Přeskočit na hlavní obsah

Jak jsme se šli vyfotit

Nedávno jsem pojala nápad.

Že děti potřebují jarní fota.

Znáte to, taková ta vánoční fota, jarní fota, letní fota a plynule navazující podzimní fota.

Ale jelikož první rok života Jindru skoro nikdo nefotil, mohl by mít fotky aspoň z batolecího období.

Jsem si říkala.

Domluvila jsem s kamarádkou termín focení, kteréžto se odehrávalo v sadu v Lískovci, kde se teď na jaře fotilo minimálně celé Brno.

A pak to začalo.

Termín focení začal se vším kolidovat.

V práci se začaly kupit nečekané povinnosti, schůzky, návštěvy zahraničních partnerů. Ale s vypětím všech sil jsem to zvládla zorganizovat.

Vytřeštěně jsem cestou z práce naložila Jindru do auta a jela pro Zitul do školy, přičemž jsem se uchýlila k nejhorší formě rodičovství, takzvaný rodič "hlavně-chci-mít-klid", jelikož jsem Jindrovi v autě dala na pojídání slané křupky, aby nehulákal.

Když jsme dojeli ke škole, Jindra stejně hulákat začal, protože křupky došly.

Pak se Jindra rozhodl, že z auta nebude vystupovat.

Vytáhla jsem ho tedy násilím z pásů sedačky, kterých se křečovitě držel a dala si indiánský běh se závažím v náručí vzhůru do kopce.

Pobledlá Zitul mi cestou ze školy sdělila, že jí není dobře.

Že asi bude nemocná.

Vrátili jsme se do auta a Jindra se rozhodl, že do sedačky si nesedne.

Zitul se znaveně sesunula na sedačku vedle něj.

Jindráček se rozplakal, že chce křupky.

Odjeli jsme do sadu.

Bohužel, v sadu jsme nikdy nebyli, a tak jsme netušili, že autem se dá zajet i dál než za hlavní bránu.

Vytáhla jsem děti z auta a vyrazili jsme do kopečka.

Jindráček si našel klacek a začal demolovat stromy.

Vzaly jsme mu klacek a šly jsme dál, ale Jindra nešel, protože se snažil vyšplhat na nějakou jabloň.

Sundala jsem Jindru z jabloně a šly jsme dál, načež se Zitul rozbrečela, že má špatný účes.

Spravila jsem Zitul účes, vzala Jindru do náruče a pokračovala v cestě.

Došli jsme s pláčem obou dětí na místo focení.

Celou dobu jsem se potýkala s myšlenkou proč. Proč toto dělám. Proč to dělám sobě a proč to dělám dětem.

Na místě dostal Jindra bílou židličku a byl velmi veselý. Během těchto minut šikovná fotografka Saša udělala několik supráckých snímků.

Potom se ovšem Jindra urazil, že se bude fotit Zitul a byl konec, dočista.

Prohlásil, že je FOTOGRAF VELKÝ, že chce FOŤÁK VELKÝ, a byl konec.

Vlezl si do přepravky od jablek, která tam asi zůstala z loňského roku, a odmítal vylézt.

Pak tam za ním zalezla i Zitul a začali si tam hrát, což bylo sice smutné z hlediska focení, ale pozitivní z hlediska sourozeneckých interakcí.

Děti byly v krabici a nebylo možné je dostat ven.

Když jsem se k tomu po chvíli odhodlala, vyvlekla jsem Jindru z krabice, Zitul mne honem objala, fotografka udělala foto a šli jsme domů.

Celý proces focení trval asi tak 10 minut a byl prokládán Zitínovým slzením a Jindrovými ječáky.

Ale ty fotky.

Fotky jsou úžasné.

Koukám na ně a říkám si, jak jsou vzpomínky milosrdné.

Za pár let na to kvílení zapomenu a zůstanou veselé děti na fotkách v rozkvetlém sadu.

A jak naprosto, ale naprosto naše realita sociálních sítí nemusí odrážet skutečnost.


Komentáře

Oblíbené příspěvky

O nemocných autících

Čtu si americký blog Rarer in Girls.

Už jsem o tom tady určitě psala.

Je zajímavé vidět jiné perspektivy.

Ale proč o tom dnes píšu.

Janey, která je předmětem daného blogu, je už týden v nemocnici.

Nyní je po operaci, poté, co se přišlo složitě na to, že má již tři dny prasklý apendix.

Janey má teď zjevně peritonitidu a není ji dvakrát.

Je to dost děsivá historka.

Říkám si.

No jak je to možný, že se na to přišlo PO TŘECH DNECH?

Pro všechny, kteří nestudovali lékařskou fakultu.

S prasklým apendixem nechodíte obvykle jen tak.

Je vám strašně zle a máte dost velký bolesti.

Tak přemítám, jak tu péči v Americe zanedbávají.

Jenže.

Pak jsem si vzpomněla na tu story se Zitínovou náhlou břišní příhodou.

Bylo to totiž nemlich to samé.

Normální dítě si stěžuje. Třeba trochu fňuká.

U autidítěte je to jiný.

To fňuká, když o nic nejde.

Když o něco jde, je jak pěna, neobvykle hodné a nezvykle spolupracující.

Proto apeluji na všechny moje kolegy z medicíny, co to tu čtou. A pár jich je. A děkuju jim, ž…

Další historka z MHD

Miluju ježdění MHD.

V Brně sice řádí žloutenka a kdykoli vstupuju do trolejbusu, tak si představuju, jak se mi na ruce balí miliardy virionů hepatitidy A, ale ty historky, co tam člověk zažije, ty názory, co vyslechne, to se prostě jinde nepřihodí.

Třeba dneska.

Jela jsem s Jindrou z práce.

Jindra řval jako tur, což není překvapivé, protože nesnáší, když nevidí z okna, což neviděl.

Jemně jsem ho držela na klíně a Jindráček se propínal a vykřikoval.

Přes uličku seděli dva starší lidé, kteří jeli s další paní, která byla asi pečovatelka či vychovatelka nebo jak to nazvat. No vychovatelka asi těžko vlastně, vychovávat lidi vyššího středního věku je blbost. Vypadali jako klienti nějakého chráněného bydlení nebo tak a bavili se i o programu, který odpoledne budou mít.

Pán měl Downův syndrom.

Povídal si s vedle sedící paní o někom třetím, kdo s nimi bydlí a kdo hrozně křičí.

A byla to nesmírně působivá debata.

Ten pán s Downovým syndromem říkal něco ve smyslu, že "on furt křičí a kdy…

O řešení šikany

Problém se Zitínovou šikanou byl elegantně vyřešen.

Zitisko bylo v tichosti vyloučeno z družiny a od nového školního roku už do družiny chodit nebude.

Není to skvělé?

Je to skvělé.

Dá se takto postupovat pořád dokola, až ve třídě zůstane pouze spokojený agresor či parta spokojených agresorů.

Krása.

Zitisko si odnáší do života nový poznatek, že kdykoli se ozve ona sama nebo někdo v jejím zastoupení na její obranu, bude po zásluze potrestána exkluzí z daného kolektivu.

Proto je lepší mlčet a nic nikam nehlásit, protože v případě nahlášení problému to stejně člověkovi jenom spadne na hlavu a už si nebude moci číst oblíbenou knížku o Pokémonech.


Náš pan prezident a jeho výroky

Přátelé, vím, že se k tomu vyjadřuje kdekdo, ale taky se k tomu musím vyjádřit.

Názory našeho prezidenta ohledně inkluzního vzdělávání.

Takže předně - pan prezident mi svým výrokem o tom, že "sloučení hendikepovaných dětí s těmi nehandicapovanými je neštěstí pro obě skupiny. Děti jsou daleko šťastnější, když jsou zasazeny do rovnocenné komunity" nesdělil nic nového.

Je to vpravdě prezident lidový, protože reprezentuje názoru části LIDU, se kterým bojuju od doby, kdy je Zitín na světě.

Když Zitisko nastoupilo do MŠ v místě svého tehdejšího bydliště, také jsem se dozvěděla, že JÍ TAM NENÍ DOBŘE A ŽE V ÚSTAVU JI BUDE LÍP. Dokonce byli tak milí, že doporučili ústav v nedalekých Ivančicích. Děti jsou tam spokojené a mezi svými.

Když jsem potom obvolávala tisíc školek v Brně, také mi sdělili téměř všude, že Zituška bude šťastnější v nějaké školce se SPECIÁLNÍ PÉČÍ.

Když jsem volala do školky se SPECIÁLNÍ PÉČÍ, řekli mi pro změnu, že Zitul je MÁLO postižená na to, aby ji přijali, a…

Maminko, proč jsem jiná

Maminko, proč jsem jiná.

Mami, já nechci být jiná.

Chci být jako ostatní.

Mami, proč ostatní můžou na školu v přírodě a já ne.

Mami a ty jsi taky jiná?

Jsi taky jiná než ostatní?

Jakože jsi divná?

Jako já?

A jsi vědec, protože jsi divná? Teda jiná?

Takoví lidi mají být vědci?

Mami, já hrozně chci být jako ostatní, ale nejde mi to.

Nejde mi to vůbec.

A oni to poznají, že jsem jiná.

No fakt, děti ve škole to poznají.

Už to poznali.


Na některé otázky prostě nemám odpověď...