Přeskočit na hlavní obsah

Osobní trenér




Když se cítíte špatně, běžte se projít. A když se pořád cítíte špatně, běžte se projít…. Znovu. (Hippokrates). Ale procházky jsou nám málo. 

My, dnešní lidé, ale máme trenéry. Rozhodla jsem se s Vámi podělit o svou zkušenost s osobním trenérem.

PONDĚLÍ
Přicházím do posilovny a trenér, říkejme mu Robert, na mne již čeká. Robert mne provádí posilovnou a ukazuje, co kde děje. Pak mi doporučí udělat klik a dřep. Při dřepu mi zapraští koleno a při kliku mi podivně přeskočí v rameni. Robert je spokojen a říká, že s tím něco uděláme.
ÚTERÝ
Robert na mne ráno již netrpělivě čeká. Robert nemá rád zpoždění. Robert mne postaví na běhátko a pustí ten ďábelský stroj. Po třetím pádu z běhátka mne Robert zavěšuje na ribstol. Poté mne sundá a s hollywoodským úsměvem mne ubezpečuje, že vše bude v pořádku.
STŘEDA
Robert je naštvaný, že jsem přišla o deset minut později. Za trest mne nechá klikovat. Poté, co upadnu a již se nezvednu, Robert začne motivační přednášku o překonávání strastí. Myslím, že mám zlomenou nohu, urvaný vaz v lokti a svalovou horečku. Raději to ale Robertovi neříkám, aby se nenaštval.
ČTVRTEK
Přicházím včas. Právě tak včas, aby mne Robert mohl postavit před zrcadlo a prohlásit, že to vše napravíme. Začínám ho nesnášet. Taky mi připraví prapodivný kofeinový koktejl, po kterém až do neděle nespím. Myslím, že Roberta opravdu nenávidím.
PÁTEK
Robert nachystá jakési vzpírací cvičení. Vzpírání by mi šlo, ale nikoli vzpírání břemen, ale vzpírání se Robertovým nápadům. Jdu se raději zavěsit na ribstol a několik hodin tam visím jako netopýr. Robert si mne ostentativně nevšímá. Pak slezu a dokončím svou klikovou sestavu a potupena odcházím domů.
SOBOTA
Už tam nikdy nepůjdu. Sedím v kavárně a zálibně pojídám čokoládový dort. Přemítám, co by udělalo s Robertem, kdyby to viděl. Přichází mi sms: KDE JSTE?  Ponechávám dortík na místě a přebíhám do posilovny s výmluvou, že můj křeček dostal infarkt. Robert tomu nevěří, a proto přidává leh-sedy navíc.
NEDĚLE
Po sérii kardia a expozivně hypertrofického tréninku ležím na zemi a koukám na nohy ostatních spolucvičících. Ale víte co, není to špatný. Vidět svět z jiné perspektivy. Robert přichází a posazuje mne empaticky na lavičku. Ať lépe vidím. Je to hodný člověk.

A o tom to je. Pohyb vám dá perspektivu.

Komentáře

  1. Boží!!! Kam na ty nápady chodíte? A nebo je Robert opravdový a skutečný namakaný borec? Kateř

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky

O nemocných autících

Čtu si americký blog Rarer in Girls.

Už jsem o tom tady určitě psala.

Je zajímavé vidět jiné perspektivy.

Ale proč o tom dnes píšu.

Janey, která je předmětem daného blogu, je už týden v nemocnici.

Nyní je po operaci, poté, co se přišlo složitě na to, že má již tři dny prasklý apendix.

Janey má teď zjevně peritonitidu a není ji dvakrát.

Je to dost děsivá historka.

Říkám si.

No jak je to možný, že se na to přišlo PO TŘECH DNECH?

Pro všechny, kteří nestudovali lékařskou fakultu.

S prasklým apendixem nechodíte obvykle jen tak.

Je vám strašně zle a máte dost velký bolesti.

Tak přemítám, jak tu péči v Americe zanedbávají.

Jenže.

Pak jsem si vzpomněla na tu story se Zitínovou náhlou břišní příhodou.

Bylo to totiž nemlich to samé.

Normální dítě si stěžuje. Třeba trochu fňuká.

U autidítěte je to jiný.

To fňuká, když o nic nejde.

Když o něco jde, je jak pěna, neobvykle hodné a nezvykle spolupracující.

Proto apeluji na všechny moje kolegy z medicíny, co to tu čtou. A pár jich je. A děkuju jim, ž…

Další historka z MHD

Miluju ježdění MHD.

V Brně sice řádí žloutenka a kdykoli vstupuju do trolejbusu, tak si představuju, jak se mi na ruce balí miliardy virionů hepatitidy A, ale ty historky, co tam člověk zažije, ty názory, co vyslechne, to se prostě jinde nepřihodí.

Třeba dneska.

Jela jsem s Jindrou z práce.

Jindra řval jako tur, což není překvapivé, protože nesnáší, když nevidí z okna, což neviděl.

Jemně jsem ho držela na klíně a Jindráček se propínal a vykřikoval.

Přes uličku seděli dva starší lidé, kteří jeli s další paní, která byla asi pečovatelka či vychovatelka nebo jak to nazvat. No vychovatelka asi těžko vlastně, vychovávat lidi vyššího středního věku je blbost. Vypadali jako klienti nějakého chráněného bydlení nebo tak a bavili se i o programu, který odpoledne budou mít.

Pán měl Downův syndrom.

Povídal si s vedle sedící paní o někom třetím, kdo s nimi bydlí a kdo hrozně křičí.

A byla to nesmírně působivá debata.

Ten pán s Downovým syndromem říkal něco ve smyslu, že "on furt křičí a kdy…

O řešení šikany

Problém se Zitínovou šikanou byl elegantně vyřešen.

Zitisko bylo v tichosti vyloučeno z družiny a od nového školního roku už do družiny chodit nebude.

Není to skvělé?

Je to skvělé.

Dá se takto postupovat pořád dokola, až ve třídě zůstane pouze spokojený agresor či parta spokojených agresorů.

Krása.

Zitisko si odnáší do života nový poznatek, že kdykoli se ozve ona sama nebo někdo v jejím zastoupení na její obranu, bude po zásluze potrestána exkluzí z daného kolektivu.

Proto je lepší mlčet a nic nikam nehlásit, protože v případě nahlášení problému to stejně člověkovi jenom spadne na hlavu a už si nebude moci číst oblíbenou knížku o Pokémonech.


Náš pan prezident a jeho výroky

Přátelé, vím, že se k tomu vyjadřuje kdekdo, ale taky se k tomu musím vyjádřit.

Názory našeho prezidenta ohledně inkluzního vzdělávání.

Takže předně - pan prezident mi svým výrokem o tom, že "sloučení hendikepovaných dětí s těmi nehandicapovanými je neštěstí pro obě skupiny. Děti jsou daleko šťastnější, když jsou zasazeny do rovnocenné komunity" nesdělil nic nového.

Je to vpravdě prezident lidový, protože reprezentuje názoru části LIDU, se kterým bojuju od doby, kdy je Zitín na světě.

Když Zitisko nastoupilo do MŠ v místě svého tehdejšího bydliště, také jsem se dozvěděla, že JÍ TAM NENÍ DOBŘE A ŽE V ÚSTAVU JI BUDE LÍP. Dokonce byli tak milí, že doporučili ústav v nedalekých Ivančicích. Děti jsou tam spokojené a mezi svými.

Když jsem potom obvolávala tisíc školek v Brně, také mi sdělili téměř všude, že Zituška bude šťastnější v nějaké školce se SPECIÁLNÍ PÉČÍ.

Když jsem volala do školky se SPECIÁLNÍ PÉČÍ, řekli mi pro změnu, že Zitul je MÁLO postižená na to, aby ji přijali, a…

Maminko, proč jsem jiná

Maminko, proč jsem jiná.

Mami, já nechci být jiná.

Chci být jako ostatní.

Mami, proč ostatní můžou na školu v přírodě a já ne.

Mami a ty jsi taky jiná?

Jsi taky jiná než ostatní?

Jakože jsi divná?

Jako já?

A jsi vědec, protože jsi divná? Teda jiná?

Takoví lidi mají být vědci?

Mami, já hrozně chci být jako ostatní, ale nejde mi to.

Nejde mi to vůbec.

A oni to poznají, že jsem jiná.

No fakt, děti ve škole to poznají.

Už to poznali.


Na některé otázky prostě nemám odpověď...