sobota, března 10, 2018

Vzkaz v láhvi

Sedím v kavárně a přemítám.

Četla jsem, že kdesi v Austrálii vylovili jakýsi prastarý vzkaz v láhvi. Tedy láhev se vzkazem.

A jak tak sedím a piju kávičku, tak přemýšlím, co bych napsala do takové láhve já.

Dalším generacím.

Dalším generacím vědců.

A napsala bych něco takového.

xxxxxx

Milé děti, milí studenti,

dobře, že jste dopluli až sem, na univerzitu.

Univerzita je krásné místo a my všichni jsme poctěni privilegiem, že zde můžeme působit, že se zde můžeme učit, že se zde můžeme setkávat.

Je to výsada.

Tuhletu výsadu si většina z nás uvědomuje, respektive si váží možnosti na univerzitě být.

A tím vzniká určitý tlak, protože si uvědomujeme, že bychom zde taky být nemuseli.

Nepřispívá k tomu ani kultura neustále opakování, jak není možný inbreeding studentů (zůstávání studentů ve stejných laboratořích a na stejných pracovištích), jak všichni musíme hodně cestovat, sbírat zkušenosti na elitních univerzitách v zahraničí, jak nic není jisté a definitivní, jak musíme všichni na různých úrovních o něco soutěžit.

Není možné selhat, není možné udělat chybu, protože člověk může propásnout velkou šanci.

A tím vzniká další tlak.

A toho tlaku je místy tolik, že nás nenapadne nic lepšího než pracovat víc, déle, lépe.

Pořád.

Život v akademické sféře je často postavený na flexibilitě. Flexibilní pracovní doba může ale vést k tomu, že budete pracovat neustále. Až se úplně zničíte.

Viděla jsem dost zničených lidí.

Proto si nyní řekněme, co je a co není normální.

Je normální jít v sobotu s rodinou na oběd. Žádná výsada, je to normální život.
Je normální se o víkendu dospat.
Je normální koukat na pohádky s dětma a pak s nimi jít řádit ven.
Je normální být v posteli a spát, když jste nemocní.
Je normální nejet na konferenci týden před porodem.
Je normální zůstat po slepáku doma a doléčovat se.
Je normální jít s kamarády do kina.
Je normální trochu sportovat.

Nejsou to privilegia.

Teď si řekněme, co normální není.

Není normální chodit do práce o víkendu (alespoň ne pravidelně).
Není normální jít tři dny po porodu do práce, i když určitě najdeme lidi, které to učinilo šťastnými. Ale většinu lidí to šťastnými neučiní.
Není normální nemít kamarády.
Není normální nemít žádnej koníček.
Není normální si nehrát s vlastníma dětma, protože musím pracovat.
Není normální nezajet za starou babičkou, protože musím být v hokně, i když je babička už dost nemocná a mohla by umřít.

To není normální.

Když je někdo ve vašem okolí vážně nemocný a vy jste s ním a podporujete ho, tak to není privilegium, je to normální život. Děláte správnou věc a dělejte ji dál. Věnujte se svým dětem a upřenostňujte je před pracovními úkoly. Když vám někdo řekne, že práce má vždy přednost, nevěřte mu. Děti mají přednost. Staří lidi mají přednost. Vaši kamarádi mají přednost.

Pracujte efektivně. Nebrouzdejte nekonečnými informačními zdroji. Pracujte sevřeně a účelně. A zbyte vám čas na všechno kolem.

Na život.

Nerezignujte na opravdový život proto, že chcete být úspěšní.

Možná to vypadá, že univerzita to od vás chce, ale je to šalba a klam.

Univerzita od vás chce pouze dobrou vědu a dobrou pedagogickou práci.

Nic víc a nic míň.

5 komentářů:

  1. Tohle by měl chtít každý zaměstnavatel, nejen univerzita. Nejlépe je mít šéfa, který má rodinu i koníčky, a přitom má rád svou práci. Ať se vám všem daří! Kateř

    OdpovědětVymazat
  2. Milá Julie, tento vzkaz nepište do lahve. Napište jej na velký poster, vytiskněte v mnoha kopiích a ty distribuujte do všech univerzitních laboratoří a pracoven v ČR.
    A doplňte jeden důležitý bod: Není normální, když lidé v týmu pracují v podstatě každý sám a jeden neví, co dělá druhý. Když jsou v týmu jen samí výkonní pracovnící, ale spolupráce mezi nimi nefunguje, nemají rozdělené kompetence a nikdo je nevede, nebude výkon týmu jako celku nikdy neoptimální. Jednotliví členové pak bývají často frustrovaní z toho, že výsledky práce neodpovídají vynaloženému úsilí, ty svědomitější to může vést ke zmíněnému přepínání sil a přesčasům. Bez dobrého týmu to nejde, ani ve vědě, ani v jiných pracovních oblastech, ani v rodině, ani ve sportu, prostě nikde.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. jejda..."nikdy optimální" samozřejmě

      Vymazat
  3. Zdravím,
    pročítám váš blog při kojení, takže jsem si přečetla i starší články (teď jsem tak v roce 2016:-). Přišlo mi, že tenhle článek a článek o tom, co potřebují ženy ve vědě, spolu souvisí. Studovala jsem bohemistiku a lákalo mě pokusit se v oboru setrvat, věnovat se literární vědě, ale když později došlo na úvahy, jak bych to zvládala s rodinou, přišlo mi to nezkombinovatelný i proto, že hodně lidí se v tom oboru tváří, že se musí studiu a práci přizpůsobit úplně všechno. Moje dilema nakonec rozseklo, že jsme se rozhodli odstěhovat do zahraničí. Takže jsem nakonec docela vzdělaná žena v domácnosti. :-) Možná, že ženy ve vědě potřebujou krom jiného i tenhle dopis. :-D Ale tak nějak všechny. A všichni muži. A 48 hodin denně. (Minimálně 24 na spánek.:-)

    OdpovědětVymazat
  4. Dobrý den, nedá mi nenapsat, že vidím souvislost mezi tímto a minulým článkem. Pokud někdo dělá neustále to, co není normální a nedělá co normální je a ani drobná zranění a nezávažné nemoci (varovné signály) ho nezastaví, zadělává si na něco horšího. V tom vidím tu vinu. Ale není to samozřejmě univerzální odpověď na všechny nemoci a postižení. Marcela

    OdpovědětVymazat