Přeskočit na hlavní obsah

Osobní rozvoj

Všichni na tom pracují.

Rozvíjet se.

Vyvíjet se.

Být lepší.

Zdokonalovat se.

Pozoruju kolem ty davy, co se všechny neustále vylepšují a zdokonalují, a říkám si, že je pozoruhodné, že ti lidé stále nejsou a nejsou vylepšení ani zdokonalení.

Osobnostně i kariérně.

Znám spoustu lidí, kteří ve snaze se vylepšit a zdokonalit odešli do zahraničí a pak se vrátili - stejní jako předtím.

To může mít dvě různé příčiny. Buď nejsou sebezdokonalení schopni nebo nezvolili vhodnou sebezdokonalovací strategii.

Věřím v to druhé, ale kdo ví. Třeba je člověk poměrně rigidní struktura.

Ale primární je ptát se po smyslu - a proč se vlastně zdokonalovat?

Proč se soustředit na sebe?

Proč zdokonalovat sebe, jako filigránský šperk, který učiním ještě dokonalejším?

Proč se na to nevykašlat a nesoustředit se na ty ostatní.

Na lidi kolem, kteří něco potřebují.

Nechápat pomoc ostatním jako další prima cestu, jak se stát démantem na noční obloze, ale pomáhat, protože je to morálně správný.

Nedělat to, aby mi zatleskal celý Instagram s Facebookem a hromadou hipsterských přátel, ale proto, že je dobrý to dělat.

Pomáhat nikoli jako prostředek, ale jako cíl. Zaměřit to na objekt, to jest toho, komu je pomáháno, ne na subjekt, tedy na mne jako dobrodince, který se chce utopit v dojetí nad svou dobrotou.

Je mi líto mladých lidí, kteří jsou vystresovaní z toho, zda se neustále a pořád rozvíjejí a zdokonalují, ve všech myslitelných aspektech. Je mi líto, že tomu věří, protože je to blbost. Je to pohádka o vlastní dokonalosti, o které jim nikdo neřekl, že není a ani nemůže být pravdivá. Musí být strašná frustrace věřit tomu, že jsem na světě pouze a jenom od toho, abych se neustále rozvíjel. Jelikož život k tomuto typu rozvíjení není zrovna vstřícný.

Pletou se v tom příčiny a následky.

Pomáhat je opravdu dobré. Ale ne kvůli sobě, ale kvůli ostatním.

Když se bude pomáhat z toho morální dobra, bude se to dobro propagovat dál.

A mimochodem se tím jako člověk opravdu zdokonalíte.

Ale už vám to bude jedno, protože nebudete uvažovat vůbec o sobě, ale o těch druhých.


Komentáře

  1. Díky za výborný článek!

    OdpovědětVymazat
  2. On ten osobní rozvoj může být (a myslím, že často i bývá) taky o zlepšování vztahu k lidem, o lepší komunikaci, o hledání nových cest k lidem nebo právě o hledání nových možností pomoci. Nebo zvyšování odolnosti vůči stresu, aby člověk mohl být druhým lidem oporou.
    Aspoň mně se, když slyším o osobním rozvoji, první vybaví právě toto. Pro mě bylo totiž přiblížení se druhým lidem vždy obrovská výzva, považovala jsem to za to hlavní, na čem musím ve svém životě pracovat, vedle vzdělávání a kondice. Mým osobním rozvojem bylo vždy učení se rozeznávat, co druzí lidé potřebují a jak jim to poskytnout, zlepšování komunikačních dovedností (abych mohla někoho povzbudit, abych mohla lépe lidem něco vysvětlovat a předávat jim informace, abych si dokázala říct, co potřebuji, a netrápila okolí svými krizemi...), zvyšování samostatnosti (abych potřebovala méně asistence druhých lidí a nezatěžovala je) a zlepšování zvládání stresu (abych potřebovala méně pomoci, abych byla funkční v krizových situacích). Prostě jsem se nemohla jen tak zvednout a jít pomáhat, i když jsem chtěla. Nevěděla jsem, co mám udělat a komu. Když jsem to zkoušela jen tak "podle citu", jak mi bylo razeno, spíš jsem situaci zhrošila.
    Nevím, co jiného se ještě běžně označuje za osobní rozvoj. Pro mě je to to, abych byla stejně funkční člen společenství jako lidé kolem mě a nebyla přítěží.

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky

O nemocných autících

Čtu si americký blog Rarer in Girls.

Už jsem o tom tady určitě psala.

Je zajímavé vidět jiné perspektivy.

Ale proč o tom dnes píšu.

Janey, která je předmětem daného blogu, je už týden v nemocnici.

Nyní je po operaci, poté, co se přišlo složitě na to, že má již tři dny prasklý apendix.

Janey má teď zjevně peritonitidu a není ji dvakrát.

Je to dost děsivá historka.

Říkám si.

No jak je to možný, že se na to přišlo PO TŘECH DNECH?

Pro všechny, kteří nestudovali lékařskou fakultu.

S prasklým apendixem nechodíte obvykle jen tak.

Je vám strašně zle a máte dost velký bolesti.

Tak přemítám, jak tu péči v Americe zanedbávají.

Jenže.

Pak jsem si vzpomněla na tu story se Zitínovou náhlou břišní příhodou.

Bylo to totiž nemlich to samé.

Normální dítě si stěžuje. Třeba trochu fňuká.

U autidítěte je to jiný.

To fňuká, když o nic nejde.

Když o něco jde, je jak pěna, neobvykle hodné a nezvykle spolupracující.

Proto apeluji na všechny moje kolegy z medicíny, co to tu čtou. A pár jich je. A děkuju jim, ž…

Další historka z MHD

Miluju ježdění MHD.

V Brně sice řádí žloutenka a kdykoli vstupuju do trolejbusu, tak si představuju, jak se mi na ruce balí miliardy virionů hepatitidy A, ale ty historky, co tam člověk zažije, ty názory, co vyslechne, to se prostě jinde nepřihodí.

Třeba dneska.

Jela jsem s Jindrou z práce.

Jindra řval jako tur, což není překvapivé, protože nesnáší, když nevidí z okna, což neviděl.

Jemně jsem ho držela na klíně a Jindráček se propínal a vykřikoval.

Přes uličku seděli dva starší lidé, kteří jeli s další paní, která byla asi pečovatelka či vychovatelka nebo jak to nazvat. No vychovatelka asi těžko vlastně, vychovávat lidi vyššího středního věku je blbost. Vypadali jako klienti nějakého chráněného bydlení nebo tak a bavili se i o programu, který odpoledne budou mít.

Pán měl Downův syndrom.

Povídal si s vedle sedící paní o někom třetím, kdo s nimi bydlí a kdo hrozně křičí.

A byla to nesmírně působivá debata.

Ten pán s Downovým syndromem říkal něco ve smyslu, že "on furt křičí a kdy…

O řešení šikany

Problém se Zitínovou šikanou byl elegantně vyřešen.

Zitisko bylo v tichosti vyloučeno z družiny a od nového školního roku už do družiny chodit nebude.

Není to skvělé?

Je to skvělé.

Dá se takto postupovat pořád dokola, až ve třídě zůstane pouze spokojený agresor či parta spokojených agresorů.

Krása.

Zitisko si odnáší do života nový poznatek, že kdykoli se ozve ona sama nebo někdo v jejím zastoupení na její obranu, bude po zásluze potrestána exkluzí z daného kolektivu.

Proto je lepší mlčet a nic nikam nehlásit, protože v případě nahlášení problému to stejně člověkovi jenom spadne na hlavu a už si nebude moci číst oblíbenou knížku o Pokémonech.


Náš pan prezident a jeho výroky

Přátelé, vím, že se k tomu vyjadřuje kdekdo, ale taky se k tomu musím vyjádřit.

Názory našeho prezidenta ohledně inkluzního vzdělávání.

Takže předně - pan prezident mi svým výrokem o tom, že "sloučení hendikepovaných dětí s těmi nehandicapovanými je neštěstí pro obě skupiny. Děti jsou daleko šťastnější, když jsou zasazeny do rovnocenné komunity" nesdělil nic nového.

Je to vpravdě prezident lidový, protože reprezentuje názoru části LIDU, se kterým bojuju od doby, kdy je Zitín na světě.

Když Zitisko nastoupilo do MŠ v místě svého tehdejšího bydliště, také jsem se dozvěděla, že JÍ TAM NENÍ DOBŘE A ŽE V ÚSTAVU JI BUDE LÍP. Dokonce byli tak milí, že doporučili ústav v nedalekých Ivančicích. Děti jsou tam spokojené a mezi svými.

Když jsem potom obvolávala tisíc školek v Brně, také mi sdělili téměř všude, že Zituška bude šťastnější v nějaké školce se SPECIÁLNÍ PÉČÍ.

Když jsem volala do školky se SPECIÁLNÍ PÉČÍ, řekli mi pro změnu, že Zitul je MÁLO postižená na to, aby ji přijali, a…

Maminko, proč jsem jiná

Maminko, proč jsem jiná.

Mami, já nechci být jiná.

Chci být jako ostatní.

Mami, proč ostatní můžou na školu v přírodě a já ne.

Mami a ty jsi taky jiná?

Jsi taky jiná než ostatní?

Jakože jsi divná?

Jako já?

A jsi vědec, protože jsi divná? Teda jiná?

Takoví lidi mají být vědci?

Mami, já hrozně chci být jako ostatní, ale nejde mi to.

Nejde mi to vůbec.

A oni to poznají, že jsem jiná.

No fakt, děti ve škole to poznají.

Už to poznali.


Na některé otázky prostě nemám odpověď...