Přeskočit na hlavní obsah

Dobrý dny, špatný dny

Dneska byl špatnej den.

Takovej ten den, kterej se prostě nevyvede.

Kdy se všecko musí přeplánovat, aby se vyhovělo určitým procesům, které jsou z auti perspektivy nutné.

A já jsem to nezvládla.

Fakt jsem to dobře nezvládla.

Někdy to zvládám skvěle, ale dneska mi to nešlo.

Utrhovala jsem se na Zitína a byla jsem odtažitá.

Prostě nešlo být jí blíž.

Nedokázala jsem to.

Protáhla jsem Zitul tím řetězem nutných procesů, takže se uklidnila, ale nedokázala jsem být ten bezpečný přístav, kterým bych chtěla být.

Jako by množství empatie, které mohu vytvořit, bylo omezené.

Jako by moje sobecké já křičelo, že to už nevydrží.

V určité chvíli mne napadlo, že pokud by moji interakci se Zitínem dnes natočil a pak mne přinutil se na to dívat, že bych se na to dívat nechtěla.

Že vím, že jsem se chovala hrozně.

Ale taky by to mohlo být tak, že by někdo natočil z širší perspektivy, jak se mnohokrát chovám hezky, empaticky a otevřeně, a pak mi to jednou prostě ujelo. To by mělo asi taky jiný náboj.

Mrzí mne to a vím, že narážím na limity své schopnosti se v určitých situacích adaptovat.

Ostatní autirodiče mne snad pochopí.

Někdy z toho všeho prostě nemůžu.

Chce se mi utéct a někam se schovat a nemá to vůbec co dělat s tím, jestli mám Zitul ráda, má to co dělat s mým režimem odpočinku a plánování práce a vším tím, co označujeme jako time management.


Komentáře

  1. Pochopí to i neautirodiče. Taky mi to dnes s dětmi nešlo a na záznam bych se nechtěla dívat. Ale jindy (snad i většinou) mi to jde. Lépe to (zatím?) neumím.

    OdpovědětVymazat
  2. Milá Julie, moc moc moc to chápu a myslím, že jako každý auti rodič prostě občas padneme..někdy toho mám tak plné zuby a už to nechci řešit, nechci ty synovy extra nároky vůbec vnímat, nemám chuť brát ohled, mám plné zuby autismu prostě.. Jsme jenom lidi.. důležité je, že ty další dny jsou pak v pořádku. I autíci se můžou učit, že máma je někdy prostě přetažená. Přeju hodně sil:-)

    OdpovědětVymazat
  3. Milá paní Julie, moc se omlouvám, že zneužívám tento Váš blog k osobnímu dotazu, ale jsou to fakticky jediné stránky k tématu, které pravidelně čtu. Vypozorovali jsme s manželem, že naše 7letá dcera (asi AS) nemá žádné autisticke rysy, když má horečku. Dneska jsme to opatrně sdělili psychiatričce a ji to velmi zajímalo. Chci se zeptat, nemáte někdo obdobnou zkušenost? Děkuji. A Všem přeji mnoho krásného se svými dětmi, ať už jsou jakékoliv. Šárka.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Áno, spomínam si dcéra aj syn boli nesmierne vtedy usobraní, rozumní, múdručky....a vôbec v hraničných situáciach boli oni najjasnozrivejší a upokojujúci, obaja!
      Alena Vyskočilová
      :-)

      Vymazat
  4. Nikdo není perfektní rodič, stačí být “good enough” rodič. Tak se nebičujte!
    Vendula

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky

O nemocných autících

Čtu si americký blog Rarer in Girls.

Už jsem o tom tady určitě psala.

Je zajímavé vidět jiné perspektivy.

Ale proč o tom dnes píšu.

Janey, která je předmětem daného blogu, je už týden v nemocnici.

Nyní je po operaci, poté, co se přišlo složitě na to, že má již tři dny prasklý apendix.

Janey má teď zjevně peritonitidu a není ji dvakrát.

Je to dost děsivá historka.

Říkám si.

No jak je to možný, že se na to přišlo PO TŘECH DNECH?

Pro všechny, kteří nestudovali lékařskou fakultu.

S prasklým apendixem nechodíte obvykle jen tak.

Je vám strašně zle a máte dost velký bolesti.

Tak přemítám, jak tu péči v Americe zanedbávají.

Jenže.

Pak jsem si vzpomněla na tu story se Zitínovou náhlou břišní příhodou.

Bylo to totiž nemlich to samé.

Normální dítě si stěžuje. Třeba trochu fňuká.

U autidítěte je to jiný.

To fňuká, když o nic nejde.

Když o něco jde, je jak pěna, neobvykle hodné a nezvykle spolupracující.

Proto apeluji na všechny moje kolegy z medicíny, co to tu čtou. A pár jich je. A děkuju jim, ž…

Další historka z MHD

Miluju ježdění MHD.

V Brně sice řádí žloutenka a kdykoli vstupuju do trolejbusu, tak si představuju, jak se mi na ruce balí miliardy virionů hepatitidy A, ale ty historky, co tam člověk zažije, ty názory, co vyslechne, to se prostě jinde nepřihodí.

Třeba dneska.

Jela jsem s Jindrou z práce.

Jindra řval jako tur, což není překvapivé, protože nesnáší, když nevidí z okna, což neviděl.

Jemně jsem ho držela na klíně a Jindráček se propínal a vykřikoval.

Přes uličku seděli dva starší lidé, kteří jeli s další paní, která byla asi pečovatelka či vychovatelka nebo jak to nazvat. No vychovatelka asi těžko vlastně, vychovávat lidi vyššího středního věku je blbost. Vypadali jako klienti nějakého chráněného bydlení nebo tak a bavili se i o programu, který odpoledne budou mít.

Pán měl Downův syndrom.

Povídal si s vedle sedící paní o někom třetím, kdo s nimi bydlí a kdo hrozně křičí.

A byla to nesmírně působivá debata.

Ten pán s Downovým syndromem říkal něco ve smyslu, že "on furt křičí a kdy…

O řešení šikany

Problém se Zitínovou šikanou byl elegantně vyřešen.

Zitisko bylo v tichosti vyloučeno z družiny a od nového školního roku už do družiny chodit nebude.

Není to skvělé?

Je to skvělé.

Dá se takto postupovat pořád dokola, až ve třídě zůstane pouze spokojený agresor či parta spokojených agresorů.

Krása.

Zitisko si odnáší do života nový poznatek, že kdykoli se ozve ona sama nebo někdo v jejím zastoupení na její obranu, bude po zásluze potrestána exkluzí z daného kolektivu.

Proto je lepší mlčet a nic nikam nehlásit, protože v případě nahlášení problému to stejně člověkovi jenom spadne na hlavu a už si nebude moci číst oblíbenou knížku o Pokémonech.


Náš pan prezident a jeho výroky

Přátelé, vím, že se k tomu vyjadřuje kdekdo, ale taky se k tomu musím vyjádřit.

Názory našeho prezidenta ohledně inkluzního vzdělávání.

Takže předně - pan prezident mi svým výrokem o tom, že "sloučení hendikepovaných dětí s těmi nehandicapovanými je neštěstí pro obě skupiny. Děti jsou daleko šťastnější, když jsou zasazeny do rovnocenné komunity" nesdělil nic nového.

Je to vpravdě prezident lidový, protože reprezentuje názoru části LIDU, se kterým bojuju od doby, kdy je Zitín na světě.

Když Zitisko nastoupilo do MŠ v místě svého tehdejšího bydliště, také jsem se dozvěděla, že JÍ TAM NENÍ DOBŘE A ŽE V ÚSTAVU JI BUDE LÍP. Dokonce byli tak milí, že doporučili ústav v nedalekých Ivančicích. Děti jsou tam spokojené a mezi svými.

Když jsem potom obvolávala tisíc školek v Brně, také mi sdělili téměř všude, že Zituška bude šťastnější v nějaké školce se SPECIÁLNÍ PÉČÍ.

Když jsem volala do školky se SPECIÁLNÍ PÉČÍ, řekli mi pro změnu, že Zitul je MÁLO postižená na to, aby ji přijali, a…

Maminko, proč jsem jiná

Maminko, proč jsem jiná.

Mami, já nechci být jiná.

Chci být jako ostatní.

Mami, proč ostatní můžou na školu v přírodě a já ne.

Mami a ty jsi taky jiná?

Jsi taky jiná než ostatní?

Jakože jsi divná?

Jako já?

A jsi vědec, protože jsi divná? Teda jiná?

Takoví lidi mají být vědci?

Mami, já hrozně chci být jako ostatní, ale nejde mi to.

Nejde mi to vůbec.

A oni to poznají, že jsem jiná.

No fakt, děti ve škole to poznají.

Už to poznali.


Na některé otázky prostě nemám odpověď...