Přeskočit na hlavní obsah

IDEÁL

Myslíš, že spousta problémů je obecně způsobená tím, jak lidi visí na ideálech.

Každej si něco nasní a navymejšlí a pak na tom visí.

Mnohem lepší nastavení je očekávání potíží.

Shrnu to asi takto.

Svět je složitý místo. Krásný, ale složitý. Příjemný, ale i plný problémů.

Problémy jsou s dětma.

S prací.

Když člověk nemá práci, taky je to problém.

Problémy jsou se životním prostředím.

Problémy jsou se vztahama obecně.

Samý problémy prostě.

Prostě problémy jsou NORMA.

Toto životní nastavení mi velmi ulevilo.

Je normální mít problém!!!!

A hle - je-li chvíle bez problému, je to fajn!!!

Je normální mít problémy v rodičovství, ve vztahu, není to nic příšernýho, je to NORMA.

A tímto na všechny apeluji, aby si užili co nejlíp své bezproblémové chvilky!!!

Komentáře

  1. .. a co s tím, když byl člověk diagnostikován s úzkostnou poruchou? to je asi spíš otázka do větru, protože klasická odpověď jsou prášky nebo terapie... Nejhorší na tom je, že když se s tím někdo někomu svěří, tak 90% těch 'nekomu' to vezme za špatný konec. aneb návaznost na příspěvek o integraci...

    Držím palce.

    OdpovědětVymazat
  2. Stejně si myslím, že snů a ideálů je potřeba, vždyť to nás žene dopředu, nebo naděje... Mě osobně by neustálé očekávání problémů ubíjelo, ale stejně mě ubíjí :-)) návrat z iluzorního světa do reality, ale ty chvilky v jiném světě mě nabíjí na dlouho. :-))
    Takže v přechodové fázi doporučuji objímat a nechat se objímat blízkými lidmi.
    V duchu Vám posílám objetí.

    Ester

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, hlavně je člověk očekávající neustálé problémy pro okolí zatěžující...

      Vymazat
  3. Starost šla podél řeky a z jílu vymodelovala člověka. Země Gaia a Nebe Jupiter se přely komu patří. Zemi bude po smrti patřit tělo, duše připadne Nebi a starost ho bude mít během života. Řekla filosofka na you tube. jak moderní :-))

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky

O nemocných autících

Čtu si americký blog Rarer in Girls. Už jsem o tom tady určitě psala. Je zajímavé vidět jiné perspektivy. Ale proč o tom dnes píšu. Janey, která je předmětem daného blogu, je už týden v nemocnici. Nyní je po operaci, poté, co se přišlo složitě na to, že má již tři dny prasklý apendix. Janey má teď zjevně peritonitidu a není ji dvakrát. Je to dost děsivá historka. Říkám si. No jak je to možný, že se na to přišlo PO TŘECH DNECH? Pro všechny, kteří nestudovali lékařskou fakultu. S prasklým apendixem nechodíte obvykle jen tak. Je vám strašně zle a máte dost velký bolesti. Tak přemítám, jak tu péči v Americe zanedbávají. Jenže. Pak jsem si vzpomněla na tu story se Zitínovou náhlou břišní příhodou. Bylo to totiž nemlich to samé. Normální dítě si stěžuje. Třeba trochu fňuká. U autidítěte je to jiný. To fňuká, když o nic nejde. Když o něco jde, je jak pěna, neobvykle hodné a nezvykle spolupracující. Proto apeluji na všechny moje kolegy z medicíny, co t

Školka a tóny aneb o bytosti dvou světů

Myslím, že je hrozně důležité dávat zpětnou vazbu. Když vám někdo pomůže, nebo vašemu dítěti, vydat signál, že si toho vážíte. I po letech. Naopak po letech je to ještě důležitější. Pozoruju, že hodně lidí má tendenci zapomínat na ty, kdo jim pomáhají. To se týká i výchovy autidětí. Zapomínáme na ty, kdo s námi byli, když bylo úplně nejhůř. Proto se snažím systematicky být v dlouhodobém kontaktu s většinou asistentek a pedagogů, kteří s náma pracovali, aby viděli, že jejich práce má velký smysl a taky aby viděli, že když něco místy vypadá zcela beznadějně, nemusí to být ještě globální beznaděj. Dnes jsem vyrazila Jindru zapsat do nové školky. Do stejné, kam chodila Zitul. A Zitul jsem vzala s sebou. Aby se tam koukla, zavzpomínala a taky aby pozdravila paní učitelky.  A bylo to jedno z nejhezčích setkání za poslední dobu.  Tak ráda jsem je všechny viděla. A Zitul taky! A pocítila jsem fakt hluboký vděk, protože tahle školka, to bylo místo, kde Zitul dostala svou životní šanci. Životní

Další historka z MHD

Miluju ježdění MHD. V Brně sice řádí žloutenka a kdykoli vstupuju do trolejbusu, tak si představuju, jak se mi na ruce balí miliardy virionů hepatitidy A, ale ty historky, co tam člověk zažije, ty názory, co vyslechne, to se prostě jinde nepřihodí. Třeba dneska. Jela jsem s Jindrou z práce. Jindra řval jako tur, což není překvapivé, protože nesnáší, když nevidí z okna, což neviděl. Jemně jsem ho držela na klíně a Jindráček se propínal a vykřikoval. Přes uličku seděli dva starší lidé, kteří jeli s další paní, která byla asi pečovatelka či vychovatelka nebo jak to nazvat. No vychovatelka asi těžko vlastně, vychovávat lidi vyššího středního věku je blbost. Vypadali jako klienti nějakého chráněného bydlení nebo tak a bavili se i o programu, který odpoledne budou mít. Pán měl Downův syndrom. Povídal si s vedle sedící paní o někom třetím, kdo s nimi bydlí a kdo hrozně křičí. A byla to nesmírně působivá debata. Ten pán s Downovým syndromem říkal něco ve smyslu, že "on

O řešení šikany

Problém se Zitínovou šikanou byl elegantně vyřešen. Zitisko bylo v tichosti vyloučeno z družiny a od nového školního roku už do družiny chodit nebude. Není to skvělé? Je to skvělé. Dá se takto postupovat pořád dokola, až ve třídě zůstane pouze spokojený agresor či parta spokojených agresorů. Krása. Zitisko si odnáší do života nový poznatek, že kdykoli se ozve ona sama nebo někdo v jejím zastoupení na její obranu, bude po zásluze potrestána exkluzí z daného kolektivu. Proto je lepší mlčet a nic nikam nehlásit, protože v případě nahlášení problému to stejně člověkovi jenom spadne na hlavu a už si nebude moci číst oblíbenou knížku o Pokémonech.

Maminko, proč jsem jiná

Maminko, proč jsem jiná. Mami, já nechci být jiná. Chci být jako ostatní. Mami, proč ostatní můžou na školu v přírodě a já ne. Mami a ty jsi taky jiná? Jsi taky jiná než ostatní? Jakože jsi divná? Jako já? A jsi vědec, protože jsi divná? Teda jiná? Takoví lidi mají být vědci? Mami, já hrozně chci být jako ostatní, ale nejde mi to. Nejde mi to vůbec. A oni to poznají, že jsem jiná. No fakt, děti ve škole to poznají. Už to poznali. Na některé otázky prostě nemám odpověď...