Přeskočit na hlavní obsah

Vzkaz v láhvi

Sedím v kavárně a přemítám.

Četla jsem, že kdesi v Austrálii vylovili jakýsi prastarý vzkaz v láhvi. Tedy láhev se vzkazem.

A jak tak sedím a piju kávičku, tak přemýšlím, co bych napsala do takové láhve já.

Dalším generacím.

Dalším generacím vědců.

A napsala bych něco takového.

xxxxxx

Milé děti, milí studenti,

dobře, že jste dopluli až sem, na univerzitu.

Univerzita je krásné místo a my všichni jsme poctěni privilegiem, že zde můžeme působit, že se zde můžeme učit, že se zde můžeme setkávat.

Je to výsada.

Tuhletu výsadu si většina z nás uvědomuje, respektive si váží možnosti na univerzitě být.

A tím vzniká určitý tlak, protože si uvědomujeme, že bychom zde taky být nemuseli.

Nepřispívá k tomu ani kultura neustále opakování, jak není možný inbreeding studentů (zůstávání studentů ve stejných laboratořích a na stejných pracovištích), jak všichni musíme hodně cestovat, sbírat zkušenosti na elitních univerzitách v zahraničí, jak nic není jisté a definitivní, jak musíme všichni na různých úrovních o něco soutěžit.

Není možné selhat, není možné udělat chybu, protože člověk může propásnout velkou šanci.

A tím vzniká další tlak.

A toho tlaku je místy tolik, že nás nenapadne nic lepšího než pracovat víc, déle, lépe.

Pořád.

Život v akademické sféře je často postavený na flexibilitě. Flexibilní pracovní doba může ale vést k tomu, že budete pracovat neustále. Až se úplně zničíte.

Viděla jsem dost zničených lidí.

Proto si nyní řekněme, co je a co není normální.

Je normální jít v sobotu s rodinou na oběd. Žádná výsada, je to normální život.
Je normální se o víkendu dospat.
Je normální koukat na pohádky s dětma a pak s nimi jít řádit ven.
Je normální být v posteli a spát, když jste nemocní.
Je normální nejet na konferenci týden před porodem.
Je normální zůstat po slepáku doma a doléčovat se.
Je normální jít s kamarády do kina.
Je normální trochu sportovat.

Nejsou to privilegia.

Teď si řekněme, co normální není.

Není normální chodit do práce o víkendu (alespoň ne pravidelně).
Není normální jít tři dny po porodu do práce, i když určitě najdeme lidi, které to učinilo šťastnými. Ale většinu lidí to šťastnými neučiní.
Není normální nemít kamarády.
Není normální nemít žádnej koníček.
Není normální si nehrát s vlastníma dětma, protože musím pracovat.
Není normální nezajet za starou babičkou, protože musím být v hokně, i když je babička už dost nemocná a mohla by umřít.

To není normální.

Když je někdo ve vašem okolí vážně nemocný a vy jste s ním a podporujete ho, tak to není privilegium, je to normální život. Děláte správnou věc a dělejte ji dál. Věnujte se svým dětem a upřenostňujte je před pracovními úkoly. Když vám někdo řekne, že práce má vždy přednost, nevěřte mu. Děti mají přednost. Staří lidi mají přednost. Vaši kamarádi mají přednost.

Pracujte efektivně. Nebrouzdejte nekonečnými informačními zdroji. Pracujte sevřeně a účelně. A zbyte vám čas na všechno kolem.

Na život.

Nerezignujte na opravdový život proto, že chcete být úspěšní.

Možná to vypadá, že univerzita to od vás chce, ale je to šalba a klam.

Univerzita od vás chce pouze dobrou vědu a dobrou pedagogickou práci.

Nic víc a nic míň.

Komentáře

  1. Tohle by měl chtít každý zaměstnavatel, nejen univerzita. Nejlépe je mít šéfa, který má rodinu i koníčky, a přitom má rád svou práci. Ať se vám všem daří! Kateř

    OdpovědětVymazat
  2. Milá Julie, tento vzkaz nepište do lahve. Napište jej na velký poster, vytiskněte v mnoha kopiích a ty distribuujte do všech univerzitních laboratoří a pracoven v ČR.
    A doplňte jeden důležitý bod: Není normální, když lidé v týmu pracují v podstatě každý sám a jeden neví, co dělá druhý. Když jsou v týmu jen samí výkonní pracovnící, ale spolupráce mezi nimi nefunguje, nemají rozdělené kompetence a nikdo je nevede, nebude výkon týmu jako celku nikdy neoptimální. Jednotliví členové pak bývají často frustrovaní z toho, že výsledky práce neodpovídají vynaloženému úsilí, ty svědomitější to může vést ke zmíněnému přepínání sil a přesčasům. Bez dobrého týmu to nejde, ani ve vědě, ani v jiných pracovních oblastech, ani v rodině, ani ve sportu, prostě nikde.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. jejda..."nikdy optimální" samozřejmě

      Vymazat
  3. Zdravím,
    pročítám váš blog při kojení, takže jsem si přečetla i starší články (teď jsem tak v roce 2016:-). Přišlo mi, že tenhle článek a článek o tom, co potřebují ženy ve vědě, spolu souvisí. Studovala jsem bohemistiku a lákalo mě pokusit se v oboru setrvat, věnovat se literární vědě, ale když později došlo na úvahy, jak bych to zvládala s rodinou, přišlo mi to nezkombinovatelný i proto, že hodně lidí se v tom oboru tváří, že se musí studiu a práci přizpůsobit úplně všechno. Moje dilema nakonec rozseklo, že jsme se rozhodli odstěhovat do zahraničí. Takže jsem nakonec docela vzdělaná žena v domácnosti. :-) Možná, že ženy ve vědě potřebujou krom jiného i tenhle dopis. :-D Ale tak nějak všechny. A všichni muži. A 48 hodin denně. (Minimálně 24 na spánek.:-)

    OdpovědětVymazat
  4. Dobrý den, nedá mi nenapsat, že vidím souvislost mezi tímto a minulým článkem. Pokud někdo dělá neustále to, co není normální a nedělá co normální je a ani drobná zranění a nezávažné nemoci (varovné signály) ho nezastaví, zadělává si na něco horšího. V tom vidím tu vinu. Ale není to samozřejmě univerzální odpověď na všechny nemoci a postižení. Marcela

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky

O nemocných autících

Čtu si americký blog Rarer in Girls.

Už jsem o tom tady určitě psala.

Je zajímavé vidět jiné perspektivy.

Ale proč o tom dnes píšu.

Janey, která je předmětem daného blogu, je už týden v nemocnici.

Nyní je po operaci, poté, co se přišlo složitě na to, že má již tři dny prasklý apendix.

Janey má teď zjevně peritonitidu a není ji dvakrát.

Je to dost děsivá historka.

Říkám si.

No jak je to možný, že se na to přišlo PO TŘECH DNECH?

Pro všechny, kteří nestudovali lékařskou fakultu.

S prasklým apendixem nechodíte obvykle jen tak.

Je vám strašně zle a máte dost velký bolesti.

Tak přemítám, jak tu péči v Americe zanedbávají.

Jenže.

Pak jsem si vzpomněla na tu story se Zitínovou náhlou břišní příhodou.

Bylo to totiž nemlich to samé.

Normální dítě si stěžuje. Třeba trochu fňuká.

U autidítěte je to jiný.

To fňuká, když o nic nejde.

Když o něco jde, je jak pěna, neobvykle hodné a nezvykle spolupracující.

Proto apeluji na všechny moje kolegy z medicíny, co to tu čtou. A pár jich je. A děkuju jim, ž…

Další historka z MHD

Miluju ježdění MHD.

V Brně sice řádí žloutenka a kdykoli vstupuju do trolejbusu, tak si představuju, jak se mi na ruce balí miliardy virionů hepatitidy A, ale ty historky, co tam člověk zažije, ty názory, co vyslechne, to se prostě jinde nepřihodí.

Třeba dneska.

Jela jsem s Jindrou z práce.

Jindra řval jako tur, což není překvapivé, protože nesnáší, když nevidí z okna, což neviděl.

Jemně jsem ho držela na klíně a Jindráček se propínal a vykřikoval.

Přes uličku seděli dva starší lidé, kteří jeli s další paní, která byla asi pečovatelka či vychovatelka nebo jak to nazvat. No vychovatelka asi těžko vlastně, vychovávat lidi vyššího středního věku je blbost. Vypadali jako klienti nějakého chráněného bydlení nebo tak a bavili se i o programu, který odpoledne budou mít.

Pán měl Downův syndrom.

Povídal si s vedle sedící paní o někom třetím, kdo s nimi bydlí a kdo hrozně křičí.

A byla to nesmírně působivá debata.

Ten pán s Downovým syndromem říkal něco ve smyslu, že "on furt křičí a kdy…

O řešení šikany

Problém se Zitínovou šikanou byl elegantně vyřešen.

Zitisko bylo v tichosti vyloučeno z družiny a od nového školního roku už do družiny chodit nebude.

Není to skvělé?

Je to skvělé.

Dá se takto postupovat pořád dokola, až ve třídě zůstane pouze spokojený agresor či parta spokojených agresorů.

Krása.

Zitisko si odnáší do života nový poznatek, že kdykoli se ozve ona sama nebo někdo v jejím zastoupení na její obranu, bude po zásluze potrestána exkluzí z daného kolektivu.

Proto je lepší mlčet a nic nikam nehlásit, protože v případě nahlášení problému to stejně člověkovi jenom spadne na hlavu a už si nebude moci číst oblíbenou knížku o Pokémonech.


Náš pan prezident a jeho výroky

Přátelé, vím, že se k tomu vyjadřuje kdekdo, ale taky se k tomu musím vyjádřit.

Názory našeho prezidenta ohledně inkluzního vzdělávání.

Takže předně - pan prezident mi svým výrokem o tom, že "sloučení hendikepovaných dětí s těmi nehandicapovanými je neštěstí pro obě skupiny. Děti jsou daleko šťastnější, když jsou zasazeny do rovnocenné komunity" nesdělil nic nového.

Je to vpravdě prezident lidový, protože reprezentuje názoru části LIDU, se kterým bojuju od doby, kdy je Zitín na světě.

Když Zitisko nastoupilo do MŠ v místě svého tehdejšího bydliště, také jsem se dozvěděla, že JÍ TAM NENÍ DOBŘE A ŽE V ÚSTAVU JI BUDE LÍP. Dokonce byli tak milí, že doporučili ústav v nedalekých Ivančicích. Děti jsou tam spokojené a mezi svými.

Když jsem potom obvolávala tisíc školek v Brně, také mi sdělili téměř všude, že Zituška bude šťastnější v nějaké školce se SPECIÁLNÍ PÉČÍ.

Když jsem volala do školky se SPECIÁLNÍ PÉČÍ, řekli mi pro změnu, že Zitul je MÁLO postižená na to, aby ji přijali, a…

Maminko, proč jsem jiná

Maminko, proč jsem jiná.

Mami, já nechci být jiná.

Chci být jako ostatní.

Mami, proč ostatní můžou na školu v přírodě a já ne.

Mami a ty jsi taky jiná?

Jsi taky jiná než ostatní?

Jakože jsi divná?

Jako já?

A jsi vědec, protože jsi divná? Teda jiná?

Takoví lidi mají být vědci?

Mami, já hrozně chci být jako ostatní, ale nejde mi to.

Nejde mi to vůbec.

A oni to poznají, že jsem jiná.

No fakt, děti ve škole to poznají.

Už to poznali.


Na některé otázky prostě nemám odpověď...