neděle, března 18, 2018

Střechy

Je nedělní ráno.

6.20. Strašná hodina.

Jindřich vstává.

Informuje mne, že má hladíček a chce pití.

Sedím v kuchyni, připravuju Jindrovi snídani a koukám z okna na brněnské střechy.

Na střeše naproti sedí holub.

Je to taková starosvětská, stará, červená střecha od činžáku.

Holub tam okouní.

Jindra okouní na holuba a mají evidentně dobrou dobu oba.

Čtu si zprávy na mobilu, i když mne to řadí do kategorie beznadějně závislých osob, ale asi je mi to jedno.

Koukám na ranní oblohu, Jindřicha, který způsobně sedí u stolu a láduje se marmeládou s malými drobečky chleba.

Koukám na ty střechy a přemýšlím, že na ty střechy koukal léta můj otec, v tomtéž bytě. A taky moje babička. Taky moje ségra.

Všichni na ně koukali, taky na různé generace holubů, pili ranní kávu.

Je to taková momentka, která se mi přímo v reálném čase vrývá do paměti.

I Jindrovi.

0 komentářů:

Okomentovat