středa, března 21, 2018

Osobní rozvoj

Všichni na tom pracují.

Rozvíjet se.

Vyvíjet se.

Být lepší.

Zdokonalovat se.

Pozoruju kolem ty davy, co se všechny neustále vylepšují a zdokonalují, a říkám si, že je pozoruhodné, že ti lidé stále nejsou a nejsou vylepšení ani zdokonalení.

Osobnostně i kariérně.

Znám spoustu lidí, kteří ve snaze se vylepšit a zdokonalit odešli do zahraničí a pak se vrátili - stejní jako předtím.

To může mít dvě různé příčiny. Buď nejsou sebezdokonalení schopni nebo nezvolili vhodnou sebezdokonalovací strategii.

Věřím v to druhé, ale kdo ví. Třeba je člověk poměrně rigidní struktura.

Ale primární je ptát se po smyslu - a proč se vlastně zdokonalovat?

Proč se soustředit na sebe?

Proč zdokonalovat sebe, jako filigránský šperk, který učiním ještě dokonalejším?

Proč se na to nevykašlat a nesoustředit se na ty ostatní.

Na lidi kolem, kteří něco potřebují.

Nechápat pomoc ostatním jako další prima cestu, jak se stát démantem na noční obloze, ale pomáhat, protože je to morálně správný.

Nedělat to, aby mi zatleskal celý Instagram s Facebookem a hromadou hipsterských přátel, ale proto, že je dobrý to dělat.

Pomáhat nikoli jako prostředek, ale jako cíl. Zaměřit to na objekt, to jest toho, komu je pomáháno, ne na subjekt, tedy na mne jako dobrodince, který se chce utopit v dojetí nad svou dobrotou.

Je mi líto mladých lidí, kteří jsou vystresovaní z toho, zda se neustále a pořád rozvíjejí a zdokonalují, ve všech myslitelných aspektech. Je mi líto, že tomu věří, protože je to blbost. Je to pohádka o vlastní dokonalosti, o které jim nikdo neřekl, že není a ani nemůže být pravdivá. Musí být strašná frustrace věřit tomu, že jsem na světě pouze a jenom od toho, abych se neustále rozvíjel. Jelikož život k tomuto typu rozvíjení není zrovna vstřícný.

Pletou se v tom příčiny a následky.

Pomáhat je opravdu dobré. Ale ne kvůli sobě, ale kvůli ostatním.

Když se bude pomáhat z toho morální dobra, bude se to dobro propagovat dál.

A mimochodem se tím jako člověk opravdu zdokonalíte.

Ale už vám to bude jedno, protože nebudete uvažovat vůbec o sobě, ale o těch druhých.


2 komentáře:

  1. Díky za výborný článek!

    OdpovědětVymazat
  2. On ten osobní rozvoj může být (a myslím, že často i bývá) taky o zlepšování vztahu k lidem, o lepší komunikaci, o hledání nových cest k lidem nebo právě o hledání nových možností pomoci. Nebo zvyšování odolnosti vůči stresu, aby člověk mohl být druhým lidem oporou.
    Aspoň mně se, když slyším o osobním rozvoji, první vybaví právě toto. Pro mě bylo totiž přiblížení se druhým lidem vždy obrovská výzva, považovala jsem to za to hlavní, na čem musím ve svém životě pracovat, vedle vzdělávání a kondice. Mým osobním rozvojem bylo vždy učení se rozeznávat, co druzí lidé potřebují a jak jim to poskytnout, zlepšování komunikačních dovedností (abych mohla někoho povzbudit, abych mohla lépe lidem něco vysvětlovat a předávat jim informace, abych si dokázala říct, co potřebuji, a netrápila okolí svými krizemi...), zvyšování samostatnosti (abych potřebovala méně asistence druhých lidí a nezatěžovala je) a zlepšování zvládání stresu (abych potřebovala méně pomoci, abych byla funkční v krizových situacích). Prostě jsem se nemohla jen tak zvednout a jít pomáhat, i když jsem chtěla. Nevěděla jsem, co mám udělat a komu. Když jsem to zkoušela jen tak "podle citu", jak mi bylo razeno, spíš jsem situaci zhrošila.
    Nevím, co jiného se ještě běžně označuje za osobní rozvoj. Pro mě je to to, abych byla stejně funkční člen společenství jako lidé kolem mě a nebyla přítěží.

    OdpovědětVymazat