Přeskočit na hlavní obsah

Příspěvky

Zobrazují se příspěvky z srpen, 2014

Přání k prvnímu dni školy

Ziti, píšu ti to sem, protože seš malej truhlík, kterej tomu ještě nerozumí, ale jednou si to třeba přečteš a už tomu budeš rozumět. Ziti, zítra jdeš poprvé do školy. Díky usilovné péči a porozumění a spolupráci více lidí okolo nás jsi dostala možnost jít zítra do školy s ostatníma dětma. Doufám, že se Ti tam bude líbit a že Ti to tam půjde. Vím, že budou problémy, ale doufám, že je zvládneme. Jsi moc šikovné a chytré dítě, jenom to musíme ukázat i ostatním, aby to trochu víc viděli. Musíš je přesvědčit. Musíš okolní svět přesvědčit, že jsi chytrá a šikovná. Jinak nebudeš moct dělat doktorku ani ve vědě a výzkumu a to by byla škoda, protože já osobně si myslím, že jsi na to šikovná a že bys to dělat mohla a měla. Ale musíme lidi přesvědčit. Vím, že je těžký pochopit, proč nemůžeš mít v aktovce první den všechny potřeby na psaní a kreslení. Říkalas mi, že je to TĚŽKÝ a já to chápu, že je to těžký. Svět není spravedlivej a některý věci pro Tebe budou těžší než pro

Maminko, musím te vyfotit!!!!

Ebola

Jestli si někoho vážím, tak to jsou doktoři, co teď operujou v Africe, kde léčej ebolu. Najít dost odvahy a jít někam, odkud všichni ostatní v hrůze prchají, musí být hrozně těžký. A přesto tam jsou. Místní zdravotníci, zahraniční zdravotníci. Je to jedno, protože ebolu můžou dostat všichni. Napjatě to sleduju, čtu zprávy Lékařů bez hranic, světové zpravodajské kanály. Jsem hrdá na to, že se takoví lidé najdou. Lidi, kteří jdou někam, kde můžou umřít. A že jsou ze stejného oboru. Jsem hrdá, že jsem mohla vystudovat stejný obor jako tihle lidi. Někdy si před usnutím představuju ty doktory, jak tam po šichtě seděj ve svém ebolovém sanatoriu. Na co asi myslej, nad čím přemýšlejí. Velmi pravděpodobně se vůbec extra nedojímaj. A pokud se dojímají, tak nad svými pacienty, ne nad sebou. Přemýšlej nad tím, co je potřeba zkontrolovat. Co je potřeba zařídit. Aby svou práci dělali co nejlíp. Je to obrovská osobní statečnost. Věc má druhý rozměr a to rozměr mezinárodních epid

Dejte tu ceduli na předek budovy!!!!!

Zitisko perlí. Vytvořilo si kompilací výňatků z knížek, co si tajně čte, hlášek z filmů a frází z češtiny pro cizince pozoruhodný slovník. Zde drobné ukázky. Zitisko si hraje se zvířátky a komentuje: "Ošetřovatel papoušek veze mrtvého rybu na nemocničním vozíku. Chudák ryba. Neuměla plavat, spadla dolů a rozbila se." Skoro Bunuel to je. Za chvíli slyším: "Hroch dělá mrtvému rybovi ultrazvuk a dívá se mu na vnitřní orgány". Chudák mrtvej ryba. Oblíbená kratochvíle je i hláška "dejte tu ceduli na předek budovy!!!" Tady jsem to trochu přehnala s divadelními vstupy, protože Zitisko u toho vříská nadšením a skáče a já obvykle taky, jelikož mne to dost baví. Ale mám obavu, že se tím dost společensky stigmatizujeme. Ale zkuste to taky. Najděte si pěkný panelák, postavte se před něj, zaujměte pozici a zařvěte z plných plic "dejte tu ceduli na předek budovy!!!!!!" A znovu a znovu. Uvidíte, jak se tím osvobodíte od běžných starostí. Zi

Všední dny

Aktovka. Transformerova!

Logopedie

Tento týden mělo Zitisko strávit v logopedické přípravně na školu. Přišlo mi to jako dobrý nápad. Dítě se bude logopedicky cvičit, hrát si s dětma a za týden bude plynule pokračovat. Z prázdninového režimu v klidu přejde do školního provozu. Zcela ideální řešení. Protože logopedická přípravna trvá celý týden, zrušila jsem hlídání. S dovolenou je ámen a musím chodit do práce. V osm ráno jsem Zitisko přivlekla napůl spící na logopedii. Paní se vlídně usmívala, Zitisko vplulo dovnitř a k tomu vplul i vyplněný dotazník zdravotního stavu. Paní se vlídně usmívala, dokud se na něj nekoukla. A neuviděla magické AUTISMUS. Paní se evidentně lekla. Vytřeštila oči a začala pobíhat. "Máme stop stav!!!! To vám neřekli, že máme stop stav??? To vám měli říct!!!! Je nás tu málo!!!!" Snažila jsem se paní uklidnit, že Zitule je zvyklá bývat běžně v předškolním kolektivu. Nepomohlo. Paní si zavolala druhou paní a začaly se radit. Co se se Zitínem. Jak mi elegant

Marketing!!**

Toto se prosim nazývá marketing

Kočka

Zitin ve verejnem prostoru

Kontemplativní II

Zitul stojí u stolku a vystřihuje už asi pátou hodinu (bez nadsázky) zvířatka, která potom lepí a tvoří z nich nějaké útvary. Zvířatka si hrají a poskakujou a k tomu říkají: "trajekt odjíždí ve tři", "cikáda cvrčí na louce" nebo "no tak dobře, tak jsem třeba hovnivál, tak třeba jsem!!!!!". Taky si poroučejí "stůl u okna prosím", "jídlo BEZ BUJÓNU prosím" a "nealkoholické víno". Pozoruju to a říkám si, proboha co tomu mému dítěti běhá v hlavě. Co se to tam uvnitř děje. Chtěla bych to vědět. Včera jsme šli po ulici a já nějak říkám, že mi není dobře, že jsem unavená. A Zitul na to: "a běžet dál už nemůžete? U mne je to pro vás malý...." To je hláška z již dříve zmíněné pohádky O orlech a hovniválech. Jakože vlastně si rozumíme, ano, řekla jsem, že jsem unavená a Zitul na to reagovala hláškou, kterou někdo pověděl hodně moc unavenému zající. Zitín se asi domnívá, že je to taková krajová zvyklost si to ta

Štěstí

Právě teď jsem šťastná. Musím si to sem zaznamenat, abych na to posléze zas nezapomněla...Zitisko dnes řeklo pár zbrusu nových vět. Pokouší se malinko zmateně převypravět mi Werichovu pohádku O orlech a hovniválech, kterou Zitisko poslouchá na dobrou noc a kterou si značně oblíbilo. Mně teda přijde děsivá. No. Přihodily se hezké věci. Jsem šťastná.

Zitin na cestach

Nejde mi počítač, tak jsem odkázána na mobil. Tedy krátce. Zitul za poslední dny viděla i přes svůj výrazný odpor jezera, moře, hrady, vodopád...jde to všechno ztuha a chce to velkou výdrž. Utěšuju se nicméně, ze to nějak stále jde. Každý výlet zahajujeme kvílenim....Dneska máme relaxační den bez výletů...Zitisko poskakuje a hemzá...a kvílí...

Měly bychom zůstat v kontaktu

Připravuju kávu v džezvě, poprvé v životě. Nouze naučila Dalibora housti a zdá se, že káva z džezvy může býti lahodnější než vobyčejnej turek. Zitisko mezitím dovedlo k dokonalosti iPadovou lingvistiku. "Měly bychom zůstat v kontaktu maminko!" "Jak se s tebou mohu spojit?" A opakuje to pořád dokola, přičemž občas to proloží větou "Trajekt odjíždí ve tři" nebo "Stůl pro dva prosím!" či "Můžu se utábořit?". Směju se a říkám: "Jedině telefonem!!!" Zitisko je spokojeno. Džezva bublá a něco se v ní děje. Venku chodí lidi a svítí slunce. Je líné sobotní ráno a nám je dobře. Nevadí, že jsme v hlubokém vnitrozemí a bez trajektů. Nějak si rozumíme.

Prší

Prší a prší

Autismové smutnění

Venku vytrvale už asi osmou hodinu prší. Koukám ven a rozhoduju se, zda se půjdu se Zitínem potopit do místní ulice. Moc se mi nechce. Ale Zitisko zoufale potřebuje ven a pohybovat se. Včera jsme měli auti den. Zitule to nazvala AUTISMOVÉ SMUTNĚNÍ. Autismové smutnění se projevuje tím, že si Zitule v nestřeženém momentu vzala černý fix a nabarvila si zuby a jazyk z neznámého důvodu na černo, takže zbytek dne jsme si užili spoustu legrace při drhnutí jazyka a zubů a při zjišťování, zda tyto fixy byly toxické, co obsahují, a jaký vliv na zdraví dítěte to celkově může mít. Pak se Zitul pokusila sníst plastový kelímek. Možná to je celý protest proti tomu, že prší a pršet NEMÁ, PROTOŽE CHCEME JÍT NA HRAD. Tyhlety události měly za následek, že jsem upadla do deprese. Náš doprovod to bere s přehledem a klidem. Vyřešili jsme to četbou. A vskutku, při šesté kapitole z Hesseho Narcise a Goldmunda Zitisko dokonce i usnulo.

S maminkou

Maminko, udělám nám fotku!

Zdvořilost

Sedím v cizím městě a piju doma připravený kafe z džezvy. Cizí město je fajn. Lidi tu žijí obecně dobře. Starají se o prostor města kolem sebe, jsou milí a nejsou vlezlí. Po městě jsou na záhonech zasázené levandule a bylinky do kuchyně. Na ulici třeba visí hračky volně k použití. Dám sem fotky. Všude jsou zákoutí s lavičkami či židlemi nebo podivnými útvary k sezení a je to fajn. Taky tu mají hipsterskou kavárnu, která je tak hipster, že mne to přímo vyděsilo. Hlavně jsem si tam bez brýlí a plnovousu připadala naprosto nepatřičně. Zitínovi se tu líbí. Po prvním dni, kdy vznikl problém (NEBUDU PÍT VODU ALE POUZE SLADKÉ ŠŤÁVIČKY), zvládáme výrazně lépe. Zajímavý je, že v tomto cizím městě se mi Zitisko zdá nezdvořilejší než v Brně. Furt někam odchází, něčím se polévá, někomu něco bere, což je pochopitelně umocněno tím, že nerozumí, co lidé říkají jinými řečmi. Včera Zitisko při úmyslném vrážení do lidí vykřikovalo "pajdon pajdon" a když jsem se ptala,

Korpusová lingvistika

Zitisko se rozhodlo na cestu řádně připravit. Oprášilo svůj oblíbený program ČEŠTINA PRO CIZINCE na iPadu a přidala si k tomu přehled vlajek všech světových států a ještě států přilehlého vesmíru. Dosud jsem ne zcela přesně tušila, co se v aplikaci ČEŠTINA PRO CIZINCE nachází, ale nyní to vím již zcela přesně, neboť jsem dlouhé hodiny, ba celé noci exponována Zitínovi, který zná z češtiny pro cizince dlouhé kusy nazpamět a ani vypnutí iPadu není nic, co by Zitínovy komunikační snahy zhatilo... Kdo by se před spaním neposlechl abecední seznam všech evropských států předříkaný potmě malou roztomilou holčičkou:-) Dospěla jsem k závěru, že v češtině pro cizince jsou obecně dost DIVNÉ VĚTY, které Zitul považuje za jakési lingvistické korpusy, a používá je jako celky v situacích, kdy se jí to zdá přiléhavé. Zde některé perly: "Smutný teenager sedí o samotě" (= maminko nebuď smutná!) Učiněná perla. Taková konverzační fráze se jistě mnohokrát bude hodit! Další perla:

Moře

  Pamatuju si, jak jsem vloni psala úplně vyčerpaná, že bych chtěla jet ještě někdy v životě k moři.... Bylo mi to tak líto... A letos se mi to splnilo... Je to tak pěkný, že skoro nedýchám, jak se bojím, aby se něco nepokazilo....     Na delší cestu k moři bylo Zitisko premedikováno několika kratšími pobyty v rámci ČR... kdy bylo Zitínovi opakovaně zdůrazňováno, že se VRÁTÍME a že do našeho domečku NEPŘIJDOU CIZÍ LIDI... první výlet byl dost strašlivej... druhej míň... třetí byl snesitelnelnej... čtvrtej pěknej... Cílem je vysvětlit Zitínovi, že cestování je součást životního rituálu... Dá to fušku, ale jde to. Zitisko překvapivě jí v zahraničí neznámé potraviny. Pije neznámé nápoje. Nestíhám koukat. Občas si zakvílíme, ale myslím, že to není horší než doma.     Včera Zitul poprvé v životě viděla moře. Nejdřív se těšila, pak se dle svých slov STYDĚLA, poté se CÍTILA TRAPNĚ...  a poté se tam vrhla. Vrhnutí dopadlo

Dovolena!

Kontemplativní

Mám kontemplativní náladu. Přemýšlím, kde je hranice mezi mou osobní odpovědností za Zitisko a mou osobní odpovědností sama za sebe. Někde ta hranice být musí. Kde je ta hranice, po jejímž překročení se dělají věci "kvůli dítěti". A je to tak dobře? Je dobře dělat věci "kvůli dětem"? Poděkujou nám ty děti potom v dospělosti, jak jsme se se skvěle sebezapřeli? Ocení, že jsme si jako rodiče odepřeli vztahy, které jsme chtěli? Že jsme si odepřeli třeba cestování nebo nějakou lákavou pracovní nabídku? A máme právo do toho vztahu vstoupit nebo tu pracovní nabídku přijmout, když si nejsme "kvůli dětem" jisti? A máme právo to takhle vůbec brát? Nebo máme právo tak maximálně být ticho a pokusit se? Já fakt nevím. Někdy je silné něco udělat. Někdy je stejně silné něco neučinit. Čím jsem starší, tím větší důraz se jaksi začíná v života klást na to "neudělat". Není třeba každýmu říct, co si o něm myslím. Není nutný chodit s

O ženách a mužích by Zitin

Přehrada. Léto.

Josef Lada for autists

  Tohle mi přišlo fakt svěží. Ve staré knížce Josefa Lady jsem nalezla tyto obrázky.     Myslím, že to skvěle ukazuje na auti způsob nazírání reality.     Některé výroky se mohou zdáti přímo děsivými.     Jiné jsou krajně podivné a nečekané....