sobota, května 05, 2018

Jak jsme se šli vyfotit

Nedávno jsem pojala nápad.

Že děti potřebují jarní fota.

Znáte to, taková ta vánoční fota, jarní fota, letní fota a plynule navazující podzimní fota.

Ale jelikož první rok života Jindru skoro nikdo nefotil, mohl by mít fotky aspoň z batolecího období.

Jsem si říkala.

Domluvila jsem s kamarádkou termín focení, kteréžto se odehrávalo v sadu v Lískovci, kde se teď na jaře fotilo minimálně celé Brno.

A pak to začalo.

Termín focení začal se vším kolidovat.

V práci se začaly kupit nečekané povinnosti, schůzky, návštěvy zahraničních partnerů. Ale s vypětím všech sil jsem to zvládla zorganizovat.

Vytřeštěně jsem cestou z práce naložila Jindru do auta a jela pro Zitul do školy, přičemž jsem se uchýlila k nejhorší formě rodičovství, takzvaný rodič "hlavně-chci-mít-klid", jelikož jsem Jindrovi v autě dala na pojídání slané křupky, aby nehulákal.

Když jsme dojeli ke škole, Jindra stejně hulákat začal, protože křupky došly.

Pak se Jindra rozhodl, že z auta nebude vystupovat.

Vytáhla jsem ho tedy násilím z pásů sedačky, kterých se křečovitě držel a dala si indiánský běh se závažím v náručí vzhůru do kopce.

Pobledlá Zitul mi cestou ze školy sdělila, že jí není dobře.

Že asi bude nemocná.

Vrátili jsme se do auta a Jindra se rozhodl, že do sedačky si nesedne.

Zitul se znaveně sesunula na sedačku vedle něj.

Jindráček se rozplakal, že chce křupky.

Odjeli jsme do sadu.

Bohužel, v sadu jsme nikdy nebyli, a tak jsme netušili, že autem se dá zajet i dál než za hlavní bránu.

Vytáhla jsem děti z auta a vyrazili jsme do kopečka.

Jindráček si našel klacek a začal demolovat stromy.

Vzaly jsme mu klacek a šly jsme dál, ale Jindra nešel, protože se snažil vyšplhat na nějakou jabloň.

Sundala jsem Jindru z jabloně a šly jsme dál, načež se Zitul rozbrečela, že má špatný účes.

Spravila jsem Zitul účes, vzala Jindru do náruče a pokračovala v cestě.

Došli jsme s pláčem obou dětí na místo focení.

Celou dobu jsem se potýkala s myšlenkou proč. Proč toto dělám. Proč to dělám sobě a proč to dělám dětem.

Na místě dostal Jindra bílou židličku a byl velmi veselý. Během těchto minut šikovná fotografka Saša udělala několik supráckých snímků.

Potom se ovšem Jindra urazil, že se bude fotit Zitul a byl konec, dočista.

Prohlásil, že je FOTOGRAF VELKÝ, že chce FOŤÁK VELKÝ, a byl konec.

Vlezl si do přepravky od jablek, která tam asi zůstala z loňského roku, a odmítal vylézt.

Pak tam za ním zalezla i Zitul a začali si tam hrát, což bylo sice smutné z hlediska focení, ale pozitivní z hlediska sourozeneckých interakcí.

Děti byly v krabici a nebylo možné je dostat ven.

Když jsem se k tomu po chvíli odhodlala, vyvlekla jsem Jindru z krabice, Zitul mne honem objala, fotografka udělala foto a šli jsme domů.

Celý proces focení trval asi tak 10 minut a byl prokládán Zitínovým slzením a Jindrovými ječáky.

Ale ty fotky.

Fotky jsou úžasné.

Koukám na ně a říkám si, jak jsou vzpomínky milosrdné.

Za pár let na to kvílení zapomenu a zůstanou veselé děti na fotkách v rozkvetlém sadu.

A jak naprosto, ale naprosto naše realita sociálních sítí nemusí odrážet skutečnost.


0 komentářů:

Okomentovat