se Zitín dlouhé hodiny houpe.

Abychom dobře jedly! Každý večer vařím.

Abychom dostatečně spaly, Zitul musí spát aspoň deset jedenáct hodin.

Zatím se Zitín drží.

Spolu se držíme.

Komentáře

  1. Držím Vám na to Držení palce. Jste úžasné, Ziti je úžasná.
    Petra

    OdpovědětVymazat
  2. Krása, jste skvělé!! A teď ještě víc odpočívat.

    OdpovědětVymazat
  3. Je to brouček statečnej. Ale myslete teď na sebe, nejen kvůli Zitušce, ale kvůli sobě. Markéta

    OdpovědětVymazat
  4. Skvěle to zvládáte, gratuluji!

    OdpovědětVymazat
  5. Jste obe, holky, moc sikovne! Jasne, ze to Zituska zvlada, kdyz ma tak prima maminku.

    OdpovědětVymazat
  6. Jste šikulky! Tak jen ať to držení vydrží :-) Efka

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky

O nemocných autících

Čtu si americký blog Rarer in Girls. Už jsem o tom tady určitě psala. Je zajímavé vidět jiné perspektivy. Ale proč o tom dnes píšu. Janey, která je předmětem daného blogu, je už týden v nemocnici. Nyní je po operaci, poté, co se přišlo složitě na to, že má již tři dny prasklý apendix. Janey má teď zjevně peritonitidu a není ji dvakrát. Je to dost děsivá historka. Říkám si. No jak je to možný, že se na to přišlo PO TŘECH DNECH? Pro všechny, kteří nestudovali lékařskou fakultu. S prasklým apendixem nechodíte obvykle jen tak. Je vám strašně zle a máte dost velký bolesti. Tak přemítám, jak tu péči v Americe zanedbávají. Jenže. Pak jsem si vzpomněla na tu story se Zitínovou náhlou břišní příhodou. Bylo to totiž nemlich to samé. Normální dítě si stěžuje. Třeba trochu fňuká. U autidítěte je to jiný. To fňuká, když o nic nejde. Když o něco jde, je jak pěna, neobvykle hodné a nezvykle spolupracující. Proto apeluji na všechny moje kolegy z medicíny, co t

Školka a tóny aneb o bytosti dvou světů

Myslím, že je hrozně důležité dávat zpětnou vazbu. Když vám někdo pomůže, nebo vašemu dítěti, vydat signál, že si toho vážíte. I po letech. Naopak po letech je to ještě důležitější. Pozoruju, že hodně lidí má tendenci zapomínat na ty, kdo jim pomáhají. To se týká i výchovy autidětí. Zapomínáme na ty, kdo s námi byli, když bylo úplně nejhůř. Proto se snažím systematicky být v dlouhodobém kontaktu s většinou asistentek a pedagogů, kteří s náma pracovali, aby viděli, že jejich práce má velký smysl a taky aby viděli, že když něco místy vypadá zcela beznadějně, nemusí to být ještě globální beznaděj. Dnes jsem vyrazila Jindru zapsat do nové školky. Do stejné, kam chodila Zitul. A Zitul jsem vzala s sebou. Aby se tam koukla, zavzpomínala a taky aby pozdravila paní učitelky.  A bylo to jedno z nejhezčích setkání za poslední dobu.  Tak ráda jsem je všechny viděla. A Zitul taky! A pocítila jsem fakt hluboký vděk, protože tahle školka, to bylo místo, kde Zitul dostala svou životní šanci. Životní

Další historka z MHD

Miluju ježdění MHD. V Brně sice řádí žloutenka a kdykoli vstupuju do trolejbusu, tak si představuju, jak se mi na ruce balí miliardy virionů hepatitidy A, ale ty historky, co tam člověk zažije, ty názory, co vyslechne, to se prostě jinde nepřihodí. Třeba dneska. Jela jsem s Jindrou z práce. Jindra řval jako tur, což není překvapivé, protože nesnáší, když nevidí z okna, což neviděl. Jemně jsem ho držela na klíně a Jindráček se propínal a vykřikoval. Přes uličku seděli dva starší lidé, kteří jeli s další paní, která byla asi pečovatelka či vychovatelka nebo jak to nazvat. No vychovatelka asi těžko vlastně, vychovávat lidi vyššího středního věku je blbost. Vypadali jako klienti nějakého chráněného bydlení nebo tak a bavili se i o programu, který odpoledne budou mít. Pán měl Downův syndrom. Povídal si s vedle sedící paní o někom třetím, kdo s nimi bydlí a kdo hrozně křičí. A byla to nesmírně působivá debata. Ten pán s Downovým syndromem říkal něco ve smyslu, že "on

O řešení šikany

Problém se Zitínovou šikanou byl elegantně vyřešen. Zitisko bylo v tichosti vyloučeno z družiny a od nového školního roku už do družiny chodit nebude. Není to skvělé? Je to skvělé. Dá se takto postupovat pořád dokola, až ve třídě zůstane pouze spokojený agresor či parta spokojených agresorů. Krása. Zitisko si odnáší do života nový poznatek, že kdykoli se ozve ona sama nebo někdo v jejím zastoupení na její obranu, bude po zásluze potrestána exkluzí z daného kolektivu. Proto je lepší mlčet a nic nikam nehlásit, protože v případě nahlášení problému to stejně člověkovi jenom spadne na hlavu a už si nebude moci číst oblíbenou knížku o Pokémonech.

Maminko, proč jsem jiná

Maminko, proč jsem jiná. Mami, já nechci být jiná. Chci být jako ostatní. Mami, proč ostatní můžou na školu v přírodě a já ne. Mami a ty jsi taky jiná? Jsi taky jiná než ostatní? Jakože jsi divná? Jako já? A jsi vědec, protože jsi divná? Teda jiná? Takoví lidi mají být vědci? Mami, já hrozně chci být jako ostatní, ale nejde mi to. Nejde mi to vůbec. A oni to poznají, že jsem jiná. No fakt, děti ve škole to poznají. Už to poznali. Na některé otázky prostě nemám odpověď...