Přeskočit na hlavní obsah

Jak si vytvořit pouto s autistickým člověkem II

Přátelé, nesmírně děkuju za vaše komentáře.

Těší mne a moc ráda je čtu a i když obvykle nestihnu odpovědět, snažím se další příspěvky té diskuzi v komentářích třeba přizpůsobit.

A nyní bylo komentářů spousta.

Nosím v hlavě dlouhý článek, dlouhou úvahu na téma "ztypizování autistického člověka". Nebo spíš "Ztypizování autistického člověka a jeho následky".

Ale ještě to musím trochu promyslet.

Vezmu to zeširoka.

Od počátku věků je evoluční výhodou lidských společenstev schopnost efektivní sociální kooperace. Společnost odměňuje ty, co kooperují, protože je to pro ni výhodné, a trestá ty, co nekooperují. Pokud někdo vypadá, že nekooperuje, je to inherentně vnímáno negativně, i když ten člověk neškodí.

Smůla je, že autíkům přistála ta nálepka, že kooperovat nechtějí. Oni chtějí. Velmi. Oni pouze nevědí jak či nemohou klasickými prostředky. Ale po komunikaci touží. A touží být prospěšní a důležití, tak, jako kdokoli ostatní.

Výchovný přístup může být v zásadě postaven dvojím způsobem. Buď se budeme snažit odstranit problémové chování, podpořit kooperativnost, učit strategie a odstraňovat deficity. Na tom není nic špatného, naopak je to v řadě situací užitečné. Ale nesmí se to přehnat. Nebo budeme podporovat vnitřního génia, pokud se nám ho někde podaří objevit, budeme podporovat hluboký talent a na nekooperativnost se vykašleme, protože přínos, který takový člověk pro společnost má, převáží jeho sociální deficity.

Možná to vypadá přitažené za vlasy, ale v praxi, ve vědě jsem viděla spoustu lidí, kteří by zcela zjevně splnili kritéria poruchy autistického spektra. Kteří byli hluboce respektování, i přes svou reálnou sociální příšernost, protože uměli NĚCO SPECIÁLNÍHO. Derivovat integrovat, žít ve světě fraktálů, malovat, kreslit, tvořit hudbu, cokoli.

Pokud budete v něčem zcela vynikající, společnost vám odpustí odlišnost. Je to velmi nespravedlivé.  Ale je to tak.

A teď k tomu talentu.

Pokud chceme rozvíjet talent, musíme mít nejdřív s naším autíkem spolehlivé pouto a důvěru a to lze navázat nejlépe přes autíkovy prapodivné zájmy.

Řekněme, že autíka těší letadla.

Můžeme jít do obchodu a nakoupit hromadu modýlků letadel a několik týdnů je s autíkem skládat.

Můžeme chodit dívat se na letiště.

Můžeme chodit dívat se na letiště a fotit letadla a dávat je do alba a pak si procházet album a ukazovat si letadla, která jsme na letišti viděli.

Můžeme si číst encyklopedie o letadlech.

Můžeme jít do technického muzea se podívat na letadlový motor.

Můžeme projet všechna technická muzea v ČR a vést si dokumentaci o letadlových motorech tam vystavených.

Můžeme požádat našeho autíka, aby vyrobil knihu pro mladšího sourozence na téma LETADLA.

Můžeme vyrobit potisk na tričko s letadlem.

Můžeme autíkovi koupit pyžamo s letadlama.

Můžeme najít dobrý seriál o letadlech.

Můžeme autíkovi vysvětlit základní fyzikální principy, díky nimž funguje letadlo ve vzduchu, a můžeme tím přitáhnout jeho pozornost k fyzice.

Můžeme koupit velké malířské plátno a požádat našeho autíka, ať nám nakreslí OPRAVDU KRÁSNÉ LETADLO.

Můžeme nastřádat noviny, koupit klih a kašírováním můžeme vyrobit model letadla podle autíkova návrhu a za jeho intenzivní spolupráce.

Můžeme autíka přihlásit do leteckého kroužku.

Můžeme se domluvit s třídní učitelkou či učitelem, že autík přednese referát O LETADLECH.

A tak dále, a tak dále.

Můžeme toho dělat tisíc.

Jedinou podmínkou je, že nesmíme autíkovi nutit tramvaje.

Pak to celý přestane fungovat.

Já mám s tímto přístupem ty nejlepší zkušenosti.

Vznikne tím pouto a vznikne tím důvěra.

A vzniknou z toho zcela nenuceně kamarádi.

Komentáře

Oblíbené příspěvky

O nemocných autících

Čtu si americký blog Rarer in Girls.

Už jsem o tom tady určitě psala.

Je zajímavé vidět jiné perspektivy.

Ale proč o tom dnes píšu.

Janey, která je předmětem daného blogu, je už týden v nemocnici.

Nyní je po operaci, poté, co se přišlo složitě na to, že má již tři dny prasklý apendix.

Janey má teď zjevně peritonitidu a není ji dvakrát.

Je to dost děsivá historka.

Říkám si.

No jak je to možný, že se na to přišlo PO TŘECH DNECH?

Pro všechny, kteří nestudovali lékařskou fakultu.

S prasklým apendixem nechodíte obvykle jen tak.

Je vám strašně zle a máte dost velký bolesti.

Tak přemítám, jak tu péči v Americe zanedbávají.

Jenže.

Pak jsem si vzpomněla na tu story se Zitínovou náhlou břišní příhodou.

Bylo to totiž nemlich to samé.

Normální dítě si stěžuje. Třeba trochu fňuká.

U autidítěte je to jiný.

To fňuká, když o nic nejde.

Když o něco jde, je jak pěna, neobvykle hodné a nezvykle spolupracující.

Proto apeluji na všechny moje kolegy z medicíny, co to tu čtou. A pár jich je. A děkuju jim, ž…

Další historka z MHD

Miluju ježdění MHD.

V Brně sice řádí žloutenka a kdykoli vstupuju do trolejbusu, tak si představuju, jak se mi na ruce balí miliardy virionů hepatitidy A, ale ty historky, co tam člověk zažije, ty názory, co vyslechne, to se prostě jinde nepřihodí.

Třeba dneska.

Jela jsem s Jindrou z práce.

Jindra řval jako tur, což není překvapivé, protože nesnáší, když nevidí z okna, což neviděl.

Jemně jsem ho držela na klíně a Jindráček se propínal a vykřikoval.

Přes uličku seděli dva starší lidé, kteří jeli s další paní, která byla asi pečovatelka či vychovatelka nebo jak to nazvat. No vychovatelka asi těžko vlastně, vychovávat lidi vyššího středního věku je blbost. Vypadali jako klienti nějakého chráněného bydlení nebo tak a bavili se i o programu, který odpoledne budou mít.

Pán měl Downův syndrom.

Povídal si s vedle sedící paní o někom třetím, kdo s nimi bydlí a kdo hrozně křičí.

A byla to nesmírně působivá debata.

Ten pán s Downovým syndromem říkal něco ve smyslu, že "on furt křičí a kdy…

O řešení šikany

Problém se Zitínovou šikanou byl elegantně vyřešen.

Zitisko bylo v tichosti vyloučeno z družiny a od nového školního roku už do družiny chodit nebude.

Není to skvělé?

Je to skvělé.

Dá se takto postupovat pořád dokola, až ve třídě zůstane pouze spokojený agresor či parta spokojených agresorů.

Krása.

Zitisko si odnáší do života nový poznatek, že kdykoli se ozve ona sama nebo někdo v jejím zastoupení na její obranu, bude po zásluze potrestána exkluzí z daného kolektivu.

Proto je lepší mlčet a nic nikam nehlásit, protože v případě nahlášení problému to stejně člověkovi jenom spadne na hlavu a už si nebude moci číst oblíbenou knížku o Pokémonech.


Náš pan prezident a jeho výroky

Přátelé, vím, že se k tomu vyjadřuje kdekdo, ale taky se k tomu musím vyjádřit.

Názory našeho prezidenta ohledně inkluzního vzdělávání.

Takže předně - pan prezident mi svým výrokem o tom, že "sloučení hendikepovaných dětí s těmi nehandicapovanými je neštěstí pro obě skupiny. Děti jsou daleko šťastnější, když jsou zasazeny do rovnocenné komunity" nesdělil nic nového.

Je to vpravdě prezident lidový, protože reprezentuje názoru části LIDU, se kterým bojuju od doby, kdy je Zitín na světě.

Když Zitisko nastoupilo do MŠ v místě svého tehdejšího bydliště, také jsem se dozvěděla, že JÍ TAM NENÍ DOBŘE A ŽE V ÚSTAVU JI BUDE LÍP. Dokonce byli tak milí, že doporučili ústav v nedalekých Ivančicích. Děti jsou tam spokojené a mezi svými.

Když jsem potom obvolávala tisíc školek v Brně, také mi sdělili téměř všude, že Zituška bude šťastnější v nějaké školce se SPECIÁLNÍ PÉČÍ.

Když jsem volala do školky se SPECIÁLNÍ PÉČÍ, řekli mi pro změnu, že Zitul je MÁLO postižená na to, aby ji přijali, a…

Maminko, proč jsem jiná

Maminko, proč jsem jiná.

Mami, já nechci být jiná.

Chci být jako ostatní.

Mami, proč ostatní můžou na školu v přírodě a já ne.

Mami a ty jsi taky jiná?

Jsi taky jiná než ostatní?

Jakože jsi divná?

Jako já?

A jsi vědec, protože jsi divná? Teda jiná?

Takoví lidi mají být vědci?

Mami, já hrozně chci být jako ostatní, ale nejde mi to.

Nejde mi to vůbec.

A oni to poznají, že jsem jiná.

No fakt, děti ve škole to poznají.

Už to poznali.


Na některé otázky prostě nemám odpověď...