sobota, dubna 28, 2018

Horečka

Je včera.

Je devět v noci a já sedím v ztemnělé čekárně v Dětské nemocnici.

Na klíně mi dřímá Zitul, která má čtyřicítku horečku a třese se zimnicí.

Mám velký strach, velký. Hlavou mi běží děsivé obrázky meningokoků a různých jiných potvor.

Zitul se probouzí a něco povídá.

Něco.... něco tak konzistentního a pro ni netypicky emocionálního...

Jako by žádný autismus nebyl.

Volají nás do ordinace.

Zitul vstává a unaveně jde dovnitř.

Říkám paní doktorce, že Zitul je autistka.

Zitul klidně vypravuje, co se děje, jak má zimnici, ukazuje vyrážku.

Paní doktorka se na mne obrací a říká - proč myslíte, že je autistka?

A já vysvětluju.

Vysvětluju, že moje autidítě není momentálně vůbec auti.

Nepotřebuje stimming.

Neskáče, nehopsá, netřepe rukama, nedívá se koutkem oka.

Je v klidu.

Že je to teď neurotypická puberťačka.

Protože má čtyřicítky.

A vysvětluju paní doktorce, že vlastně ty vysoké horečky mají obrovské pozitivum.

Že už od raného dětství při těch horečkách bylo jaksi možné se dostat k Zitínovi uvnitř.

Že jedině při té horečce bylo možné si popovídat o některých věcech.

Paní doktorka měří Zitul CRP a posílá nás domů.

Viróza.

Jedeme domů a Zitul povídá a povídá takové věci, které ji normálně třeba děsí nebo jim nerozumí, chce si o nich povídat.

Takže zastavím auto kousek od domu a půl hodiny sedím se Zitínem v autě a povídám si s ní o životě.

Svoje názory na partnerství.

Co je dobré a co je špatné partnerství.

Svoje názory na muže.

Kdy je dobré zůstat a kdy je lepší odejít.

Svoje názory na práci.

Jestli mají ženy menší mozek než muži.

Jestli ženy umí méně uvažovat, jak se Zitul někde dočetla.

A Zitul se ptá a ptá.

A já si říkám, že je vlastně skvělé, že tu horečku dostala, protože jsme si řekly hrozně moc důležitých věcí, a kdyby mne zítra přejelo auto, byla bych trochu klidnější, že jsem Zitul řekla věci, které považuju za důležité.

Doma dávám Zitul do postele a sedím u ní a říkám si, že tohleto je pozoruhodné.

S tou horečkou.

Ale že u nás to známe 100%.

A zjevně nejsme sami:

https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed/28861935

Zajímavý článek.

Nebo tenhle.

https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pubmed/28361738




3 komentáře:

  1. Nemohla být horečka - zahřívání těla nebo mozku - estou k léčení autismu?

    OdpovědětVymazat
  2. Moc děkuji za příspěvek a přeju brzké uzdravení.

    Když jsme s manželem včera od psychiatričky odcházeli a sdělili ji tuto souvislost mezi teplotou a jejím chováním, tak se na nás velmi zamyšleně podívala a řekla: pak musíme přijít na to, proč se za normálních teplot tak emocionálně hlídá... A já, i když jsem velmi racionální člověk, neumím tu větu vytěsnit z hlavy.

    Šárka.

    PS: Kdyby došlo k tomu, že dorazí dva mé příspěvky stejného charakteru, prosím, jeden vymažte, nějak se mi nedaří správně identifikovat, co je most. :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Zdravím, mám nedávnou zkušenost se svou nemocí. O Velikonocích jsem lehla se zánětem průdušek. Nevím, jestli jsem byla víc neurotypická, spíš bych řekla, že jsem byla poddajná, odevzdaná. A pokud jde o emoce, ty jsem prožívala, ale s velkým odstupem. Klidně bych mluvila i o emočně velmi náročných tématech, protože bych to skoro vůbec neprožívala a to by mi dovolilo o takových věcech mluvit, aniž bych se u toho rozbrečela nebo skončila ve stavu před autistickou krizí. Můj svět se totiž zúžil na "můžu dýchat, je to dobré" a na nic víc jsem neměla kapacitu. Stimmovat jsem nemusela, stačilo mi zavřít oči a hned jsem měla pocit že létám. Měla jsem docela velké úzkosti z toho, že nevím, co se mnou bude v příštích hodinách a dnech, ale neprořívala jsem to, úzkost existovala jen tak. A kdyby se dělo něco, co mi za normálních okolností vadí, vadilo by mi to asi stejně, ale neměla bych sílu na to s tím něco dělat. Když mi bylo nejhůř, dostala jsem se do stavu "Ať se stane to, co se stát má."
    Je to určitě zajímavé, být v takovém odevzdaném stavu, ale jestli toto má být stav neurotypika....nevím nevím, radši budu zdravá a mírně autistická.
    Ptala jsem se manžela, jestli si všiml nějakého rozdílu v mém chování, a prý si nevšiml. Ale já jsem i za normálního stavu "skoro normální", alespoň podle něj. U více autistických dětí bude ten rozdíl asi více vidět.
    Daleko zajímavější mi přijde stav, který jsem prožívala v posledním dni před propuknutím nemoci: byla jsem hodně hyperaktivní, excitovaná, měla jsem spoustu nápadů (některé byly dobré, jiné bláznivé). Ze začátku jsem si to užívala, ale později jsem cítila, že se přestávám mít pod kontrolou a že se asi děje něco špatného. Na stáži ve Francii jsem měla kolegyni se silným ADHD a jednou jsme s ní zažili něco podobného. Normální lidi to nemohou pochopit.

    OdpovědětVymazat